Časopis Myslivost

Příběh myslivce Jiřího Grulicha

Myslivost 2/2020, str. 51  Martin Mohelský
Nedávno jsem měl možnost navštívit pana Ing. Jiřího Grulicha, myslivce z Konice. Považuje se za normálního myslivce, který měl možnost získat řadu zkušeností a nahlédnout do více oborů naší krásné myslivosti.
 
p-Grulich-22-1-2020-010.JPGAsi nelze začít jinak než tím, jak a co táhlo mou duši a srdce k myslivosti. Děda a táta mě vedli k tajům přírody, napřed přes poznávání zvířat, od velkých savců k ptákům, obojživelníkům a rybám, pak hub, bylin a stromů a pak přišlo na první úvahy, co a jak se v přírodě děje. Nastal první sběr žaludů a jejich uskladnění doma pod postelí, ovšem larvy v žaludech se odešly zakuklit do skříně s ubrusy a jinými pýchami mé mámy, tak jsem si pro myslivost něco vytrpěl.
Načas jsem pokračoval, což s dětstvím neskončilo, s řadou krásných knih a snad nejvíc mě zasáhl Rudolf Luskač Revírem bez hranic, Lovcem živé krásy okouzlil Sláva Štorchl, dále třeba Den bílého jelena od Jaroslava Holečka. A pak přišel první krok – „staré“ učebnice myslivosti. Tím jsem byl zcela a beznadějně zasažen.
 
Moudrý a zkušený mentor je první krok pro mladého adepta…
 
Nemohl jsem se nezeptat mého hostitele na dobu studia a získávání potřebných základních mysliveckých znalostí.
Při studiu na Agronomické fakultě Mendlově zemědělské a lesnické univerzitě, obor technolog potravin byla myslivost pouze v prvním ročníku jako nepovinná, v návalu novot a změn jsem tuto příležitost nevyužil. Chybu jsem napravil po konci studia a po svatbě mysliveckým kursem při okresním mysliveckém spolku Prostějov. Hodnotím-li kurs z dnešního pohledu, byl zaměřen spíše na veškerou teorii a praktická část spočívala v„bezplatné“ práci pro OMS aktivní účastí na výstavách, kynologických a střeleckých akcích a ne na získání skutečně praktických mysliveckých zkušeností. Ostatní nutné myslivecké „vzdělání“ bylo téměř zcela přenecháno „garantovi“, neboli mentorovi, který mě měl pod křídlem v MS. 
Nemohu se zbavit myšlenky či představy, jak osudový je pro začínajícího a budoucího myslivce výběr správného či co nejlepšího mentora. Vědomosti, zkušenosti a návyky, které adeptovy předává, jsou klíčem a přípravou k chování nejen při všech příležitostech a činnostech souvisejících s myslivostí, ale hlavně předcházení vzniku nebezpečných situací. Správné vštěpení znalostí – manipulace se zbraní, chování v honitbě (bliknutí) i na společných akcích a podobně.
Nemohu nepřipomenout, že výchova začínajícího myslivce by neměla být jedinou výchovou vůči okolí, ale měli bychom mít ve svém středu myslivce, kteří dokáží nejen připomínat tradice a smysl mysliveckého konání a chování, ale také jít s dobou a dokázat se přizpůsobit zcela novým nárokům a požadavkům. Může to být třeba důsledné využívání bezpečnostních prvků na oblečení, aplikace legislativních požadavků, řešení střetů s chováním lidí mimo myslivost…
 
Sám jsem vyšel ze zkoušek z myslivosti u OMS Prostějov jako vítěz ročníku, vzpomíná Jiří Grulich, ale místo snad zaslouženého uspokojení nemohu odložit úvahy o tom, zda by všichni adepti připuštění k závěrečné zkoušce měli prospět. Vždyť je v zájmu myslivosti a jejího výkonu, naší společnosti i společnosti jako celku, aby sítem prošli pouze zralé a morálně schopné osobnosti. Podobnost s autoškolou a silničním provozem není náhodná.
 
