Časopis Myslivost

Parožení srnců

Myslivost 3/2021, str. 26  Pavel Scherer
Tradované mýty a dogmata Nacházíme se v období, kdy srnce začínají zdobit rostoucí nové parůžky a mnozí myslivci třeba ze snímků z fotopastí nebo z pozorování u krmelců tipují, jaké letos ti „jejich“ srnci parůžky nasadí. Srnčí parůžky se vyznačují značnou různorodostí a velkou tvarovou variabilitou, která v rámci naší lovné zvěře nemá obdoby. Bez nadsázky se dá říci, že žádný druh z jelenovitých přežvýkavců nedisponuje tak značnou tvarovou proměnlivostí jako srnec obecný.
Je jistou skutečností, že parůžky odráží zdravotní stav srnce, jeho kondici a konstituci, genetickou dispozici, kvalitu životního prostředí a taktéž vypovídají o prováděné myslivecké péči a kvalitě přijímané potravy. Pokud výše jmenované faktory nejsou v přímé interakci, nemohou srncům narůst silné parůžky, a to ani v době dobrého roku pro parožení. Pouze na zdravém těle a silné „kosti“ mohou vyrůstat silné a kvalitní trofeje.
Navzdory všem znalostem z biologie parožení kolují mezi mysliveckou veřejností nejrůznější mýty a dogmata, které výrazně ovlivňují myšlení a zejména pak rozhodování v době lovu srnců.
Názory některých kolegů, že by parůžky neměly být brány v potaz jako jeden z hlavních ukazatelů chovnosti srnce, osobně pokládám za velice zcestné a mylné. Tato skutečnost pak navádí například k tomu, aby se v populacích srnčí zvěře zašetřovali roční srnci tzv. paličkáči či knoflíkáči a naopak se lovili roční srnci s parůžky ve stupni vidláků či šesteráků, kteří dosáhli slabší tělesné konstituce.
Neznám jediného cílevědomého a problematiky znalého myslivce, který by chtěl ve své honitbě šetřit paličkáče jenom pro jeho dobrý tělesný rámec a dobrou kondici. Všem cílevědomým chovatelům by mělo jít primárně o dobrý zdravotní stav populace a paralelně i kvalitu trofejí.
V prvním díle knižní trilogie Srnčí zvěř (kapitola o genetice) jsem zcela pregnantně doložil, že síla srnce ve zvěřině není v přímé korelaci se silou produkovaných parůžků. Mnohdy srnec s průměrnou tělesnou hmotností dokáže vyprodukovat kapitální trofej, zatímco srnec s nadprůměrnou tělesnou hmotností tvoří jen slabé, tedy průběrné a chovu nežádoucí parůžky.
Ve volnosti jsem viděl paličkáče, kteří měli fenomenální hmotnosti po vyvržení přes 21 kg a na 12mm pučnicích produkovali slabé parůžky o délce sotva 5 cm. Naproti tomu jsem měl možnost hodnotit roční šesteráky s hmotností po vyvržení pouhých 13 kg, kteří na 20mm pučnicích produkovali trofeje s bodovými hodnotami i přes 80 b. CIC.
Podle mého názoru a získaných poznatků a zkušeností by měly být parůžky společně s tělesnou kondicí a zdravotním stavem hlavními kritérii při selekci srnců všech věkových tříd.
 
Na celkovém vzhledu a kvalitě trofeje se kromě genetických dispozic a ostatních výše jmenovaných faktorů výrazně podílejí také vlivy vnějšího prostředí, jako jsou klimatické podmínky v konkrétním roce, pohoda jedince a primárně kvalita předkládané potravy.
Mezi některými myslivci přežívá názor, že věk srnce lze poměrně přesně odhadnout podle síly parůžků, jejich členitosti a vzhledu. Kvůli těmto velmi nedůvěryhodným a nespolehlivým ukazatelům padlo za oběť mnoho velmi nadějných srnců, kteří byli s ohledem na parametry parůžků považováni za starší jedince.

web-1.jpg

web-3.jpgZnám mnoho případů, kdy myslivec ulovil trofejově silného ročka v domnění, že střílí na průběrného srnce II. věkové třídy. Nutno si uvědomit, že kvalitní roční srnci mohou v dobře vedených a úživných honitbách dosahovat v parůžcích běžně stupně šesteráků s bodovými hodnotami od 50 až do 90 b. CIC. Zcela výjimečně se může vyskytnout i jedinec, který se v parůžcích přiblíží hranice bronzové medaile. I tyto případy byly ve volnosti potvrzeny.
 
