Časopis Myslivost

Příkrmy pernaté zvěře z přírodního prostředí

Myslivost 2/2021, str. 14  Martin Mohelský
Zemědělskou výrobou a lidskými sídlišti změněná krajina poskytuje původním druhům pernaté zvěře zlomek potravních příležitostí v porovnání s původními zdroji a stejně tak pramálo možností v porovnání s tradičním typem zemědělství.
Zároveň ubývá krytů, přirozených hnízdišť a přibývá záporných vlivů, jako je predace, působení reziduí látek chemické ochrany rostlin a průmyslových odpadů. Nerovnováha v přírodě a migrace lidí či převozy zvířat sebou nese i zdravotní ohrožení, jako je ptačí mor a další přenosy nemocí a cizopasníků z velkých i menších chovů.

krajina.jpg
 
Současný stav
 
Různé typy zemědělských výrobních oblastí včetně klimatických poměrů s sebou nesou značné rozdíly, ale v podstatě nikde nelze v pozdně podzimním období a už vůbec ne v zimě spoléhat na dostatek přirozené potravy pro semenožravé ptáky. O něco lépe jsou na tom ptáci s širokým potravním spektrem.
Masivní nasazení insekticidů a řady dalších přípravků velmi podstatně omezilo většinu druhů hmyzu na našich polích. Pokud si připomeneme přirozenou výživu bažantů, koroptví a křepelek, jedná se o velkou potřebu živočišné bílkoviny v době snášky, ale hlavně v prvních měsících života kuřat, kdy zastoupení hmyzu, červů nebo měkkýšů tvoří ze začátku 90 %, později 50 až 60 % jejich přirozené potravy.
S vývojem a růstem kuřat živočišnou složku postupně doplňuji a pak nahrazují zelené části rostlin, semena plevelů, zrnin, bobuloviny a další plody stromů a keřů či jiné rostlinné potravy.
Dostatek živočišné bílkoviny, plnohodnotné zejména po stránce obsahu esenciálních aminokyselin byl základem existence řady druhů ptáků. Obvykle uvádíme bažanty, křepelky a koroptve, ale v biotopu polí a luk žije řada druhů, které jsou hodny pozornosti myslivců i milovníků přírody. Potřeba živočišné bílkoviny se týká i vodních ptáků a bahňáků. Pokud si představíme skutečné potravní poměry ve volné přírodě, zrekapitulujme, co se ptákům vlastně nabízí.
Plody stromů a keřů jsou významným a zásadním zdrojem výživy některých druhů ptáků. Na internetu lze nalézt řadu rad a výzev k vysazování a péči o keře či stromy či keře. Autoři většinou opisují jeden od druhého s postupně se rozšiřujícími chybami. Je lépe sáhnout k osvědčené literatuře, v ČR vyšla velmi hodnotná publikace Stromy a keře, Václav Větvička, Aventinum 2001, ISBN 80-7151-178-1. Dovolím si k obvykle uváděným ptáky vyhledávaným či oblíbeným plodům nebo bobulím doplnit několik dendrologických údajů. Ilustrační fota byla pořízena po prvních mrazech, zčásti dokumentují, že bobule na keřích zůstanou.

Brslen-evropsky-1.JPG
 
Brslen evropský tvoří podrosty listnatých a smíšených lesů v teplých podmínkách, prorůstá křovinaté meze i odlesněnou krajinu, snáší i vlhčí luhy. Na keřích vysokých 2 – 3 m jsou charakteristické čtyřhranné červené tobolky s černými bobulemi v oranžovém míšku.

Cesmina-ostrolista.JPG
 
Cesmína ostrolistá, anglický symbol Vánoc je stálezelený mohutný keř s ostnatými listy a červenými plody, které by na keři vydržely dlouho přes Nový rok, kdyby nechutnaly ptákům. Rod cesmín je kosmopolitní, z cesmíny paraguajské se vaří čaj – maté.

Bez-cerny.jpg
 
Černý bez je hojný a častý známý keř svými léčivými účinky, ptáky velmi oblíbený, o čemž svědčí fialový trus v jejich okolí. Kromě bezu černého roste jako méně rozšířený bez hroznatý s červenými plody. Původně rostl hlavně ve vyšší polohách, ale šíří se i do nížin.

