Časopis Myslivost

Soda, sůl a sodík, naši přátelé nejvěrnější…

Myslivost 2/2020, str. 10  Martin Mohelský
Malá inspirace naštěstí už dávno zaniklým sloganem. Na rozdíl od onoho přátelství je třeba brát sodík v organizmu zvěře skutečně vážně a doopravdy na věčné časy.
Když vážně, tak vážně, začněme základní funkcí sodíku jako makroprvku v látkové výměně: Sodík je hlavní složkou kationtů extracelulárních tekutin. Extracelulární tekutina je tělní tekutina uložená mimo buňky. Tvoří asi 20 % celkové tělesné hmotnosti. Hlavním kationtem je Na+. Sodík spolupůsobí převážně s chloridem a bikarbonátem neboli hydrogenuhličitanem při regulaci acidobazické rovnováhy. Další důležitou funkcí sodíku je udržování osmotického tlaku tělních tekutin a tím ochrana organizmu před nadbytečnými ztrátami tekutin. Podílí se též na normální nervosvalové dráždivosti a na propustnosti buněčných membrán. Osmóza je děj, který umožňuje výměnu látek na základě jejich rozdílné koncentrace na různých stranách polopropustné membrány. Je to hlavní princip výměny živin na téměř všech úrovních látkové výměny. Harold H. Harper, Přehled fyziologické chemie.

Doplňme ještě, že sodík je spolu s draslíkem a chlorem základním regulátorem acidobazické rovnováhy v organizmu a také krevního tlaku. Jeho správné podávání má zásadní význam pro hospodaření s vodou, souvisí s činností srdce i funkčností nervové a svalové tkáně (nervosvalová dráždivost včetně srdeční automacie), vývinem kostí, je důležité pro využití živin i udržení chuti k příjmu krmiv. Chlor je zdrojem kyseliny chlorovodíkové v žaludku a rovněž se podílí na regulaci rovnováhy mezi kyselinami a zásadami.
Publikace Přehled fyziologické chemie je studijní materiál pro humánní medicínu, a tak se pan prof. Harper nezmiňuje o účincích sodíku ve fyziologii přežvýkavců. Sodík má ve většině těchto funkcí důležitého parťáka, draslík. O jeho příjem ale nemusíme přímo a sami dbát, v rostlinných krmivech je ho dostatek. Prakticky všechna zvířata jsou schopna si příjem sodíku regulovat. Pro chovatele z toho plyne, že postačuje stálá nabídka na dobře přístupných krmných místech.
Ale pozor - myslivec je podle zákona chovatelem. A nedostatek sodíku je pro organizmus natolik závažným, že může přivodit metabolické problémy spojené s vážným onemocněním. Z toho by se dalo vyvodit, že nepodávání zdroje sodíku, tedy soli nebo sody, může zakládat trestný čin podle § 303 trestního zákoníku - zanedbání péče o zvířata z nedbalosti.
Tolik lze uvést k formálním a věcným souvislostem. Sodík je sice obsažen v malé míře v rostlinných krmivech, objemných i jadrných, ale rozhodně ne v dostatečné míře. Zvěř i hospodářská zvířata proto skutečně solné lizy potřebují a pravidelně je navštěvují.
Na trhu je k dispozici kusová kamenná sůl, obvykle polské provenience, nebo lisované solné kostky. Jiným typem lizů jsou lisované kostky nebo jiné produkty s podstatným obsahem soli současně s jinými minerálními prvky, může to být hořčík, vápník, fosfor nebo mikroprvky, třeba zinek, mangan, jód a selen.
Takový krmný doplněk je zdánlivě velmi dobrým obohacením výživy, ale jeho příjem, tedy příjem dalších minerálních živin, je dán aktuální potřebou sodíku. Zvěř je tedy přijímá jaksi „navíc,“ podle momentální potřeby sodíku, a to může být v některých ročních obdobích nebo reprodukční stádia nevhodné. O příjmu těchto živin tedy rozhoduje výrobce lizu jeho složením.
Proto bychom měli vždy přepečlivě uvážit, zda další minerálie obsažené v lizu nebudou nadbytečné nebo neporuší žádoucí poměr jednotlivých živin už dříve nastavený třeba v doplňkové krmné směsi. Rozhodně nelze v každých podmínkách zkrmovat liz či minerální doplněk jen proto, že jej výrobce nebo obchodník doporučí nebo vychválí. Řadový chovatel by měl vždy dát, a zejména v těchto věcech, na doporučení specialisty na výživu znalého místních poměrů.
 
A v čem konkrétně tkví význam sodíku?
 