Zkusme vymýtit mýty a neznalost!
Mnohdy mě zaráží skutečnost, že se ještě v dnešní době najdou myslivci, kteří věří mýtu, že roční srnec je v parůžcích nejdříve špičák, dvouletý vidlák a teprve až tříletý šesterák! Většina těchto „ovlivněných“ myslivců uvádí, že se to tak přece učili na školách, resp. základnách kurzech adeptů myslivosti. Nechci komentovat úroveň některých lektorů a učitelů, ale zcela jistě je třeba tyto mýty a zakořeněné hlouposti opakovaně vyvracet a exaktně dokazovat a dokládat pravdivé údaje a skutečnosti! Bohužel takový neznalý a mystifikovaný myslivec pak v době průběrného odstřelu srnčí zvěře udělá v honitbě více škody než užitku…
Na doprovodných snímcích jsem zachytil ročky s velmi vysokou chovnou hodnotou, kteří byli předčasně (z neznalosti) uloveni a kteří vzhledem k parametrům parůžků byli považováni za starší jedince.

web-3-1.jpg

Na snímcích je zachycen i roční srnec s velmi vysokou chovnou hodnotou a fenomenálními parametry parůžků. Výjimečný parožní potenciál tohoto jedince reflektuje převaha parožní hmoty v horní části trofeje. Za pozornost stojí i objem parůžků, který dosáhl 132 cm3 s bodovou hodnotou trofeje 94 b. CIC. Na základě měrných parametrů mohu konstatovat, že parůžky tohoto srnce z volné honitby mají o 24 cm3 větší objem, než měly parůžky mého nejsilnějšího srnce Jůlínka, který v pěti letech dosáhl na fenomenální bodovou hodnotu 223 b. CIC. Na rozdíl od tohoto exponovaného ročka vyprodukoval Jůlínek ve stejném věku parůžky o objemu „jen“ 108 cm3 a dosáhl bodové hodnoty 85 b. CIC. Tak ať mi pak nikdo netvrdí, že to ve volnosti nejde! Spíše není vůle něco dělat a v tomto směru něco zlepšovat! Navíc v době, kdy srnčí zvěř už není zájmem odborné veřejnosti, zemědělců, lesáků, a bohužel i některých myslivců.
Pokud tyto autentické obrazové materiály nebudou v mysliveckých periodikách častěji zveřejňovány, budou se opakovat stejné chovatelské chyby a přehmaty a jen utvrzovat dogmata o neexistenci těchto ročků ve volných honitbách. Spousta myslivců má totiž stále v představě ročka s parůžky špičáka, resp. slabého vidláčka po výšku slechů.
Nutno vědět, že kapitální srnci s parůžky nasazenými vysoko ve zlatě se rekrutují právě z těchto trofejově nejsilnějších ročků. Pokud tyto ročky z neznalosti či pouhé chamtivosti vystřílíme, nebudeme mít v honitbách potenciální kandidáty na medailové srnce a do budoucna pak nemůžeme očekávat zvýšení chovné a trofejové kvality srnců v populacích.
 
Kdy vlastně srnci vytloukají
 
Mezi další tradované, a podle mého názoru zcela zavádějící, ukazatele věku je doba vytloukání parůžků. Myslivecká praxe obecně počítá s tím, že jako první vytloukají nejstarší srnci a jako poslední srnci nejmladší, tedy opačně, než je tomu u přebarvování.
Tak jako v průběhu přebarvování existují individuální rozdíly, tak existují i při vytloukání parůžků. Na základě dlouholetého pozorování jedinců chovaných v zajetí a vzájemnou konfrontací s volně žijícími jedinci jsem došel k závěru, že doba vytloukání (stejně tak doba shazování parůžků), není ovlivněna věkem, jak se stále dokola uvádí a omílá, ale primárně zdravotním stavem jedince, silou vyprodukovaných parůžků a klimatickými podmínkami v konkrétním roce.
Platnost tohoto pravidla se dá totiž aplikovat pouze u srnce ročního (v dobré tělesné a zdravotní kondici), který udrží parůžky až do konce prosince či začátku ledna. U ostatních biologických ročníků tento ukazatel již naprosto pozbývá platnosti.
V následujícím čísle Myslivosti doložím exaktní výsledky mého dvacetiletého privátního výzkumu biologie srnčí zvěře v oblasti vytloukání parůžků a vyvrátím platnost léty tradovaného pravidla.
 
