Časopis Myslivost

Přemnožení jeleni, daňci, mufloni, jeleni sika a ostatní zvěř jako jediné nebezpečí pro výsadbu v našich lesích?

Myslivost 9/2021, str. 22  Martin Mohelský
Z hromadných sdělovacích prostředků přicházejí zprávy o přemnožené lesní zvěři jako zásadním ohrožení výsadeb ploch vytěžených po kůrovcové kalamitě. A hned se k tomu připojili hlavní představitelé našich ekoaktivistů výroky ve smyslu: „Nedojde-li urychleně k nastolení rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a stavem lesních porostů, skončí miliardy investované do obnovy lesů v žaludcích přemnožené zvěře.“
Že by, stejně jako u kriticky ohroženého vlka obecného, tato souvislost přinášela nějaké granty?
Nadnesené a přehnané prohlášení, ostatně, porosty symbolizované těmi miliardami neskončí v žaludcích, ale předžaludcích, v bachoru. Přece se nějaký zapálený ekoaktivista nebude zabývat nepatrným rozdílem mezi předžaludky přežvýkavců a žaludky monogastrů.  A proč zrovna miliardy?
Tak zvěř všechnu vystřílíme?
A ještě jednou z ekoaktivistické dílny: „Naučme se s vlky žít… Lidé s vlky vždy žili v míru, …“ atd. Víme, že je to falešné a vylhané prohlášení. Ale, proč nám teď, kruci, neříkají: „Naučme se žít s daňky.“ Nebo: “Lidé s jeleny vždycky žili v míru…“   V tom nejspíš bude nějaká kulišárna.
Tak, ekoaktivisté, hupky dupky do lesa a stavět oplocenky. Místo přivazování ke stromům a vlkohlídkování. Budete konečně doopravdy užiteční. Takový nezvyk, že. Ale třeba to zvládnete.
 
Zkusme raději věcný a střízlivý pohled. Zvěř není jediná komplikace zalesňování současných rozlehlých ploch. Působí i vysoké teploty a sucho minulých let a jsou příčinou velkých ztrát sazenic, zastínění a odběr živin a vlhkosti silným zabuřením jsou dalším negativním faktorem. Hlodavci, kterým se náramně daří v geniálním eko-výmyslu skládání větví po těžbě do hromad a hrání, dokáží zlikvidovat celé plochy jinak dobře zajištěných sazenic.
Faktem ale je, že zvěř skutečně přemnožená je. A bude se zaměřovat na listnaté, pro ni zajímavé a pro lesníky značně nákladné sazenice, které sice zcela nezničí, ale zpomalí jejich růst a usnadní potlačení méně zajímavými druhy. Všeobecně to znamená nejen zpomalení vývoje lesa, ale také vyšší náklady, snížení biodiverzity a stability porostů.
Podle „Generelu obnovy lesních porostů po kalamitě, etapa 2020“ publikovaném ÚHÚL Brandýs nad Labem, kap. 10.2., autoři Kamil Turek a Radim Adolt, je bodový odhad celkového poškození lesa zvěří v letech 2011 až 2014 za celou ČR 4,5 %. V letech 2016 až 2019 je bodový odhad celkového poškození 4,3 %. Podle krajů došlo k největšímu zhoršení v kraji Plzeňském ze 3,0 % na 4,2 %, Ústeckém ze 3,8 % na 6,3 %. Ke zlepšení naopak v kraji Karlovarském z 6,4 % na 5,5 %, v Olomouckém ze 6,2 % na 4,9 % ve Zlínském ze 7,0 % na 4,9 %.
Pro toto porovnání škod působených zvěří byl využit indikátor celkového poškození zvěří. Jedná se o odhad zastoupení jedinců rostlin nově a opakovaně poškozených okusem hlavního letorostu, vytloukáním, loupáním nebo ohryzem. Zastoupení je počítáno jako podíl na produkční ploše poškozených jedinců v rámci ohrožené populace. Ta je definována minimální výškou 10 cm a maximální výčetní tloušťkou 20 cm. Odpovídá tedy mladým porostům ve stádiu náletů, nárostů, mlazin, tyčkovin a tyčovin, tj. těm růstovým stádiím lesa, v nichž k poškození zvěří nejčastěji dochází, a kde má poškození zvěří největší dopad na další vývoj lesa.
 
