Časopis Myslivost

Výživa a potravní nároky volně žijící zvěře

Myslivost 1/2021, str. 18  Martin Mohelský
Nároky a výnosy jednotlivých druhů pícnin pokračování z minulého čísla V předcházejícím čísle Myslivosti jsem přinesl porovnání úživnosti přírodních a kulturních porostů ve vztahu k výživě a potřebám volně žijící zvěře. Byla nastíněny možnosti, jak by mohli zemědělci po dohodě s myslivci volbou vhodných pícnin zajistit zvěři vhodnou potravní nabídku. V tomto pokračování si představíme druhy pícnin a jejich nároky, způsoby setí a péče v případě, že vás minulý příspěvek inspiroval a například chcete před dalším vegetačním obdobím ve spolupráci s místními zemědělci založit a nebo obnovit trvalé travní porosty na plochách pro zvěř.
 
JETELOVINY
 
Jeteloviny jsou vhodné do monokultur i směsek. Vzhledem k symbiotickým kořenovým bakteriím nevyžadují hnojení dusíkem, ale ve směskách jej většinou snáší. Kromě vápnění vyžadují hnojení draslem (draselná sůl) a fosforem.
Mají významnou meliorační funkci díky mohutnému a hluboce sahajícímu kořenovému systému i vynášení vyplavených živin do orniční vrstvy včetně zúrodňovacího efektu až ponechávají po sobě masu kořenů asi 4 až 12 t/ha v suché hmotě a vytvářejí drobtovitou struktury půdy. Pro vysokou konkurenční schopnost a častou frekvenci sečí mají také odplevelovací účinek.
Při použití v lučních i pastevních směskách zvyšují chutnost a bílkovinnou i biologickou hodnotu píce.
Kromě nejčastěji pěstované vojtěšky a jetele lučního a plazivého je také několik málo využívaných druhů, které pěstitelé nemoudře až a zejména z pohledu zlepšování přirozené úživnosti prostředí zvěře a zbytečně opomíjejí. V původních a přirozených porostech mají podle podmínek prostředí a svých nároků většinou významné zastoupení.
Stálo by za úvahu jejich podíl podstatně zvyšovat i vzhledem k nemalému ekologickému významu, zlepšování kvality půd, medonosnost a potravní zdroj pro čmeláky i motýly. Až na výjimku úročníku lékařského poskytují velmi kvalitní píci.
 
Vojtěška setá
 
Nejvýkonnější bílkovinná pícnina v našich podmínkách s vysokým obsahem dobře využitelného vápníku. Je to plodina teplých oblastí, tedy kukuřičné a řepařské s požadavkem na 500 až 600 mm srážek za rok. Mimořádně hluboké kořeny dokáží vodu získat z hlubších vrstev, ale v silně suchých letech také strádá. Půdy vyžaduje jílovitohlinité až písčitohlinité. Půdní reakce je pro ni optimální mezi slabě zásaditou, neutrální až slabě kyselou. Má velké nároky na vápník v půdě, optimum je 0,5 % CaCO3.
Výnosový potenciál vojtěšky je mezi 10 až 20 t sena/ha. Podmínkou je využití porostu jako trojsečného nebo čtyřsečného: I. seč před počátkem květu, podle oblasti a klimatu obvykle 20. 5. až 5. 6., II. na počátku květu v rozmezí 5. až 20. 7. a III. seč v plném květu 10. až 20. 9. Tyto klasické tradiční termíny mohlo oteplení posledního desetiletí posunout. Důvod pozdní fenofáze III. seče spočívá v nutnosti ponechat porostu čas na vytvoření zásobních látek před přezimováním a k zesílení porostu.
Vojtěška se podle zavedené zvyklosti ponechává po tři užitkové roky, ale podstatná je míra jejího zaplevelení.
Ve druhém a dalším užitkovém se seče čtyřikrát, ale opět poslední seč v co nejpozdnějším stádiu. Čtyři nebo tři seče jsou dány klimatem a potenciálem půdy.
Kvalita píce vojtěšky nemá konkurenci, v ranných stádiích má vysoce využitelnou bílkovinu s příznivým obsahem esenciálních aminokyselin i vysoký obsah vápníku. V minulosti byly pokusy vojtěšku využívat pro lidskou výživu.
 
