Časopis Myslivost

Hlasy našich sov

Myslivost 3/2021, str. 20  Ivo Hertl
Předjaří a jaro jsou obdobím toku našich sov. Touto dobou se o jejich výskytu proto můžeme nejsnáze dozvědět. Jak ale správně určit jednotlivé druhy? Na tuto otázku se nyní pokusíme odpovědět.
Kromě samotného hlasu (jeho výšky či hloubky a členění) je pro spolehlivé určení druhu potřeba zohlednit také rozšíření jednotlivých druhů v rámci ČR (nadmořská výška a lesnatost krajiny) a charakter prostředí.
Kromě typických oznamovacích a kontaktních hlasů se jednotlivé druhy občas ozývají dalšími typy hlasů, které zde není možné detailně popsat, ale ke správnému určení nás v těchto případech obvykle dovede právě odlišné prostředí. Pokud nevyhovuje jedno hledisko, je určení lépe považovat za nejisté.
Intenzita hlasových projevů a načasování samotného toku sov odráží několik skutečností a mezi sousedními roky se často výrazně liší. Největší měrou je ovlivňuje nabídka hlavní kořisti. Při vyšším množství hlodavců bývá tok puštíků a sýců až o měsíc uspíšen vzhledem k sezóně s minimem kořisti.
Výrazný posun načasování toku je také patrný mezi regiony s různou nadmořskou výškou, kdy tok horských populací bývá o několik týdnů opožděn.
Nejvíce se ozývají dosud nespárovaní samci, po sestavení páru četnost volání klesá a soustřeďuje se obvykle do krátkého období těsně po soumraku a před rozedněním.
 
Rozšíření sov v České republice
 
V letech 2015 až 2020 hnízdilo v České republice 10 druhů sov: pět z nich běžně, další tři pravidelně avšak řídce nebo na poměrně malém území, a dva druhy zcela výjimečně. Následující přehled je řazen podle početnosti jednotlivých druhů v ČR.
 
Puštík obecný (Strix aluco) je nejběžnější sovou vyskytující se v lesích středních a nižších poloh. V nižší početnosti se s ním můžeme setkat také v horských smíšených a listnatých lesích nebo v rozlehlých parcích a zahradách uvnitř polní krajiny nížin. Schází pouze v souvislých jehličnatých lesích vyšších poloh a nad horní hranicí lesa.
 
Kalous ušatý (Asio otus) je nejběžnější sovou zemědělské krajiny. S rostoucí nadmořskou výškou jeho početnost klesá, nicméně setkat se s ním můžeme i na otevřených plochách nejvýše položených míst našeho území. Nevyskytuje se pouze uvnitř souvislých lesů pohraničních pohoří.
 
Sýc rousný (Aegolius funereus) je typickou sovou lesů středních a vyšších poloh. Areál jeho hnízdního rozšíření je zhruba vymezen lesnatými oblastmi s nadmořskou výškou nad 400 až 500 m. Oblast souvislého hnízdního rozšíření sýce rousného ukazuje ve zjednodušené podobě připojená mapa.
 
Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) je naší nejmenší sovou. Areál souvislého rozšíření je velice podobný oblasti výskytu sýce rousného s tím rozdílem, že kulíšek častěji proniká, obvykle údolími řek, do poloh pod 500 metrů nad mořem. Tyto oblasti v poslední době častěji osidluje také v souvislosti s intenzitou „kůrovcových“ těžeb a souvisejícím zánikem vhodných hnízdních stanovišť ve středních polohách.
 
Výr velký (Bubo bubo) se nejpočetněji vyskytuje v pahorkatinách středních poloh. S rostoucí i klesající nadmořskou výškou je jeho výskyt řidší. Setkat se s ním však můžeme i v nížinách, kde často hnízdí na stromových hnízdech dravců. V rozlehlých pohraničních lesích a nad hranicí lesa však zcela schází.
 
Sova pálená (Tyto alba) obývá zemědělskou krajinu nižších nadmořských výšek (zhruba do 400 m), střední polohy v posledních dekádách prakticky opustila.
 
Sýček obecný (Ahene noctua) již dávno nepatří mezi naše nejhojnější sovy, v posledních několika desetiletích se stal nejrychleji ubývajícím druhem. V současnosti se souvisleji vyskytuje pouze v severozápadních Čechách a na Znojemsku.
 
Puštík bělavý (Strix uralensis) patří mezi druhy s mírně rostoucí početností, nicméně z hlediska areálu je jeho výskyt soustředěn do oblasti Šumavy, Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů. Hnízdí už i v Jeseníkách, jinde se však vyskytuje jen zcela výjimečně. Jeho hnízdním prostředím jsou především staré lesy, nejvíce obsazuje pralesovité porosty.
 
