ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

SOKOLNICTVÍM pro druhé…

Myslivost 3/2022, str. 56  Luboš Kousal
aneb Sokolníkem na Žlebech
 
Vážení čtenáři časopisu Myslivost, sérii příspěvků loňského roku o sokolnících, která se úspěšně zaměřila na výcvik, lov a odchovy dravců, jsme zakončili příspěvkem povídání o jedné netradiční činnosti současných sokolníků, kterou je biologická ochrana letišť. Článek se konkrétně věnoval sokolníkům pracujícím na 21. základně taktického letectva vzdušných sil Armády České republiky v Čáslavi, kde dravci fungují jako ochránci bojových letounů, které ochraňují vzdušný prostor naší republiky a jsou, jak bylo v článku uvedeno, takovými „ochránci ochránců“.
Dnešním příspěvkem bych vám rád představil další zajímavou a bezesporu záslužnou i prospěšnou činnost sokolníků, kteří věnují čas nejen výcviku loveckých dravců, ale také práci v záchranné stanici pro poraněná zvířata a výuce dětí a mládeže naučnými přednáškami ve školách, školkách a ukázky dravců široké veřejnosti. Konkrétně představím práci v záchranné stanici Lipec a oboře Žleby. Touto činností se sokolníci podílejí na záchraně poraněných zvířat s maximální snahou jejich návratu do volné přírody a současně na důležité výchově a vzdělávání naší mládeže i veřejnosti z řad návštěvníků.
Zřejmě nemusím sáhodlouze představovat oboru, která se nachází v těsné blízkosti státního zámku Žleby, kdysi romantického sídla šlechtického rodu Auerspergů. Kolem zámku se rozprostírá na ploše 24 ha zámecký park, který je vybudován v anglickém stylu a mistrně využívá strmých hradních svahů i kaňonovitý meandr řeky Doubravy a úchvatný dojem dramatičnosti dotváří přemostěný vodopád i šumící splav pod zámkem.
Na zámecký park navazuje lesní komplex o rozloze 121 ha s názvem Obora Žleby. Obora je známá především chovem vzácné bílé jelení zvěře sahající až do počátku 19. století. Většina obory je nepřístupná, nás však zajímá malá ukázková obůrka s malou tlupou ochočených laní s jelenem, které je možno pozorovat ze vzdálenosti asi 15 metrů. Spolu s touto „obůrkou“ přístupnou veřejnosti je zde dětské hřiště, občerstvení a pro nás zajímavá záchranná stanice.
Ta má kromě hlavní záchranářské činnosti ve své nabídce programy pro základní a mateřské školy a v turistické sezóně ukázky nejen její činnosti, ale i letové ukázky dravců.
Zakladatelem a „duchovním otcem“ je Jan Kuchynka, který se mezi dravci pohybuje od svých patnácti let a po práci v záchranné stanici Pavlov se v roce 2007 rozhodl založit vlastní stanici u sebe doma. Časem však přišel na to, že domácí prostor nestačí, a navíc není zrovna vhodný pro činnost přednášek a ukázek pro děti a veřejnost.
Dalším sokolníkem pracujícím v této záchranné stanici je Ondřej Pelikán a trojici uzavírá sokolnice Lenka Pelikánová. I když se jejich činnost v mnohém prolíná, přece jen má každý na starosti trochu něco jiného.
O rozhovor jsem tedy požádal sokolníka Ondru Pelikána a věřím, že si příspěvek rádi přečtou nejen sokolníci a myslivci, ale i další čtenáři, pro něž tak vlastně přinášíme i námět na zajímavý rodinný výlet spojený nejen s prohlídkou zámku ve Žlebech, ale hlavně s návštěvou obory a možností podívat se na krmení bílých jelenů a zajímavý program s ukázkami dravců a sov.

3-foto-Sofie-web.jpg
 
Ahoj, Ondro, díky, že jsi našel na mě i čtenáře čas a první otázka, na kterou já sice odpověď znám, ale zcela jistě jí neznají naši čtenáři a je na začátek velmi jednoduchá a snad i logická. Jak ses jako student informačních technologií dostal k tomu, že je z tebe zaměstnance záchranné stanice pro poraněná zvířata, současně sokolník, který spolu s kolegy dělá přednášky i ukázky?
 
