Časopis Myslivost

Jak správně zacílit prase divoké na naháňce

Myslivost 1/2021, str. 40  Martin Helebrant
Zcela na úvod chci říct, že ačkoliv mám lovecký lístek už více než 40 let, nepovažuji se za nějakého mimořádného střelce a už vůbec ne za mimořádného střelce černé zvěře. Nejsem intuitivní střelec, potřebuji si věci promyslet a nacvičit. Dlouhá léta jsem byl střelec humánní, vítaný v každé honitbě, který zvířátka nevraždí, jen jim plašením zvyšuje kondici. Za mých mladých let nebylo ani zdaleka tolik černé zvěře, jako je dnes, a tak nebylo na čem se učit. Trápil jsem se dlouho a teprve v posledních letech snad mám pověst slušného střelce.
Přesto, snad pod vlivem mé opakované účasti v seriálu závodů ve střelbě na běžícího kance, mě šéfredaktor požádal o instruktážní článek na téma střelby na běžící černou zvěř. Považuji to téma za záslužné a potřebné, proto jsem se uvolil nakonec článek napsat. Zvláště nyní, v době, kdy se konají naháňky a je tlak na snížení stavů černé zvěře z důvodu hrozby rozšíření afrického moru prasat, je více než pragmatické, aby byla efektivnost lovu co nejvyšší. Myslím, že mnoho myslivců má zkušenosti z naháněk, kdy padá v lečí někdy i několik desítek ran a na výloži po leči je jeden, maximálně dva divočáci. Zkusme se tedy poučit a uvědomit si, že každý můžeme přispět k efektivitě lovu svým osobním a zodpovědným přístupem.
 
Není to ale text jenom z mé hlavy, proto mi dovolte napřed poděkovat těm kamarádům myslivcům, kteří mě střelbě na běžící spárkatou učili. Na prvním místě je to můj táta, dej mu pánbůh hodně spokojenosti v nebeské honitbě, kde dnes loví. Hned za ním Sláva Potůček, můj učební pán a skvělý myslivec a chlap. I on už loví s mým tátou.
Účast v seriálu závodů ve střelbě na běžícího kance byla velkým zlomem v mé střelecké dovednosti. Teprve tehdy jsem totiž skutečně průkazně poznal, kam vlastně střílím. Díru v papíru prostě „neodkecáte“. Poznal jsem přitom spoustu skvělých střelců a snažil jsem se jim „kouknout pod ruku“ a ptát se. Pokud se pamatuji, poradili všichni, ale děkuji za praktické poznatky především Jindrovi Kořínkovi z kroměřížské Hvězdy za všechny tři jeho lekce. Děkuji Josefu Košárkovi, Bedřichu Jonášovi, Martinu Šlechtovi, Milanu Kirchnerovi a Tomáši Staňkovi. Děkuji i Míše Štenglové, která sice divočáky nezabíjí, ale dokáže na střelnici spoustu věcí vysvětlit, zejména okolo postoje při střelbě.
Samostatnou kategorií jsou funkcionáři střelnic. Děkuji tedy Antonínu Čechovi ze Světnova, Josefu Krausovi z Jičína, Janu Buksovi z Kroměříže a Jiřímu Štenglovi z Dnešic. Péče o střelnici je odpovědná, mnohdy nevděčná a časově náročná činnost, ale bez střelnice a bez tréninku to většinou nejde. Výše jmenovaní umožnili vyrůst mnoha střelcům na divoké prase. Sám jsem jedním z nich a pokud jim někdo z nás zapomněl poděkovat, činím to teď za všechny já.
 
