Časopis Myslivost

Do Švédska na losy

Myslivost 10/2021, str. 44  Luboš Jírovský
Moji přátelé loví v blízkosti města Skelefteå, trochu víc směrem do vnitrozemí k norským hranicím. Mají tu 1500 hektarů švédského lesa na lov jen pro sebe – je jich v „klubu“ jen šest a tak jsou rádi, kdykoliv je posílíme.
 
Švédové jsou lidé jako my, proto je mám rád. Stejně jako u nás, jsou mezi nimi šikovní i nešikovní, darebáci a dobráci. Ti, které já znám, jsou fajn. Stejně jako my rádi jedí a pijí, rádi se smějí. Jen mají to štěstí, že i když celý život platili šílené daně, tak se nemusí bát stáří a bydlí si v pěkných domech a cestují po krásných cestách do nádherné a nekonečné přírody chytat ryby a lovit zvěř. Po zhruba dvaceti letech zkušeností s návštěvami ve Švédsku mohu říct, že jim rozumím, i když spolu mluvíme jen anglicky.
 
Moji přátelé loví v blízkosti města Skelefteå, trochu víc směrem do vnitrozemí k norským hranicím. Mají tu 1500 hektarů švédského lesa na lov jen pro sebe – je jich v „klubu“ jen šest a tak jsou rádi, kdykoliv je posílíme.
Ve Švédsku se uloví ročně zhruba 200.000 losů, ale měli byste vědět, že ulovit losa je velmi těžké. Dojde vám to hned, jakmile uvidíte ty ohromné rozlohy. Klasicky první, co uvidíte u silnice, když zastavíte dostatečně daleko od města, je stopa losa v příkopu. V lese na lovu, a navíc když máte štěstí, ale uvidíte během dne „jen“ sojku, krkavce a na cestě na „štont“ po ránu oknem z auta tetřívky, tetřeví slepice i tetřeva. Když se podaří velmi, tak uslyšíte, jak pes zaštěkává losí zvěř, když velmi, velmi, tak uslyšíte následně ránu a když vám přejí všichni svatí počínaje Hubertem a konče Dianou, tak uvidíte losa i vy a možná si i vystřelíte a možná, možná i ulovíte. Že by vám tu někdo garantoval šesteráka, nebo i víceráka, ani náhodou. Ale jsou tu. Za tu dobu jsem jich už uviděl ležet tolik, že tomu věřím.
Důležité je, že „klub“ uloví, není ani tak důležité, který z lovců a lovit sám by tu člověk stejně nemohl. Los váží od osmdesátikilového telete až do třistapadesátikilových býků. Dostat dospělého uloveného losa z lesa vyžaduje nejen dobré strojové vybavení, ale fyzické nasazení doslova každého.
Takže vám tu nikdo negarantuje úlovek. Mluvím ale o lovu s přáteli, nikoliv placeném lovu. Nestojí mě to tu celkem nic kromě nákladů na cestu. Jedeme většinou do Rostocku, pak trajektem do Dánska a pak přes most Öresund. Je tu drahé mýtné, ale už jen cesta přes most je zážitek, když to stihnete třeba při západu slunce. Lovecký lístek stojí nějakých pět stovek „švédů“ a stačí poslat kopie dokladů e-mailem a máte to. Nejvíc mě stojí české pivo, které sem vezu. Mají ho moc rádi, protože i když mají svoje piva dobrá, tak jsou ukrutně drahá. Tolik, kolik stojí plechovka českého piva, tam zaplatíte taky, ale ve švédských korunách.

