ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

ZKOUŠKY VLOH S OTAZNÍKEM

Myslivost 6/2022, str. 70  Lucie Kolouchová
aneb Opravdu musí být na jaře? V jarních měsících intenzivně probíhají zkoušky vloh pro ohaře i ostatní plemena, však se jim dříve také říkalo jarní zkoušky. U všech skupin plemen je u nich podmínkou kontakt psa se živou zvěří, ať už drobnou při vystavení u ohařů nebo zajícem či srnčím u stopy živé zvěře v případě ostatních plemen. Nácviky i samotné zkoušky tedy probíhají právě v měsících, kdy se v přírodě rodí či líhnou mláďata…
S mladým psem před zkouškami (vlastně se štěnětem – mnohdy na ZV chodí i psi mladší jednoho roku) je nutné se co nejvíce dostat do zvěře, aby pochopil, co se po něm v poli chce. A tak týdny před zkouškami chodíme našimi honitbami ve snaze umožnit psu nalezení zvěře. I ohař, který má mít klidy před zvěří, si v tomhle věku leccos ještě prožene, ono i zneklidnění bažantí slepice na hnízdě během vystavení a pak vypíchnutí není úplně ideální, natož pak tréninky s jezevčíkem či slídičem, kteří si s chutí pohoní vysoce březí srnčí přes pár polí a zpět. Jako vůdci máme radost, že náš svěřenec pracuje tak, jak po něm na zkouškách chceme. Máme radost, nebo čisté svědomí, i jako myslivci?
Od jara na sociálních sítích, v médiích a mnohde i na cedulích v honitbách vídáme upozornění, že by si majitelé měli své psí miláčky držet na vodítkách, že se všude rodí mláďata a že se pejskaři mají v přírodě chovat zodpovědně. Drobné zvěře ubývá, mnohde je kvůli intenzivnímu zemědělství (a mnohde také pasivitě myslivců – hospodářů v krajině) vzácností vidět zajíce nebo bažanta, neřku-li koroptev. Srnčího je sice dost, ale pohled na psem strženou nebo i „jen“ uštvanou srnu, která by během pár dní již kladla srnčata, netěší nikoho z nás. Takže – laikům něco zakazujeme a sami to ve jménu výcviku loveckých psů děláme?
Nepopírám samozřejmě nutnost držení a tím pádem i výcviku loveckých psů, to rozhodně ne. Neříkám ani, že lze, byť jen na vlohy (kde vše krom poslušnosti, kterou nacvičím i na zahradě, má být vrozené), přijít se psem, který nikdy nebyl v terénu a neví, co je hledání či slídění. I když – posuzovala jsem nedávno zkoušky vloh na jednom pražském OMS. Mezi vůdci byl nemyslivec s osmiměsíčním pejskem irského teriéra. Pán netušil, co zkoušky obnáší, do zkušebního řádu se nepodíval, vodítko přes rameno si půjčoval až ode mě a píšťalku měl dva týdny a psa s ní nikdy necvičil. Na zkoušky šel proto, že mu pejsek párkrát někde v Divoké Šárce prohnal srnčí (bez komentáře, s kolegou jsme se vůdci pokusili vysvětlit, jak je to s honitbami, výcvikem v nich a podobně, snad naše slova padla na úrodnou půdu...). No a tohoto pejska pán vypustil na slídění na velmi dobře zazvěřeném poli. Pes nejdřív pobíhal kolem pána, nevěděl, co jiného tak na poli dělat – a pak vypíchl zajíce! Prohnal ho pár set metrů, sám se hezky vrátil – a začal slídit, protože prostě chtěl najít dalšího zábavného ušáka. Hodnotili jsme čtyřkami a konstatovali, že to, co jsme viděli, byly čisté, ryzí vlohy mladého psa, nezasaženého jakýmkoliv výcvikem. Jenže – kolik honiteb je tak dobře zazvěřených, že by pes bez výcviku přišel na pole a našel tam v poměrně krátké době bažanta či zajíce, aby prokázal opravdu vrozené, naturální vlohy? Asi se mnou budete souhlasit, že vůdce irčana měl ohromné štěstí, a že ani na vlohy nelze jít bez tréninku, už právě jen kvůli tomu, že zvěře je dnes málo.
V době, kdy se formovaly zkušební řády a organizovaná lovecká kynologie jako taková, totiž zvěře bylo dost a dost. Proto staří bardi typu Knolla či Báči příliš u ohaře neřešili klidy před srstnatou – zajíců bylo moc, pes si během hodiny na poli prohnal desítku ušáků a přestalo ho to bavit, respektive to pro něj nebylo vzácné a štvaní šlo poměrně snadno odbourat. Dnes se klidy před srstnatou cvičí hůř, a také je víc vůdců, kteří ji u svých svěřenců řeší. A tak i ohaři prohánějí zajíce či srnčí, i když se to po nich nechce, a to samé srnčí si prožene i jezevčík nebo křepelák, po kterém to chceme. A veřejnost se jen diví – jak to, že pro myslivce neplatí to, s čím nás tolik honí? V jedné diskuzi pak zaznělo, že proč by pán měl mít psa na vodítku, když tamhle u rybníka potkal paní s flintou a dvěma psy, kteří honili zajíce. Vysvětlení, že jde o psy ve výcviku před zkouškami, je validní pro ostatní myslivce, pro laiky ne a jsme tak trochu sami proti sobě.
Co s tím, pokud chceme dodržet to, s čím honíme pejskaře a dopřát zvěři klid v době mláďat? Snad jen přesunout zkoušky vloh na letní či podzimní termíny, kdy jsou zajíčci a bažantíci velcí a srnčata odrůstají. Mnohde se v těchto podzimních termínech konají „druhá kola“ zkoušek vloh už teď. Ano, stane se nám pak, že nám někteří psi na ZV půjdou třeba až po roce věku – ale nebude to i tak v dnešních podmínkách stát za to? Na jaře by se mohly konat jiné zkoušky, kde není nutné, aby pes proháněl zvěř – barvářské zkoušky a koneckonců možná i podzimní zkoušky nebo vodní práce, kde již, na rozdíl od zkoušek vloh, by pes měl klidy mít a být ovladatelný – a podstata těchto zkoušek je v aportech, které se dají cvičit i mimo porosty se zvěří. Chápu, že můj názor může být rouhačský, ale zkusme se zamyslet nad tím, zda by nebylo vhodné přestat mít dvojí metr na laické pejskaře a na vůdce loveckých psů a dopřát zvěři na jaře klid na vyvedení mláďat…
Lucie KOLOUCHOVÁ
 

Zpracování dat...