Na území České republiky se nyní objevuje několik jednotlivců, kteří se zde ovšem nevyskytují trvale, ale pouze migrují z okolních států. Sporadický výskyt je důsledkem lidské činnosti, která proměnila přirozené prostředí pro život kočky divoké. Problematika kočky divoké je dnes mezinárodní tématem a realizují se nová opatření, která podporují návrat tohoto druhu do přírody.
Kočka divoká (
Felis silvestris) je nejmenším, nejméně prozkoumaným a zároveň nejvíce ohroženým zástupcem kočkovitých šelem v České republice (Chobot & Němec, 2017). Tento druh obývá především lesní prostředí v nadmořských výškách 300 až 800 m n.m., kdy optimální nadmořský výška je 400 m n.m., absolutní maximum pak 1600 m n.m. Je to zejména z důvodu doby trvání sněhové pokrývky, která by neměla přesáhnout délku 100 dní a neměla by být vyšší než 20 cm.
Jako prostředí k životu si vybírá kočka divoká rozsáhlou vegetaci s jižně orientovaným členitým reliéfem, vodním tokem a bohatým porostem smíšených lesů, typicky doubravy, bučiny a jedlobučiny. Vzácně mohou kočky obývat i ostrůvkové lesy.
Hlavním kritériem habitatu kočky divoké je prostředí s místem odpočinku zejména ve formě mrtvého dřeva, keřových porostů nebo výklenků skal. Vyhledává člověkem nerušené oblasti s hojným výskytem drobných savců, hmyzu i plazů. Kočky jsou aktivní zejména v noci, kdy opouští prostředí lesa a vydávají se na lov v otevřených prostranstvích. Vyhýbají se obydleným oblastem v okruhu 900 m, k cestám se většinou nepřiblíží na vzdálenost menší 200 m – v těchto okruzích je pro kočku divokou příliš vysoká disturbance (Klar et al., 2008). V České republice pouze 4 % území odpovídá ideálním podmínkám pro vhodný habitat kočky divoké (Pospíšková, 2019).
Neblahý osud
Kočka divoká se na území ČR vyskytuje velmi sporadicky a doposud chybí důkaz o tom, že by se zde rozmnožovala (Jaška, 2019). Dříve se vyskytovala na rozsáhlém území Evropy, severní Afriky a střední Asie. Na přelomu 18. a 19. století došlo k radikálnímu snížení stavů jedinců. Velký podíl na početním poklesu měly Tereziánské lesnické řády z let 1754 až 1756, které zahrnovaly přeměnu původních smíšených a listnatých lesů ve smrkové a borové monokultury (Pospíšková et al
., 2013).
Ještě razantněji pak ovlivnil počty Lovecký řád Josefa ll. z roku 1786, který rolníkům přímo nařizoval odstřel škodné zvěře včetně kočky divoké. Následkem těchto opatření byla už začátkem 19. století považována kočka divoká za vzácné zvíře.
V průběhu 20. století došlo k občasným observacím kočky divoké, jediným potvrzeným případem o výskytu byl však záznam z Krušných hor v roce 1952, kdy se jednalo o zastřelení jedince kočky divoké.
Člověk: hlavní viník
Nepříznivé změny habitatu společně s antropogenními vlivy značně redukují místa možného výskytu kočky divoké. Zároveň se projevily i nežádoucí genetické vlivy, které se objevily v souvislosti s měnícím se prostředím. Hlavní příčinou fyzických změn habitatu jsou těžební procesy a přeměna přirozeného lesa v jehličnaté monokultury (Mueller et al., 2020). V rámci péče o les je pro kočky nepříznivým faktorem i odstraňování mrtvého dřeva, které jim slouží jako místo odpočinku a úkrytu.
Dalším možným faktorem narušení habitatu může být i napřimování a odklánění vodních toků, jejichž přítomnost je jedním z kritérií vhodného teritoria. Antropogenní prvky, mezi které patří například výstavby dálnic, silnic, železnic, měst, sídel a intenzivně obdělávané zemědělské půdy způsobují tříštění souvislých lesních ploch. Zvýšená mortalita je zapříčiněná zejména kvůli srážkám zvířete s dopravním prostředkem na silnicích.
