Časopis Myslivost

Ten, který má v očích jesenické studánky

Myslivost 3/2021, str. 80  Oldřich Koudelka
Věřte nebo nevěřte, ale poprvé jsme se před mnoha lety nesetkali někde v jesenických lesích, ale na Beatles revival koncertu v lázních Karlova Studánka. Ale to jsme si tam tenkrát do Hudebního pavilonu za nestárnoucími melodiemi odskočili z povinností, které jsme oba měli na víkendové výstavě a besedě o jesenických kamzících.
Od těch časů se setkáváme vlastně pravidelně, spřátelili jsme se, píšeme si, voláme, spolupracujeme. Inženýr Jiří Pecháček, který si desátého dubna připomíná osmdesáté narozeniny, je člověk s mimořádnou vitalitou, nadstandardní životní energií, hlubokými znalostmi, širokými zájmy, neutuchajícím optimismem a osobitým humorem. V očích má třpyt a hloubku jesenických studánek, co se v nich zrcadlí množství nápadů. Je zastáncem lovů beze zbraní, znalého chápání zákonitostí a aktuálních potřeb přírody.
Autorem či spoluautorem monografií Kamzíci v Jeseníkách na úsvitu i za soumraku, Kamzíci v Jeseníkách 1913 – 2013, Bezflinťáci, Toulky po Jeseníkách a Oravě či videofilmů Kamzíci 1913 – 2013, Kamzík horský, Historie kamzíků Lužických hor, Historie kamzíků ve Vysokých Tatrách či Tetřev hlušec a mnoha dalších videofilmů. Hojně publikoval v časopise Myslivost a dalších médiích. Byl hlavním organizátorem bruntálské Mezinárodní konference ke 100. výročí vysazení kamzíka v Jeseníkách a ve spolupráci s inženýrkou Milenou Hamerskou realizátorem mnoha výstav.
 
Pechacek-1.jpgJirko, jak bys ve stručnosti charakterizoval posledních osm desítek let svého žití?
 
Jednou větou řečeno, především dokumentovat život obecně se specializací na zvěř a přírodu. Původně bylo mým cílem udělat alespoň jeden snímek každého druhu zvěře v přírodě podle zákona, který definuje, které druhy zvířat jsou zvěří. S tím souviselo i fotografování života mysliveckých sdružení. Pak přišla spolupráce se zoologickým oddělením Slezského muzea v Opavě, kde jsem měl možnost poznat zoologické lovy a práci zoologa a preparátora.
Vyhledával jsem témata, která bych mohl zpracovat jako ucelený soubor fotografických dokumentů, který by měl co říci zájemcům. Jako příklad uvedu úplnou fotodokumentaci v knížce Metodika získávání dat v ornitologii, nebo pracovní postupy preparace ptáků a savců.
 
Jak se z geodeta stane přírodovědec, ornitolog, myslivec, preparátor a ochránce přírody?
 
Asi budu muset nejdříve definovat profese ve vztahu k mé osobě. Především se hlásím k myslivcům a lesákům. V roce 1961 jsem absolvoval kurz uchazečů o první lovecký lístek, ale členem ČMMJ jsem se nestal z politických důvodů. Přírodovědcem, ornitologem a preparátorem v pravém smyslu slova jsem nikdy nebyl, pouze jsem s lidmi v těchto oborech spolupracoval na konkrétních úkolech s fotoaparátem v ruce. Také jsem nikdy nebyl členem Svazu ochránců přírody, ale rovněž jsem s ochranáři hodně spolupracoval, ale také před nimi obhajoval zvěř a myslivost. K jejich přístupu k přírodě jsem navíc časem přijal kritické stanovisko.
A jak se stane z geodeta přírodovědec? Pravda je obrácená. Před ukončením studia na gymnáziu jsem zvažoval studium zoologie na univerzitě nebo studium lesnické fakulty. Na gymnáziu jsem byl členem biologického kroužku, s panem profesorem Stankušem jsem hodně diskutoval, jak dál. Jeho názor byl tehdy jednoznačný – chceš-li mít radost z přírody a lovů, nechoď ani na univerzitu, ani na lesárnu. Přihlas se na zemědělskou fakultu a užívej si radost ze zvěře a přírody formou svého koníčka.
Poslechl jsem ho, přijímací zkoušky na zemědělku jsem udělal, ale pro nadbytek uchazečů jsem nebyl přijat. Za měsíc mi přišel dopis, v němž jsem si přečetl, že jsem však byl přijat na fakultu zeměměřičskou. Nechtěl jsem ztratit rok, nastoupil jsem a zůstal. Dodnes nelituji.
 