Je to už nějakých patnáct let, kdy jsem hledal v místě svého bydliště brigádu a ve Žlebech shodou okolností byla nejbližší nabídka. Takže jsem na ní odepsal a měl jsem se stát ošetřovatelem dravců. V tu dobu jsem neznal ani oboru a v podstatě ani dravce. Myslel jsem, že budu ošetřovatelem nějakých šelem. Docela mě překvapilo, když jsem viděl, že dravci jsou vlastně ptáci. A taky mě překvapilo, co všechno se dají ptáci naučit, ale neuměl jsem si představit, jak se to naučím já.
Jenže se do obory nikdo jiný nehlásil, tak mě vzali. V té době jsem věděl, že jdu na vysokou na obor informační technologie a mělo být jen na jedno léto.
Ze začátku si pamatuji na dosti vtipné situace, když jsem třeba volal Honzovi - tehdy panu Kuchynkovi, že mi orel nechce pustit hrábě a já vlastně nemůžu uklidit u ostatních dravců. Vůbec jsem netušil, jak z této situace ven a přemýšlel jsem, kde rychle ráno sehnat jiné hrábě. Takže opravdu klasické situace, když programátor jde pracovat ke zvířatům. Moje začátky mi připomněly vtip, kdy inženýr nastoupí do nové práce a zaměstnavatel řekne, tady je koště a támhle to budete uklízet. A inženýr říká “ale já jsem inženýr”. A zaměstnavatel říká „ach jo - no dobře, pojďte, já vám ukážu, jak to koště funguje“.
Ale vcelku rychle jsem se musel vše naučit. Byl jsem jako naprostý neplavec hozen do obrovského moře. Honza měl totiž hodně práce a pořád někde lítal, staral jsem se o spoustu věcí od začátku sám. Nechápu jak je to možné, ale nenastaly žádné větší problémy, jako například ztráty zvířat díky mé nezkušenosti. Možná jsem na tuto práci měl nějaký talent, který se projevil, i přesto že jsem odmala ke zvířatům nijak veden nebyl. Přestože jsem úspěšně dokončil vcelku prestižní školu, zůstal jsem u zvířat. Dnes si to ani jinak neumím představit a programováním se nezabývám vůbec. Člověk prostě svému osudu neujde a nemá cenu se bránit.
 
Navážu na první otázku, kdy jsi se vlastně poprvé s dravci setkal a které setkání s dravci vedlo k rozhodnutí, že se staneš sokolníkem?
 
Začátky v oboře byly opravdu těžké. Dravcům jsem nerozuměl a nevěděl, co od nich čekat. Na začátku jsem chtěl mnohokrát skončit. Postupně ale při práci s dravci jsem zjistil, že když se podívám dravci do očí, vždy když mi přiletí zpátky na ruku a souhra zafunguje, to je pocit, který by se dal přirovnat k droze, na které jsem se postupem času stal asi závislý. Při létání s dravci jsem na nic jiného nemyslel a cítil jsem, že žiju opravdu tady a teď. Nebyl to tedy aha moment.
 
Který byl tvůj první dravec, kterého jsi cvičil? A máš k němu nějakou vzpomínku nebo příhodu? Přece jen v začátcích je těch příhod než nabíráš zkušenosti bývá poměrně hodně…
 
Můj první dravec, kterého jsem krmil a cvičil úplně od malička, je orel stepní Sofie. V podstatě to byla zase náhoda, protože zbyla jako poslední odchované mládě, které nikdo nechtěl. A tak se mě Honza zeptal, zda se jí nechci ujmout. Bylo to myslím tak po čtyřech letech práce v oboře.
Kromě všech těch jizev na rukách a štípanců v obličeji mám trvalou památku hlavně ve své paměti. Já jsem se o ní tehdy hodně bál, ale Honza mě v podstatě donutil odvézt orla na hřeben Orlických hor a tam ho vypustit. V momentě, když se mi ztratila na obloze, jsem byl strachy bez sebe a pak ten pocit, když se za dlouhé minuty zase vrátila zpátky, to bylo něco, na co nikdy nezapomenu. Ono s dravci je to totiž vždycky takhle na houpačce.
Někdy ji při volných letech v horách třeba napadli divocí dravci a zahnali pryč. Takže mnohokrát jsme ji hledali úplně do tmy, když jsme v hustém lese v jedné rokli chodili mezi divočáky a neviděli jsme skoro na krok. Kameny se s námi sesypávaly dolů a propadali jsme se mezi velké ztrouchnivělé vývraty a polámané kmeny. Nemohli jsme ji tam ale nechat, protože by ji mohli divočáci na zemi napadnout. Když se ji pak podařilo podle vysílačky kolem půlnoci najít, jak sedí na zlomeném kmeni, enormní strach a vyčerpání vystřídala naprostá euforie a úleva.
 