Jetel červený (luční)
 
Prosperuje nejlépe v bramborářské oblasti se srážkami 600 až 700 mm. Vlhké stanoviště je pro luční jetel skutečně limitní, snáší i krátkodobé přesycení vodou. Půdy vyžaduje těžší, utužené, bohaté humusem s dobrou zásobou fosforu, draslíku hořčíku a nepostradatelného vápníku, půdní reakce spíše kyselá 5 až 6 pH.
Zájemce o pěstování lučního jetele jako monokultury se musí rozhodnout mezi několika typy (nikoliv odrůdami). Jedná se starší jednosečný typ (výnosově dominuje první seč nad druhou). Je ozimý, zimovzdorný, pozdní se silným vzrůstem.
Dvousečný se sklízí ve třech sečích (výnos v % je v poměru 50 : 30 : 20).
Dále je na výběr planá forma, vhodná zejména nebo snad jen do jetelotravních směsek. Výhodou je spontánní vysemeňování a tím udržitelnost v porostech.
Dále ještě rozlišujeme tetraploidní formu a diploidní formu. Výhodou méně výnosného diploidního jetele je jeho přizpůsobivost a vysoká odolnost.
V monokultuře je luční jetel obdobou vojtěšky ve vyšších a chladnějších polohách. Výnosy lučního jetele se podle způsobu pěstování a podmínek podstatně liší, u diploidních odrůd 6 až 8 t sena/ha, tetraploidních 10 až 12 t sena/ha. Jetel luční má poněkud nižší bílkovinnou hodnotu, ale stárne podstatně pomaleji.
 
Jetel bílý (plazivý)
 
Vyžaduje vlhké stanoviště s těžšími, hlinitými až písčitohlinitými půdami, kyselé i vápenité, prosperuje v nížinách i vyšších polohách. Nenanáší vysloveně lehké a kypré a rašelinité půdy.
Vzhledem k vývoji jeho šlechtění má tři typy. Holandský typ je výkonnější, anglický je vytrvalejší a nižšího vzrůstu, italský je velmi vzrůstný a produktivní, poskytuje 4 až 5 sečí.
Jetel bílý je jedinečný svou schopností snášet sešlapání a proměny poměrů na stanovišti, rychle obrůstat a vegetovat ve většině podmínek včetně klimaticky skutečně drsných. V travních porostech dobře prosperuje a snadno se stává dominantním. Vyžaduje však dostatek světla a proto se mu nedaří ve směskách s vysokými trávami, zejména ne při pozdních sečích.
V monokultuře poskytuje výnos 5 až 8 t sena/ha. Je vhodný hlavně do pastevních směsek.
 
Jetel švédský (zvrhlý)
 
Dobře prosperuje v chladnějších podhorských až horských oblastech. Vyžaduje těžší půdy s vyšší hladinou spodní vody, mírně vlhké až zaplavované. Ve vyzrávání je relativně pozdní, píce má vysoký obsah NL, ale je lehce nahořklá a také s rizikem nadýmání.
Zlepšuje kvalitu jetelotravních směsek. Vzhledově je charakteristický růžovobílým květem a listy bez světlých podkovovitých skvrn.
 