Drin-obecny-1.jpg
 
Dřín obecný, keř nebo malý stromek kvete velmi brzy, je spojován s vítáním jara. Plody jsou soudečkovité červené bobule (dřínky), využívané i v lidské výživě. Roste nejčastěji na výslunných vápenatých stráních teplých oblastí, je typickým keřem Pavlovských vrchů (Pálavy).

Dristal-obecny.JPG
 
Dřišťál obecný, řídký otrněný keř rostoucí do výše 2,5 m, s červenými válečkovitými plody. Prosperuje v teplých oblastech, na otevřených prosluněných stanovištích. Plody jsou červené podlouhlé bobule.

Hloh-obecny.jpg
 
Hloh obecný vytváří rozkladité 2 až 5 m vysoké keře, časté v pasekových a pastvinových společenstvích nebo šípákových doubravách v teplých podmínkách ve většině Evropy. V září a říjnu dozrávají červené malvičky.

Hlohyne-sarlatova.JPG
 
Hlohyně šarlatová je 2 až 5 m vysoký otrněný keř, který přišel pro své ozdobné oranžové nebo červené malvičky do velké módy v zahradách. Ve volné přírodě, i když se ptáci o jeho rozšíření po zásluze chutných plodů snaží, jej neuvidíme. Pochází z teplého Středozemí a nesnáší silné mrazy, k tomu ještě trpí houbovou chorobou.

Jerab-ptaci.jpg
 
Jeřáb ptačí neboli prostě jeřabina, velmi přizpůsobivý strom s plody s vysokou živinovou i dietetickou hodnotou. Pro ptáky jsou potravně vděčné i jiné druhy jeřábů, byť méně časté: teplomilný jeřáb muk spíše keřovitého než stromového vzrůstu, nejlépe prosperuje na vápencových půdách v prostředí šípákových doubrav a skutečně málo rozšířený jeřáb břek s podobnými nároky a velmi ceněným dřevem.

Kalina-obecna-2.jpg
 
Kalina obecná široce rozšířený keř (meze, křoviny, lemy bukových a habrových hájů, listy připomínají angrešt. Z bílých květů se vyvinou nápadné červené bobule.

Mahonie-cesminolista.jpg
 
Mahónie cesmínolistá pochází ze tichomořské části severoamerického kontinentu. Je to stálezelený nízký keř. Plodem je šťavnatá tmavomodrá bobule. Nízké teploty jí nevadí, ptáky je rozšiřována v okolí zahrad i dále do volné přírody.

Pamelnik-bily.jpg
 
Pámelník bílý je introdukovaný ze severní Ameriky. Ekologové z něj radost nemají, je to velmi vitální a silně odnožující asi 2 m vysoký keř. Uvítali jej včelaři a milovníci ptáků, bílé bobule s houbovitou dužinou na větvičkách vydrží dlouho do zimy.

Ptaci-zob-obecny.jpg
 
Ptačí zob obecný, častý keř živých plotů, v přírodě je nejvíce rozšířen v teplých polohách a na vápenitých půdách. 

Svida-bila-1.jpg
 Svida-krvava.jpg
Svída bílá a krvavá je rozkladitý keř s červenými větvemi, hojně odnožující. Má širokou ekologickou amplitudu, prosperuje v nížině i do výšek 900 m n.m., ve vlhčích i sušších podmínkách, častěji v osluněných expozicích. Bobule jsou (podle názvu) bílé nebo tmavočervené až namodralé.
 
Sipkova-ruze.jpg

Šípky a růže, kromě přírodního rozšíření jsou spolu s ostružinami doporučovány do bažantnic, kde plní úlohu účinného krytu i překážky stejně jako významného zdroje potravy. 

Trnka-obecna.JPG
 
Trnka obecná, „nejobyčejnější“ evropská dřevina, plody peckovice obsahují cukry, třísloviny, vit. C.
 