Trocha teorie nikoho nezabije, i když by s tím divočáci nesouhlasili
 
Divoké prase je zvěř, která je poměrně rozměrově dost rozmanitá. Od opravdu velkých „stodol“ (jsou známi jedinci o délce až 200 cm) po selata „jak krtci“ (délka sotva 60 cm). Zdrcující většina divočáků se ale bude délkou těla pohybovat kolem 100 až 120 cm (bez pírka).
Velice dobrou rozměrovou představu o „průměrném praseti“ nám může dát terč používaný při závodech ve střelbě. Takto velké prase má komoru o průměru asi 20 až 25 cm (bodové ohodnocení 9 a 10), okamžitě smrtící je i zásah do mozkovny. Vědomě teď pominu zásahy dozadu na měkko, které jsou sice také smrtelné, ale zvěř s nimi může unikat velice daleko a dohledání je obtížné i s pomocí dobrého psa barváře.
Běžný dospělý na naháňkách lovený divočák se pohybuje hmotností kolem 60 až 80 kg, mladá zvěř kolem 50 kg. K usmrcení divočáka český zákon 449/2001 Sb. o myslivosti v § 45 požaduje střelu s dopadovou energií na 100 metrech vyšší než 1500 Joule. Ačkoli lze usmrtit prase i se slabší ráží (když se dokážete správně strefit), považuji toto omezení za smysluplné a správné. Ostatně, většina Evropy požaduje E100 kolem 2000 Joule.
Divoké prase je zvěř, schopná navzdory poměrně krátkým běhům vyvinout nečekaně vysokou rychlost. Maximální úniková rychlost, úprk, se uvádí až 14 m.s-1. To je rychlost, kterou většina z nás není schopna vyvinout (koho to zajímá, může si na simulátoru v pražské Zoo zkusit, jak rychle dokáže běžet a čemu uteče) a i divočák ji vyvine jen krátkodobě.
Lehký, vytrvalý klus je podstatně pomalejší – uvádí se kolem 3 m.s-1, „sportovní kanec“ na střelnici běží rychlostí 4 m.s-1, to je již svižný klus, do jakého byste měli střílet na vydařené naháňce. Rychlý běh je 9 m.s-1.

tab-1-raze.jpgRůzné ráže mají různé rychlosti střel a prase střílíme na různé vzdálenosti. Tomu pak odpovídá různé předsazení. Připravil jsem proto tabulky, které uvádí průřez nejběžnějšími kulovými rážemi (vč. 223 Remington, která ale svým výkonem na černou už podle zákona nestačí) dnes používanými a k nim spočítané předsazení X pro vytrvalý klus, rychlý klus, běh a pro úprk (maximální únikovou rychlost) při střelbě na 25 až 100 metrů.
Rychlosti v0 a v100 jsem bral z aktuálního katalogu Sellier & Bellot, mezilehlé rychlosti jsem přepočítal lineárně (pro naše účely je to dostatečně přesné). Vzorce pro výpočet předsazení zde z úsporných důvodů neuvádím, kdo o ně má zájem, může se se mnou spojit přes redakci Myslivosti.
 
Když se podíváme na vypočtené hodnoty (a přinejmenším pro rychlý klus a ráže 223 Remington, 7x64 a 7,62x38 i v praxi ověřené), pak zjistíme, s výjimkou ráže 45-70 Government předsazujeme na příčně běžící prase především podle vzdálenosti, rozdíly dané různými rychlostmi střely jsou v rámci rozměrů komory divočáka jen málo významné. Nejmenší předsazení je ve vytrvalém lehkém klusu.
Na 25 metrů je to pouhých asi 8 cm, na 50 metrů je to asi 16 cm, na 75 cm je to asi 25 cm a na 100 metrů je to asi 33 cm. V praxi to znamená, že u našeho „standardního divočáka“ střílíme na 25 metrů trochu před střed plece, na 50 metrů za kořen slecha, na 75 metrů kousek za světlo a na 100 metrů mezi oko a zbraně.

tab-2-predsazeni.jpg
 
Pokud prase přešlo do rychlého klusu, situace se jen mírně komplikuje. Na 25 metrů předsadíme opět bez ohledu na ráži asi 12 cm, tj. na přední okraj plece.
Na 50 metrů předsazujeme pořád ještě všichni asi 25 cm, tj. za světlo. Hodně střelců využívá jako dobré vodítko světlou srst na líci prasete nebo kořen slecha.
Na 75 metrů je už jednotné předsazení na hraně, ale když předsadíme 40 cm, měla by rána platit, 40 cm znamená mířit už mezi zbraně a špičku ryje.
Na 100 metrů již je míření závislé i na ráži, resp. na rychlosti střely a tom, jak dobře si drží rychlost. Průměrná hodnota předsazení našich ráží je 50 cm, to je někam těsně před špičku ryje.
Co se stane, pokud jsme neodhadli rychlost klusu a prase běží pomaleji? Zásah se bude ze středu komory posouvat směrem dopředu, což v praxi bude mít za následek zásah na plecko nebo na krk. Pokud používáme dobré střelivo se střelou s řízeným rozkladem a s dostatkem energie, pořád se bude jednat o dobrou, platnou ránu. Potřebujeme jenom, aby se střela dostala přes lopatku či kloub dlouhých kostí k srdci. Každopádně zásah dopředu bude smrtící, a to rychle smrtící.
 