Vičenec ligrus
 
Snáší písčité až štěrkovité suché a chudé půdy, na kterých je náhradou vojtěšky. Nejlépe prosperuje v kukuřičné a řepařské oblasti. Vyžaduje vápnění a pro dobrý výnos přihnojení dusíkem a draslem. Kvalita píce je velmi dobrá. V monokultuře poskytuje výnos 4 až 5 t sena/ha.
Má mohutný kořenový systém, což sebou nese dobré využití živin i vody a také obohacení půdy o organickou hmotu včetně rhizoidy produkovaného dusíku. Vyvíjí se velmi rychle. V prvním roce je vhodné sklízet jej až ve stádiu plného květu, kdy se v kořenech ukládají zásobní látky. To prospívá jeho zesílení, výnosnosti a vytrvalosti v dalších užitkových letech. Pak se sklízí stejně jako ostatní jeteloviny na počátku kvetení.
Píce vičence se velmi dobře suší a odrol jeho lístků bývá oproti jiným jetelovinám nižší. Pastvu snáší lépe než vojtěška, avšak při časté a zejména nízké pastvě jeho porost silně prořídne.
 
Štírovník růžkatý
 
Nenáročná a velmi vytrvalá jetelovina s velikou přizpůsobivostí k suchu a nízkému obsahu živin. Dobře prosperuje na lehkých, propustných půdách včetně výhřevných písčitých a kamenitých, s nízkým obsahem humusu do nadmořských výšek 900 m n. m., ve vrcholech kopců a na jižních stráních.
Je velmi odolný vůči suchu, drsným podmínkám v zimě, chorobám a škůdcům. Snáší i vyšší hladinu spodní vody a také déle trvající zamokření. Je odolný vůči holomrazům a odolává i déletrvající sněhové pokrývce.
Je vhodný do dočasných a trvalých směsek i pro luční porosty na sušších místech, kde stabilizuje výnos ve 2. a 3. seči. Vyhovuje mu využívání 2 až 3 kosení. Nesnáší půdu utuženou silným sešlapáním. V porostech se dobře udržuje vysemeňováním. Výnosy se pohybují na úrovni 3 až 5 t sena/ha, což je na prostředí, v němž tento výnos přináší, velmi dobré. Svou výnosovou schopností se na bohatších půdách skoro vyrovná vojtěšce a jeteli lučnímu, na chudších půdách je předčí.
V čisté kultuře se štírovník růžkatý pěstuje poměrně málo. Větší uplatnění nalézá jeho výsev s travami, především s kostřavou luční, jílkem mnohokvětým, bojínkem lučním a jílkem vytrvalým. Velký význam má do směsí na chudších stanovištích, kde jej trávy pro nedostatek živin, zvláště dusíku, nemohou zastínit. Svojí vytrvalostí umožňuje zastoupení ve směsích ve větším množství, aniž by hrozilo nebezpečí jeho rychlého ústupu a prořídnutí porostů, jak tomu bývá u jiných jetelovin. Je také vhodný do směsí pro dočasné i trvalé pastviny.
Kvalita zelené hmoty i sena je velmi dobrá. Jedinou nevýhodou je obsah kyanogenních glykosidů. Projev jejich toxicity závisí na podílu rostlin v porostu. Prostředí předžaludků ji při dobré dietetice částečně kompenzuje a v senu se jejich obsah postupně snižuje a po pěti měsících úplně mizí. V silážích kyanidy zjištěny nebyly, je tedy pravděpodobné, že je rozkládá i tento fermentační proces.
Štírovník bývá významným podílem přirozených porostů. Pokud je ale takový porost pozdě nebo jen jedenkrát sečen, postupně ustupuje. Shrneme-li jeho výhody, včetně významu pro včely, čmeláky a motýly, může být přínosným obohacením lučních porostů ve většině podmínek našich obor.
 
Štírovník bažinný
 
Vytrvalý, mělce kořenící, vysoký 0,1 až 1,1 m. Nejlépe mu vyhovují rašelinné půdy, dobře snáší kyselou půdu s nedostatkem vápníku i těžší minerální půdy. Je velmi vhodný do směsek na zamokřené a rašelinné louky. Protože vytváří dlouhé podzemní oddenky, intenzivně se vegetativně rozmnožuje a je schopen potlačovat trsnaté ostřice a jiné nežádoucí plevely.
Ve srovnání se štírovníkem růžkatým se na jaře vyvíjí pomaleji a má stejně kvalitní píci. Nejvyšší výnosy poskytuje mezi druhým až čtvrtým užitkovým rokem na úrovni 2 až 5 t sena/ha, perspektiva využívání dosahuje 7 let.
Je řešením pro zlepšení efektivity zamokřených luk a stejně jeho sušší bratříček poskytuje bohatou pastvu pro včely a čmeláky.
 