Kalous pustovka (Asio flammeus) je naším jediným druhem sovy vázané na bezlesí. Hnízdí na zemi v porostech travin nebo rákosin. V letech s gradací populace hraboše polního byly u nás zjištěny desítky hnízdících párů. Takovým obdobím byl například rok 2019, kdy na jižní Moravě zahnízdilo více než 60 párů. V jiných letech však u nás hnízdí zcela výjimečně nebo vůbec.
 
Výreček malý (Otus scops) je naší jedinou přísně tažnou sovou. Hnízdí jižně od nás, na území ČR nepravidelně, setkat se s ním můžeme především v otevřené krajině parkového charakteru nižších poloh. Ptáci narození v minulém roce podnikají výpravy daleko na sever od svých tradičních hnízdišť a v průběhu května až července se jich tak na našem území vyskytují desítky. Jejich pobyt však nebývá obvykle doprovázen hlasovou aktivitou a tak našemu pozorování unikají.
 
Jarní hlasové projevy sov
 
V období toku zaslechneme nejčastěji oznamovací hlasy (teritoriální volání) a kontaktní hlasy. Zatímco některé druhy (například sýc rousný) se ozývají více od svých hnízd, jiné druhy (například výr nebo kulíšek) často volají z hranic svého okrsku.
Pro spolehlivé určení jednotlivých druhů je nejlépe slyšet souvislejší pasáž toku. Z jednoho zahoukání není radno druh určovat. Kromě charakteru hlasu a jeho výšky (kmitočtu) je stejně důležitá i délka odmlky mezi jednotlivými hlasy.
Na připojeném obrázku je zobrazen spektrogram zhruba půlminutového výřezu typických oznamovacích hlasů našich nejběžnějších druhů sov společně s přepisem do slovní podoby. Grafy (spektrogramy) představují časovou závislost kmitočtového spektra hlasu. Jedná se tedy o grafickou podobu obdobnou notovému zápisu, kdy čím vyšší hlas, tím výše je v grafu zaznamenán. Z obrázků je patrná délka jednotlivých slabik i přestávek (mezer) mezi nimi. Následující přehled je řazen podle výšky oznamovacího hlasu jednotlivých druhů.
 
Houkání napodobitelné pískáním na dlaně nebo pískáním ústy (na dolní hraně našich možností):
 
QR-kod-Pustik-obecny.pngAsi nejpestřejším hlasem mezi našimi sovami volá puštík obecný. V něm se s opakováním po 10 až 15 sekundách střídá hlas slovy přepsatelný jako „hú hu hu-hu-hu-hu-hú“. Tedy po jedné dlouhé slabice následuje dlouhá mezera, po ní krátká slabika a úsek tremola. Z hlediska výšky je tento hlas samce víceméně monotónní. V období toku bývá často doprovázen výrazným dvouslabičným kontaktním hlasem samice, přepsatelným jako „kjú-vit“.
 



QR-kod-Syc-rousny.pngHlas sýce rousného tvoří pravidelné, obvykle mírně stoupající, řady 3 až 5 i více tónů „pu-pu-pu...“ se stejně dlouhou přestávkou. Výška hlasu je podobná puštíkovi. Kontaktní hlas tvoří výrazné ostré „ťuf“, které je někdy prodlouženo o další slabiky „ťuf ťju ťju“.
 







Sýček obecný se nejčastěji ozývá jednoslabičným táhlým, stoupajícím „půjd“, kontaktním hlasem je trojslabičné „hu-ji-hu“, případně krátké jednoslabičné štěkavé „kif“.
 
Hluboké houkání, napodobitelné hlasivkami:
 
QR-kod-Kalous-usaty.pngKalous ušatý se nejčastěji projevuje nevýrazným jednoslabičným monotónním houkáním „hu hu hu...“, v rytmu zhruba jednou za 2-3 sekundy. Jednotlivé slabiky působí jakoby „rozmazaně“, vyznívají trochu „do ztracena“. Z hlediska hloubky jde o hlas, který lze napodobit pouze hlasivkami. V období toku se toto volání často střídá s „tleskáním křídly“ v letu. Vrcholný tok samce je občas doprovázen hrubším mňoukavým hlasem „mijeé“ samice.
 