Jak se ti daří spojit činnost sokolníka a zaměstnance záchranné stanice? I když se na první pohled tato činnost v mnohém prolíná, přece jen záchrana například ježka nebo lišky je od dravců nebo sov odlišná…
 
Ono se to vůbec nedá oddělit od sebe, takže se ani nedá uvažovat, zda je obtížné to spojit. Sokolnictví a konkrétně výcvik dravců nás živí v tom smyslu, že pro lidi děláme ukázky, přednášky a různé zážitkové programy, tábory a podobně. Ale v každé volné chvíli mezitím se staráme o zvířata ze záchranné stanice. Takže jakmile dokončím ukázku, běžím nakrmit srnče, mláďata pěvců nebo jedu pro zraněné zvíře, které mi někdo oznámil telefonem. Během ukázek zase vyprávím, jak v záchranné stanici pracujeme a zvířatům pomáháme. Nezabýváme se tedy moc historií sokolnictví, ale spíše ochranou dravců a přírody.         
Také se nedá říct, že jsem zaměstnanec záchranné stanice, protože pracujeme naprosto dobrovolně. Nikdy jsme si za tuto práci navíc žádné peníze nebrali, používáme vlastní auta, benzín apod. Veškeré darované prostředky zůstávají ve spolku, který jsme společně s Lenkou a Honzou založili, a veškeré výdaje jsou určené pouze na hrazení materiálů na stavbu, rekonstrukce, krmení a péči o zvířata. Je to něco jako dobrovolný hasič na plný úvazek.
 
Jak vypadá tvůj pracovní den, v kolik vstáváš, od kdy jsi ve stanici?
 
To je hodně častá otázka a já nikdy nevím, jak na ni odpovědět. Úžasné na této práci nebo lépe řečeno na tomto způsobu života je to, že žádný den není stejný. Nejprve musíme vyřešit aktuální povinnosti dne, což je úklid u dravců, jejich trénink, krmení, kontrola apod. Stejně tak toto kolečko provádíme u zvířat ze záchranné stanice - veterina, kontrola, krmení, čištění atd. Někdy máme pomocníky, jindy to dělám každý sám.
Další oblastí jsou naši návštěvníci, děti a sponzoři. Dělám tedy ukázky dravců, školní programy, přednášky, zážitky, sponzory provádím, a nebo si s nimi třeba také vypiji kávu. Zkrátka se o naše návštěvníky musím dobře postarat.
Hodně času mi každý den zabere i vyřizování různých dotazů, mailů, faktur, objednávek, sociálních sítí, článků do novin, smluv, natáčení a stříhání videí a podobně. Takže dost času vlastně trávím i u počítače.
No a pokud se mi podaří ten den splnit všechny tyto aktuální povinnosti, podívám se na svůj nekonečný seznam problémů a nápadů a začnu řešit něco z toho. Třeba stavební záležitosti v rámci rozšiřování kapacity nebo zlepšení podmínek zvířat, zkoušení různých nových věcí jako internetový obchod apod. Takže to není práce ve stanici, ale komplet život. Od začátku do konce dne jsme v pohotovosti, někdy volají lidé, že srazili srnče i třeba o půlnoci.
 
Jakou má záchranná stanice kapacitu? Kolik zvířat jste schopni ošetřovat a kde všude je máte umístěné?
 
V záchranné stanici jsme začínali před patnácti na příjmu asi třicet zvířat ročně, takže to byla celkem okrajová záležitost a stačil malý areál. V roce 2020 jsme měli přes 400 zvířat ročně a v roce 2021 asi 350 zvířat. Průběžně kapacitu zvyšujeme, pořád musíme přistavovat a budovat. Mám ale pocit, že jsme došli na hranice našich osobních možností. Na druhou stranu se objevili hodně zajímaví mladí lidé a z brigádníků se vytvořila dost stabilní posádka - srdcaři jako my. Takže se nám možnosti zase trošku posouvají. Kde a zda zvětšování někdy skončí, netuším, netlačíme ale na nic, je to přirozený vývoj.
Co se umístění zvířat týče, takové ty nejakutnější případy máme přes léto v oboře ve Žlebech a přes zimu u nás doma s Lenkou. Trvalé případy nebo jedince v rehabilitaci máme zase v záchranné stanici v Lipci u Honzy doma. Tam jsou velké voliéry vhodné pro dlouhodobé držení. Takže máme zvířata rozdělená asi 50 km daleko.

8-tym.jpg
 
Kolik zvířat tak ročně ošetříte a kolika se podaří návrat do přírody? A když otázku sloučím, tak převládá ve vaší činnosti pomoc ptákům nebo „suchozemcům“?
 