  
Trnkou bychom mohli výčet ukončit. Výčet v přírodě i v našich zahradách je spíše nekonečný, protože co dřevina s plody, to adaptace více či méně druhů ptáků na jejich příjem. Patří k nim i řada okrasných nebo exotických keřů nebo stromů (aronie – černý jeřáb, bobkovišeň, skalník, krásnoplodka Bodinierova, rakytník, zimolez…). A to nesmíme zapomenout na ryze užitkové keře a drobné ovoce.
I semena jehličnatých stromů jsou zdrojem potravy. Křivka obecná je typickým semenožravcem, který požírá výhradně především smrků, modřínů a borovic, a také plody jalovce či tisu jsou pro ptáky atraktivní, ani semena bodláků nepřijdou nazmar.
K výčtu ještě nutně patří ovocné stromy. V oborách i dobře vedených honitbách se ve stále širší míře vysazují jabloně a hrušně tradičních odrůd.
I když hlavně pro zvěř, jsou přínosem pro mnoho druhů ptáků. V lesích kromě toho jsou časté třešně, ať už klasická třešeň ptačí nebo ze zanesených pecek ze sadů a zahrad.
 
Informace týkající se výživy ptáků
 
Zelená hmota je zdrojem vegetační vody, bílkovin, cukrů, minerálních látek vitaminů, mikroprvků i dalších biologicky účinných látek. Velký význam má beta-karoten, E vitamin, část spektra B komplexu. Zelená hmota má v porovnání se zrninami a některými plody vyšší využitelnosti živin. Zelené rostliny obsahují také nezanedbatelné množství vlákniny. Ptáci ji ale využívají jen minimálně.
Vrubozobí a hrabaví mají slepá střeva. Energetický zisk z vlákniny mladých porostů mají vrubozobí (pro husy a kachny jsou zelené rostliny nejen zpestřením, ale skutečně významným potravním zdrojem) podstatně vyšší než většina hrabavých, pro většinu ptáků vláknina jen obvyklý význam pro regulaci posunu tráveniny. Jedinou výjimkou v efektivním využití vlákniny uvnitř ptačí říše jsou pštrosi, o něco méně emu a kasuárové.
V podzimní době jsou přínosné porosty jetelovin, které po poslední seči ještě obrostou. V době plné vegetace mají volně žijící ptáci i jiné potravní zdroje. Mladá zelená hmota s vysokým obsahem bílkovin i minerálních látek je využívána hlavně jako příkrm v odchovech bažantů nebo hus a kachen.  
Dalším významným krmivem polních honiteb jsou brukvovité rostliny. V jejich rozšíření vede, jak jinak, řepka. Nevýhodou je její částečná toxicita, ať z důvodu reziduí pesticidů nebo přirozeného obsahu. Jedná se o stavební látku bílkovin, aminokyselinu S-methylcysteinsulfoxid, známou také pod zkratkou SMCO. Tato bílkovinná stavební složka je v bachoru přežvýkavců v průběhu trávení bachorovými baktériemi přeměňována na jedovatou substanci dimethyldisulfid, která po proniknutí do krevního oběhu způsobuje poškození a následný rozpad červených krvinek.. Například v příspěvku Miroslava Vodňanského v Myslivosti 2/2002 je téma působení řepky na zvěř velmi dobře zpracováno.
Protože existuje značná shoda mezi mikroflórou bachoru a slepých střev ptáků v průběhu fermentačního procesu, málokdo asi ví, že může mít řepka negativní zdravotní působení v případě příjmu například pro husy. Věcně lze ale spíše očekávat dietetické až vážné zdravotní problémy z obsahu dusičnanů či dusitanů a nedostatku vlákniny a nemusí se ani jednat o popsanou eventualitu mikrobiálního trávení. Může se to týkat i ozimých obilovin, třeba pro časně jarním regeneračním přihnojení dusíkem. To je obecný problém příkrmů zelenou hmotou v podzimní době, popřípadě časně na jaře a nejen u ptáků.
 
Ostatní brukvovité: Jako příkrm v zimní době bývá zmiňována krmná kapusta, která poskytuje výnos zelené hmoty kolem 40 až 80 t/ha, ovšem jen s 13 až 15 % sušiny. Snáší mrazy až – 15 oC. Protože vytváří vysoké množství hmoty, je třeba přihnojení dusíkem, fosforem a draslem. Jako všechny brukvovité láká savý a žravý hmyz, a to už od stádia sazeniček nebo mladých vzrostlých rostlin (dřepčíci), značné škody mohou způsobil larvy bělásků.
Krmná kapusta stejně jako řepka obsahuje aminokyselinu SMCO se všemi negativními důsledky, ve výživářských metodikách je její zkrmování omezováno na asi 30 % celkového obsahu sušiny.
 