A jak se z přírodovědce, myslivce a ekologa stane fotograf, kameraman, scénárista a spisovatel?
Když nemůžete žít bez fotografování, přijde brzy potřeba sem tam k nějakému snímku napsat příběh, který se v okamžiku fotografování odehrál. Dvojnásobně je to důležité, když vytváříte celé soubory fotografií. Když se tomu všemu věnujete téměř naplno,  záhy přijdete na to, že mnohé příběhy by bylo lepší natočit, rozpohybovat obraz. Lépe se vyjádří myšlenka, s kterou do práce vstupujete, a kterou chcete divákovi sdělit. A pak už se neobejdete bez kamery, musíte se naučit psát nejen povídky, ale i scénáře.
Na počátku devadesátých let se u nás objevily první videokamery. Začal jsem váhat, zda zůstat u fotografování, nebo začít natáčet. Nakonec to vyřešila moje partnerka Milena Hamerská, která do té doby také pouze fotografovala. Jednoho dne si koupila kameru a sdělila mi, že točit se naučí ona. Já tedy zůstal u fotek a ona u videofilmů. Fakt ale je, že když pak přišly na trh přístroje s možností fotografování i natáčení, nevydržel jsem to, fotil dál, ale začal také filmovat.
 
V tvém postupném životním přerodu pokračujme bezflinťáctvím. Jak by se dal tento termín, nebo vlastně životní postoj pojmenovat jinak?
 
Jednou jsem při stopování potkal Dominika Brňáka. Na rameni měl fotopušku. Slovo dalo slovo a začali jsme spolu jezdit na „nekrvavé“ lovy. K naší dvojici se později přidali další kamarádi, kteří přijali za svůj náš program, věnovat se fotografování a natáčení kamzíků a tetřevů. Vznikla vynikající parta, která v různém složení a podle možností jezdívala na lovecké chaty a cílem naplnit naši touhu po zajímavých zážitcích z přírody.
Místem, kde jsme se také setkávali a setkáváme, stejně jako plánujeme další aktivity, byla a je naše malá, bývalá zemědělská usedlost v Hlavnici na Opavsku, kde s Milenou žijeme.
Z toho, co říkám, vyplývá, že bezflinťáctví lze nahradit spojením lovy beze zbraní. Obojí jasně vyjadřuje náš životní postoj. Poznávat a zaznamenávat přírodní dění, život zvěře a vše, co s tím souvisí.“

pechacek-web.jpg
 
Když už jsme u těch ne zcela obvyklých pojmů, tak hlavnické studio, kde vznikají tvoje videosnímky, knížky a další početné nápady, se jmenuje Ptákovec. Co to znamená?
 
K tomu slovu jsme se dopracovali na počátku vzniku party Bezflinťáků. Při našich setkáních nikdy nechyběl humor, recese, prostě lidově řečeno ptákoviny. Humoru není nikdy dost, takže nechyběl ani v čase, kdy jsme usedlost obnovovali, přicházeli k nám řemeslníci, pomocníci, rodina a kamarádi. Legrácek bylo tolik, že by z nich mohla vzniknout kniha humoru.
V dvaadevadesátém roce přenesl jeden z kamarádů na setkání bezflinťáků otesaný kámen s vyrytým nápisem Ptákovec. Zazdil jsem ho do fasády a od té doby dává všem návštěvníkům na vědomí, že je na Ptákovci. Dnes už náš dvůr i příbytek zdobí nejeden jeho symbol, zpravidla výtvarně či sochařsky zpodobněný.
 
I když jsi rodák z jižní Moravy, svůj život jsi zasvětil především Jeseníkům. Čím tě tyto Pradědovy hory nejvíce oslovily a přitahují?
 
To, že jsem se narodil ve Střelicích, bylo způsobeno tím, že v roce 1938 Němci obsadili slezské pohraničí, a tak mnoho lidí, včetně mých rodičů, muselo tento kraj opustit. Otec, jakožto strážce hranic, byl převelen právě do Střelic, ale v mých dvou letech ho povinnosti zavedly do Ostravy a rodina se samozřejmě stěhovala za ním. Nakonec jsme po válce definitivně zakotvili v Opavě.
Jako malé dítě jsem hodně času trávil u tety v Beskydech a jako školák prožíval prázdniny v Jeseníkách u přátel mých rodičů. Pán domu byl náruživý myslivec a já poznal díky němu Jeseníky se svou drsnou nádherou a zbytky pralesů. Prostě mi učarovaly se vším, co k nim patří. Ale Beskydy neodmítám, také do nich rád zajedu.
 