image001-1.jpg
 
Část půdy, na které Švédové loví, mají po předcích, kteří sem přišli, protože jim král dal půdu. V rámci programu osídlení severu ale nedávno veškeré majetky lesa prodali firmě hospodařící s dřívím a ponechali si na 99 let jen právo lovu. Platí za honitbu pronájem všem ostatním majitelům pozemků, na kterých loví, dál platí něco státu a pak ještě většinovým majitelům „zástřelné“ za zvěř, kterou uloví právě na jejich pozemku. Dělají k tomu celkem složitá hlášení a dělají je víceméně poctivě, protože si každý dokáže spočítat pravděpodobnost úlovku na svém pozemku, když se tu uloví zhruba šest až osm kusů ročně a z celkové výměry zmíněných 1500 ha patří právě dvěma většinovým vlastníkům zhruba 1100 hektarů. Říkají, že zástřelné, které platí za jednoho býka, může být tisíc až dva tisíce švédských korun. Ale nekrmí zvěř jako my, nevnadí a posedy mají nic moc. Většinou se sedí na židličce od batohu.
Vedoucí klubu, něco jako náš hospodář, je trestně odpovědný za přestupky členů klubu proti pravidlům. Například za odstřel zvěře mimo dobu lovu může jít do vězení až na pět let.
Na druhou stranu si tu velmi váží práce lidí a jejich majetku a pokud vám zvěř ničí úrodu, stačí zavolat na orgán státní správy a dostanete po telefonu povolení k odstřelu i mimo dobu lovu.

image013-1.jpg
 
Sezona lovu losů začíná pohyblivým datem, vždy ale počátkem září, dříve na severu a v pozdějších datech směrem k jihu. Zhruba čtrnáct dní po začátku lovu udělají přestávku na říji, aby zvěř měla klid založit novou generaci. Loví zase až po dvou týdnech přestávky. Nejvíc šancí na ulovení je tedy hned po začátku sezony, protože je zvěř aktivnější před říjí. Vůbec jim nevadí, že paroží některých losů je ještě nevytlučené s cáry lýčí na výsadách. Neloví totiž pro trofej.
Než se jde lovit, tak se jí, pije a povídá, jako u nás. Myslivci si umí většinou uvařit, připravit chutně zvěřinu, ale pro jednoduchost mnohdy jídlo přivezou hotové od manželky z domova. Jejich koule z mletého losího masa v omáčce, podobné naší svíčkové, mě vždycky dovedou doslova „k přežrání“. Jejich historky jsou zase ke smíchu. Mí přátelé mají člena klubu jménem Öke a ten přímo nebo nepřímo vždy spolehlivě zařídí, že se dosyta nasmějeme.
Jednou, jak vypráví, se třeba dohodli, že budou lovit už jen tele. Öke volal vysílačkou po ráně, že ulovil tele. Vedoucí klubu, a tedy i lovu, mu řekl, ať ho vyvrhne, než přijedou. Zpátky po vysílačce se za chvíli ozval Öke a že s ním nemůže hnout. „No tak se posaď, dej si kafe a počkej až přijedeme“ řekl mu vedoucí, ale už měl podezření. Najednou se od Ökeho ozvala další rána. Vedoucí po vysílačce: „Na co si teď ještě střílel?“ „No já si sedl, dal si kafe, jak jsi mi řekl a ten los se najednou zvedl a že půjde pryč, tak jsem ho ještě střelil“. Ten los, vlastně to tele podle Ökeho, mělo nakonec parohy čtrnácteráka.
Jindy zase Öke střelil na otevřené pláni na losa snad dvě stě metrů daleko v běhu a los zázračně padl na místě v ohni. „Jak jsi to dokázal Öke?“ „Mířil jsem přesně na srdce.“ „Ale to by ještě běžel dál.“ „Ne, tohle byla perfektní rána.“ Jenže tu perfektní ránu nemohli najít, když losa stahovali. Nakonec našli prostřelený spánek losí hlavy, ale to už začal Öke tvrdit, že vlastně mířil na hlavu…
 