Pokud už prase běží, vystačíme s jednotným předsazením na 25 metrů, je to asi 30 cm, míříme tedy pod oko. Na 50 metrů potřebujeme předsadit 60 cm, tj. dlaň před špičku ryje, ale ještě pořád stačí jedna hodnota pro všechny ráže.
Na 70 metrů jsou již významné rozdíly mezi pomalými a rychlými rážemi. Obecně je předsazení asi 90 cm, tj celou hlavu před ryj. Nejvíc potřebuje předsadit 7,62x39 a 7x57 – lehce přes metr.
Na 100 metrů se již střílí do běhu s předsazením 120 centimetrů, tj. o půl délky trupu před špičku ryje.
 
Na prase v plném úprku vystačíme s jednotným předsazením jen na 25 metrů, je to nějakých 40 cm, tj. míříme na zbraně, resp. zhruba do poloviny ryje.
Na 50 metrů je jednotné předsazení jen tak tak, je to asi 85 cm, tedy krátkou hlavu před špičku ryje.
Na 75 a 100 metrů jsou potřebná předsazení a černou v úprku odlišná ráži od ráže, obecně je potřeba asi 130 cm na 75 metrů – přes půl trupu před ryj; a 170 cm na 100 metrů – celý trup před ryj. To jsou vzdálenosti, které se již velmi špatně odhadují, zejména když si uvědomíte rozměrovou variabilitu černé zvěře. Proto je rozumnější na takovou vzdálenost na prase v plném úprku nestřílet, pokud to není z nějakého důvodu nezbytně nutné.
 
Ve zdrcující většině případů bude mít střelec na kulovnici nasazen zaměřovací dalekohled nebo kolimátor. Kolimátor je zaměřovací přístroj bez zvětšení a jeho výhodou je, že pracuje jen s jednou rovinou zobrazení. Záměrný bod proto nemusí být vycentrovaný v zorném poli – kde svítí tečka, tam dopadne kule. Velmi dobře se s ním střílí s oběma očima otevřenýma, střelec si neořezává zorné pole a omezuje se riziko „tunelového vidění“.
 
Dalekohled svým zvětšením umožňuje přesnější zamíření, ale omezuje zorné pole a většina střelců není schopna se vyrovnat s tím, že každé oko vidí jiný obraz. Při použití zaměřovacího dalekohledu potřebujeme najít kompromis mezi omezením zorného pole a přínosem zvětšení. Při sportovní střelbě na běžícího divočáka střílí sportovci běžně i se zvětšením kolem 10x, někdo možná i ještě větším. Jenže „sportovní kňour“ běží jen rychlostí rychlého klusu (4 m.s-1) a běží po známé dráze. Navíc na střelnici víme, že okolí je bezpečné a můžeme se soustředit jenom na cíl. V lese potřebuji sledovat, co se děje kolem mě, potřebuji mít přehled.
Z těchto důvodů považuji za rozumné zvětšení pro lov někde mezi 1,5x až 6x. Čím očekáváme větší dálku střelby, tím větší zvětšení si můžeme dovolit. Čím rychleji zvěř poběží, tím menší zvětšení použijte.
V obou případech je výhodu mít opravdu jasný, výrazný záměrný bod, který bude dobře kontrastní na cíli. Jasný bod také přirozeně navádí oko. Zaměřovací dalekohled potřebuje pro přesnou střelbu mít záměrný bod vystředěný v zorném poli a dodržet správný oční odstup od okuláru. Proto je třeba mít nacvičené nahození zbraně tak, aby oko sledovalo cíl a ruce jen „podsunuly“ mezi oko a cíl zbraň a zaměřovací dalekohled, již vyrovnané s okem. Velkou roli při tom hraje svalová paměť – opakujte cvičné nahození zbraně do ramene, napřed pomalu, s uvědomováním si jednotlivých fází tohoto pohybu, postupně rychleji a rychleji, až se pohyb jednolitě plynulý a rychlý.