Tolice jetelová
Jedno až dvouletá drobná jetelovina (výška 30 až 60 cm) charakteristická drobnými žlutými květy s kvalitní pící. Poskytuje jen nízké výnosy, to je však vyrovnáno její schopností využít chudé půdy a odolností vůči sešlapání.
Dobře vyplňuje spodní patro lučních i pastevních směsek. V půdě zanechává značné množství kořenové hmoty a pro dobré vysemeňování se v porostech přirozeně i spolehlivě udržuje. Dobře snáší sucho, prosperuje na hlinitých až písčitých půdách, nevyhovují jí jen těžké a zamokřené půdy, je významně medonosná.
 
Úročník lékařský
 
Pícnina nejchudších půd, drsných klimatických podmínek horských a podhorských oblastí až do 3000 m n. m. Nesnáší jen jílovité, těžké, studené a málo provzdušněné půdy a rašeliny. Je vhodnou rekultivační plodinou na ozelenění zrušených skládek, výsypek a podobně, kde příznivě působí na zúrodnění půdy, na její zpevňování i proti vodní a větrné erozi.
Výnosy jsou nízké a píce nepatří mezi kvalitní. To je ale pohled chovatelů hospodářských zvířat. Na přirozených, chudých stanovištích je pro naši zvěř cenným obohacením úživnosti prostředí. Kromě toho poskytuje hojně pylu i nektaru, je významný pro motýly.

PA290041__Milan_Slavinger.JPG
 
TRVALÉ TRAVNÍ POROSTY
 
Trvalé travní porosty, ať jako pastevní či luční jsou základem hospodaření v nízkých i vyšších polohách. Mají široké spektrum druhů a odrůd, šlechtitelská práce zejména na jílcích umožňuje založit výkonné porosty ve všech podmínkách, s výjimkou extrémů sucha či přemokření. Trávy dokáží při dobré péči a správném výběru a kombinaci druhů včetně doplnění jetelovinami uspokojivě využít i horší půdní a klimatické podmínky.
Jak už bylo konstatováno, legislativní či dotační omezení časnosti a počtu sečí je silně kontraproduktivní a porosty rychle znehodnocuje. Většina trav reaguje velmi dobře na přihnojení. To je ale v části chráněných či jinak sledovaných oblastí i v ekologických hospodářstvích neřešitelný problém. Půda i plodina má sice silný produkční potenciál, ale nelze se chovat a s vlastním majetkem zacházet jako pečlivý a zodpovědný hospodář.
 
Psárka luční: Vysoká tráva, vyžadující vlhké stanoviště, snáší i dlouhodobě zaplavené louky. Prosperuje od nížin po vysokohorské polohy neboli po subalpínské pásmo (se smrkovými nezapojenými porosty kolem horní hranice lesa). Daří se jí nejlépe v hlinitojílovitých půdách, snáší i rašelinné půdy. Dobře toleruje drsné podmínky, neškodí jí holomrazy ani dlouho ležící sníh. Má silnou konkurenční schopnost, v porostu je velmi vytrvalá. Do fáze květu poskytuje píci výborné kvality, během vegetace by měla být sečena třikrát. Výnos bývá kolem 8 t sena/ha. Její jedinou nevýhodou je drobné drahé semeno a obtížný výsev.
 