Myslivec a pes…
 
K myslivosti patří také lovecký pes. Chov, tedy skutečně svědomitá péče o něj a práce s ním je vždycky radost i velký závazek. Snad je v nás za ty spousty generací žijících se psy, vzájemnou pomoc a prospěch vtištěn silný atavizmus. Odvěký vztah člověka a psa (rozhodně tím nemyslím držitele psů v městských bytech) byl z počátku postaven na nutném pracovním souznění.
 
Vím, že linie psů v několika generacích vedená k práci určené pro jejich plemeno znamená usnadnění výcviku potomků a vynikající výkony při jejich práci. Kdo se zúčastnil jakýchkoliv zkoušek, od jarního svodu po lesní zkoušky, a mám teď skutečně na mysli nejen myslivecká plemena, nemohl nevidět nepotizmus, aroganci a protekci během hodnocení. Z širšího pohledu na populaci psů, a to i globálně, je to cesta k páchání nenapravitelných škod na exteriéru, zdravotní odolnosti, psychických schopností i výkonností psů. Už tak jsou škody z nenápadné, ale reálné příbuzenské plemenitby nutně vzniklé z malého počtu jedinců víc než patrné. Opravdu některé podivnosti při zkouškách padají jen na opomenutí či náhodné chyby v jinak zodpovědné a nekompromisní práci rozhodčích?
 
Kolem nás se při návštěvě motala labradorka Ela, i ona tedy dostala místo ve vzpomínkách při našem rozhovoru.
Ela nebyla koupena s ambicí výcviku loveckého psa, ale bez průkazu původu, česky „nepapírová,“ měla být hlavně rodinným psem k dětem. Byl to můj první pes na základní výcvik, tak i na pokusy o základní lovecké dovednosti. Žádného zkušeného kynologa jsem k výcviku nepřizval, ale i tak Ela kvalitně zvládá dosled i dohledávku zvěře, stejně jako vodní práce. Do budoucna jsem uvažoval o zakoupení loveckého psa s dokladem původu a o vlastním vedení ke zkouškám loveckých psů z výkonu dle řádu ČMMJ. Mou osobní komplikací výcviku je skutečnost, že bydlím v bezprostřední blízkosti honitby nikoliv našeho, ale jiného MS. Cvičit psa bez snadné a každodenní přístupnosti vlastní honitby je sice možné, ale k ideálnímu stavu to má velmi daleko. Nechci, aby to vyznělo, že něco nejde. Pokud bych to opravdu chtěl, prostě bych to udělal, ať by stály v cestě jakékoli překážky.
 
Myslivec, zvěř a lidé v lese…
 
Žijeme dnes, bohužel, v době, kdy se myslivost potýká s tlakem veřejnosti a lesy jsou místem trávení volného času a různých aktivit mnoha nemyslivců.
Péče o zvěř je právem považována za prvořadé, ale rozhodně ne jediné poslání naší myslivosti. Jestli je jedním z hlavních úkolů zimní přikrmování, pak ani zdaleka nevyužíváme potenciál současných možností, přisvědčuje pan Grulich. S péčí o zvěř přece souvisí i sledování změn jejího chování a zvyků v průběhu celého roku. Rovněž zdravotních odolností i aktuálního stavu, výskytu parazitů, potravní nabídky podle ročního období, predačního  tlaku. Nemilým, ale nutným úkolem je pozornost k projevům lidí v našich honitbách. Zvyšující se bezohlednost, sobectví a agresivita současné společnosti se projevuje mezi majiteli psů, hlučnosti výletníků a adrenalinovým řáděním na motorkách či čtyřkolkách. V některých obdobích roku nevidíme rádi ani relativně tiché cyklisty, běžce a jezdce na koních.  Rekreační a sportovní aktivity by se daly považovat za kladné až hodné obdivu, kdyby se sportovci v lese chovali jako na návštěvě. Všichni ti účastníci motocyklových závodů nebo herci lidských sexuálních říjišť a jiných představení po většinu roku zvěř ruší a v době lovu jej znemožní a sami se vystaví riziku – o nebezpečí tvrdého právního postihu střelce nemluvě.
 