Jako kationt vytváří zásadité prostředí a je hlavním pufrem, neboli nárazníkem, pomáhajícím zachovat správnou hodnotu pH prostředí. Vyrovnává - ale jen do jisté míry, například náraz kyseliny mléčné v předžaludcích při mléčném kvašení. To nastane, jak dobře víme, při nadbytku nebo jednorázové konzumaci šrotované obiloviny.
Všichni přežvýkavci a také koňovití mají ve slinách významný obsah sody. Matka příroda nepočítala s tím, že zvířatům nasype nějaký trouba přehojně šrotu nebo pečiva. Soda pomáhá kompenzovat cukry v mladé zelené hmotě či fruktany v travinách. Fruktany jsou zásobní cukry travin a dovedou acidózami z nich vzniklými pořádně potrápit hospodářská zvířata i zvěř. Může jich být tolik, že soda ve slinách ke kompenzaci z cukrů vznikající kyseliny mléčné nestačí.
Dále je soda – tedy opět sodík – obsažena v produktech slinivky a je nedílnou a nutnou součástí velevýznamné tekutiny, střevní šťávy. Mimo jiné se podílí na udržení mírně zásaditého prostředí střev. Pokud se tato zásaditost naruší, snadno a rychle nad fyziologickou, pro zdraví a život zvířat nutnou střevní mikroflórou vítězí řada patogenních bakterií.
 
Působení sodíku v organizmu zvěře
 
Působení sodíku v organizmu zvěře tedy můžeme shrnout tak, že mimo naši pozornost ovlivňuje složité děje související s tělním hospodařením s vodou a tedy i všemi tělními tekutinami. Při naprosté absenci sodíku zvíře hyne stejným selháním organizmu jako při žíznění, i když má vody dostatek. Pro naši pozornost musí být podstatným a typickým projevem chronického nedostatku sodíku u přežvýkavců acidóza, protože většina přirozených, tedy fyziologických fermentačních procesů v předžaludcích má kyselý charakter a také se musí ve střevech kompenzovat kyselina chlorovodíková ze žaludku.
 
Musíme ale také myslet na sezonní krmení či zdroje krmiv oborní i volně žijící zvěře. Pokud zakládáme zvěři jakoukoliv obilovinu, zbytky pečiva nebo krmnou směs i s malým obsahem obiloviny, je naprosto nutné doplnit a udržovat nabídku soli ve slanisku. U kaštanů není obsah škrobu v katalogu krmiv uveden, ale podle obsahu ostatních živin lze dovodit, že kaštan obsahuje asi 20 % škrobu a žaludy asi 38 % škrobu, bukvice asi 18 % škrobu. Takže v podzimním období semenných let může mít zvěř ve volnosti skutečně velmi oprávněnou potřebu příjmu krmné soli.
V oborách je to jinak. V řadě obor jsou cílevědomě vysazovány jabloně, jírovce a duby právě pro zlepšení přirozené úživnosti. Kromě toho se ještě naváží cukrovka, vykupují kaštany a žaludy. Ale také je stejně zodpovědně zakládána sůl nebo minerální krmné doplňky.
Pokud je v nabídce vysoké množství škrobnatých krmiv nebo obilovin, pak se může chovatel zvěře rozhodnout pro přídavky uhličitanu sodného. Tím se kompenzuje kyselina mléčná jednoduše a účinně. Pro chovatele dojeného skotu je přídavek sody všední a nutná potřeba, pro chovatele zvěře v oborách a na farmách nezvyklý nadstandard – ale lze sodu jen doporučit, protože se tak snižuje množství ze soli dodaného chloru, který v nadbytku musí být rovněž kompenzován. Rozumná dávka sody je v exponované době (zkrmování jádra, doba jablek, žaludů, kaštanů) 2 až 3 g bikarbonátu sodného neboli krmné sody na 100 kg živé hmotnosti zvěře denně. Stejně dobrou kompenzací kyselosti je dolomitický vápenec, ale nadbytek vápníku může být metabolicky problematický.
Ne vždy jsou myslivci spokojeni s příklady ze zootechnické praxe výživy a krmení. Je to škoda, protože dojnice mají velmi podobný typ trávicího traktu jako jeleni a potravně (oportunisté, uprostřed mezi spásači a okusovači) k nim mají rovněž blízko.
Pokud tedy na farmách a oborách krmíme zvěři senáže či siláže (stejně jako u skotu), pak je také nutné jejich kyseliny kompenzovat. Ale nejen soda nebo dolomitický vápenec, jsou k dispozici přípravky na úrovni „vyššího levelu.“ Jedním z nich je výborný a dlouhodobě ověřený italský výrobek Q-BASE. Jedná se směs kationtů s podstatně širším záběrem, než má pouhá soda a s velkou plasticitou účinku až ke schopnosti kompenzovat slabé alkalózy a velmi silnou a dlouhodobou pufrační kapacitou, podstatně překračující hranice možností sody. A kupodivu, v poměru cena / dávkování vychází Q-BASE o něco lépe než soda.
 
A jak je to se zkrmování pečiva zvěři?
 