Srha říznačka: Silná, vysoká tráva rostoucí v mohutných trsech s velkou konkurenční schopností, vhodná do trvalých porostů. Vyžaduje vlhčí stanoviště, ale nesnáší dlouhodobé zamokření, snese spíše přísušek a také toleruje zastínění. Prosperuje od nížin do subalpínského pásma, vyžaduje půdy s dobrou zásobou živin, na chudých půdách poskytuje malý výnos. Snáší dlouhodobou sněhovou pokrývku, citlivá je jen na jarní přímrazky. Vyvíjí se rychle a časně, metá již v první polovině května, což je ideální termín k první seči. Sečena má být třikrát. Píci poskytuje velmi kvalitní, výnos až 12 t sena /ha. Výborně reaguje na přihnojení.
 
Lipnice luční: Má malý vzrůst, dobře vyplňuje spodní patro porostů a má dobrou konkurenční schopnost, je vhodná do trvalých porostů, spíše do pastvin než luk. Velmi kvalitní jemná tráva, nevýhodou je značná citlivost na listové rzi v podzimním období s rizikem kontaminace mykotoxinů. Prosperuje ve vyšších polohách, snáší tvrdé podmínky, vzdoruje zamokření i krátkým přísuškům.
 
Kostřava červená: Významná svou plasticitou, prosperuje na většině stanovišť včetně chudých a kyselých půd. Je nejrozšířenějším druhem v původních a přirozených loukách i pastvinách. Dobře snáší sešlapání. Kvalita píce je průměrná. Podobný v odolnosti i výskytu je psineček výběžkatý, má dobrý obsah živin, ale drsnější typ píce.
 
Kostřava luční: Tráva přizpůsobivá různým podmínkám. Častěji roste v nížinách, ale zasahuje až do subalpínského pásma. Roste na všech půdních druzích, kromě extrémně písčitých půd. Snáší mrazy, přísušky, odolává přechodnému zamokření, uplatňuje se i na rašelinách. Udrží se na chudých půdách, na hnojení reaguje velmi kladně. Dobře snáší sešlapávání a pastvu. V trvalých loukách a pastvinách po třetím roce ustupuje. V dobrých podmínkách dosahuje výnos 12 t sena/ha.
 
Trojštět žlutavý: Rozšířený od nížin do horského pásma. Prosperuje stejně na půdách sušších i vlhčích, mírně kyselých až zásaditých, nesnáší trvalé zamokření, dobře snáší sešlapávání. V porostu odolává silnějším druhům, slabší ale nepotlačuje. Není vhodný do intenzivních podmínek.
Poskytuje jemnou, dobře přijímanou píci, dobré a jisté výnosy v sušších podmínkách. I seno je jemné a kvalitní, dobře přijímané. Obsahuje metabolity analogu vitamínu D, které jsou účinnější než samotný vitamín a mohou způsobit závažné zdravotní poruchy, typické pro předávkování vit. D. Proto by jeho podíl v luční či pastevní směsi neměl přesáhnout 10 %.
 
Ovsík vyvýšený: Typický v teplejších polohách. Vyhovují mu půdy suché, kypré, teplé, bohaté na živiny, s dostatkem Ca, nesnáší lokality vlhkých a často zaplavované. Toleruje slabé zastínění sadů a řídkých listnatých lesů.
Pro pastevní využití není vhodný, pro obsah saponinů je mírně nahořklý a nesnáší sešlapání. Seno s jemnými stébly je velmi kvalitní a žádané.
 