Dalším významným zdrojem potravy ptáků jsou semena rostlin. Na nesmírné botanické bohatosti dvouděložných rostlin i části trav byla vázána rovněž velmi druhově bohatá populace ptáků, ať převážně semenožravých, nebo pro které byl tento potravní zdroj jen sezónním doplňkem či podmínkou přežití jinak chudého období. Napřed zvyšováním technické úrovně čističek osiv a později intenzivním nasazením herbicidů došlo k postupnému odstranění plevelů z kulturních porostů. Při kolektivizaci zemědělství byly zničeny meze a remízky, rozmach socialistické polní velkovýroby započal s velkými plochami, v devadesátých letech a později převládly obrovské hony s jedinou plodinou bez výskytu plevelů.  
 
Některé potravně specifické druhy, dříve velmi hojné, se z přírody i našeho okolí téměř vytratily. Mně osobně třeba chybí chocholouš obecný. Je to smutný a zároveň paradoxní příklad vymizení potravně přizpůsobivého druhu. Nejlépe se mu dařilo na otevřených suchých polohách s řídkým rostlinným krytem, mimo souvisle zatravněné plochy.
Byl hojný na rozmezí města a bezprostředního okolí, ideálně na zanedbaných nebo méně ošetřovaných plochách, v blízkosti lidských sídel. Dokud se na takových místech včetně měst pohybovaly koňské potahy – a to ještě v počátcích šedesátých let nebylo nijak výjimečné, byly koňské kobližky se zbytky ovsa pro chocholouše významnou potravou.
Výstavba a úpravy na okrajích měst se ještě nezmocnily mnoha opuštěných objektů nebo volných ploch a jejich okolí zarůstalo širokým spektrem plevelů, jejichž semena šla k duhu nejen chocholoušům. Chocholouš kromě toho přijímá zelené části rostlin i většinu hmyzu a lidských potravních odpadů, přesto se jeho značné rozšíření redukovalo na nepatrné minimum. Příčinou je tedy vymizení zanedbaných a neošetřovaných ploch, na okrajích měst jich je skutečně málo a stejně tak i zdrojů potravy.
 
Je-li chocholouš příkladem potravně málo specializovaného druhu a schopnosti žít v blízkosti člověka, musíme vidět nedobrý osud řady ptáků, kteří se dlouhodobě přizpůsobili určitému typu krajiny nesoucím sebou i úzký typ potravy. Nevím o lepším příkladu než tetřívkovi.
A opět několik paradoxů. Rozšířil se v Krušných horách po poškození lesů emisemi a když se přírodní prostředí vrací ke zdravým lesním porostům se všemi patry, chybí mu volné plochy k toku. Vymizel i z oblasti Českomoravské vysočiny, AOPK jeho přítomnost uvádí v rezervaci Volákův kopec (mezi obcemi Hlinsko a Svratka), je to ale jen vzpomínka na dřívější existenci.
 
Zrniny pro ptáky
 
Na políčka a biopásy můžeme vyset zrniny nebo směsky, které poskytnou semenožravým ptákům potravní příležitost. Zaručený typ je slunečnice, kterou můžeme vysévat v několika termínech, aby dozrávala postupně nebo poslední partie dosáhla zralosti až před mrazy. Na internetu je mnoho nadšených ód o kráse a významu slunečnice pro ptáky či naše oko, ty ale až na několik nepraktických zmínek nic o skutečné agrotechnice neříkají. Pokud chceme slunečnici jako produkční porost, pak hledejme metodiku pro profesionální pěstování.  
Výběr odrůdy či spíše hybridu nesmíme – zejména v našem specifickém případě – ponechat náhodě nebo nějakému příležitostnému způsobu získání osiva. Většina hybridů slunečnice je určeno pro výnos olejnatých semen, dále se liší raností, tolerancí k chladu a rezistencí vůči houbovým chorobám. Protože je slunečnice cizosprašná a hmyzosnubná, může se šetřílek notně vytrestat při použití vlastního osiva z předcházející sklizně. Možná volba je například hybrid ES ROYAL, nebo PR64BB01, určené právě pro ptactvo. Semenářské firmy mají vždy tyto typy odrůd k dispozici.
Snad by se zdálo, že malý rozsah pěstování nevyžaduje profesionální přístup. Opak je však pravdou, protože nevhodná agrotechnika spolu s houbovými chorobami může výsledek práce zcela znehodnotit.
 