K lovu losí zvěře tu používají celkem normální ráže, hlavně Springfield a kulovnice mají také normální běžne s mauserovým závěrem, žádný zázrak, hlavně odolnost a spolehlivost, protože zbraně ve švédském lese dostanou docela zabrat. Nastřelují je zhruba na 100 metrů a pokud střílí na víc než na dvě stě metrů, tak většinou chybí, protože obvykle není moc času a není moc opory pro klidnou střelbu. Je běžné, že vám může přijít los jak na deset nebo třicet metrů, stejně tak ale na dvě nebo tři stovky metrů.
Prvního losa jsem tu střelil uprostřed ničeho. Když mě dovezli na „štont“, který od té doby jmenují „Lubošův štont“, jsem byl přesvědčen, že se tam budu nudit, dobře ukryt v lese, na konci stopy po traktoru, mezi středně vzrostlými na středoevropské poměry málo vzrostlými borovicemi, zčernalými vývraty, kameny a balvany, mechovišti a mokřinkami a živými břízkami zářícími bělí a kmeny zčernalými hnilobou. Když pak vidíte losa s jeho bílými podkolenkami a šedo-černým tělem, pochopíte, proč se tak dobře kryje v tomhle prostředí. Posadil jsem se na batoh u borovičky a pak jsem usoudil, že popojdu o deset metrů dál. Sotva jsem popošel, vykoukl z lesa, nějakých padesát metrů ode mě, mladý los. A když padl, vykoukl druhý, taky mladý. Pak ještě kráva s teletem trochu dál vyšla z houštiny štvaná psem.
Vůbec tu neznají pojem „průběrný odstřel“, a tak jim bylo fuk, že můj los byl podle paroží nejspíš nadějný. Víc je zajímalo, kolik jsem znehodnotil zvěřiny. Zpočátku ani nevíte, kam zamířit na takové obrovské zvíře, postupně poznáte, že se místní lovci snaží trefit na krk, kus daleko neodchází a zvěřina je neporušená.
Největšího losa jsem tu viděl střeleného také na štontu uprostřed ničeho. Špatně se tam šlo, já bych tam vůbec netrefil, tak musel jít místní člen klubu a dostal losa, kterého jsme pak celé odpoledne rvali z lesa za pomocí čtyřkolky, navijáku a čtyřech párů chlapských rukou.
Střelí se tu buď „lopaťák“, nebo „bidlák“ podle tvaru paroží. Paroží bidláka je výsadami podobné jelenímu.
 
image005-1.jpg
 
Nezbytnou součástí lovu jsou psi. Mí přátelé používají k lovu plemeno „Jämthund“, je menší než norský losí pes. Zkoušky s ním dělat nemusí a pokud dělají, tak jen kvůli chovnosti, a tedy zvýšení zájmu o štěňata na prodej. Musí ale mít v klubu, nebo alespoň blízko, psa zkoušeného certifikovanými rozhodčími na barvu losí zvěře. Pravidlo říká, že takový pes musí být klubu k dispozici během dvou hodin od výstřelu.
Pokud zkouší psy na losy, tak od věku dvanácti měsíců. Zkouška je vlastně běžný lov a za vámi jde rozhodčí. Hodnotí, že pes hledá zvěř a když ji najde, hlasitě jí zaštěkává, když zvěř stojí – staví ji. Hlásí jen a pouze, když los stojí a pak bez štěkotu sleduje, pokud los rychle běží. Chtějí to tak, protože před stále štěkajícím psem by los běžel a běžel.
A tak pozor, když blízko vás hlásí při lovu pes na losa a pak přestane, dobře poslouchejte, zda uslyšíte lámání a také odkud, abyste byli připraveni. Prošvihnul jsem takhle tele, které hnala fenka a štěkala blízko mě. Pak neštěkala, slyšel jsem lámání, ale nedošlo mi to a byli pryč. Štěkání jsem zase uslyšel až mimo dostřel a pak fenka držela krávu s teletem celý den a muselo se pro ní dojet a krávu odehnat, protože už to bylo u sousedů.
Proto na zkoušce, když pes zastaví losa a drží ho štěkotem, rozhodčí praskne úmyslně větvičkou, což losa přiměje k útěku a pes ho má zase stavět se štěkáním. Pak udělají ještě větší hluk, aby los šel ještě dál a pes ho sledoval a hlasitě stavěl. Odvolat psa po několikátém stavění od losa pomocí píšťalky nebo povelů se podaří jen velmi dobrým cvičitelům, ale cení se to indexací nejlepší známky.
Stane se ale také, že vám přiběhne místo losa sob. Nesmíte ho střelit, to byste kompletně a navždycky zkazili psa, kdyby přišel ke střelenému sobovi. Všichni sobi tu patří Laponcům – Sámům a ti mají dokonce právo zabít vám psa, pokud by štval jejich soba.
Švédové své psy milují. Zachází s nimi jako se sobě rovnými a psi jim to vrací výkonem i věrností a láskou k páníčkovi. Na psech tu závisí úspěch lovu, a tak se myslivci i umí zbavit psa, který je k ničemu. Mí přátelé je zásadně nekrmí lidským jídlem a zejména ne ze stolu, a psi, i když jsou v kuchyni, nebo v pokoji u televize, nežebrají, protože znají jen své granulky.
 
