Časopis Myslivost

Půda a voda – bohatství nás všech

Myslivost 1/2020, str. 10  Martin Mohelský
Způsob života lidí na většině planety za posledních sto let a prudký vývoj techniky musel mít nutně podstatný vliv na proměnu a stav celkový přírodního prostředí. Příkladem za všechny je technický skok od prvního letu v letadle těžším než vzduch (16. 12. 1903) a přistání člověka na Měsíci (20. 7. 1969). Zdánlivě odtažitý a nevhodný příklad pro náš časopis, snad bych se měl raději pokusit uvést datum prvního pokácení stromu železnou sekyrou a pak den, kdy se do porostu zakousl první harvestor – to ale nedokážu. Koneckonců, každý z nás má ve své profesi podobné srovnání.
 
 
Nicméně, letecká doprava včetně vojenských letů, o cestách na oběžnou dráhu nemluvě, a její nárůst zase tak špatný příklad není. Má za následek vznik částic a plynů jako jsou oxid uhličitý, vodní pára, uhlovodíky, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, oxidy síry, olovo a černý uhlík, které navzájem a s atmosférou reagují a přispívají k globálnímu oteplování.
Co je známo méně, také ke globálnímu stmívání, což je označení pro postupné snižování množství slunečního záření dopadajícího na Zemi způsobené pevnými částicemi. Přirozenou příčinou jsou pevné částice soli a písku, k nim se přidávají další pevné složky, převážně jako následek letecké dopravy i další činnosti člověka.
V severních šířkách, kde je většina vyspělých států, se podle vědeckých studií projevuje pokles záření o 22 %. Rychlost poklesu, přenesená na povrch celé planety, přitom vychází asi na 2 až 3 % na desetiletí.
Novým fenoménem doby je tvrzení, že chov hospodářských zvířat, zejména přežvýkavců, je další zhoubou naší planety svou produkcí skleníkových plynů. Vychází z prostého i nepopiratelného faktu, že fermentační procesy v bachoru produkují kromě jiného metan a oxid uhličitý. Rovněž, ale v podstatně menší míře jej produkuje i trávení monogastrů. Tedy i člověka.
Tato představa ale je nelogickým a ze souvislosti vytrženým argumentem. Život přežvýkavců je pevně spjat s vývojem a existencí života na Zemi. Využití vlákniny trávy a dalších porostů neboli zelené hmoty na povrchu Země obrovskými stády přežvýkavců a koňovitých je přirozeným mechanizmem trvajícím mnoho milionů let a zásadním procesem obnovy a trvání života, oběhem živin mezi všemi rostlinami a živými tvory na planetě, úspěšným a reálným potravním řetězcem.
Ano, plyny vznikající při fermentačním trávení zelené hmoty byly významným faktorem ovlivňujícím teplotu a další klimatické parametry na Zemi a bezpochyby se podílely na tvorbě a udržení klimatu, který tehdejší život umožnil a také klima udržoval. V celé obrovské šíři živočichů živících se rostlinnou hmotou se schopností rozložit celulózu popř. jiné složky vlákniny to bez symbiotické mikroflóry dokáže jen několik málo vyšších živočichů, např. hlemýžď a pak dřevokazný hmyz.
Úbytek či spíše vybití původních býložravců pasoucích se na prériích, pampách savanách a stepích severní i jižní Ameriky, Afriky, Asie a Evropy byl sám o sobě razantní záporný zásah do klimatických jevů a nynější chov dobytka je početním zlomkem původních stavů volně žijících býložravců.
Slyšíme-li z úst prominentních osobností, že se stali vegetariány, aby šetřili životní prostředí, je to spíše doklad neznalosti souvislostí a jejich osobní laciné, populistické a tendenční propagace než moudrého životního stylu. Ostatně, i oni využívají privilegií moderní civilizace se všemi negativními faktory.