Nabízí se otázka lovit nebo nelovit, prožít nebo zaplatit…
Individuální lov je věcí zcela spontánního rozhodnutí a snad nejsvobodnějšího zážitku, nejvíce navazuje na odvěkou vazbu člověka lovce a kořisti, jen odpoutaného od potravní nutnosti, vysvětluje můj hostitel. Ne vždy chci a rozhodnu se lovit, i když je dobrá příležitost, i v tom je kus krásy a zážitku. Zcela jiný je pak můj pohled na poplatkový lov. Často nesplní lovcovo očekávání, neboť se vytrácí z lovu to kouzlo ulovení či neulovení, které je nahrazeno spíše tím „stresem“ musíme ulovit, když už je to domluveno, v plánech vykázáno a zaplaceno.
 
Zcela logicky se pídím po vylíčení nějaké zajímavé příhody. Chvilka přemýšlení, pokývnutí hlavou a v tu chvíli se vynořují v mysli zapsané vzpomínky…
Jedním z mých nejsilnějších zážitků byl srnec eutanázista, vidlák, 5 let, kulhal na pravý přední běh, přišel na tři metry pro ránu na krk, pod Samotou, v úterý 13. 9. 2016.
Byl začátek září a já šoulal částí honitby, kam jsem dlouho nezavítal. Pole na Tabulkách zatím nebylo po sklizni řepky ani zpodmítáno a na části byly ještě pokosy neposbírané slámy. Pod ním je podmáčená louka a zmola s potůčkem zarostlá různými dřevinami, kde se rády zdržují lišky a srnčí zvěř. Skoro za tmy jsem viděl několik kusů srnčí a lišku, ale mimo dostřel. Protože v této části není vhodný posed, šel jsem si na druhý den sednout jen tak, na zem do uschlých kopřiv, jestli se náhodou obeznaná liška neobjeví. Bohužel vítr byl dost nestálý, tak jsem večerní čekanou musel vzdát. Tak to bylo po několik příštích večerů až do 13. září, kdy se konečně vítr umoudřil. Večer byl nadmíru teplý, ale žádné zvěři se z krytiny vytáhnout nechtělo. Za pozdního večera vytáhly 3 kusy srnčí a zdálo se mi, že jeden kus občas kulhá na pravý přední běh. Rychle se stmívalo a nebyl jsem schopen ho dostatečně přečíst a to ani na 50 m. Seděl jsem si v kopřivách a znenadání si to srnec namířil svou občasnou kulhavou chůzí přímo ke mně. Konečně se mi ho podařilo přečíst, ale moje šance na ulovení se rychle snižovala se vzdáleností mezi námi i ubývajícím světlem. Seděl jsem na zemi, kulovnici přes stehna a srnec se zastavil naostro 3 m před několika uschlými kopřivami, které mě ukrývaly. Ani jsem se nehnul. Po několika dalších minutách si říkám, no, tak dnes asi ne, ale přesto jsem pomalu zkusil alespoň dát na kulovnici ruce. Srnec stojí bez hnutí dál. Už držím kulovnici sice v rukou, ale stále na stehnech. No co, tak ještě jedna drzost. Opatrně kulovnici zdvihám a kupodivu, srnec stále stojí na tom samém místě v té samé poloze. Kulovnice je v rameni, optika na sedminásobném zvětšení, podhled nemám, srnec tři metry přede mnou a stále naostro. Hlavou mi proletí bláznivá myšlenka, ještě se mi otoč a…. Srnec se pomalu stáčí, nastavuje mi levý bok, jeho hlava se pomalu obrací opět ke mně a v okamžiku kdy se na mě podívá, pomalu mačkám spoušť. Po ráně na krk zůstává srnec v ohni na pravém boku s pravým předním během přitaženým k tělu. Ještě hodnou chvíli sedím ve svých kopřivách a stěží chápu to, čeho jsem byl právě svědkem a přímým účastníkem. Ale náběh k myslivecké latině to přece být nemůže, já tu jsem, srnec taky… Při zpracování zvěřiny jsem u tohoto pětiletého dozadu zahnutého vidláka našel velký zánět v kloubu pravého předního běhu. Už jsem slyšel ledasco, ale aby srnec spáchal sebevraždu, to jsem zažil i slyšel skutečně poprvé.
 