Švédové loví pro maso. Kupují pak jen kuřecí a vepřové, protože místo hovězího mají losí. Oceňují vyzrálejší zvěřinu z losa staršího dvou let.
Jednou, na lovu bělokurů v horách blíže norským hranicím, jsme našli starou trofej bidláka ponechanou v terénu zhruba dva kilometry od nejbližšího zpevněného chodníku a čtyři kilometry od místa, kam se dalo přijet autem. Divil jsem se, že tu někdo trofej nechal a odpověď jsem se dostal, že přece museli dopravit zvěřinu k autu a na trofej už nezbyly síly. Řekl jsem památně, že Čech by odnesl trofej a nechal tu zvěřinu napospas, a dodnes se tomu švédští přátelé smějí.
Nezapomeňte proto vždy střílet až uvidíte zvěř. Je to jako na naháňce na prasata. Má se střílet. Pokud by někdo argumentoval tím, že chce střelit býka s dobrým parožím, a proto nestřílel na mladého, nebo na krávu, nebo na tele vedené krávou, tak takového by tu neměli rádi. Je to spousta úsilí, benzínu, volného času lidí jinak dost zaměstnaných a nestřílet by znamenalo plýtvat tím vším.
Je velmi běžné, že loví spolu s vámi i sousedi a třeba i více sousedů najednou, ale hranice vzájemně velmi respektují a překročí je jen při následování poraněné zvěře se souhlasem sousedů.
Vysílačky velmi pomáhají, ale je třeba vždy a vždy zkoušet, zda jsou v pořádku a dobíjet. Antény na obojcích psů, dříve analogové, teď už spíš GPS, tak bez těch by to tu nešlo, i když někteří psi se krásně vracejí k pánovi, i když sledovali teplou stopu. Nutnost dojet pro psa, který se zaběhl třeba k sousedům je tu běžná.
 
Švédové velmi oceňují naše zvyky a tradice, ale sami se příliš netrápí se vzdáním pocty zvěři, výřadem a podobnými zvyklostmi. A to, jak zacházejí s trofejemi, jak je preparují, je také důkazem, jek se k lovu staví. Doma jim moc trofejí nevisí, většinou tam vládnou jejich manželky. Jak jsem už řekl, naopak bezmezně milují své psy, a jedna z manželek, když jsem se jí zeptal, zda jí nevadí, že s ní spí lovecký pes v manželské posteli mezi ní a paníčkem, odpověděla „to vyženu raději manžela, než psa“.
 