Nelze ale pochybovat o náhradě skleníkových plynů „živočišného původu“ zplodinami pocházejícími z činnosti člověka, nejistý je jen poměr úbytku přirozené produkce a nárůstu produkce civilizační zátěže ovzduší i celé Země.
Historie či vývoj zemědělství jsou s technickým rozvojem i pokrokem civilizace pevně spjaty.
Ani zemědělství jako základní zdroj potravy pro asi 7,7 miliard lidí na Zemi (údaj amerického úřadu pro sčítání lidu k 1. 7. 2019) není bez viny na stav klimatu a také už nemůže být přirozeným ani zcela a čistě ekologickým výrobním procesem.
Rostliny poskytující výnos vyžadují přísun živin, konkrétně dusík, fosfor, draslík a hořčík plus některé mikroprvky. Tyto živiny odcházejí z půdy do těla rostlin a my je odebíráme ve formě výnosu a produkce rostlin. Co rostliny odeberou, musíme do půdy vrátit.
Výstižným příkladem je vápník, který je nejrozšířenějším kationtem v přírodě, a přesto jej nutně musíme do půdy dodávat, a to nejen pro potřebu rostlin, tedy doplnění přirozené bilance, ale i pro podporu žádoucích chemicko-fyzikálních vlastností půdy. Že je dostatek vápníku v půdě kromě jiného i podmínkou vývoje kvalitní trofeje zvěře měl by vědět každý chovatel jelenovitých v oboře i ve volnosti.
Dětsky naivní představa, že budeme sklízet a nebudeme do půdy dodávat zpět kulturními rostlinami spotřebované živiny je jen protipólem jiných nesmyslů jako je například eko a bio stravování.
Složitá administrativní mašinerie umožňující dodávat v chovu zvířat minerální látky a vitamíny existuje i v eko chovech a je v praxi běžně využívána. I přihnojení rostlin je nutné, jen je to zase administrativně zkomplikované. Kladný efekt tu samozřejmě je, skutečně se dbá na kvalitu hnojiv – za socialistických časů byl základní zdroj fosforu, superfosfát, notně kontaminován kadmiem.
Ale je tu i jiný paradox: močůvka, přirozené statkové hnojivo, vynikající zdroj dusíku a draslíku je považována za nebezpečný odpad. Dostatek živin v půdě znamená jejich dostatek v rostlinách a tedy i dostatečné zásobení živočichů, i pro člověka na vrcholu civilizací vytvořeného potravinového řetězce.
Jiným dobrým příkladem je prvek selen, nepatrný svou potřebou, ale nanejvýš významný svou metabolickou funkcí, ochranou organizmu před oxidativními radikály a také potřebný k dozrání spermií i vývoji vajíčka. Evropský region má v půdách z pohledu potřeb živočišního organizmu selenu významný nedostatek, a tak nezbývá, než jej do potravin a krmiv dodávat, ať se to zastáncům bio a eko životních stylů líbí nebo ne. Ostatně, i jejich organizmus může být ohrožen obecně známými následky působení oxidativních radikálů nebo poruchami plodnosti.  Ovšem omezení plodnosti bio a eko aktivistů by zase takovou škodou nebylo.
Ale vážně - dostatek selenu v potravě spolu s E vitaminem je jedním z rozumných způsobů prevence některých karcinogenních onemocnění i podporou plodnosti. Doplňování selenu do krmiv hospodářských zvířat je nutné pro jejich zdraví i produkci a také částečnou cestou, jak jej alespoň částečně dodávat do lidské potravy.
Půda je nejen zdrojem živin rostlin, ale hlavně a nutně předmětem péče moudrého a zodpovědného člověka. Ta je ale v současné době zatížena řadou rozporů, které reálně ohrožují biologickou, chemickou i fyzikální podstatu pěstování kulturních rostlin a tedy zásobování člověka potravinami. Ale nejen to, skutečně jsme na počátku ohrožení dosavadního způsobu existence lidstva na Zemi.
 
