Časopis Myslivost

Dámy na lovu II.

Myslivost 2/2021, str. 46  Michal Císařovský
Řecká bohyně Artemis, pozdější římská Diana, měla ve svém portfoliu lov, ochranu lesů a divoké zvěře. Nevíme mnoho o jejích lesnických počinech. Ale ač údajně věčná panna, proslavila se zejména historkami loveckými, přesněji řečeno eroticko-loveckými.
 
Báj o Aktaionovi
 
Tato báje vzrušuje a inspiruje umělce ještě po tisíci letech. Vypráví o vášnivém lovci, synu pastýře a včelaře Aristaia, který jednoho dne náhodou vstoupil v kithaitronských lesích do jeskyně, kde se pravidelně koupala krásná bohyně Artemis. Mimochodem jeho božsky nestárnoucí prateta.
Když zděšené nymfy v panice upozornily na nezvaného voyera, aniž se jim podařilo svou nahatou paní včas zakrýt, byl Aktaion urážlivou a v tomto případě oprávněně uraženou Artemidou za trest v mžiku proměněn v jelena.
K vlastnímu údivu nejprve křepce odběhl do lesa. Když ale v odrazu vodní hladiny lesní studánky zhlédl svou novou podobu, zděsil se. Vzápětí  uslyšel štěkot psů. Uvědomil si, že je zle. Pro psy byl totiž jelen jako jelen, a to, že se jedná o jejich bývalého pánečka, jim nebránilo štvát ho přes skály a rokle. Nakonec svou kořist tak, jak byli naučeni, dostihli, strhli a potrhali k smrti. Zmateni se sice vydali svého ztraceného pána hledat, ale vše marno.
Smutné vytí psů pak natolik obtěžovalo obyvatele jedné lesní jeskyně, kentaura Cheiróna, že vytvořil věrnou Aktaionovu podobu z kovu a sochou prý oklamal psy tak, že znovunalezenému pánovi za radostného štěkotu lízali ruce a nohy, jako by byl skutečně naživu. Což dokládá, že autor příběhu o kynologii mnoho nevěděl.

M202003_1.jpg

Podle Titianova obrazu vytvořeného mezi lety 1556 až 1569 se zdá, že Aktaion byl spatřením Artemidy zaskočen víc, než ona jeho přítomností; rozzlobený byl především její malý španěl (vpravo dole)
 
Afrodita: Miss na lovu
 
Oproti Artemidě je Afrodita (či Afrodíté) v obecném povědomí vnímána takřka výlučně jako bohyně lásky a plodnosti, jejíž kráse, ale i různým rafinovaným kouzlům, podléhali nejen smrtelníci, ale i jiní bohové.
Původně řecká bohyně Afrodita, v antickém Římě přejmenovaná na Venuši, byla nejkrásnější a nejsvůdnější obyvatelkou Olympu, takže jí byly přiděleny resorty lásky a krásy.
Její původ byl trochu sporný. Podle Homéra byla stejně jako Artemis dcerou samotného Dia, podle Hésiodova eposu Theogonía, obsahujícího genealogii bohů, se zrodila z mořské pěny – což více inspirovalo ke slavnému obrazu italského renesančního malíře Sandra Botticelliho.
Svých předností a tajemných dovedností Artemis mocně využívala a také si je náležitě užívala; s žádnou jinou bohyní není spojeno tolik skandálů a milostných avantýr, jako s Venuší. Zřejmě jako jistou kompenzaci Diem vnuceného sňatku s nejošklivějším a stále zpoceným bohem ohně, kovářem Héfaistem, vystřídala postupně coby své milence boha války Área (mimochodem rovněž syna Dia a Héry, takže vlastně svého bratra; ale tak se to mezi řeckými bohy nebralo), s nímž měla pět dětí. Svedla ale také boha vína Dionýsa (s ním měla syna Priapa), okouzlila též lstivého boha obchodu Herma (syn Hermafrodítos, napůl muž a napůl žena), a několik dalších bohů. Stranou jejího zájmu nezůstávali ani „obyčejní“ smrtelníci – známé jsou zvláště katastrofické důsledky jejího vztahu s Paridem, synem trojského krále Priama.
 