Jílek mnohokvětý (italský): Travina řepařské a bramborářské oblasti. Snáší téměř všechny půdní typy, ale je citlivý na holomrazy a dlouhodobou sněžnou pokrývku. V podmínkách intenzivního pěstování dosahuje výnosu až 15 t sena /ha. Rychle se vyvíjí a brzy kvete, může se kosit až 4x do roka.
Poskytuje měkkou píci s výbornou stravitelností a to až do plného vymetání. Je vhodný do intenzivních jetelotravních směsek, používá se do Landsberské směsky (vikev ozimá, jetel inkarnát a jílek mnohokvětý) a také je vhodný jako přísev do prořidlých porostů jetelovin.
Diploidní jílek jednoletý se používá jako krycí plodina při zakládání trvalých travních porostů. V porostu vydrží dva až maximálně tři roky. Je vhodný na políčka pro zvěř, jako čistá kultura nebo ve směsce. Dobře se také hodí jako podsev do ovsa na senáž, přičemž jej lze využít po další dva roky. Při častém kosení je významně odplevelující plodinou. Mezi víceletými travami má nejrychlejší vývoj a růst.
Existují dvě formy. Diploidní má užší listy, nižší výnosy a vytváří více odnoží, tedy tvoří rychleji hustší porost než tetraploidní forma s méně odnožemi, ale širšími listy a vyšším výnosem.
 
Jílek vytrvalý (anglický): Náročný, ale vysoce produktivní pastevní druh a je všemi druhy hospodářských zvířat velmi dobře přijímán. Sešlapání nejen snáší, ale prospívá mu a v pastevních podmínkách vydrží v porostu podstatně déle, až 6 let, než když je jen kosen (dva roky).
Je dobře použitelný v intenzivně sešlapávaných pastevních výbězích. Vyžaduje hojně srážek a mírné klima v polohách do 600 m n. m., drsné podmínky jej likvidují. Poškozují jej holomrazy i dlouhodobá sněhová pokrývka. Vyniká rychlým vývojem i intenzivním odnožováním, porost se brzy zahustí. Při trojsečném hospodaření a přihnojení dusíkem může mít výnos až 13 t sena/ha.
 
DALŠÍ VHODNÉ PLODINY PRO ZVĚŘ
 
Kromě jetelovin a trav je několik plodin, které zvěř dobře přijímá a něčím vynikají. O všech těchto plodinách bylo už v dřívějších číslech Myslivosti podrobně pojednáno, a proto jen stručně.
 
Oves na zeleno: Dobře využívá jarní vláhu, brzy vzchází a rychle se vyvíjí. Má mnohostranné využití, už jen pro svou plasticitu a toleranci chladných poloh. Vyžaduje jen dostatek vláhy. Jeho mohutný kořenový systém plně využívá živiny v půdě a zanechá po sobě značné množství organické hmoty.
Na políčku pro zvěř je výborný svým vysokým výnosem, ale kvůli devastaci sešlapáním musí být využit dávkovou pastvou s oplůtkem nebo elektrickým ohradníkem. Může se v rannějších stádiích pokosit na seno a později na senáž v mléčně voskové až voskové zralosti. Při setí ovsa lze založit podsev vojtěšky, jetele či trav.
Je výbornou krycí plodinou, je ale nutno porost brzy posekat a plochu příliš neujezdit. Pro efektivní výnosy vyžaduje přihnojení dusíkem. Ve stádiu metání pak dosahuje 3 až 5 t sušiny/ha.
 
Zelené žito: Zasloužilo by si podrobnou samostatnou stať. V oborách nebo významných honitbách by bylo ideálním zeleným příkrmem pro jeleny, protože se na jaře vyvíjí velmi brzo, rychle a s dobrou výživnou hodnotou i bezproblémovou dietetikou. Tedy v době, kdy má nástup parožení spárkaté zvěře značné nároky na bílkoviny.
Rychlý vývin ale také znamená, že rychle stárne a ztrácí bílkovinnou hodnotu. Proto je třeba spást jej nebo posekat nejpozději během metání, ideálně během sloupkování. To je už mezi polovinou dubna až začátkem května, a v této době většina porostů významných výnosů zdaleka nedosahuje. Žito je třeba vysévat asi v polovině září. To proto, že odnožuje hlavně na podzim a pozdní termín výsevu znamená řídký porost.
Na půdu je žito nenáročné, vhodné jsou lehké, hlinitopísčité půdy a dobře prosperuje i mělkém profilu a v lehce kyselých půdách. Výnosy žita ve fázi sloupkování jsou 15 až 18 t zelené píce/ha, na počátku metání 25 až 30 t zelené píce/ha.
 
