ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Hlasitost – mýtus a realita

Myslivost 4/2022, str. 56  Lucie Kolouchová
Obzvlášť mezi chovateli jezevčíků a teriérů se o hlasitosti, ať už na zkouškách nebo v praxi, vedou dlouhé diskuze. A mnohdy z nich vyplývá, že za hlasitost je považováno vše od štěkání na kočku na plotě nebo kosáka na zahradě přes balamucení po opravdové hlášení na stopě. Jak to tedy s touto mýtickou disciplínou je? A jak je to s hlasitostí v praxi?
Požadavek na zkouškách
 
Podle zkušebního řádu je hlasitost vrozená vlohová disciplína, při které pes hlasitě sleduje zvěř, popřípadě její čerstvou stopu. Pes může prokázat hlasitost na čerstvé stopě živé zvěře, nebo pokud v časovém limitu určeném pro disciplínu slídění nebo nahánění zvěř sám vyrazí, nahání a je s ní v kontaktu. 
Nejvyšší známkou 4 je hodnocen pes, který čerstvou stopu zvěře okamžitě sleduje, pravidelně hlásí, aniž by zvěř před sebou viděl, nebo pes, který zvěř sám vyrazí, sleduje a hlásí, i když zvěř nevidí, na vzdálenost alespoň 150 kroků. 
Pokud hlášení není nepřetržité, je to za 3, známky 2 a 1 jsou vyhrazeny pro psy, kteří hlásí pouze zvěř, kterou vidí. 
Za hlasitost nelze uznat hlášení u usmrceného kusu zvěře, nepočítá se ani hlasitost na vzlétlého bažanta či jiného opeřence, protože pes nemohl sledovat stopu. 
Dříve se jednou získaná známka z hlasitosti přepisovala u dalších zkoušek, pokud při nich pes nenarazil na zvěř, tuto pochybnou a zneužívanou praxi dnešní zkušební řád naštěstí neumožňuje. Zkouší se na všech druzích zvěře, je tedy nutno počítat s tím, že na zkouškách nebude zajíc, ale třeba srnčí. 
 
Spurlaut aneb Po německém vzoru
 
V německy mluvících zemích je spurlaut, tedy hlasitost na stopě, rovněž velmi ceněnou vlastností, ale její posuzování je výrazně přísnější než u nás. 
Příklad nám dá Zkouška z hlasitosti na zajíce, kterou po německém vzoru pořádá Klub chovatelů jezevčíků. Hlasitost je tu hodnocena následovně: rozhodčí, vůdci a pomocníci jdou v rojnici terénem (ploužení). Poté, co je spatřen zajíc, dostane vůdce (jehož pes zajíce ovšem neviděl – vůdci psy vedou nebo nesou na rukou) pokyn od rozhodčího, postavit se v blízkosti zaječí stopy a nechat svého psa volně hledat, přitom vůdci ukáží směr úniku zvěře. 
Pes má označit stopu a hlasitě ji sledovat. Známka 4 pro hlasitost na stopě smí být udělena, když pes trvale sleduje stopu a trvale hlásí. Přerušení hlasitosti při sejití ze stopy není hodnoceno jako chyba. 
Pes musí být slyšet z dostatečné vzdálenosti. Psi, kteří jsou hlasití i při sejití ze stopy, nemohou být hodnoceni známkou 4. 
Pokud rozhodčí pochybuje o hlasitosti při sejití ze stopy, je pes přezkoušen v části honitby bez zvěře. Potvrdí-li se zde, že pes hlásí naprázdno, ve zkoušce neobstál. 
Pes by měl stopu sledovat až 400 metrů, práce pod 100 metrů znamená, že neobstál. 
Jedná se tedy o podstatně přísnější náhled na hlasitost, kdy se bedlivě zkoumá, zda pes hlásí na stopě nebo jen na viděnou a zda nebalamutí. 
 
Co je a co není hlasitost
 
Hlasitost totiž není to, že pes po vypuštění na disciplínu slídění či nahánění (anebo při vypuštění do leče na naháňce) dá nos k zemi a začne „ječet“, jak to mnohdy na zkouškách i v praxi vídáme. 
Pokud jsme neviděli odbíhat zvěř a pokud pes zcela evidentně nedrží jednu stopu, nejedná se o hlasitost, ale naopak velmi nežádoucí balamucení, ač právě mnohdy vůdci podobných psů jsou přesvědčeni o tom, jaké „borce“ mají. 
Pes, který má vrozeně volný hlas, tedy přirozeně hlásí, navíc často mění hlas podle toho, na stopě jakého druhu zvěře je (vyšší hlas na zajíce, hluboký na černou zvěř). 
Toto u psa, který balamutí, samozřejmě možné není, není to často možné ani u psa, který hlásí i staré pachy a třeba i pachy psů, kteří šli před ním – takový pes není ani tak hlasitý, jako má spíše slabé nervy. 
 