Vyvarujme se omylů!
 
 
Bohužel myslivecká praxe nám jasně ukazuje, že trofejově silní ročci se ve volnosti vyššího věku nedožívají. Pokud nejsou uloveni už v prvním roce života (což je nejpravděpodobnější), tak jsou uloveni jako dvouletí jedinci s kapitální trofejí. Na připojeném snímku je zachycen dvouletý, předčasně ulovený srnec, který ve volnosti dosáhl v trofeji na fenomenálních 154 b. CIC. Navzdory skutečnosti, že komisaři trofej správně označili červeně (jako nesprávný odstřel), přidali srnci k dobru dva roky a tudíž stanovili věk 4 roky. Fyzický úbrus chrupu spodní čelisti však zcela jasně ukazuje, že se jedná o typicky dvouletého srnce, uloveného na konci doby lovu srnců.
Bohužel musím konstatovat, že i mezi samotnými hodnotitelskými komisaři bývají názorové střety a časté rozepře, zvláště mají-li zařadit stříbrnou či zlatou trofej mezi srnce dvouleté, tedy do kategorie srnců I. věkové třídy.

web-4.jpg
 
web-5.jpgNěkteří myslivci jsou přesvědčeni, že podle poměru délky předních výsad k délce výsad zadních poměrně spolehlivě odhadnou věk pozorovaného jedince. V tomto ohledu bývají s všeobecnou platností považováni srnci s delšími předními výsadami za mladší a srnci s delšími zadními výsadami naopak za starší jedince.
Také přežívá názor, že chybějící přední výsady, popř. kratší přední výsady oproti zadním, jsou znakem starého srnce a naopak delší přední výsady znakem srnce mladého.
Z důvodu rozsáhlé polymorfie srnčích parůžků ale není v naší myslivecké praxi možné, abychom na základě těchto znaků odhadovali věk jedince!
Vypovídající hodnotou této metody jsem se ve svém privátním výzkumu dlouhodobě zabýval a z důvodu velice častých odstřelů srnců II. věkové třídy, tedy srnců dospívajících, jsem se zaměřil na jedince zejména do věku 4 let. Materiály jsem vyhodnocoval i u srnců chovaných v zajetí, u kterých byl znám jejich biologický věk a také u srnců z volnosti, jejichž trofeje byly vystaveny na chovatelských přehlídkách trofejí v rámci okresů.
Na základě souhrnného zpracování a vyhodnocování stovek srnčích trofejí mohu konstatovat, že uvedené pravidlo platí téměř spolehlivě jen u srnců jednoletých. Pokud jsou ročci vidláky, mají zpravidla jen přední výsady; pokud jsou šesteráky, mají přední výsady zřetelně delší než výsady zadní.
Ze získaných výsledků mohu vyvodit jediný závěr a všeobecně platné pravidlo. Vidlák se zadními výsadami nebo šesterák s delšími zadními výsadami spolehlivě není roček. Pro všechny dvouleté a starší srnce již nelze považovat poměr délky předních výsad k délce výsad zadních ani za přibližný ukazatel věku.
Na připojených snímcích jsou zachyceni někteří vysoce chovní roční šesteráci, kteří zcela přesvědčivě reflektují skutečnost, že roček pokud je šesterákem, má přední výsady delší než zadní. Pokud by tomu bylo naopak a srnec měl delší zadní výsady než přední, nejedná se o ročka. Na základě svých pozorování mohu myslivecké veřejnosti s potěšením sdělit, že toto pravidlo má téměř až 100% platnost a dá se s maximální přesností aplikovat do naší myslivecké praxe.
 