grafy.jpg
 
tabulka.jpg

I tyto údaje jsou převzaty z „Generelu obnovy lesních porostů po kalamitě…“
 
O příčinách kalamity se mluvilo hodně, včetně úvah o počátku v CHKO Šumava. Kdo viděl okolí pramenů Vltavy s šerednými jizvami v jinak dechberoucí zeleni smrkových porostů, byl nakloněn věřit.
A nejen smrková monokultura samotná, což je vynucený dar už dávné průmyslové revoluce, ale i způsob těžby a pěstebních zásahů podřízený síle podnikatelských lobby s vazbou na vlivné osobnosti podpořily podmínky pro masový rozvoj kůrovce. Přírodu, ba ani hospodářské lesy není možné spravovat podle těžkopádných a chybných právních norem umožňujících jinde nemožné. Kůrovec měl jistý a bezproblémový náskok před zásahy nutně podřízenými zdlouhavým výběrovým řízením ve smyslu „než jste to vysoutěžili, tak jsem to sežral!“ Byl totiž zvýhodněn nejen průběhem změněného klimatu, ale i organizací práce povinnostmi přetížených lesníků velkých lesních korporací.
 
A co dál? Nedostatek sazenic, malou vůli vysazovat jiné typy porostů než smrkové monokultury a snižování nákladů vynecháním oplocenek hodíme na vysoké stavy zvěře? 
Když jsme u oplocenek a třeba u LČR. Má si pouhý milovník přírody a lesa myslet, že stavět jednu větší oplocenku na ochranu výsadby je dražší, než mnoho malých? My, co lesem projdeme pro potěšení duše a pro svou lepší kondici jsme byli zvyklí oplocenky vídat zcela běžně. A že se vysazovaly a oplocenkami chránily pořádné plochy výsadby smrkových porostů. Na oplocenky jsou slušné dotace, jen se postarat. I to je ve výše zmíněném v Generelu, kap. 9. str. 64. Všechny informace: http://eagri.cz/public/web/mze/dotace/szp-pro-obdobi-2021-2027/
 
Současné stavy zvěře, s výjimkou srnčí, skutečně rostou, a má to své zápory pro přírodu, zemědělství, lesní hospodářství i myslivost. Neúměrně vysoké stavy zvěře s sebou nesou škody na výsadbě, hlavně v souvislosti s obnovováním porostů po kůrovcové kalamitě ve všech věkových kategoriích porostů a polních kulturách.
Jsou i škody působené kormorány, vydrami, bobry a vlky. Škody živočichy řazenými do kategorií ochrany ohrožených druhů jsou částečně kompenzovány státem, tedy z prostředků nás všech, zatímco regulace stavů obvyklých druhů zvěře je v rukou myslivců neboli provozovatelů honiteb a nese s sebou jak jistý druh zisku, tak povinnost i zodpovědnost. Skutečnosti nárůstu stavů zvěře mají dlouhodobé i skutečně různé příčiny, kromě jiného v nízké generační obměně mysliveckého společenství i změně životního stylu našeho venkova. Závažné problémy jsou s pronájmy honiteb a náklady. To jsou ale jen subjektivní souvislosti, lišící se podle oblastí a konkrétních mysliveckých spolků. A v jednání velkých vlastníků lesů, v problematice pronájmů honiteb. 