Většinou je to kolem 50 % zvířat, která se mohou vrátit zpět do volné přírody. Tak 80 % z přijatých zvířat jsou ptáci. Ptáci - především pěvci, dravci a sovy - jsou nejčastější pacienti. Ze savců nejvíce přijímáme ježky a netopýry.
 
Všiml jsem si, že svoji činnost, a tím i činnost záchranné stanice, dokumentuješ nebo přesněji zaznamenáváš formou příběhů - krátkých videí, která jsou pro všechny zájemce k dispozici na internetu i sociálních sítích. Koho vlastně tato forma prezentace vaší činnosti napadla a jaký to má ohlas?
 
Jmenuje se to Příběhy záchranné stanice a konkrétně toto by se dalo říct můj projekt. Měl jsem velký archiv jedinečných záběrů zvířat ve stanici od mláďat až po dospělce a bylo mi líto, že to vlastně nemám jak ukázat. Tak jsem všem videím dal konkrétní formu a hlavně informační hodnotu a příběh. Jsou tam příběhy lišky, kuny, divočáka, netopýra, srnce, ježka apod. Vždy na všem spolupracujeme všichni, takže svůj velký díl tam má i Lenka a Honza.
Je to ale jen malá část videí z projektu, který jsme nazvali NatureTV. Na tom dělá několik nadšenců a naším snem je spustit televizi, která bude mít hodnotný a inteligentní obsah s tematikou o přírodě. A to hlavně o naší české, případně slovenské přírodě. Dokumenty o Africe nebo Severní Americe, kterých je v televizi plno, nebudují v lidech lásku a úctu k naší vlastní krajině, a to bychom chtěli změnit.
Co se týče zájmu o naše videa, tak je to trošku kontroverzní. Pokud bychom to posuzovali z hlediska finančního, tak je to černá díra na peníze a čas. Celkově publikum je celkem malé a televize o taková videa moc zájem nemají. Ale pak do obory třeba přijde malá holčička, která se začne ptát, zda může vidět Barunku, kde máme netopýra a zda je tu někde srneček Béďa. A to mě vždycky dojme. Zjistím, že videa zná z internetu úplně nazpaměť, a není to ojedinělý případ. Nebo nám učitelky ve školkách a školách říkají, že videa pouštějí dětem a že je to baví. To je publikum, o které stojíme. Takže ohlas z tohoto směru je pro nás důležitý a myslím, že je skvělý.
 
Ještě bych se u této prezentace činnosti chvilku zdržel. Pomáhá vám to třeba v získávání sponzorů a darů, protože jak je známo, vaše záchranná stanice nepatří do národní sítě záchranných stanic, na které přispívá stát prostřednictvím jednotlivých krajů.
 
Hlavní naší silou pro získávání sponzorů je to, když nás a naši práci mohou lidé poznat osobně. Když přijdou do Obory Žleby a vidí třeba ukázku dravců, jak se chováme k dravcům a oni k nám, nebo když návštěvníky osobně provádíme a ukazujeme zákulisí. Tím si získáme nejvíce důvěry a ochoty podpořit. Ale když díky kameře vidí, co děláme, když tam oni zrovna nejsou, tak to zážitek ještě umocní. Určitě to buduje naše dobré jméno a důvěryhodnost. Takže je to spíše podpůrná záležitost. Videa ale mají čím dál větší sledovanost, YouTube některé videa asi zařadil do lepšího šuplíčku a z tisíců shlédnutí měsíčně se ze dne na den staly desetitisíce. Ale trvalo to dlouho. Takže se už objevují i lidé, kteří přispějí jen na základě videí.    
 
Jak veliká vlastně byla stanice, když jsi přišel a jak veliká je nyní? Myslím kolik klecí a voliér jste za tu dobu vybudovali. Kde jste sháněli finanční prostředky? Nepředpokládám, že jste všichni přinesli vlastní úspory a začali budovat? Co pozemky? S jednou otázkou jdou ruku v ruce hned další…
 
Samotná záchranná stanice měla příjem zvířat v řádu desítek ročně. Každý rok se toto číslo navyšuje a dneska počítáme na stovky zvířat. Podobně se mění i nároky na prostor. Původní voliéry byly často provizorní a dnes už by byly nevyhovující. Takže původní voliéry dnes už ani neexistují a za tu dobu jsme vybudovali asi padesátku prostorných voliér z kvalitnějších materiálů. A to nejen pro zvířata z přírody, ale i pro naše vlastní. Jak se mění doba a naše zkušenosti, tak jim pořád chceme podmínky zlepšovat.
Na začátku bylo budování stanice na Honzovi, který ji začal budovat doma na svém pozemku. Je to vlastně přebudovaný starý kravín a díky prodeji materiálu - hlavně železa, se podařilo koupit starý bagr, díky kterému mohl být Honza výrazně produktivnější. Další velkou částí ušetřených nákladů jsou materiály, které sháníme za sponzorské ceny. Dřevo, desky, cement apod. No a protože si téměř vše zvládneme udělat sami, tak těch finančních prostředků nakonec nebylo potřeba tolik, kolik by se na první pohled mohlo zdát. Na začátku se všechno zvládlo pokrýt z příjmů z ukázek dravců a obory. Takže na začátku byly hlavně Honzovy úspory, v té době ještě sponzoring, adopce nebo nějaké dotace nefungovaly skoro vůbec.
 
