Časopis Myslivost

Lov s „okřídlenými“ VLKY (2. část)

Myslivost 5/2021, str. 46  Luboš Kousal
V minulém čísle jste se mohli začíst do poutavého vyprávění manželů Lubora a Mirky Křivkových, kteří svůj sokolnický život, hlavně posledních asi 20 let, zasvětili výcviku a odchovům káni Harissové. Pojďme se dozvědět, jak takový odchov probíhá a jak se daří či dařilo v sokolnické rodině vychovávat spolu s dravci vlastní potomstvo…
 
Navážu na minulé dotazy a rovnou se zeptám, mohl byste se, Lubore, třeba podělit o své bohaté zkušenosti s výcvikem?
 
Výcvik harrise je v mnohém stejný jako u jiných sokolnických dravců. Někdo preferuje počátek výcviku až u ptáků plně vyspělých, odebraných od rodičů co nejpozději, my dáváme přednost dřívějšímu odběru a onášení nejen proto, že se snáz staneme součástí „rodiny“ cvičeného dravce, ale prakticky odpadá výcvik na šňůře.
Obecně platné zásady při výcviku jiných dravců sice platí, musíme ovšem vzít v úvahu to, že mladý harris má v přírodě za zády rodiče, kteří ho učí, co je dobré a co ne. A zde nastupuje sokolník. Může mít vynikajícího ptáka na ukázky, co asi moc lovit nebude, nebo kamaráda na procházky po honitbě s minimálními loveckými ambicemi či loveckého dravce, hodného jména, statečného, chytrého a spolehlivého.
Zatím mám ptáka, co se sice nebojí civilizace tolik, jako jiní dravci, ale neumí nic. Někteří jsou jen odvážnější, ale často i živé kuře nebo malý potkan vyvolává zpočátku u některých krajní nedůvěru a opatrnost. No a zde je klíč k úspěšnému „sokolničení“ s kání harrisovou. Musíte ji to naučit!
Trpělivě, s vlečkou, cvičnou kořistí a se všemi sokolnickými vychytávkami, kterými přesvědčíte dravce, že může a umí lovit. A když to tak docela nejde, musí vědět, že tam má vás, kdo mu pomůže podržet kořist tak, jak by to dělali jeho okřídlení předkové v polopoušti na druhém konci světa.
Zde ovšem můžeme použít i jiného, už vycvičeného harrise jako loveckého pomocníka, lítat a lovit v páru. Mladý harrísek odkouká od zkušeného to, co sokolník má problém ukázat. Tato možnost je u harrisů specifická a s jinými dravci se tento způsob, až na vzácné výjimky, neprovozuje.

16-Mirka-a-Lubor-Krivkovi-1.jpg
 
Určitě je něco, čeho by se podle Vás měl sokolník při výcviku vyvarovat, co to je?
 
Dobrý sokolník by se měl vyvarovat řady věcí. V první řadě namyšlenosti, že už všechno zná. Nezná a nikdy nebude znát všechno. Každý jedinec je jiný, má svou povahu a nikdy se nechová stejně. Každý den s dravcem je jiný, neopakovatelný a nepředvídatelný. Nikdy nemám naprostou jistotu, že pták, který opustil pěst, se na ni také vrátí.
Musíme minimalizovat některá rizika, která dravce ohrožují. Můžeme opatřit dravce telemetrií, můžeme nelétat mezi dráty s elektřinou, můžeme zkoušet lovit jen takovou kořist, kterou dravec zvládne. Můžeme udělat ještě řadu opatření v oblasti veterinární péče, výživy a kondice dravce, bezpečnosti na posedech a v komorách, ale nikdy neodstraníme toulavého psa, nebo divokého jestřába bránícího teritorium nebo kočku, kterou si dravec splete s legitimní kořistí. No a bohužel musíme brát v potaz lidi, rozzlobené holubáře, chovatele drůbeže a bohužel někdy i některé z nás, majitelů loveckých lístků.
Určitě ale nikdy nebudu létat s nemocnými dravci, nebo s dravci ve špatné kondici, stresovat je, přetěžovat je při výcviku nebo lovu, létat a lovit tam, kde nemám co dělat. A když jedu s dravcem tam, kam jsem pozván – chovám se tak, jak se host chovat má.
 
Na loveckém setkání v Polné jsem měl možnost vidět zajímavý útok samce a samice na zajíce. Kdy jste dospěli do fáze, že budete lovit s dravci v páru?
 