QR-kod-Vyr-velky.pngTypickým hlasem výra velkého je hluboké, výrazné, daleko slyšitelné houkání, tvořené nejčastěji dvojslabičným „hú-u“, kde druhá slabika je nižší a tišší (někdy zcela schází, jindy následuje třetí ještě nižší a tišší slabika). Poté následuje pro výra typická, dlouhá, zhruba desetisekundová, přestávka. Samice se ozývá podobným, avšak poněkud vyšším, hlasem. Kontaktní hlas samice je hrubý štěk, podobný hlasu volavky v letu, kterým ve vrcholném období toku často doprovází houkání samce. V předjaří se ještě můžeme setkat s řadou 4 až 6 klesajících štěkavých slabik „cha-cha-cha-cha...“.
 


Hlas samce puštíka bělavého se strukturou podobá puštíkovi obecnému a lze jej přepsat jako „hu hu vu-huhu“. Hloubkou hlasu se však řadí k výrovi a podobný je i jeho štěkavý kontaktní hlas.
 
Kalous pustovka se ozývá víceslabičným, rychlým, hlubokým, monotónním houkáním „huhuhuhuhuhuhu...“. Aktivní je i přes den.
 
Monotónní hvízdání, napodobitelné pískáním ústy:
 
QR-kod-Kulisek-nejmensi.pngOznamovacím hlasem kulíška nejmenšího jsou monotónní jednoslabičné hvizdy „fi“, opakované v rytmu zhruba jednou za 2 sekundy. Ve vrcholné fázi toku jsou hvizdy následovány 2 až 4 poněkud nižšími a tiššími tóny „fi dydy...“. Z počátku sezóny je možné často zaslechnout ještě „podzimní hlas“, tvořený řadou 5 až 8 postupně se zvyšujících hvízdavých tónů. Kmitočtově se hlas pohybuje kolem 1,5 kHz a lze jej snadno napodobit pískáním ústy. Aktivní je nejčastěji za svítání a soumraku.



 
Hlas výrečka malého je velice podobný kulíškovi, jeho hvizdy jsou více zvučné (liší se „barvou“ hlasu), přepsatelné spíše jako „ťu“. S výrečkem se na našem území můžeme setkat výhradně v období od dubna do září.
 
Chraptění, syčení:
 
Hlas sovy pálené je zcela odlišný a představuje jej více variant chrčivého až syčivého hlasu.
 
hlasy.jpg

 
Typické prostředí výskytu našich sov
 
Uvnitř lesních porostů se nejčastěji setkáme s puštíkem obecným, sýcem rousným, kulíškem nejmenším a puštíkem bělavým. Prakticky vyloučit zde můžeme výskyt sovy pálené, sýčka obecného a výrečka.
Výr velký houká obvykle z míst s velkým „rozhledem“, často z okrajů lesů. Takovýchto „vyhlídek“ má každý samec ve svém okrsku více a tato místa jsou často vzdálena několik kilometrů od sebe (blíže viz Myslivost 4/2017).
Z okrajů lesů, remízků nebo rozlehlejších lesních pasek houká kalous ušatý, se kterým se v zimním období můžeme dále setkat na „deništích“ uvnitř obcí, kde společně tráví den více ptáků.
Kulturní zemědělskou krajinu obývá kromě kalouse ušatého a puštíka obecného také sova pálená a sýček obecný. Tyto sovy se nejčastěji ozývají z lidských stavení nebo v jejich bezprostředním okolí. V tomto prostředí můžeme výjimečně narazit také na výrečka malého. Naopak kulíška nejmenšího zde téměř jistě nezaslechneme.
V otevřené krajině, loukách, rákosinách nebo polích žije velice řídce také kalous pustovka. Aktivní je i přes den, kdy jej můžeme vidět lovit. Naopak sýce rousného v těchto místech jistě nezaslechneme.
 
Význam sov a možnosti jejich ochrany
 
Sovy patří mezi typické predátory. V potravě středních druhů převažují drobní zemní savci, menší druhy se často živí ptáky a hmyzem. Potrava výra velkého byla podrobně popsána v Myslivosti 6/2020.
Způsoby ochrany běžných druhů sov byly uvedeny v Myslivosti 8/2020. Jedná se zejména o hnízdní podporu (ochrana doupných stromů, ponechání části stromů v lesích k úplnému dožití a instalace budek) a zvyšování lovecké úspěšnosti (ponechávání torz stromů na pasekách, umisťování berliček v polní krajině). Tou nejúčinnější pomocí je však změna našeho přístupu k hospodaření v krajině. Jedině tak budou podpořeny všechny složky biodiverzity napříč potravním řetězcem a uchována přirozená rovnováha jednotlivých prvků potravní pyramidy.
 
Ivo HERTL

Zpracování dat...