Důsledkem fragmentace habitatu dochází k izolaci jednotlivých společenstev a tím zamezení styku mezi dalšími populacemi divokých koček. Právě omezení pohybu způsobuje, že již tak malá skupina jedinců je ještě více náchylná k vlivu genetického driftu (Mueller et al., 2020). Dalším důsledkem je zvýšená míra inbreedingu, kterým dochází ke genetické degradaci vyšším výskytem genetických vad v populaci.
Pokus o záchranu
První pokusy o navrácení kočky divoké do naší přírody se objevily v 70. letech minulého století na území Šumavy v oblastí Královského Hvozdu, nicméně tento pokus o reintrodukci byl neúspěšný. Na českou populaci pravděpodobně měli vliv i reintrodukovaní jedinci z Bavorsku mezi lety 1984 až 1993, kteří migrovali i na území ČR (Jaška, 2019).
Kočka divoká získala první ochranný status na svůj druh v roce 1973 pod Washingtonskou konvencí. Pro nedostatek informací je v ČR tento druh zařazen do skupiny kriticky ohrožených živočichů až od roku 2017.
Nedostatek znalostí o různých aspektech biologie kočky divoké trápí přírodovědce dodnes. Až v posledních několika letech díky rozvoji techniky dochází ke zdokonalování monitoringu jedinců a tím i získání podkladů pro další výzkum.
V období mezi rokem 2020 do června roku 2022 probíhá projekt „Hledáme kočku, pozor divokou“, zaměřující se na monitoring druhu na česko-slovenském pomezí, analýzu genetické rozmanitosti, míry hybridizace, odhady početnosti a populační hustoty.
Nově se ochraně a výzkumu kočky divoké bude věnovat také projekt EUROWILDCAT organizovaný Evropskou unií, který se bude soustředit na země s nejzávažnějším statutem ohrožení, včetně ČR, Slovenska, Rakouska, Německa a Maďarska. Cílem projektu je zlepšit kvalitu dat vytvářející základ pro další opatření, vylepšení areálu a úrovně propojení krajiny, omezit mortalitu způsobenou člověkem, zajištění přežití ostrůvkovitých habitatů, zabránění hybridizace a zajištění genetické integrity, centralizování dat a v neposlední řadě práce s veřejností a osvěta.
Jakými kroky tedy můžeme zvrátit osud kočky divoké v naší přírodě?
Z důvodu nedostatku vhodného habitatu v ČR by se ochrana měla především vztahovat právě na obnovu a prevenci další degradace habitatu. Obnovení smíšených lesů namísto jehličnatých monokultur společně s ponecháním padlých stromů v lese je také dalším z mozaiky změn, které vedou k rozšíření vhodného prostředí pro kočku divokou. Zejména by se tato opatření měla vztahovat na krajinu Doupovských hor, Podkrušnohoří, Českého středohoří, Kokořínska, Křivoklátska, Drahanské vrchoviny, Chřib, Ždánického lesa a Bílých Karpat – tyto místa jsou potenciálně vhodným habitatem kočky divoké.
Dalším důležitým bodem je propojit izolované populace vytvořením koridorů nebo „zelených mostů“ mezi místy výskytu, tak jako v Německu, se umožní pohyb jedinců mezi populacemi. Předání nového genetického materiálu se sníží působení genetického driftu a zabrání inbreedingu. Důležitost tohoto kroku se zvyšuje hlavně z toho důvodu, že Česká i Slovenská republika jsou podle habitatového modelu migračním územím mezi západní a východní populací (Pospíšková, 2019).
Aby byla migrace bezpečná, je nutno zavést v oblastech výskytu ochranné prvky zamezující zbytečný úhyn na komunikacích. Tyto opatření lze zavést v podobě retardérů, značek, povinností snížit rychlost, případně výstavba mostů nebo podchodů pro zvířata.
Podle dat o hybridizaci s kočkou domácí se problém v Evropě nejeví jako zásadní, avšak pokud by došlo k dalšímu snížení populace, nedostupnost partnerů může vést ke křížení s kočkou domácí. To se stalo ve Skotsku, kde je míra hybridizace s kočkou domácí odhadována na 88 %. Z tohoto důvodu by jako prevence hybridizace měli být zavedeny opatření omezující pohyb zatoulaných koček, popřípadě jejich odchyt ke kastraci.