Součástí myslivosti jsou ale také společné lovy. Je to spojení tradice neopakovatelných prožitků umocněných společenstvím přátel a hostů, ale někdy i s nahořklou příchutí nekázně a rizik.
Ano, máte naprostou pravdu, souhlasí Jiří Grulich. Právě tady může chybět důsledná výchova začínajícího adepta. Sobeckost a sebestřednost, nekázeň či neznalost může vytvořit rizika s krutým koncem. Může to být změna až odchod z určeného stanoviště, střelba do nedoporučených míst, nevhodné střelivo, jako jsou malé broky nebo naopak velké broky místo jednotné střely. Jiným nešvarem je nezodpovědná manipulace se zbraní - nezlomené flinty, neotevřené kulovnice. Mnohem rizikovější je přetažení řady střelců a neochota ke zviditelnění všech účastníků včetně psů.
 
Vztah a respekt ke zbrani byl pro mne dán už od dětství…  
 
Otec byl policista, u zbraní jsem vyrůstal a respekt a bezpečnou manipulaci jsem vnímal jako neodmyslitelnou samozřejmost. Před uložením zbraně do trezoru ji vždy opětně kontroluji, při odebrání znovu řádná prohlídka se vším, co k tomu patří včetně rány jistoty do bezpečného prostoru. Své děti, tři dcery neodděluji od zbraní v trezoru, ke kterému se klíče dají vždy najít. Je rozumnější potomky zásadám manipulace a hlavně respektu naučit, což považuji za zásadní krok k bezpečné existenci zbraně v bytě.
Jako každý jsem začínal se vzduchovkou, zvítězil v ročníku 1993 v přeboru středních škol ve střelbě ze vzduchovky a zbrojní průkaz vzhledem k dřívější legislativě měl dřív, než zkoušky z myslivosti.
 
Trofeje, které mají v sobě své příběhy…
 
Při našem rozhovoru tvořily kulisu také trofeje na zdi, nezbytné to vybavení pokoje každého myslivce. Ani jsem se nemusel možná ptát, jaký vztah k trofeji můj hostitelů má. Navíc, když jsem zjistil, že jsou to vlastní preparace.
Trofeje jsou vizitkou každého myslivce. Každá nese příběh, ale lidská paměť je ošidná a nespolehlivá. Proto k trofeji patří nějaká připomínka, pečlivá evidence odlišuje úlovky od nalezených shozů a tím širší je pak místo v srdci pro pohled a hrdost na získané trofeje. Kdo si zkusil práci na preparaci pernaté nebo srstnaté zvěře, ví, že vyžaduje manuální zručnost, ochotu učit se nejen teorii, ale i z vlastních chyb. Srstnatou zvěř jsem se učil zejména na liškách a prošel od strnulé busty hlavy k preparátu s otevřenou mordou.  Vstupní chodbu domu hlídá nejen zmíněná liška, ale i vlastní preparáty jezevce a kuny skalní.
 