Mnoho let žiješ v partnerském, ale i uměleckém svazku s Milenou Hamerskou. Co je hnacím motorem této úžasné dvojice, která dala vzniknout mnoha především filmovým titulům s tematikou přírody?
 
Je to stálá touha nás obou prožívat a zaznamenávat příběhy ze setkávání se se zvěří, prožívat úžasný klid a pohodu loveckých chat, vyhledávat výtvarno v lesích a horách, kompletovat výstavy fotografií. Podělit se o výsledky své práce s dalšími lidmi. Nebýt naší vzájemné spolupráce, mnoho děl by nespatřilo světlo světa. Sám bych toho, co jsme společně vytvořili, nebyl schopen.
 
Jsi znám svým letitým a dominantním zájmem o jesenické kamzíky. Kdy tě Rupicapra rupicapra poprvé „trkla“ a čím tě fascinuje dodnes?
 
Prvního kamzíka jsem uviděl a vyfotil v roce 1972 poblíž Vysoké hole. Milena se s „čerty“, jak je pojmenovala, setkala o dvacet let později a hned si je na první pohled zamilovala.
Ano, jeseničtí kamzíci nás ohromili. Nejprve jako fotografy a filmaře svou krásou jako takovou, krásou hor, v nichž žijí, a pak hlavně svým způsobem života. Nelze než obdivovat kamzíka, jak se pohybuje po deset centimetrů širokých skalních římsách a přitom se dokáže drbat za slechem, nebo když kamzíčata dovádějí a hrají své hry. Kdo něco z toho zažije, nemůže na tyto chvíle zapomenout.
 
Jsi spokojen s aktuálním stavem dlouhodobého projektu záchrana kamzíků v Jeseníkách, u jehož zrodu jsi před lety stál?
 
To by bylo na dlouhé povídání. Při jednání poradního sboru oblasti chovu v září loňského roku jsme jako spolek Jesenický kamzík vyjádřili názor, že současný letní stav kamzičí zvěře necelých pět set kusů je optimální, a že tento stav by se už neměl zvyšovat. Ze všech statistik, historických zkušeností a našich společných terénních šetření s pracovníky Správy Chráněné krajinné oblasti Jeseníky vyplývá, že by uvedený počet mohl být pro Jeseníky kompromisní a nekonfliktní.
Přál bych si, aby v současnosti prakticky ověřený únosný stav kamzíků přijal i v pořadí třetí Plán péče CHKO na další desetiletí 2023 až 2032. Pak by byla naše mise zcela naplněna. Spolek Jesenický kamzík přirozeně očekává, že bude k jednáním o novém plánu péče přizván a nadále bude monitorovat další vývoj. Nikdy totiž nelze vyloučit, že se mohou opět začít prosazovat extrémní názory, opírající se o nešťastně formulované ustanovení zákona o ochraně přírody o nepůvodních druzích, které všechny háže do jednoho pytle.
 
Na svých početných projektech spolupracuješ s mnoha lidmi různých profesí a zájmů. V čem spatřuješ hodnoty přátelství?
 
Pro kamarádství jednoznačně platí naprostá spolehlivost, vzájemná pomoc kdykoli je třeba, umět se vzájemně podepřít. Jak se říká, být naladěni na jednu strunu. Těch lidí, s nimiž jsem pracoval a pracuji v přátelském duchu, je bezpočet. Jsou to lidé, s nimiž po dobu spolupráce platí vzájemná dohoda a poctivost. Musí platit oboustranná důvěra. S těmito lidmi, pokud spolupráce skončí, se vzájemně rádi vídáme.
 
Jsi mimořádně činorodý člověk a určitě máš rozepsaný scénář dalších záběrů svého života. Prozradíš z něj něco našim čtenářům?
 
Ať se to člověku líbí, nebo ne, všechno má jednou nějaký svůj závěr, vědomě neříkám konec. S ženou jsme se během téměř třiceti let věnovali mnoha aktivitám a dosud nebyl čas všechno zpracovat. Proto jsme začali kompletovat archív naší práce.
Nemám obavu, že bych neměl co dělat. Až skončí nešťastná a svazující doba covidu, tak se samozřejmě zase podíváme do hor a budeme si užívat klidu a pohody. Ale potkat dnes v lese zvěř je téměř zázrak.
A když náhodou někdo bude chtít, abychom se na nějakém úkolu ještě podíleli, třeba k tomu ještě najdeme sílu. Tak trochu pošilháváme po spolupráci s rybáři, protože tato činnost se nám, až na malou výjimku, nedostala pod kůži. Nebyl na ni dříve čas.
 
Děkuji za rozhovor.
 
připravil Oldřich KOUDELKA
ilustrační snímky Milena HAMERSKÁ

Zpracování dat...