proso.jpg

Proso, teplomilná a suchovzdorná obilnina s krátkou vegetační dobou je další atraktivní plodinou pro ptáky. Nejvhodnější podmínky má v kukuřičné oblasti a na lehčích půdách v řepařské oblasti.  Vzhledem ke krátké vegetační době mohou být jeho tepelné požadavky uspokojeny i při dostatečně teplém létě ve vyšších polohách, nejlépe na slunných a výhřevných půdách.
Obecně vyžaduje středně těžké, písčitohlinité výhřevnější půdy, zcela nevhodné jsou půdy těžké nebo zamokřené. Nelze je pěstovat na zaplevelených pozemcích. Agrotechnika se musí zaměřit na odplevelení, protože při svém pomalém počátečním růstu by bylo plevely zcela potlačeno.
Možnou variantou je senegalské proso, rozdíl spočívá hlavně v menším vypadávání zrnek z klasu. Ptáci ovšem mají vždy přehled, co je pro ně dobré, ať se jedná o slunečnici, proso, nebo čirok nebo další zdroje potravy. Tak je otázka, zda nakonec nebudou sklízet špačci nebo jiný, našeho přikrmování méně hodný druh.

Cirok.jpg
 
Čirok je teplomilná rostlina dobře snášející sucho. Je nenáročná a značně plastická. Nesnáší pokles teplot pod 10 °C. Nízké teploty vyvolávají žloutnutí listů a zhoršují opylení květů. U nás lze proto pěstovat pouze odrůdy s krátkou vegetační dobou, která musí proběhnout v nejteplejším období roku.
Čiroků je několik variet: technický (metlový) – pěstuje se pro latu, ze které se vyrábějí košťata a kartáče, zrno se používá ke krmným účelům jako vedlejší produkt. Čirok cukrový, stébla této variety obsahují šťávu až s osmnácti procenty glukózy, a čirok súdánský neboli súdánská tráva, nebo jako užitkový kříženec čiroku cukrového a technického, označovaná HYSO, obě variety se pro bujný růst používají  jako pícnina. Zdálky a neznalci i zblízka připomíná kukuřici.
Pro ptáky můžeme v teplých a suchých oblastech pěstovat čirok zrnový. Vytváří velké množství zelené hmoty, dosahuje výšky několika metrů a má také mohutný kořenový systém. Čirok je kromě velkého nároku na živiny a teplo bezproblémová přizpůsobivá plodina. Netrpí ani významnými chorobami a škůdci. Z tohoto důvodu čirok snáší dva roky opakované pěstování po sobě.
Čirok se v poslední době považuje za světově perspektivní plodinu v teplých a suchých oblastech, proto je intenzivně šlechtěn. Výnosy se blíží 4 t zrna /ha. Má příznivé výživné hodnoty, obsahem bílkovin se blíží pšenici, přičemž neobsahuje lepek. Netrpí houbovými chorobami, tudíž je bezpečný co do obsahu mykotoxinů. Semenářské firmy nabízí řadu už osvědčených hybridů, vhodných pro naše podmínky.
 