Kromě dalších tradovaných metod a mýtů se také uvádí, že chovní srnci I. a II. věkové třídy mají v horní části lodyh opticky vždy více hmoty než srnci starší, zvláště mají-li dobře vyvinuté výsady.
Toto pravidlo z hlediska jeho vypovídající hodnoty a spolehlivosti pokládám za naprosto bezcenné a zavádějící. Na základě mého zjištění má většina srnců, a to bez rozdílu věku, převahu hmoty ve spodní části trofeje. Pokud má ovšem mladý srnec převahu parožní hmoty v horní části trofeje, jedná se o vysoce chovného jedince, který by do budoucna mohl nasazovat kapitální trofeje (viz snímek ročka z volnosti – 94 b. CIC).
Uvedené pravidlo má však mnoho výjimek, takže závěr o rozložení parožní hmoty nemůže být nikdy spolehlivým ukazatelem pro odhad věku srnce. Ve vysokém věku, kdy srnec již celkově tělesně chátrá, nasazuje zpravidla slabší paroží s krátkými výsadami či zcela bez výsad a parožní hmota je soustředěna do bazální části lodyh.
 
Jak je to s dědičností paroží?
 
Srnčímu paroží je na rozdíl od ostatních druhů jelenovitých přežvýkavců dána vrozená značná tvarová rozmanitost. Je zcela běžným jevem, že se u srnců v jedné honitbě vyskytují téměř všechny základní tvary paroží. Ty jsou dány zejména tvarem a postavením lodyh, založením a délkou výsad, tvarem růží či utvářením povrchu paroží v podobě perlení.
Při této různotvárnosti srnčího paroží se však v některých lokalitách častěji vyskytuje paroží s určitými podobnými znaky či útvary, což dává podnět k úvahám o dědičnosti tvaru srnčího paroží a primárně o místních rázech srnčí zvěře. Musím však zdůraznit, že i přes výše uvedené skutečnosti bývá podobnost paroží čistě jen náhodná.
Někdy se však opakují určité znaky ve tvaru srnčího paroží, které nemůžeme zdůvodnit vnějšími vlivy a nedají se tedy vysvětlit jinak než dědičným založením schopnosti srnce vytvářet paroží určitého tvaru a typu.
Někdy se identické parožní tvary či útvary vyskytují v určité časové souvislosti, takže je možno usuzovat na přímou příbuznost jedinců s podobnými znaky. Jindy se podobnost paroží projevuje teprve po několika nebo dokonce po mnoha generacích.
Hodnocení zkušeností s dědičností tvaru paroží je značně ztíženo okolností, že srny paroží nenosí a vlohy pro parožení, které mají po svých předcích, u nich zůstávají skryty. Proto lze jen těžko prokázat, zda určitý tvarový prvek je skutečně zděděn a že podobnost není čistě jen náhodná.
Velice těžko lze také poznat a spolehlivě prokázat způsob, jakým se tvar paroží dědí, zda z otce na syna či z otce matky na vnuka, což se zdá být pravděpodobnější.
V myslivecké praxi můžeme těžko předpokládat, že se určitý žádoucí znak jistého srnce bude spolehlivě dědit na potomstvo, což by bylo z chovatelského hlediska velice cenné.
Zejména schopnost srnce produkovat kompaktní (těžké) a na hmotu bohaté paroží je velmi zahalena, jelikož mám zjištěno, že právě tato vlastnost podléhá mnoha vnějším vlivům, zejména vlivu prostředí, výživy, klimatických podmínek, pohody v době parožení či zdravotního stavu jedince. Proto je velmi pravděpodobné, že například nasazování slabého paroží bývá jen zřídka dědičně založeno. Daleko častěji je způsobeno vlivy prostředí, v němž srnčí zvěř žije, zejména chudou potravou, silným zazvěřením, častým neklidem či špatným zdravotním stavem s invazí vnějších a vnitřních parazitů.
Otázka dědičnosti vloh k parožení nebyla dosud soustavnými pokusy řešena a zkoumána. K získání objektivních a spolehlivých údajů a výsledků by bylo zapotřebí dlouholetého sledování několika desítek, resp. stovek jedinců chovaných v zajetí (potenciálních otců, matek a jejich potomků). V publikaci Srnčí zvěř I. (kapitola o genetice) jsem na několika příkladech ukázal tvarovou polymorfii srnčích parůžků v závislosti na dědičnosti.
 
Pavel SCHERER
člen ÚHKT a Klubu autorů
p.scherer@atlas.cz www.scherer.cz

Zpracování dat...