Společný lov s více harrisy není náš vynález. Ve střední a jižní Americe se praktikuje často. Nejde ovšem o zběsilé vypuštění dvou či více dravců. To sice jde a vzhledem k povaze většiny těchto ptáků nebývají následky tragické, na rozdíl od lovu více jestřábů či sokolů najednou. Výsledek je ovšem spíš ubohý a kořist většinou uteče. Nejde totiž o spolupráci, ale spíš o rivalitu – kdo z koho. I společnému lovu se musí harrisové naučit. Ideálně dravci budou lovit a vědomě spolupracovat, když se znají, létají spolu a nejlépe i hnízdí.
Létat v páru jsme začali tak trochu z praktických důvodů. Ne, že bychom bažili po více úlovcích, spíš naopak. Končíme zpravidla po prvním úlovku, a to i v případě, že je povolen úlovek pro každého dravce. Létáme ale většinou spolu, protože cvičit postupně každý svého dravce a čekat až odlétá jeden a potom další bylo nepraktické a časově náročné. Tak jsme to zkusili.
Na bažanty to moc dobré nebylo. Samice nestíhala, a pokud ulovili, pletlo se jim vlastní peří s bažantím, mohli si nechtě ublížit a bylo to zbytečné. U zajíců to bylo jiné. Rychlý terček je u zajíce většinou první. Vzhledem ke své hmotnosti kolem 700 g moc šancí udržet dospělého zajíce nemá. Jeho partnerka má ale více síly a šance, že útok neskončí fiaskem, je výrazně větší. Pokud se jí chce, terček přesně ví, jakou má samice náladu a pokud se samici moc nechce – okamžitě reaguje a zajíce nechá být.

09-vypousteni-Zuzanky-proi-lovu-1.JPG
 
Jak to tak poslouchám, je to skoro jako u nás lidí doma… A co vaše úlovky a máte z nich nějaký neobvyklý nebo zajímavý zážitek?
 