082-Jelen-lesni-Mikulka-S-1.jpg
 
Ano, pandemie zastavila restaurace a hotely, takže odbyt zvěřiny se podstatně snížil, na stavech zvěře je to znát. Není chyba i v tom, že jsme současného moderního člověka odstavili od skutečně přírodního uvažování a konání? Neumí a většinou nemá kde – tedy ten městský – zvěřinu rozbourat. Že část našeho venkova už žije městským způsobem života a vyznává hlavně pohodlí? Naše populace už z většiny neví, nebo nechce vědět, že zvěřina je zdravé a chutné jídlo, kuchyňská úprava je ve většině případů stejná jako u hovězího nebo vepřového a navíc střelená zvěř netrpěla na jatkách a nepoznala vazák ani siláž, žila na zdravém vzduchu a živila se krmivem podle vlastního přirozeného výběru.
Paradoxem je, že maso z jatek, kam se zvířata vozí z neúměrné vzdálenosti a s nejasnou chovatelskou minulostí, považujeme v řeznictvích a supermarketech za bezproblémové, zatímco zvěřina je pro mnohé nepřijatelná oběť lidských pudů.
Odbyt zvěře tedy zbytečně váznul. Budeme s tím něco umět udělat? Podpoříme myslivce ke zvýšeným lovům usnadněním cesty zvěřiny ke konečnému spotřebiteli? Jako všechno, je to o lidech a jejich iniciativě. Mnohé subjekty začaly zvěřinu nabízet a propagovat, objevily se i nové weby informující veřejnost o vhodnosti a možnosti koupě zvěřiny, zájem byl a lidé kupovali. Kupovali oficiálně kusy vcelku, což zákon a vyhlášky umožňují, pokoutně a neoficiálně pak ale sami bourali, a nebo si nechávali bourat, mnohé zájemce o zvěřinu ale odradila překážka v podobě potřeby někde a nějak rozbourat celý kus, raději by si koupili jen menší díl již rozbourané zvěřiny. Jinou věcí je totiž vazba na nutnost chladicích zařízení a bouráren, kdy na rozdíl od rakouských zemí nebo Bavorska vyžadujeme pro maloprodej ve spolcích vybavení rigidně na úrovni velkého zvěřinového závodu. Proč nemohou uživatelé honiteb stejně tak jako drobní farmáři své produkty nabízet myslivci dělenou zvěřinu přímo zájemcům za méně svazujících podmínek tak jak je to běžné na jih a západ od nás?
 
Kůrovcová kalamita vytvořila zcela novou situaci pro všechny zúčastněné – tedy i pro naši zvěř. Nelze ale než souhlasit se zkušenými myslivci i lesními hospodáři, že razantní a jednorázové snížení stavů zvěře, ať jelenů sika či evropských, daňků, srnců a muflonů rozhodně nevytvoří ideální podmínky k bezproblémové obnově ploch po vykácených porostech a že po takovém zákroku půjde vše jen dobře. A připadne mi doopravdy nemístné, že konec dlouhodobě chybného, přírodě i historické tradici lesnictví odporujícího principu smrkových monokultur, má být podle hysterických výkřiků pseudoochránců přírody a jim blízkých lobby i koncem stavů, byť místy zvýšených, naší zvěře.
 
Zvěř v našich honitbách nese jedinečný genotyp, který se v historických podmínkách naší myslivosti, kromě jiného regulací a selekcí odstřelem, vyvíjel po několik set let. Stejně tak jej ovlivňovaly měnící se potravní podmínky, od extenzivního hospodaření s velkými plochami luk a pastvin, polními plodinami bez chemické ochrany s pestrou strukturou malých ploch mnoha druhů plodin a pomalou, vůči zvěři přátelskou mechanizací. Uvědomujeme si dostatečně, jakou adaptabilitu a sílu přežití má naše zvěř, která přečkala a přežila dvě války, agrární reformu, kolektivizaci zemědělství až po současnou chemizaci a industrializaci pěstování plodin? Tradiční a obecný pojem rostlinná výroba by bylo vhodné nahradit souslovím „průmyslová výroba rostlin“. Co jiného je nástup a živelný rozvoj chemizace a mechanizace, změna tradičních osevních postupů i zpracování půdy.
Přežvýkavci jsou podle ekologů významní producenti skleníkových plynů, ale nejcennější hnojivo a zdroj humusu, chlévský hnůj, základ perspektivy zdravých rostlin a dobrých výnosů i zdravé půdy, bude produkovat kdo nebo co? A MŽP moudře navrhlo, že se s hnojem bude smět manipulovat jen ve speciálních budovách, pro tento účel postavených…  
Podstatné snížením stavů skotu a přesun masného a z větší části dojeného skotu z nížin do výše položených míst s sebou přineslo úbytek i rozbití struktury ploch trvalých travních porostů i krmných plodin, které byly pro zvěř vždy dieteticky bezproblémovou a živinově hodnotnou pastvou.
Škody způsobené zvěří polních honiteb nebo honiteb s částí polních ploch se sledovaly hlavně na obilovinách, na krmných plodinách velkoryse pomíjely. Současné monokultury obilovin a olejnin vytváří obrovskou a silnou příležitost pro savý i žravý hmyz a prostor pro houbové i jiné typy chorob sebou nesou nutnost použití nekonečné řady přípravků chemické ochrany rostlin, herbicidů i zvýšené dávky „dusíku“ v jarním období. K tomu monokulturní způsob zakládání a pěstování lesních porostů na většině území ČR, bezpochyby pro zvěř nikoliv optimální.
I v lesních honitbách nastala řada změn, kromě jiného jako následek změn vodního režimu půdy, poškozování průmyslovými emisemi i dlouhodobě účelového hospodaření s prominujícími monokulturami. A v posledních asi třiceti letech masový rozvoj rekreačních pohybových aktivit, výstavba zasahující do míst, kde zvěř dosud žila v klidu a pohodě, o několikanásobném zvýšení silničního provozu nemluvě. Tohle vše naše zvěř úspěšně přežívá.
Podpora zvěře objemnými příkrmy, různými formami lizů, obilovinami a později doplňkovými krmnými směsmi měla v tradiční myslivosti hluboký smysl a stejně tak preventivní podávání antiparazitik, ať už myslivečtí hospodáři zvládali metodiku aplikace lépe či hůře. Je veliká škoda, že zrovna nad touto podporou visí veliký otazník. Zákazy aplikace antiparazitik v souvislosti s likvidací černé zvěře při výskytu afrického moru v předloňském roce tento nanejvýš užitečný zákrok velmi omezily a jeho tradici přerušily. Současné poznatky ukazují na velké zvýšení výskytů střečků, postihující převážně srnčí zvěř.
 