Technický vývoj od počátku průmyslové revoluce spolu se změnou zemědělství a lesnictví vedl k zlepšování životních podmínek lidí a také k růstu lidské populace a také obráceně, zvyšování počtu lidí na zemi a touha po lepších životních podmínkách vedla ke změnám v technických řešeních, v průmyslu a aplikaci techniky a postupně se rozvíjející vědy i v rozvoji zemědělství a lesnictví.
Tendence zemědělské činnosti od historicky překonaného ručního zpracování půdy s tažnou silou zvířat – ejhle, další produkce skleníkových plynů, a to musíme připočítat koňskou sílu jako základní dopravní prostředek předlouhé minulosti – pokračovala rozvojem mechanizmů, které si zase vyžádaly zvětšování ploch a investice do zemědělství.
Ekonomika včetně zvětšování lidská populace s sebou nesla požadavek maximalizace výnosů plodin, kromě jiných postupné zvyšování chemizace pěstování rostlin. Zatímco Evropané vcelku civilizovaně a postupně měnili krajinu, tedy poměr polí, lesů a lidských sídlišť a technické infrastruktury, kolonizovali či spíše drancovali ostatní kontinenty a započali tak globální změny klimatu, o utrpení až genocidě původních obyvatel nemluvě.
 
Současný stav rostlinné výroby a vztahu zemědělců k půdě a okolní přírodě půdě je v Česku složitý a rozporuplný. Pěstitelé dosahují vysokých výnosů obilovin a olejnin, což je páteří rostlinné výroby a šlo by i bez nešťastných dotací dosáhnout dobrého zisku. Nelze ale popřít, že i zemědělství přispívá k nežádoucím změnám našeho životního prostředí a klimatu. Současné metodiky a technologie patří paradoxně k činnostem člověka poškozující podstatu země, vody i vzduchu. Včetně výroby hnojiv a látek chemické ochrany rostlin.
Historie rozvoje zemědělství s ohledem na tvorbu krajiny v podmínkách českých zemí nebyla nijak idylická a ani nebyla vedena způsobem, který by krajině zvláště prospíval.
Nepropadejme iluzi, že v období první republiky bylo zemědělské hospodaření z dnešního pohledu na vysoké krajinotvorné úrovni. Po roce 1945 byla průměrná velikost parcel asi 26 arů, jeden zemědělec hospodařil průměrně na 29 pozemcích a celkový počet zemědělských pozemků byl v ČSR kolem 18 milionů.
Tvary pozemků byly neúčelně nepravidelné (trojúhelníkové, klínové) a pásy pozemků, často jen několik metrů široké byly orientovány po spádnici. Dělení a scelování pozemků bylo podřízeno dědickým řízením nebo sňatkům, často k neprospěchu majitele. Velmi malé plochy a rozmístění pozemků jednoho hospodáře na několika místech katastru vylučovaly možnosti ovlivnit erozi nebo jiné negativní vlivy jinak než osevním postupem.
Obhospodařování komplikovaly neúčelné sítě polních cest, způsobující nežádoucí odvod srážkových vod a splavování zeminy.
Výhodou byla pestrost porostů, která neumožňovala masový rozvoj škůdců a nemocí plodin jako je tomu na současných velkých honech, pečlivá agrotechnika omezovala plevely. Umělá hnojiva zemědělci využívali velmi šetrně a v hojné míře hnůj a močůvku. Populace koroptví, křepelek a bažantů také omezovala živočišné škůdce a plevely. Českému zemědělci složil poklonu Karel Čapek v knize Továrna na absolutno: Kdo je ten člověk, zdali ho znáš, toť český rolník, živitel náš…
Pomiňme složité pozemkové reformy z roku 1920. Pro představu hlubokých změn v převodech půdy postačí, že v roce 1945 prošla přídělovým řízením 1/3 veškeré zemědělské půdy.
Po únoru 1948 přišel tvrdý zásah do zemědělství, v únoru 1949 byl přijat zákon o JZD a tím začala kolektivizace hospodaření a změna vlastnictví půdy. Aby se zemědělec dobrovolně rozhodl pro vstup do JZD, musela mu komunistická vláda učinit soukromé vlastnictví půdy či dobytka nesnesitelným břemenem. Stojí za zmínku, že mezi roky 1953 až 1954 se nově založená JZD rozpadala a zemědělci z nich vystupovali. Až kruté násilnosti komunistického režimu rebelující zemědělce přivedly k pořádku…
Teprve počátkem šedesátých let byla kolektivizace zemědělství dokončena, soukromý podíl zemědělské půdy zbyl na 14,4 % a soukromě hospodařících zemědělců se na tržní zemědělské produkci podílelo 8,4 %. Reálně však i mimo komplexy JZD a státních statků občas zbyly skutečně soukromě hospodařící rodiny, které se dokázaly přijatelně uživit a vydržet až do zlomu v roce 1989.