V době dostatku drobné zvěře nebylo těžké s dobrým dravcem dosahovat slušných úlovků. Sokolnická etika umožňovala ulovit denně s jedním dravcem až čtyři kusy zvěře. Dnes zpravidla končíme po prvním úlovku, pokud ovšem máme lovecké štěstí dřív, než je uloven povolený limit, který bývá menší, než je počet dravců ve skupině. Dokud mor a myxomatóza nezdecimovaly králíky, nebyl lov na ně nějak limitován a přinášel dravcům úžasné možnosti a nám fantastické zážitky. Je nám líto, že v dnešní době už divocí králíci téměř nejsou.
Občas se nám povedlo ulovit s jestřábem či harrisem i větší kořist, ale nebyl to záměr. Spíš náhoda. Mirce vtáhl jednou bobr jestřába pod vodu, jelikož neodhadla jeho rozměry, a měli jsme co zachraňovat, jindy nám „odcestovali“ harrisové na srnci do lesa a vrátili se sami asi za hodinu. Že občas plaveme přes rybník nebo řeku pro dravce je spíš nepříjemné, zvlášť koncem října nebo v listopadu, než neobvyklé, je tam navíc většinou bez úlovku. Někdy musíte za dravcem do cizích dvorků či kurníků, pochopitelně jste pak odlehčeni o značnou „hotovost“ vždy za „nejlepší“ nosnici. A jste navíc rádi, že hlídací rafan zrovna spal.
Stalo se nám, že jsme měli lovecké štěstí, ale záviděli jsme tomu, kdo ho neměl a neulovil nic. V říjnu 1989 nás pozval přítel Fritz Rott do tehdejšího NSR na celostátní sokolnické setkání. Přes poněkud uvolněné poměry se jednalo stále o „nepřátelskou“ polovinu Německa a bylo třeba vybavit povolení, získat devizy, každý jsme dostali čtyři marky, zvací dopis se zárukou za zvaného a plno dalších zbytečností. Václav Svoboda – tehdejší předseda Klubu sokolníků bez dravce a Vašek s orlem v jednom autě a my s jestřáby Lindou a Carinou jsme se vydali nadupaným trabantem vstříc bájnému „Západu“ s tím, že se sejdeme až u Frankfurtu nad Mohanem v místě setkání.
Trochu jsme se obávali neznalosti prostředí, velmi omezené devizové hotovosti i hraničních komplikací a na hranicích to začalo: Co vezete? Nic. Kam jedete? Na sokolnické setkání. S čím? S dravci. Kroužky mají? Ukažte! U nás tehdy nebyly kroužky ani čipy potřeba, proto je dravci neměli. Díky intuici jsme ale oba jestřáby opatřili číslovanými kroužky rádoby nesnímatelnými, které byly uznány bez hlubšího zkoumání celníky za správné.
Vašek s orlem měl větší smůlu. Orel neměl kroužek a strávil na celnici několik hodin, než mu dali úřední plombu na jeden chvat a pustili ho dál. Vašek pak celý týden umíral strachy, aby si orel tu tmavě červenou plombičku na asi pěticentimetrovém provázku neodtrhl nebo ji neztratil při lovu. Pohrozili mu totiž, že když bude sundaná, orla zpět do ČSSR nepustí.
Ale abych nezdržoval. Všechno dál fungovalo s německou precizností a my se dočkali i prvního dne lovu. Nejprve samozřejmá kontrola dokladů a nástup. Vašek odjel s orlí skupinou, Fritz se sokolí a my s jednou z jestřábích skupin. V našem revíru byli hlavně králíci, nějací bažanti a málo zajíců. Lovil si každý tak trochu jak chtěl. Žádná řada, jen informace o revíru kam až smíme a v kolik hodin bude výřad.
Pokyn od přítele Fritze zněl: „Lovte a ukažte všem, co umíte“. Tak jsme lovili. Naši jestřábi, zvyklí na zajíce si s divokými králíky věděli rady a nebýt toho, že jsme lovili u plotu americké vojenské základny, asi bychom ulovenou zvěř sotva unesli. Jenže ta základna obsahovala za dvojitým elektrickým plotem kromě tanků i hodně králíků a Linda, Mirčina jestřábice, netušila, že je ze socialistického tábora a nemá na základně NATO co dělat. No samozřejmě, vletěla tam. Polovinu lovecké doby jsme šaškovali podél plotu, tahali ulovené králíky na špagátě a přesvědčovali Lindušku, aby se vrátila. Co si mysleli strážní na základně nevíme, ale my byli na mrtvici. Nakonec Linda pochopila a my rychle zmizeli z dohledu strážních věží.
Ještě jsme si trochu zalovili, ulovili jednoho bažantího kohouta a s jednadvaceti(!) králíky jsme se vrátili na výřad. Sokolnické svědomí jsme měli čisté, protože u králíků se morální povinnost lovit maximálně 4 kusy dravcem neuplatňovala.
A byl výřad. Všichni nastoupili, jen náš hostitel nikde. Že v honitbě hledají sokola. No budiž. Všichni vyložili úlovky na trávník a my dva trošku stydlivě přidali naší kořist. Svítil tam jediný bažant, ten náš kohout, a řada jednadvaceti nevyvržených králíků. Ostatní je měli podle místního zvyku vyvržené. Každý z místních sokolníků měl tak tři, čtyři, machři až devět.
Odtroubeno. Lovčí podal hlášení a nám zatrnulo. Vystoupil pokladník, vylovil seznam účastníků a suše oznámil cenu zvěře. Králík 10 marek, bažant už ani nevím. Sokolníci disciplinovaně přistupovali, platili a odnášeli si zasloužené úlovky. Našich osm marek dohromady se smutně choulilo v brašně. Nestačily ani na jednoho malého králíka. A Fritz nikde.
Kamarád Vašek neulovil nic, a když nás viděl, prohlásil, že ještě nikdy nebyl tak šťastný, že nic neulovil, jako právě teď. My ho chápali a strašně jsme mu záviděli. Radost z dobrého loveckého dne, krásných zážitků a úspěšných útoků byla pryč. Smutně jsme se omluvili s tím, že žádné úlovky nechceme, ale naštěstí se telefonicky ozval náš hostitel, problém vyřešil a nás zbavil opravdu trapných chvil. Organizátoři nás později večer jako lovce ocenili krásným obrazem hlavy jestřába.
Většina loveckých zážitků, a bylo jich dost, takový stres ovšem nepřináší. Naprostou většinu si ukládáme do paměti a ceníme si jich bez ohledu na to, jestli jsme je prožili u nás doma či na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Rakousku, Německu nebo ve Velké Británii. Líbily se nám i sokolnické lovy bez vlastních dravců třeba v Arabských Emirátech. To by bylo ale na samostatné povídání, Mirka říká, že na velkou knihu.
 
 Jak se s těmito dravci loví v našich klimatických podmínkách? Mám na mysli zimní období což není pro tohoto amerického dravce zrovna ideální klima, nemají s tím nějaké problémy?
 
V Evropě chovaní harrisové se slušně aklimatizovali na zdejší podmínky. Pochopitelně nízké teploty doprovázené větrem jim nijak nesvědčí a mrazivé noci jim mohou uškodit, mnohem víc, než vlastní létání nebo lov v mrazu. Mají dlouhé, peřím nechráněné chvaty vhodné na trnité porosty a kaktusy v polopouštích, které snadno prochládají. Pokud by museli nocovat ve sněhu a mrazu, snadno by přišli o prsty. Stačí jim ovšem nevytopená komora, kde mohou přenocovat a přes den při mírnějších mrazech do -10 °C mohou i ven do závětří pod přístřešek do áčka. Lze polemizovat, zda by sami přežili českou zimu v přírodě. V Jižní Itálii či ve Španělsku by to zvládli. U nás by přežití bylo asi nepravděpodobné.
 
O odchovech si s manželi Křivkovými povíme v dalším čísle.

S dlouholetými členy Klubu sokolníků ČMMJ si povídal

Zpracování dat...