Máme v lesních a polních honitbách zvěř s vysokou adaptabilitou, solidní zdravotní odolností, mohutným tělesným rámcem a v dobrých potravních podmínkách se schopností vytvářet hodnotné trofeje. Zvěř víc než samotná, třebas i zhoršená úživnost reálně omezuje klidová složka prostředí.
Další vlastnost zvěře – dobrá reprodukce i adaptabilita vyniká hlavně u jelena siky a u daňka. Změnou hospodaření v krajině člověk těmto druhům jen nabídl nejenom dostatek potravy, ale tím také plné využití reprodukčního potenciálu. Sika japonský pocházející z asijského kontinentu v Čechách začal být na přelomu 19. a 20. století chován v malých stavech v oborách na Plzeňsku i ve Středočeském kraji a od 40. let pronikl do volné přírody. Ze své původní vlasti se velmi dobře adaptoval na středoevropské životní podmínky. Specifickým, vysoce nežádoucím problémem, je bohužel křížení s jelenem evropským.

IMG_0195-copy-Jan-Veber.jpg

Daněk pochází z oblastí Středomoří a Malé Asie. Už v antických dobách byl pro okrasu i chutné maso chován na území Itálie a jižní Francie, v letech 700 až 750 byli daňci vysazeni v  Porýní. V Anglii, Dánsku a Švýcarsku v 2. polovině 11. století, ze 13. století jsou doklady o jejich životě na území Uher. Na Moravě a v Čechách se v oborách objevili mezi 15. stoletím a první polovinou 16. století, teprve koncem století 19. byli vypouštěni do volnosti.
Ani muflon není naší původní zvěří, pochází z Korsiky a ve volnosti se pohybuje cca posledních sto let. 
Ekologové prosazují očistu naší přírody ve smyslu odstranění nepůvodních druhů rostlin. To má jistě hluboký smysl a význam u invazních druhů (bolševník, křídlatka, netýkavka…), principiálně zvláštní a dobrou snahu znevažují úmysly odstranit z našich lesů některé druhy dřevin, v jejichž případě lze uvést příklad dobré přínosné adaptace a kladného hospodářského významu.  Proto by měli mít v naší přírodě místo mufloni, daňci, dokonce i momentálně nejvíce problematický jelen sika, zásadním problémem je a bude ale regulace na rozumné přijatelné stavy.
Jak je obecně známo, každý druh spárkaté zvěře má svou více či méně vymezenou potravní specializaci. Zavedli jsme si pojmy spásač, okusovač a potravní oportunista.
Muflon, jako typický spásač má díky prostorově i funkčně silně vyvinutým předžaludkům i délce střeva schopnost využívat travní porosty, tedy hrubší vlákninu v míře, kterou ostatní druhy naší zvěře zdaleka nemají. V literatuře se uvádí až 95 % podílu travin na jejich celkové potravě. V zimním období využívají ozimé obiloviny, louky a pastviny, vegetaci na zamokřených místech. Zdrojem jejich zimní potravy je i seno horší kvality, které se zbytečně předkládá do krmelců pro srnčí zvěř.