Popisem užitkových vlastností několika plodin jsem chtěl vyjádřit skutečné, věcné a praktické nároky na jejich pěstování. Povrchní nadšené popisy na různých amatérských serverech je vždy vynechávají nebo zkreslují. Snad na vlastní zahradě při pěstování okrasných rostlin nebo zeleniny metodikou „pokus – omyl – neúspěch – už nikdy více“ můžeme při nutné dávce sebekritiky zjistit, že se přírodní a biologické zákony platí a na rozdíl od těch lidských obcházet nedají. Chybu ale musíme umět najít u sebe a přiznat si, že nedbalý amatérizmus nesnáší ani pěstování pažitky.
Jistě můžeme na biopásu nebo políčku vyset směsku slunečnice, vikve, ovsa nebo některé z výše uvedených plodin a ponechat je v plné zralosti k dispozici ptákům. Plevele, škůdci, houbové choroby a v dalších letech zaplevelení vypadanými semeny nás s nejvyšší pravděpodobností přesvědčí o tom, že i pěstitel menšího formátu musí dbát na doporučené postupy. Představa, že se malé ploše mysliveckého políčka bude bez problému kombinovat a po sobě vysévat či samovolně obnovovat hodnotný porost několika druhů obilovin, luskovin a olejnin není reálná. Výsledek bude zhruba procházet tímto vývojem:Po prvním užitkovém roce budou další rok až dva v nekultivovaném nebo nedostatečně kultivovaném porostu převládat původně zaseté plodiny. Ve zvýšené míře se začnou objevovat jednoleté trávy, bodláky, lebedy a další bylinné plevely podle typu stanoviště. Snad i tento typ semen či zelené hmoty má své významné konzumenty.
Porost postupně přestane plnit svůj původně zamýšlený účel a nakonec zmizí i plevele se semeny vhodnými pro ptáky. Na nově vzniklém stanovišti se postupně začnou střídat sukcesní společenstva. V bylinném patře se postupně šíří obvyklé náletové dřeviny, napřed keře – maliníky, ostružiníky, šípky nebo řada druhů, jejichž semena roznáší ptáci. Záleží na okolních kulturách či typech stanovišť.
Vývoj pokračuje stromy, typická a nejčastější náletová dřevina je bříza bělokorá, na vlhkých stanovištích vrba, osika, topoly, na sušších stanovištích borovice. Mohou následovat druhy vytvářející stabilní společenstva a z původního políčka bude pestrý porost dřevin.
 
Podle zkušených agronomů lze víceméně extenzivně, či spíše s minimálním nasazením strojů i práce, na políčcích hospodařit. Jedná se nám o zelenou hmotu a nebo semena v době největší potřeby, v zimě. Můžeme zaset směsku jařin, tedy pšenici, ječmen, proso, oves zpestřenou obvyklými motýlokvětými plodinami jako je peluška nebo jarní vikev. Taková směska vytvoří hustý porost bez hnojiv a postřiků. Motýlokvěté jsou zdrojem dusíku pro obiloviny, porost bude poskytovat zvěři zelenou hmotu i semena a také účinně tlumit vývoj nežádoucích plevelů. Ponechán přes zimu je to jedinečný zdroj krmiv. Na jaře je nutné zbytky zmulčovat, aby se do porostu dalo vůbec vjet se stroji. Je ale třeba počítat s se zajíci a srnci, kteří v jarní době mohou využít příznivého krytu s částečným obrůstáním. Po jarním mělkém přeorání a dalších jednoduchých agrotechnických zásazích, smykování anebo vláčení se dá políčko opět dále využívat.
 
I biopásy a políčka musíme obhospodařovat v souladu s požadavky pěstované kultury a s perspektivou využívání po mnoho let. Postupný vývoj pěstování rostlin „objevil“ osevní postupy a základní agrotechniku. Je to ideální, mnoha generacemi vyzkoušený způsob zlepšování vlastností půdy, postupné likvidace plevelů a péče o aktuálně pěstovanou plodinu podle jejích požadavků.
Nároky na ekonomiku a produkci se prudce zvýšily, ale nastoupený způsob průmyslové rostlinné nesmí být příkladem pro malé pěstitele a už vůbec ne skutečnou perspektivou budoucího zemědělství. V rozumné míře se neobejdeme bez přihnojení umělými hnojivy, základ péče o půdu spočívá v organických statkových hnojivech. Ale bez ekology zatracovaného chovu skotu je mít nemůžeme. Kvalitní výživa lidí i zvířat vychází z dobře živených, silných a zdravých porostů obilovin, okopanin olejnin i technických plodin.
Stejné je to s použitím látek chemické ochrany. Monokultura, kterou je i hrách na zelinářsky zaměřené zahrádce pro vlastní potěšení, trpí podle sezónního výskytu několika chorobami a škůdci. Můžeme pak konzumovat vlastní ovoce a zeleninu s metabolickými zplodinami hmyzu či s mykotoxiny více či méně zjevných houbových chorob. Raději pak celou úrodu zavézt na kompost? Nebo, včas a rozumně doporučenou metodou včetně přesné koncentrace a správně provedeným postřikem svou úrodu ochránit. Co z toho symbolického příkladu vybrat, to je veliký otazník, který si stále pokládáme, protože se jedná o naše zdraví. Nebo o živinově, zdravotně i dieteticky kvalitní produkci pro zvířata nebo zvěř.
Ing. Martin MOHELSKÝ

Zpracování dat...