Při prohlížení trofejí mne zaujala jedna srnčí s neobvyklou pravou růží. Jakmile viděl pan Grulich můj pátravý pohled, vynořila se vzpomínka na srnce nazývaného Rarita z Lánu, uloveného 17. 8. 2015, v 17:00 hod…
Srnce jsem obeznal 16. 8. 2015, když jsem procházel honitbou k večerní čekané. Vyběhl z nízkých smrčků do nově osázené paseky s posečenou trávou. Zastavil se před mlázím a uschlou trávou, což mi ho znemožňovalo řádně přečíst. Chvílemi bylo jasně patrné, že mu jeden parůžek chybí, chvílemi se to zdálo jen jako klam. Nakonec jsme se rozešli smírně, on bez úhony a já s hlavou plnou otazníků, co z toho, co jsem viděl i neviděl, bylo pravda a co ne.
Na druhý den jsem měl smutnou povinnost rozloučit se s dlouholetým myslivcem, p. Antonínem Vrbou ze Štarnova. Byl jsem o tuto poslední poctu požádán rodinou a zástupci MS, ve kterém byl pan Vrba členem. Rozloučili jsme se s ním v obřadní místnosti Konického hřbitova a moje borlice mu byla mým posledním rozloučením i poctou v duchu dobrých mysliveckých mravů a tradic. Někteří z mysliveckých kamarádů zamířili na to úplně poslední rozloučení do jedné z místních hospod.
Já jsem ale potřeboval uklidnit vlastní myšlenky, a byť bylo brzké odpoledne, zamířil jsem opět ke včerejší pasece. Po krátké chvíli čekání vytáhlo z krytiny vedle posedu srnče a pomalu ode mě odcházelo podél stěny smrčků a vysoké trávy na rozhraní obsečené části paseky. Na krátký dohled od posedu odskočilo a potom se zkoumavě vrátilo na stejné místo a zdvihlo mého včerejšího známého. Na 50 m bylo již naprosto zřetelně vidět, že srnci chybí pravý paroh i s pučnicí.
Po ráně na komoru zůstal dvouletý srnec v ohni. Pravá pučnice byla rozeklaná na dvě části s nepatrným náznakem pravého parůžku na jedné z nich. Po poslední poctě a zaopatření uloveného srnce jsem se vrátil k rozloučení s panem Vrbou.
Napřed na jeho počest a pak na naše společné lovecké zážitky jsme toho dne hospodský lístek patřičným způsobem a řádně zatížili.
 
Neuniklo mi, že v toku vyprávění byla zmíněna borlice, vztah k lovecké hudbě a um troubení zdobí mnohé myslivce, a je to jen dobře.
Myslivecká hudba je tradicí i živou a krásnou součástí naší myslivosti. Přeje hlavně obdarovaným talentem a ani poslechový zážitek nevnímají všichni stejně. Hudba je pro mne přirozenou i milovanou součástí života a jak jinak, že i myslivosti.
Začínal jsem se učit na zobcovou flétnu a později na trumpetu v Lidové škole umění, pak v Dechovém orchestru mladých při Základní umělecké škole v Němčicích nad Hanou. Během studia k tomu přibyla kapela Silvanka při Lesnické a dřevařské fakultě MZLU v Brně.
Mysliveckou hudbu jsem nejdéle hrál v amatérském souboru mysliveckých trubačů – Trubači z Doubravy při OMS Olomouc. Několik let jsem byl jeho uměleckým vedoucím, účastnili jsme se mimo jiné významných kynologických akcí pořádaných nejen Okresním mysliveckým spolkem Olomouc - Memoriálu Karla Podhajského a Memoriálu MVDr. Josefa Kuhna. Mým velikým prožitkem byl pořad Hodina pravdy (19. 3. 2011), který moderoval známý herec Petr Svoboda. V této zábavné soutěži jsem předváděl jeden z úkolů, a to hru na borlici a zpěv skladeb na počest ulovené zvěři.
K hudbě a hlavně k troubení při mysliveckých obřadech a akcích musím nerad říci, že mnoho myslivců nezná ani základní signály a ani chování při signálech. Snad se na tom podílí i skutečnost, že kvalitní trubači jsou bohužel na běžných akcích slyšet jen velmi zřídka.
Asi největší hudební zážitek pro mě byl sborový zpěv Hubertské mše B dur pro lovecké rohy se zpěvy od autorského dua Petr Vacek a Josef Selement. Ze sólových skladeb potom Arie Bon Repos která je zřejmě dílem Sporckova kapelníka a hofmistra Antonína Tobiáše Seemana (1673-1726), který byl i hudebním skladatelem, i když je v písemnictví uváděno „autor anonymní.“
 