S počátkem a postupným rozvojem hospodaření JZD po roce 1948 souvisel zákon č. 47/1948, nazývaný scelovací zákon. Svou podstatou, kupodivu, byl zákonem dobrým a mohl ovlivnit vývoj zemědělství k moderním a účinným formám hospodaření včetně pozitivního krajinotvorného působení.
Politická vůle a naprostá nekvalifikovanost nižších i vyšších funkcionářů však vedla k násilnému a nevhodnému výkladu i naplňování tohoto zákona i dalších norem se silně negativním vlivem na život družstevníků i provoz a výsledky hospodaření. 
Prvním zásahem bylo scelování pozemků, známé jako rozorání mezí. Bylo či mohlo být částečně pozitivní, protože přineslo odstranění roztříštěnosti a nevhodných tvarů pozemků. Politický náboj a násilná realizace včetně silně negativního lidského náboje nižších i vyšších funkcionářů s sebou ale přinesla necitlivé zásahy do krajiny a zničení prvků se zásadním významem pro zdravý stav půdy a krajiny v lokálním i širším významu.
Po roce 1948 bylo rozoráno 270 tisíc hektarů luk a pastvin, tisíce hektarů mezí, 120 tisíc kilometrů polních cest, 950 tisíc hektarů mokřadů. Délka vodních toků se z původních 76 tisíc kilometrů se zkrátila o třetinu,
V širším rozsahu navazovaly HTÚP (hospodářsko-technické úpravy půdy), v převážné většině v letech 1949 až 1960. Jejich základem bylo scelení malých zemědělských pozemků do velkých celků – honů, účelem optimální využití potenciálu půd a racionální použití mechanizace. V komplexu bylo účelem půdy scelit, umožnit sestavení osevních postupů podle zásad moderní agrotechniky, budovat účelné cesty a určit plochy pro zástavbu.
Podstatou scelování půdy byla práce v terénu (doslova) a zjištění jak přirozených hranic (silnice, železnice, vodoteče…), tak i krajinné prvky, jakými jsou meze na svazích a stráních, které měly být zachovány vzhledem k riziku splavování ornice.
Za nejvhodnější velikost honu bylo považováno asi 50 ha, nejvýhodnějším tvarem obdélník. Struktura a sestavení pozemků v komplexu vyžadovaly přibližně stejnou velikost honů, což umožňovalo stejný poměr plodin plánovaných osevním postupem.
Koncem padesátých let byla vytvořena zemědělská družstva s průměrnou plochou 300 až 400 ha půdy.
Vývoj pokračoval v šedesátých letech spojováním menších družstev a půdních celků k využití těžší a produktivnější mechanizace a postupné specializace. Podstatné bylo, že na místa ryze politických funkcionářů ve vedení družstev nastupovali absolventi středních a vysokých zemědělských škol, a začalo využívání skutečně pokrokové a moderní technologie. Odborně i politicky přijatelně konsolidovaná družstva obhospodařovala 800 až 1000 ha zemědělské půdy a družstevníkům se začalo lépe žít.
V sedmdesátých letech bylo zemědělství na úrovni dobového vědecko-technického pokroku a plně využívalo relativně úspěšného technického i biotechnologického i vědeckého zázemí států RVHP. Politické řízení sice přetrvávalo a zachovávalo se v trapných a komických nuancích (kdo začne dříve žně, byť na nedozrálém obilí, čachrovalo se s výnosy, přírůstky a dojivostí), ale přece jen poskytovalo rozvoji zemědělství významnou podporu.
Jednotná státní ekonomika umožňovala řízení na úrovni okresů a vznikaly komplexní plány (generely) k maximálnímu využití potenciálu rostlinné i živočišné výroby.
Rozvoji zemědělství v sedmdesátých a osmdesátých letech rozhodně nelze upřít rozumnou a velkorysou snahu vytvářet a měnit krajinu včetně zábran erozí, rekultivací, budování závlah i odvodnění, úprav svažitých pozemků v produktivních oblastech terasováním a obecnou snahou zlepšovat úrodnost půd.
Rozjetá mašinérie však na druhé straně vytvářela nesmyslné a předimenzované projekty se záporným vlivem na krajinu a životní prostředí, včetně zcela nedomyšleného a chybného pojetí úprav vodních toků.
Větší část velkých krajinotvorných projektů od druhé poloviny sedmdesátých let byla minimálně rozporuplná. Zápornému vlivu energetiky a strojírenství, chemických komplexů, hutí a dolů i kooperačních podniků živočišné výroby nebylo radno stavět do cesty námitky ani skutky a tak se vedle technicky vydařených mechanizačních prostředků používaly primitivní látky chemické ochrany rostlin s katastrofálním dopadem na všechny živé organizmy kromě pěstovaných plodin, často ovšem se silným reziduálním působením v získaných produktech. Zemědělská družstva či státní statky po slučování několika předtím dobře a samostatně fungujících podniků dosahovaly rozlohy kolem 10 000 ha.
 