Slunečnice topinambur: Už si dávno našla cestu k srdcím majitelů obor i dobře vedených honiteb a do bachorů zvěře. Častou chybou ale bývá, že se porost víceméně ponechá přírodnímu vývoji. Značná regenerační či obrůstová schopnost vede k přehoustnutí porostu, vyčerpání živin a snížení výnosu i nutriční hodnoty.
Výnos zelené hmoty dobře udržovaného porostu je 25 až 50 t/ha, hlíz 10 až 30 t/ha. Taková produkce znamená nutné přihnojení dusíkem, fosforem i draslem, údržba spočívá v jarní proorávce a vláčení. Agrohujeři mohou porost udržovaný v řádcích hrůbkovat.
Porost se zakládá do řádků širokých 62 až 75 cm a vzdálenost hlíz 24 až 40 cm, na hektar se sází 50 000 až 55 000 hlíz. Tyto poměry naznačují optimální hustotu porostu, a tedy maximální výnos. Hlízy jsou citlivé na poškození, prakticky neskladovatelné. Ideální je postupné vyorávání k přímé konzumaci zvěří.
 
Zelené směsky: Zajímavý produkt na políčka může být směska kukuřice + slunečnice + peluška (alternativně bob, vikev, sója, vhodný do teplejších poloh). Ve vyšších a chladnějších podmínkách a na méně úrodných půdách se stejně dobře osvědčila kombinace oves + peluška.
Tyto směsky byly využívány před 30 lety a dříve, kdy se skot krmil pícninami z „pásu zeleného krmení.“ Brzy na jaře se začínalo krmnými odrůdami řepky, pokračovalo žitem a pak, když už měla zvířata po zimní krmné dávce vytvořený návyk na čerstvou zelenou hmotu, krmila se naplno vojtěška a jetel. Směsky vyplňovaly časové či výnosové mezery v dozrávání hlavních krmných plodin nebo využívaly pole po sklizni rané zeleniny či jiných brzo sklizených plodin.
Výnosově se směsky velmi liší, lze počítat mezi 20 až 40 t zelené hmoty/ha. Snadno by mohly být využitím volných ploch, biopásů nebo jiných příležitostí, podmínkou jsou však dostatečné srážky.
 
Přirozené louky a pastviny by byly z pohledu chovatelů hospodářských zvířat i zvěře nesmírně cenným přírodním bohatstvím. Jsou bohatou genetickou bankou rostlin i na ně vázaných živočichů a mikroorganizmů. Není pochyb o tom, že skutečně zodpovědný a kvalifikovaný hospodář by je dokázal udržovat a perspektivně zlepšovat. Jejich hospodárné a ekonomicky přínosné využívání nemůže jít proti smyslu přírody a kvalifikovaně prosazovaných ekologických zájmů. Základní problém je v citlivých a velmi rozdílných nárocích takových porostů.
Základem produktivity lučních a pastevních porostů je péče o dostatek živin včetně vápníku, půdní strukturu, rozvíjení a zesílení kořenového systému a dostatek vláhy, včetně jejího dobrého využití. Kromě těchto vlivů ještě druhové i odrůdové složení, počet a termín sečí, průběh počasí na jaře a ve vegetačním období, druh, odrůda a složení směsky při obnově nebo přísevu.
 