Mimořádný milostný vztah ovšem Afrodita prožila s Adonidem, synem kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy. Hoch byl prý tak krásný, že se do něj zamilovala i mocná bohyně. Z lásky k němu, vášnivému lovci, se sama začala zajímat o lov a pomáhala mu lovit zvěř v kyperských lesích.
Jako bohyně krásy ovšem zaujímala k lovu zvláštní filozofii: Radila Adonidovi lovit pouze zvěř krotkou, neboť zvěř divoká podle ní nehledí na krásu a „hubí ji s lhostejnou tupostí.“  Z obavy o jeho život mu dávala i další, pro chlapa těžko přijatelné rady, jako že není nutné lovit nebezpečná zvířata, protože stačí být statečný vůči plachým. Být smělý vůči smělým bylo podle ní nebezpečné: „Zanech té odvahy slepé… nedráždi šelem, jimž poskytla příroda zbraní. Síla jak blesk je v zahnutých tesácích prudkého kance, útočnost, bezuzdný vztek je vrozen žlutému lvovi.“
Příběh samozřejmě skončil tragicky. Adonis, který se snažil odolávat svodům rozdychtěné bohyně, neposlechl a vydal se sám na lov divočáků. Protože s sebou neměl bulteriéry, ani německé lovecké teriéry, zraněný kanec ho napadl a svými klektáky usmrtil.
Je ale známa i poněkud odlišná verze této příhody. Adonis udržoval poměr i s Persefonou, další dcerou nejvyššího boha Dia, která se měla s Afroditou o lásku Adonida spravedlivě dělit. Protože se však Adonis nevěnoval Persefoně podle jejího názoru dostatečně, šla si stěžovat k již zmíněnému milenci Afrodity, zuřivému bohu války Áreovi.
Stalo se však, co nečekala - žárlivý muž se proměnil v kance, při lovu se proti Adonidovi vyřítil a rozpáral ho. Podle jiné verze vyslala zuřivého kance proti Adonidovi sama Artemis, neboť se namyšlený mladík chvástal, že je lepším lovcem než bohyně. Důvodem ovšem mohl být také milostný trojúhelník Artemis – Afrodita a další krásný mladík posedlý lovem – Hyppolytos, syn athénského krále Thésea. V tomto případě byl Adonis zabit odvetou za smrt Hyppolyta, z níž Artemis vinila Afroditu.
Tato část příběhu, nápadně připomínající Cimrmanovu hru končící náporem vichru z hor, inspirovala po další staletí řadu umělců víc, než jeho pokračování: Afrodíta si u svého otce Dia vyprosila, aby Adonise bůh podsvětí Hádés vždy zjara na půl roku propustil na zem a jejich milostný vztah mohl pokračovat.
 
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
foto a repro CANIS-Media
 
M202003_3.jpg
 
Aktaion napaden smečkou vlastních psů; sousoší vytvořené na vrcholu Velké kaskády italským sochařem Paolo Persicem (1729-1796), Caserta, Itálie

M202003_4.jpg

 
Zděšená skupina nymf se snaží zahalit Artemidu před pohledem Aktaiona
 
M202001_4s-c-2.jpg

Malíř Tizian (1490-1576) nechal pro každý případ zasáhnout Aktaiona ještě šípem ponížené bohyně. Dorážející psi velmi připomínají současného italského stavěče/ohaře, bracco italiano, jehož předci byli v době vzniku obrazu způsobem práce ještě honiči

 
M202003_5.jpg

Antická lovkyně se psem na balustrádě před fontánou v Casertě 

M202003_6.jpg

 
Venuše (Afrodita) zrazující Adonise, aby se nevydával na nebezpečný lov. Adonis si vede tři zajímavé lovecké psy: v popředí dlouhosrstého ohaře, za ním dogovitého psa s širokým obojkem, a v pozadí chrtovitého honiče. Pozoruhodný je jeho oštěp, opatřený podobně jako šíp péřovými křidélky. Tiian, 1544
 
M202001_5-c-2.jpg

Smrt Adonise, Peter Paul Rubens, 1614

Zpracování dat...