Z  pohledu kvalifikované myslivecké veřejnosti byly velikosti honů už dříve než v osmdesátých letech nadměrně veliké se silným monodietním vlivem na zvěř polních honiteb, zhoršoval se vodní režim krajiny, mechanizační prostředky hubily drobnou i spárkatou zvěř a chemizace rozložila populace pernaté zvěře. Překotné „ztěžknutí“ průmyslu započaté v padesátých letech ničilo exhalacemi komplexy lesů a povrchová těžba vytvářela specificky ohavné měsíční krajiny.
Po roce 1989 v souvislosti s hlubokými politickými, legislativními i společenskými změnami došlo k rozpadu JZD i Státních statků. Prvotní sny a radosti z možného férového a jednoduchého uspořádání věcí veřejných ale vzaly rychle za své i v zemědělství.
 
Dnes máme realitu obrovských honů monokultur. Jejich vliv na půdu samotnou je přinejmenším nedobrý, pro zvěř polních honiteb škodlivý až smrtonosný, pro krajinu bezperspektivní a pro člověka rozporuplný. Ale řepkové produkty můžeme považovat za přínosné. Olej vychází z potravinářských výzkumů lépe, než jsme čekali, pokrutiny či výlisky jsou krmivem přijatelné kvality. Negativem je záporný až toxický vliv zelené hmoty na zdraví zvěře. Pro hmyz je šťavnatá a sladká rostlina velikým lákadlem, a tak je aplikace insekticidů u řepky nevyhnutelná.
Pěstování řepky pro produkci metylesteru můžeme považovat za nesmysl, zůstává ale přínosem pro ekonomiku pěstitelů a zpracovatelů. Řepka ponechává v půdě významné množství kořenové hmoty a sláma je vhodná na zpracování topných granulí.
Kukuřičná siláž  se stala celoročním základem výživy hospodářských zvířat, zejména po významných šlechtitelských úspěších, které ji umožnily pěstovat i v chladnějších oblastech než třeba v sedmdesátých letech. Potravinářský význam kukuřice jako obiloviny je v mírném pásmu nenahraditelný a velmi kladný, což platí i v krmných směsích. Siláž se využívá v bioplynových stanicích a vývoj už jde tak daleko, že jsou odlišeny přípravky pro fermentaci silážního procesu pro krmení přežvýkavců a „krmení“ bioplynek.
 
Základní otázky tedy jsou:  Je půda skutečně razantně devastována a spolu s ní i všechny organizmy, které do ní patří?
Je nutné hospodařit na půdě za cenu rozvrácení původního modelu „idylického“ soužití člověka zemědělce, zvěře, hmyzu a doprovodných rostlin?
Existuje cesta k obnovení živé krajiny za udržení současného civilizovaného příjemného způsobu života?
 
Každý z nás v detailu odpoví jinak. Nemůžeme odmítat nutnost ekonomické a efektivní produkce potravin ani technických plodin. Vývoj civilizace nepochybně dochází ke zlomovému bodu a jsou na místě obavy ze změn klimatu s přímým dopadem na zemědělství, lesnictví a vůbec na všechna spojení člověka a přírody.
Shodneme se ale, zejména my se vztahem k živé přírodě, že společenský vývoj (politika, administrativa, podnikání v zemědělství ve velkém) napáchal hrubé chyby a ekonomika nemůže být omluvou. Poslední dvě volební období ukazují na příslib podstatného zlepšení vývoje zemědělství, ale stále čekáme na legislativu, která skutečně umožní věcné a reálné změny v tvorbě krajiny a aspoň částečný návrat života do polních kultur. Nadějné kroky, jakým je petice „Vraťme život do krajiny“ ukazují na skutečnost, že myslivci nejsou sami ve snaze a touze skutečně pomoci.
 
Ing. Martin MOHELSKÝ
Zpracování dat...