Něco málo z ekonomiky, pro představu čtenářů. Jaké jsou roční náklady stanice? Pokud to není tajné, kolik z toho dělají dary a sponzorské příspěvky a kolik peněz zabezpečíte vlastní činností?
 
Dnes se situace celkem otočila a jsme schopni pokrýt náklady spojené se stavebním materiálem a spotřebním materiálem kolem zvířat ze sponzorských darů drobných adoptivních rodičů, nějakých jednorázových větších příspěvků firem a dnes už i díky dotaci od Pardubického kraje. Celkově se průměrně jedná tak o 300 tis Kč ročně. Nejsme členem sítě záchranných stanic, takže financování jako většina ostatních stanic nemáme.
Co je ale nejdůležitější, tak si nepočítáme vlastní čas, žádné zaměstnance, ani výdaje na cesty pro zvířata. To si dotujeme ze svého a jezdíme vlastními auty. Zaplatit dva lidi za minimální plat a auto by vyžadovalo dalších skoro 500 tis ročně. To už nevím, kde bychom vzali.
 
Když už jsme probrali ekonomiku, tak také něco k personálním otázkám. Kolik lidí v záchranné stanici pracuje na plný úvazek a kolik je dalších spolupracovníků? Kolik je vás celkem a jak máte povinnosti rozdělené, předpokládám, že neděláte „všichni všechno“.
 
Na plný úvazek v pravém slova smyslu nemáme ve stanici nikoho. Na plný úvazek z hlediska času (bez nároku na honorář) jsme ve stanici jinak tři - Honza, Lenka a já. V podstatě každý děláme všechno a jsme rovnocenní partneři a kolegové. Jsme schopni se zastoupit ve všem. Jen každý umí něco lépe a tím jeho povinnosti tak nějak přirozeně vyplynuly. Pokud bych nás mohl trošku představit, tak Lenka je skvělá zvířecí máma a její pečlivosti a důslednosti se my chlapi nikdy ani zdaleka nepřiblížíme. Důsledně kontroluje zásoby, úklid a takové ty věci, které my bychom asi odbyli. Neustále dohlíží na to, abychom dělali to, co máme a ne jen to, co se nám chce. Bez tohoto prvku by to asi moc nefungovalo.
Honza je zase nejlepší z hlediska stavby veškerého areálu a zázemí stanice i Obory. Navíc má takový vozový a technický park, že jsme schopni v rekordním čase postavit téměř cokoliv. Hlavně také předal a stále předává všechny zkušenosti a nastartoval celý tento kolotoč. My jen přidáváme otáčky. Ale dnes je jeho největší vášní filmování divokých zvířat v přírodě, takže má z nás největší přínos pro nový projekt NatureTV, a tak se rýsuje opět něco zajímavého a smysluplného.
Já si hodně rozumím s lidmi i zvířaty. Takže mám na starosti hlavně komunikaci, ukázky, výcvik zvířat, ale i hodně administrativy. A tak nějak mám pořád nápady, jak Honzovi vymyslet práci. Co bychom ještě měli postavit a předělat. Rád vše plánuji. No a samozřejmě jsem přes všechny záležitosti, které se dají vyřešit na počítači – maily, provoz spolku, kamery a střih videa.
U každého bych asi mohl ještě chvilku výčtem povinností pokračovat. Každopádně se dokonale doplňujeme a dnes je to patnáct let, co takto spolu fungujeme. Přes léto máme v oboře brigádníky, kteří jsou s námi pravidelně již několik let a ti nám pomáhají i se stanicí. Můžeme se s nimi během léta podělit o značnou část svých povinností.      
 
O další činnosti sokolníků v oboře Žleby a sokolnické svatbě se milí čtenáři dočtete v příštím čísle časopisu Myslivost.
 
S Ondrou Pelikánem - členem Klubu sokolníků ČMMJ
a pracovníkem záchranné stanice Lipec – Obora Žleby
si povídal
Luboš KOUSAL
 
Zpracování dat...