06-J-ZUMR-ml.jpg

Mufloní zvěř je příkladem chybného přístupu ke zvěři, a to nejen v zimním období. Pokud jsou mufloní tlupy ponechány v klidu, včetně lovu jen podle doby hájení a vynechání nočních hodin, vyhledávají si pastvu hlavně na travinách a škody nemusí být velké, dají se minimalizovat nabídkou i méně kvalitního sena. Problém nastává v době sněhové pokrývky nad 10 cm a při intenzivním rušení. Pak škody na porostech mohou být závažné i při relativně nízkých stavech. Mufloní zvěř v takové situaci bere vše v okolí svých úkrytů nebo relativně klidných míst. Nezodpovědný hospodář a lovec pak nehledá chybu u sebe, ale v nepřirozených a vnucených potravních návycích zvěře. A neplatí to jen o muflonech. 
Srnec je typický okusovač. Jeho subtilně založený trávicí trakt, byť je přežvýkavcem, vyžaduje potravu s vyšší koncentrací živin a nízkým obsahem vlákniny, což jsou letorosty, mladé výhonky trav, dvouděložné byliny a část lesních plodů – typicky jeřabiny. Srnec vyžaduje pestrou potravní nabídku, v polních honitbách prosperoval v době malých ploch a širokého spektra plodin. K životu a úspěšnému chovu srnce, míněno ve volné honitbě, vzhledem k jeho celkové subtilnosti, významně vystupuje potřeba klidu a také hůře než jiná zvěř snáší napadení cizopasníky. Výsledkem častého součtu negativních okolností je populace slabé srnčí zvěře se zvýšenými škodami v jejich prostředí. V tomto smyslu je lehkovážné a jednostranné poukazovat na potenciál škod působených přítomnou zvěří.
Stojí za zmínku, že srnčí a mufloní zvěř si ve svém prostředí nekonkurují a jediným problémem jejich „soužití“ při dostatečné potravní nabídce jsou cizopasníci, které mufloni hojně a pilně roznášejí a srnčí jimi trpí silněji než jiné druhy zvěře.
 
Významným faktorem škod na lesních porostech je zvěř typu potravních oportunistů, v našich podmínkách jeleni a daňci. Jsou schopni využívat jak travní porosty, tak letorosty, dvouděložné byliny, v nouzi pupeny, kůry a rovněž mladou vegetaci výsadeb. Škody mohou snížit lesní plody v širokém spektru, tedy žaludy, kaštany a bukvice, v oborách jsou vysazovány jabloně a hrušně starých odrůd. A opět, důsledné přikrmování.
Ani zde ale není pevné pravidlo. Objevuje se sezónní loupání kůry jeleny, které z pohledu výživy a krmení nemá logické vysvětlení. Jiným příkladem je rychlé spasení spadaného listí jasanů – nejedná se o škodu, jen o záhadu, co zvěř tak přitahuje. V oborách se pro zvěř vyřežou či pokácí méně hodnotné dřeviny, vysazují méně hodnotné a rychle rostoucí stromy – obora Obelisk je skvělým příkladem výsadby vrb, které skvěle krmí jeleny a snižují ztráty. Kromě vrb se mohou využívat jeřáby ptačí, habry, topoly.
 
Řada myslivců i autorů odborné literatury jsou zásadními odpůrci přikrmování. Opět nemohu nepřipomenout - ano, přikrmování je krok proti přírodě, proti původnímu životu zvěře včetně selekce, ale jen v původním prostředí s biologickou rovnováhou s druhově i živinově bohatými porosty.
Pokud jsou naše lesy, louky a pole něčím ještě horším než paskvilem původní přírody, pak musíme v péči o zvěř prokázat stejnou sílu odhodlání, jaká vedla ke zničení jejich původního prostředí. A tím je přikrmování objemnými i koncentrovanými krmivy, lizy a stejně tak i péčí o napajedla.
K chovu zvěře ve volných honitbách patří regulace a selekce. Nelze popřít, že právě tyto významné parametry chovu byly silně zanedbány. A stejně tak, jako v chovu a pastvě hospodářských zvířat nutně musíme mít ohrady a ohradníky, pak je ve volné honitbě základním opatřením k zamezení škodám na vysazovaných porostech budování oplocenek.
V každém případě je ale třeba stále a dokola opakovat, že zvěř není jediným a rozhodujícím faktorem likvidujícím nám lesy! Nebylo by lépe se více zamyslet nad spoluprací a aktivitami všech těch, kteří s lesem hospodaří, změnit zažité či vynucené přístupy a trochu více se kriticky podívat na činnost hlavního činitele jménem homo sapiens?
 
Ing. Martin MOHELSKÝ

Zpracování dat...