Rozdíly ve výnosech luk a pastvin jsou zásadně dány intenzitou hospodaření. Travní porosty členíme podle produkčního potenciálu stanoviště a způsobu využití na:
Louky s intenzivním hospodařením:
- dočasné nebo obnovované s 3 až 4 sečemi, výnos v seně je 6 až 10 t/ha
- dočasné - pro střídání s polařením, 3 až 4 seče, výnos v seně 6 až 10 t/ha
- přisévané, 2 až 4 seče, výnos v seně 6 až 8 t/ha
- trvalé 2 až 3 seče, výnos v seně 4 až 7 t/ha
Extenzivní louky - trvalé s 1 až 2 sečemi, výnos v seně 2 až 4 t/ha
Pastviny:
- intenzivní, dočasné, se 4 až 5 pastevními cykly, výnos v seně 6 až 10 t/ha
- trvalé, přisévané se 4 až 5 pastevními cykly, výnos v seně 6 až 10 t/ha
- extenzivní, trvalé s volnou pastvou, výnos v seně 2 až 3 t/ha
Nejproduktivnějším typem jsou jetelotravní směsky na orné půdě se 3 až 4 sečemi, výnos v seně 6 až 12 t/ha a výběr druhů podle snášenlivosti sešlapání je pak řadí mezi louky či pastviny.
 
Zbývají travní porosty pícninářsky nevyužívané, minimálně ošetřované s mimoprodukční funkcí. Ponecháním těchto porostů ladem na „luční úhor“ spěje vývoj složení společenstev rostlin ekosystému (sukcese) na takových plochách k lesu. Druhová pestrost klesá, převládnou dominantní druhy, louka dostává rumištní charakter se všemi důsledky až zvyšuje se počet a podíl semen plevelů v půdě, přibývají nálety, mění se vlhkost stanoviště, pH, vymývá se dusík, vápník a draslík. Podle vlhkosti stanoviště převládá šťovík kyselý, kadeřavý a tupolistý, pcháč zelinný, kopřiva dvoudomá, tužebník jilmový, rdesno hadí kořen, třtina křovištní, aj. Výčet plevelů by byl téměř nekonečný, včetně silně toxických druhů (starčky), slabě jedovatých (vratič), invazivních (bolševník, křídlatka) nebo spíše dieteticky a zdravotně neškodných, ale se stejně významným potenciálem rozmnožování (kokoška).
Dochází také k narušení mikrobiálního života půdy i druhového složení drobných živočichů. Některé dvouděložné byliny považujeme za zpestření porostů, neboť je zvěř i hospodářská zvířata přijímají chutí a nemají žádné negativní účinky. Platí to ale při malém rozšíření: smetánka, pampeliška podzimní, řebříček obecný, bedrník velký, krvavec velký.
 
Osobně se domnívám, že by se měla velmi významně zlepšit věcná, skutečně odborná spolupráce s co nejvíce lidským přístupem profesionálních či státních ekologických institucí s provozovateli luk a pastvin, zejména jsou-li chovateli hospodářských zvířat, zvěře v oborách, na farmách i ve volnosti.
Nepopíratelným faktem je skutečnost, že skutečně původní pastviny v globálním měřítku byly rovněž původními býložravci intenzivně spásány a také přihnojovány. Podle kontinentů a polohy nazývané stepi, savany, pampy, tundry, buše… Vzhledem k pestrosti přirozených společenstev býložravců byla spásána a skutečně využívána všechna patra přirozených porostů, tedy od jemných druhů trav a bylin až po keře a větve stromů. Počet pastevních cyklů byl neomezený, obrůst podle přirozených podmínek. A přesto se až do zásahů člověka, později rovněž globálních, se tyto plochy nejen udržovaly, ale byly zásadním faktorem udržitelnosti klimatu a života na Zemi.
Komplex hospodaření na loukách a pastvinách s hospodářskými zvířaty i zvěří má ve své podstatě stejný význam. Chovatelské i agrotechnické zásady a zásahy na orné půdě i loukách a pastvinách musí zlepšovat jejich úrodnost a stabilitu. Lidská péče a odbornost vytváří nové odrůdy rostlin a plemena zvířat, abychom se na Zemi udrželi a mohli rozumně žít. Přebujelá administrativa, zákony ovlivňované lobbistickými tlaky ve prospěch anonymních společenství i málo logická dotační politika tomu ale kladou nemalé překážky.
 
Ing. Martin MOHELSKÝ
 
 
 

Zpracování dat...