obr-1.jpg
 obr-2.jpg
obr-3.jpg
obr-4.jpg

Šedivá je teorie, zelený je strom života

 
Teď víme, jak moc máme předsadit na jakou vzdálenost. Teoreticky. Ale budu mít na tyto úvahy čas na naháňce?
Na něco ano, na něco ne. Úspěšná rána na běžící černou začíná podstatně dřív, než vůbec prase uvidíme.
Začíná příchodem na stanoviště. Prohlédněte si terén, zjistěte, kde jsou sousedé. Vyberte si palebné sektory, mnohdy vám jejich základní obrysy určí závodčí už při nástupu do leče.
Hledejte v terénu znaky, které vám pomohou buď vymezit palebný sektor, nebo odhadnout vzdálenost.
Najděte si v terénu hranici, za kterou určitě nesmíte střílet (vesnice, volný horizont, pozice souseda, ..) prohlédněte si hranici přes zaměřovač. Zafixujte si znaky této hranice v zaměřovači – vypadá to často jinak, než když se člověk dívá oběma očima.
Zamyslete se, odkud půjde leč, odkud pravděpodobně přijde zvěř a kde byste ji chtěli střílet.
Odhadněte si vzdálenost, nebo si ji dálkoměrem změřte. Dálkoměr je dobrá pomůcka nejenom na čekané, ale na každém lovu. Podle vzdálenosti si nastavte zvětšení zaměřovacího dalekohledu – čím blíž budete střílet, tím menší zvětšení. Nechcete, abyste viděli „plný puškohled chlupů“ a nevěděli, kde vlastně na tom praseti jste, potřebujete zvěř vidět tak, abyste mohli předsadit.
Nestůjte na ochozu zvěře. Na jednu stranu je to lákavé, teoreticky byste nemuseli předsazovat a prasata vám přijdou až k nohám. Ale na druhou stranu, je tu vždycky nemalé riziko, že vás divočák poraní, zaútočí na vás, aby si uvolnil cestu.
Pokud je možnost, snažte se zaujmout vyvýšené stanoviště, mírně stranou (aspoň asi 10 metrů) od chodníčku. V žádném případ si nestoupejte tak, abyste „ucpali trychtýř“, tedy abyste třeba zablokovali východ z rokle široký jen pár metrů, v takovém případě je riziko útoku divočáka již opravdu významné.
Zaujměte stanoviště, udělejte si pohodlí a vyzkoušejte si, jak na stanovišti vezmete zbraň a jak ji dáte k líci. Tohle je důležité, zejména pokud máte nějak omezený prostor, například když je vaše stanoviště na posedu nebo za záštitou.
Pokud vám překáží nějaký keř, větev a podobně, vyčistěte si prostor, případně změňte v mezích možnosti stanoviště.
Vyčistěte si také půdu pod nohama od větví, velkých kamenů a vůbec všeho, co vám může narušit stabilitu postoje.
A teď přemýšlejte – znáte vzdálenost, na jakou chcete střílet, vybavte si správné předsazení a představte si v terénu pohybující se prase. Představte si, jak jste ho zahlédli v podrostu, zkuste přiložit zbraň k líci, srovnejte zaměřovač s osou oka a představte si, jak předjíždíte prase o správnou vzdálenost předsazení.
Stůjte tak, abyste měli možnost se protočit v pase při sledování cíle přes celý palebný sektor. Pamatujte, pravák se doprava potočí méně než doleva a naopak. Při tažení zbraně se střelci většinou pouze pootáčejí v pase, případně si pomohou s otáčením lehounce povolenými koleny. Nohy pořád stojí pevně.
Střelec je jako dělová věž, pevně základy ukotvená v trénu a otáčející se na svém oběžném kruhu. Klidně si nácvik během čekání několikrát opakujte, zejména si fixujte v mysli hranice palebného sektoru a vizi správného předsazení.
Touto přípravou jste si maximálně uvolnili mozkovou kapacitu, abyste se při příchodu zvěře mohli soustředit na to nejdůležitější – volbu cíle a správné předsazení.
 