Ale vraťme se k myslivosti samé. Ing. Jiří Grulich byl více než osm let členem výboru a finanční hospodář Mysliveckého spolku Bohuslavice u Konice. Kromě zodpovědnosti a povinností mu tato práce ukazuje pesimistický pohled na budoucnost naší lidové myslivosti.
Podle jeho názoru je velkým problémem ekonomika, plné financování provozu velké části honiteb se vším, co s tím souvisí. Nehledě na to, že současný pohled na škody působené zvěří v polních kulturách i ve výsadbách po kůrovcové kalamitě mohou dosáhnout astronomických sum.
Sám má na tuto oblast jednoznačný názor: Myslivosti se nestaví do cesty jen finance, ale i další nepříznivá proměna společnosti. Smutným a nešťastným paradoxem je, že mezi myslivce a společnost staví nepřekonatelné hráze konání ekologických hnutí a spolků. Řada jejich skutků ať záměrných nebo jako výsledek zcela nekvalifikovaných a nedomyšlených zásahů nelze nazvat jinak než ekoterorizmus. Byli jsme svědky rafinovaných a promyšlených pokusů směrovat úpravu legislativy související s myslivostí, zcela chladnokrevně prováděnou ve stylu o nás bez nás a se silně negativním dopadem na přírodu, zvěř i myslivost.
Chovatelské a léčebné zásahy je nanejvýš vhodné ponechat na úvaze zkušených myslivců jako kvalifikovaných a věci znalých chovatelů zvěře, popř. podle doporučení přizvaných a nezávislých odborníků. Legislativa a zákazy či nařízení by měly tvořit jen směr, protože za zvěř by měl plně odpovídat nikoliv úředník, ale provozovatel honitby, obory nebo farmy.
 
Ve veřejném prostoru se často prostřednictvím sociálních sítí nebo masmédií šíří negativní kampaně a dezinformace, snadno navazující na skutečnost, že lidé ztrácejí povědomí o nutné realitě porážek zvířat a usmrcení zvěře. Místo, abychom hledali skutečně pragmatický způsob hodnocení chovu a ukončení života zvířat a zvěře, sledujeme falešné a nereálné úvahy o krutostech a nepřirozeném způsobu obživy člověka.
I naše děti by měly chápat, že maso neroste v regálu v supermarketu a co souvisí s jeho získáním. Vůči myslivcům se objevuje závist, pomluvy, nepravdy a lži, které nevidí stovky hodin práce ve prospěch zvěře, přírody a nápravy škod minulého režimu i současného zemědělství. K tomu přistupují legislativní paskvily z ministerstva zemědělství a životního prostředí a zčásti i EU, byť je aplikace evropských zákonů často jen záminkou k prosazení lobbistických tlaků.
 
Bohužel nelze než se závěrečnými slovy Jiřího Grulicha souhlasit. Ale abychom se neloučili pesimisticky, věřme, že mezi námi jsou mnozí další, kteří mají podobné zdravé názory jako můj hostitel. A důležité je, že se nebojí nazývat věci pravými jmény, že vidí reálně současnost a nezbývá než doufat, že osloví a ovlivní mnohé další, mladší, kteří budou utvářet myslivost po nás. Držme palce mentorům…
připravil Martin MOHELSKÝ
Zpracování dat...