Zmínil jsem se o přikrmování pečivem. Je třeba říci, že toto krmivo má přece jen zčásti ambivalentní působení či vlastnosti – něco jako vztah horníků a permoníků v našich pohádkách, kde permoníci někdy pomáhají a někdy škodí.
První podmínkou je kvalitní vysušení – to je jasné a není o čem diskutovat.
Dále se dostáváme k už zmíněnému škrobu jako takovému. Ale, to už přece není škrob, nýbrž prokvašením i pečením zmazovatělá směs cukrů, která vytváří v předžaludcích velmi rychlý nástup k mléčnému kvašení. Mikroorganismy v bachoru, žijící řádným způsobem pracující mikroflóry nestačí fermentovat tyto cukry tak rychle, jako probíhá nežádoucí a podvratné mléčné kvašení.
Pokud je pečivo zkrmováno od návyku na skutečně nepatrné množství a podáváno zcela stejně, často a pravidelně – ideálně denně, pak není důvod k obavám. Ještě je nutné dodržet dostatečnou kapacitu krmných míst, aby se nenažraly jen nejsilnější kusy.
Ale také tyto cukry představují výbornou pohotovou energii pro skutečně fyziologickou mikroflóru. Velikým zjednodušením, ale skutečně názorným podobným příkladem je malý přídavek cukru do ovocných kvasů. I zde jako všude platí - všeho s mírou.
 
A škodí zvěři lepek?
 
Jiným zdrojem obav je lepek, pocházející z pekařských mouk. Vydejme se po stopě tohoto nebezpečí. Lepek je ve své podstatě pšeničná bílkovina a její obsah – v celkové pšeničné bílkovině tvoří jeho obsah asi 78 %. Obsah lepku je z pohledu pekaře zásadně limitní pro kvalitu mouky. Nejvíce lepku se vyžaduje v mouce pro výrobu těstovin. Následuje mouka na rohlíky a teprve pak na chleba, nejméně lepku mají mouky na některé oplatky.
Kupodivu, řada chovatelů a také myslivců naprosto nerozlišuje mezi lepkem z pšenice a lepkem z pekařských produktů. Výrobci potravin se zbláznili a pod tlakem zcela nepoučené veřejnosti popisují potraviny, kde lepek být nemůže, nálepkami o bezlepkovosti. Nelžou, lepek v nich skutečně není. A prominentní osobnosti hrdě vyhlašují, že konzumují pouze bezlepkové potraviny.
Jenže, kdo není skutečným celiakem nebo nemá alergii na pšenici, připravuje se o přirozenou a hodnotnou část potravin z ryzí neznalosti. Celý humbuk kolem lepku má, jak jinak, komerční pozadí.
Podstatné je, že lepek – bílkovina – je sám o sobě narušen teplotou pečení. Měl by také být zčásti narušen kváskem, ale cenový tlak mění pekařské technologie, a tak máme v některých regálech místo pečiva brečivo. A méně narušeného lepku.
Pro chovatele a myslivce z toho všeho plyne, že to s lepkem z pekařských produktů není pro zvěř tak zlé, ale také musím pravdivě říci, že zkušenost z výroby krmiv pro mě znamenala setkání s chovateli psů, kteří věděli, že svým miláčkům nesmí zkrmovat těstoviny ani krmné směsi s obsahem pšenice.
 
A zkrmování pšenice?
 
Jinou stránkou ve věci lepku a krmení zvěře je zkrmování pšenice. Její odrůdy se dělí na krmné s nižším obsahem lepku a potravinářské s vyšším obsahem. Je jasné, že hlavně příležitostné nákupy a zásoby od obchodníků bývají po této stránce zcela anonymní. Producenti obilí by snad odrůdu deklarovat měli, ale může dojít k tomu, že vzhledem ke klimatickým nebo jiným poměrům nesplňuje potravinářská odrůda „o fous“ parametry mlynářů či pekařů a pšenice se na trhu, hlavně cenově, prodává jako krmná.
Pravda je, že potravinářská pšenice skutečně lepí. Pokud by se pro výkrm nebo odchov drůbeže použilo v receptuře větší množství potravinářské pšenice nebo pšenice jako jediné obiloviny, budou mít kuřátka nebo bažantíci na zobáku a běhácích lepkavé kuličky. A větší množství lepku skutečně zacpe střeva s následkem úhynu. V dobách socialistického krmivářského primitivizmu uvolnil státní moloch ZZN ze státních rezerv pro výrobny krmiv potravinářskou pšenici, což byl pro drůbežáře veliký průšvih.
Máme se tedy bát pšenice pro srnčí zvěř, nebo dokonce pro jeleny a muflony? Vážený pan kolega Pavel Scherer tvrdí, že ne. Své srnce krmil pšenicí vždy běžně a bez obav, což jsem u něj viděl. Měl však pšeničný pozadek, tedy méně hodnotnou partii a u ní se předpokládá nižší obsah lepku. Konec konců, lepek je bílkovina, tedy hodnotný parametr krmiva. Pokud pšenici jakéhokoliv původu smícháme s kukuřicí nebo (a) ovsem do 1/3 obsahu, není se čeho bát. Ani u srnčí, tedy zvěře se skutečně jemným a citlivým trávicím traktem.
 
Ing. Martin MOHELSKÝ
 
Zpracování dat...