image003-1.jpg

A mohu přidat jeden docela čerstvý zážitek. Po dvou dnech lovů, kdy jsme pokaždé skončili na tom, že naše fenka přešla k sousedům, nebo přeplavala řeku a ztratila stopu, jsme vyrazili, i když v neděli se lovit nemá. Když mě Gunnar vezl na štont, varoval mě ještě v autě, že vzdálenost na té cestě, kde budu sedět, klame. V tu chvíli jsem si vzpomněl na ty hezké reklamy na dálkoměry v českých mysliveckých časopisech. Jenže los vám nepostojí, aby se dal změřit, jak daleko je. Musel by člověk předvídat a před lovem si změřit vzdálenost k různým orientačním bodům, ale pak se stejně ve zlomku vteřiny rozhodnout…
Seděl jsem jen chvíli na vysokém břehu nad cestou, která se táhla rovně z kopce, daleko, rovnou ke sluníčku. Vysílačkou mi oznámili, že pes vyrazil a v tu chvíli jsem se začal zajímat o podpěru, kdybych musel střílet po cestě daleko. Podíval jsem se za sebe, abych si našel vhodný strom, podíval jsem se zpět na cestu a už tam tančila losí kráva, podle odhadu mladá, krásná, snad dvouletá. Pozdě měnit pozici. Dokonce se mi zdálo, že mě větří, jak šel vítr k ní.
Podepřel jsem si ruku vsedě loktem o koleno, zamířil a když přecházela cestu a otočila se ke mně bokem, vystřelil jsem. Nadskočila trochu a dvěma skoky byla pryč v lese, bez šance opakovat. Ránu jsem oznámil vysílačkou a čekal až přijdou se psem.
Po čtvrthodině z lesa, přesně po její stopě, vyrazil pes a s nosem u země šel jako dráha za ní. Přišel i vůdce psa, a tak jsem sešel k němu a našli jsme nástřel bez barvy. Jen zápory v písku cesty. Na GPS ale bylo vidět, že pes neběží, je na místě asi 200 m daleko. Svitla ve mně naděje, ale ne, brzy se pes rozběhl, pak se vrátil pro pána a šli po stopě, přes veliké mokřadlo daleko, daleko. Neublížil jsem jí.
GPSkou naměřili vzdálenost od štontu, odkud jsem střílel, k nástřelu 305 metrů. Zkusil jsem potom na stejnou vzdálenost na stejném místě trefit s dobrou oporou starý plechový gril (i ve švédském lese najdete odpad) o průměru zhruba půl metru, ale marně. Netrefil jsem.
Uvědomil jsem si, že i když jsem měl jen 6x zvětšení a zvíře v puškohledu se mi zdálo normálně veliké, jako by bylo třeba na 150 metrů, tak protože je los o mnoho větší než naše zvěř, na kterou jsem zvyklý, bylo to mnohem dál a i kdybych nadsadil, tak na takovou vzdálenost bez dobré opěry…
Ujistili mě, že jsem letos už druhý, kdo tam chybil, a tak prý raději příště posunou štont blíže konci cesty, kde se losi tak rádi zjevují. Aspoň to bylo tentokrát bez práce, ale maso jim v mrazáku nechybí, začali nedávno lovit a už mají tři kusy, včetně celkem velkého býka bidláka.
 
image007-1.jpg

Jak jsem řekl, Švédové se příliš netrápí středoevropskými tradicemi při lovu, i když je obdivují, kdykoliv loví u nás. Mají jiné své tradice. Před prvním lovem na losa jsem se musel napít „bobřího mlíka“. Všichni se kolem mě sešli v očekávání mého zasvěcení, tak jsem tušil zradu. Bobří mlíko je čirá pálenka a chutná doslova příšerně. Úplně mě to rozhodilo a až když jsem nabral dech, ptal jsem se, co že to je. Domácí pálenka a v ní vylouhované bobří samčí žlázy a tu hnusnou chuť jsem ztratil, až když jsem to zajedl syrovým masem ze soba.
Mají vlastně dost tradic kolem pití a jídla. Jedna z nich je pro nás mírně nepochopitelná. Jmenuje se Surströmmings a jedná se o konzervu, která se otevře, až když hrozí, že vybuchne plynem nahromaděným uvnitř. Jsou to drobné rybky v lehce slaném nálevu. Je s tím spojena historka, že kdysi měli nadúrodu výlovu sleďů a málo soli ke konzervaci. Málo osolení sledi začali v sudech pracovat, vyvíjel se hnusný plyn, ale dalo se to jíst. Od té doby je to tradice.
Po otevření konzervy a vyvětrání se na chleba (mají tu různé chleby, ale českému se to ani málo neblíží, takže kromě českého piva si sem vozíme i český chléb) nanese vrstva uvařených brambor (nejčastější příloha k jídlu jsou brambory vařené ve slupce, máte s tím pak práci na talíři, oloupat si nejdříve, než okuste, ale šetří to úsilí kuchaře a je to chutné) na to vrstvu Surströmmings, ty ale nejdříve vyčistíte, protože jsou v konzervě včetně hlavy a vnitřností. Pochopil jsem, že měli málo soli, když ta tradice započala, ale proč rybky ani před naložením nevyčistí? Pak nanesete vrstvu kysané smetany a nakonec silnou vrstvu čerstvé nakrájené cibule. Když jsem viděl tu přípravu a vrstvy brambor, smetany a cibule a jen trošičku rybek, pravil jsem, že by si na to mohli klidně dát i psí hovno a chutnalo by to přibližně stejně…
 
Luboš JÍROVSKÝ

Zpracování dat...