Dědí se hlasitost?
 
U některých plemen – jezevčíci, teriéři, honiči – je „trojková“ hlasitost podmínkou pro získání první ceny a také například u standardních jezevčíků pro zařazení do chovu. 
U slídičů a retrívrů je hlasitost nepovinná, pouze jsou za ni body navíc – ovšem u německého křepeláka je požadována pro zařazení psa do chovu. 
Je tedy hlasitost opravdu dědičná? Jak říká poradkyně chovu pro drsnosrsté standardní jezevčíky a zároveň genetička Ing. Michaela Přibáňová: „Hlasitost na stopě je opravdu jednoduše dědičná s neúplnou dominancí, samotné hlášení na stopě je pak recesivní vloha, to už zjistili etologové před 50 lety meziplemenným křížením.“ 
Proto je dobré na zkouškách posuzovat hlasitost opravdu objektivně: hlásí pes na viděnou nebo i poté, co se mu kus ztratil? Nebo dokonce začne hlásit až po tom, co kus ztratil z očí a narazil na jeho stopu? Nebo ječí pořád, bez ohledu na to, zda je v leči zvěř? 
My rozhodčí si musíme být vědomi, že vyšší známkou pouštíme mnohdy psa do chovu – a jak je psáno výše, hlasitost je dědičná. Abychom se pak nedivili, že údajně čtyřkový pes dává samé němé potomky. 
 
Dá se hlasitost naučit? 
 
Pokud jsme se výše dozvěděli, že hlasitost je dědičná, pak tam, kde ji nebylo kde podědit, patrně nebude. Pokud ale máme štěně po hlasitých rodičích nebo po rodičích, o nichž v tomto ohledu mnoho nevíme, protože nejsou lovecky vedeni nebo se jedná o štěně dovezené ze zahraničí a ono stále nehlásí, lze v něm hlasitost probudit? 
V mnoha případech ano, jedná se o vlohu, která se probouzí postupně, zhruba do roku věku a jejímu rozvoji lze pomoci.  
Podpořit hlasitost můžeme v podstatě jediným způsobem – a to tím, že mladý pes dostane co nejvíc příležitostí přijít do zvěře. Pokud na procházce se štěnětem zpozorujeme zalehlého zajíce, vezmeme štěně na ruku a nasměrujeme ho tak, aby vidělo zajíce odbíhat, poté kdy zajíce vyplašíme nebo vyšlápneme. 
Mladý pes nám na ruce nejspíše začne kvílet touhou ušáka prohnat, postavíme ho tedy do pekáče nebo do stopy a povzbuzujeme v pronásledování kořisti. Možná bude hlásit na viděnou, možná i stopu, možná se zatím „jen“ naučí stopu sledovat a hlasitost přijde příště. Pomůže také starší hlasitý pes jako vzor. 
Co bohužel příliš nepomáhá, respektive ještě jsem se nesetkala s tím, že by to fungovalo, je naučit psa hlásit na povel, a tento povel pak spojovat s teplou stopou. Pomocí hlášení na povel se nám podaří nacvičit hlasiče na barvě, s hlášením na stopě ale nejspíše pohoříme, pokud pes není hlasitý vrozeně. 
 
Hlasitý pes v praxi – nutnost nebo výhoda?
 
Jak jsme si již řekli, pouze některá plemena mají hlasitost jako podmínku dokončení zkoušek, celá řada plemen nutně hlasitá být nemusí – ať už se jedná o část teriérů (poměrně málokdy hlásí border teréři) anebo třeba o špicovité honiče, šlechtěné pro jiný druh práce, než jsme u nás zvyklí. 
Hlasitý pes v leči má mnoho výhod – střelci na štontech vědí, že na ně pes žene zvěř, při pohybu v neprostupném terénu víme, jak a kudy se pes se zvěří pohybují. 
Na druhou stranu třeba při naháňkách se slíděním není hlasitý pes nutností, protože zvěř odchází pomaleji a nesplaší tak i další leče. 
Na němé psy je při naháňkách čistě pro jejich bezpečnost dobré dávat rolničky nebo výrazné reflexní prvky, aby o nich lovci věděli, ale rozhodně je nezatracovat – mnohdy se jedná  o skvěle pracující, razantní psy, kteří jsou v leči třeba. 
 
Lucie KOLOUCHOVÁ
 
Zpracování dat...