Úskalí praxe
 
Prase ovšem neběží vždycky příčně k nám. Na šikmo probíhající prase lze předsadit podobně, jako příčně běžící, nejjednodušší je představit si, že osou prasete probíhá tyč a na ní je označené správné předsazení pro danou rychlost a vzdálenost. Míříte na tento myšlený bod. Toto je poměrně snadné.
Situaci ale komplikuje skutečnost, že prase je trojrozměrný, prostorový objekt. Při střelbě na šikmo ke střelci běžící prase musíte počítat s tím, že zatímco srdce je přibližně uprostřed, v ose těla, mohou ho zakrývat plece a střela se musí k vitálním orgánům probít po mnohem větší dráze. Vždycky tu je riziko, že se střela o velké kosti stočí a sklouzne bokem, s rizikem sice rozsáhlého, ale přesto jen povrchového zranění, které z velké části zasáhne jen podkožní tuk „kyrysu“.
Při střelbě na šikmo odbíhající prase se sice střela vyhne lopatce, kloubu a dlouhým kostem, přesto se ale musí probít poměrně silnou vrstvou tkání.
V obou případech je reálné, že cíl nebude prostřelený, se všemi negativními dopady pro případný dosled, zejména že kus bude jen málo nebo vůbec barvit.
Při střelbě šikmo zezadu hrozí také riziko, že jinak přijatelná chyba v zamíření způsobí, že střela zasáhne kýtu a poničí značnou část hodnotné zvěřiny, případně devastací zažívacího ústrojí znečistí obsahem střev vnitřek břišní dutiny.
Obecně lze konstatovat, že pokud je to jen trochu možné, je dobré nestřílet na prase, jehož dráha svírá s dráhou letu střely úhel menší než 30°.
Střílet jakoukoliv zvěř přímo zezadu, „na pírko“ či na „obřitek“, považuji za nemyslivecké z důvodu již zmíněné devastace břišní dutiny.
Pokud musíme střílet na přímo čelně běžící prase a je to pro nás přijatelné (pokud například nechceme nechat vypreparovat hlavu trofejového kusu), pak lze střílet přímo na hlavu. V takovém případě je ideálním záměrným bodem spojnice světel.
 
Další úskalí představuje rozměrová variabilita černé, zejména selata. Dosahují rychlosti podobné dospělým kusům, ale jsou výrazně menší, jejich délka je často sotva poloviční, než dospělého kusu. Je třeba s tím počítat a předsadit na ně stejně, jako bychom předsadili na dospělou zvěř. To samé platí o mladé zvěři, o lehčích kusech.
 
Při naháňkách velmi často střelci stojí na hraně nějakého svahu, údolí nebo rokle. Je to výhodná poloha nejenom proto, že střelec má shora dobrý přehled a velmi bezpečný palebný sektor ukončený dnem rokle či údolí, ale i proto, že pokud se černá vydá po svahu vzhůru, zpomalí. Střelec se tu ale také setká se střelbou pod větším polohovým úhlem, typicky směrem dolů. Tady je opět třeba mít na paměti fakt, že prase trojrozměrné a že srdce je uloženo uprostřed těla. Tomu pak musí odpovídat i příslušné přenesení záměrného bodu. Změna trajektorie střely vlivem polohového úhlu je v rozsahu vzdáleností běžných při na naháňkách zanedbatelná.
Při střelbě přes rokli nebo údolí je běžné, že střelec se domnívá, že druhá strana je dál, než původně odhadoval. Použití dálkoměru pochybnosti snadno odstraní.
 
Slovo na závěr
Dovolte mi na rozloučenou zkondenzovat rady více zkušených střelců do několika stručných obecných zásad.
1. Nebuď nenažranej, na naháňce nejsi sám. Neustřeluj zvěř před sousedem, pokud mu běží lépe na ránu. Nekaž druhým šanci ukvapenou střelbou.
2. Nestřílej na daleko. Na nezraněné prase nestřílej dál než na 60 až 70 metrů, ideální je asi 25 až 50 metrů. Neboj se pustit si ho blíž, zachovej klid, neuspěchej výstřel.
3. Do klusu je jistota střílet na slecho / světlo / líčko.
4. Do běhu střílej dlaň před ryj.
5. Když nemáš nacvičeno, neulovíš. Cvič nahození a přilícení. Cvič tažení s cílem a hladké odpálení bez stržení zbraně. Neškudli a zajdi si na běžící prase na střelnici.
 
Ing. Martin HELEBRANT

Zpracování dat...