ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Poslední zhasne?

Myslivost 4/2022, str. 8  Martin Horálek
V souvislosti s volbami vedení Českomoravské myslivecké jednoty se i na stránkách našeho časopisu objevila řada příspěvků, které se věnovaly budoucnosti této organizace. Volby proběhly, emoce (alespoň některé) se zklidnily. Řada otázek, které se váží k budoucnosti myslivosti u nás, ale zůstává.
Profesně se mnoho let věnuji oblasti náboženství a církví. Jako novinář je sleduji sice se znalostí věci, ale zároveň s určitým odstupem, který mi umožňuje kritický, a snad i objektivní nadhled. V poslední době jsem pro Českou televizi připravoval několik publicistických pořadů, které reagovaly jednak na výsledky sčítání lidu, ale také na sociologické průzkumy, které pro církve dopadly velice špatně. Stručně řečeno, církvím dlouhodobě ubývají věřící a zároveň se musí vypořádat se značnou mírou nedůvěry většinové společnosti.
Podle názoru sociologů to souvisí se všeobecným trendem, pro který je určující všeobecná nechuť lidí podřizovat své jednání jakýmkoliv institucím nebo autoritám. Model všeobecné, celospolečensky akceptované instituce, podle všeho definitivně ztratil svoji platnost. Na biskupa nebo faráře, který poučuje druhé a radí jim, jak mají žít, už dnes zkrátka není nikdo zvědavý. Ba co víc, tradiční církve se ocitly na volném trhu nejrůznějších nabídek duchovního vyžití v různých formách a s nejroztodivnějším obsahem. Jsou z toho překvapeny, občas i trochu pobouřeny.
Nic to nemění na tom, že jsou znenadání v úplně jiném postavení, než na které byly mnoho let zvyklé. Pokud nechtějí přijít i o poslední zbytky svých oveček, musí se co nejrychleji na nové podmínky adaptovat. Bagatelizace nebo zpochybňování nepříznivých trendů celou situaci jen zhoršuje.
Samozřejmě, že se v mysliveckém časopise nerozepisuji o tradičních církvích bezdůvodně. Připadá mi totiž, že zde existuje mnoho paralel, které lze velmi dobře aplikovat i na Českomoravskou mysliveckou jednotu.
Hned první podobnost spočívá v tom, že také nám dlouhou dobu setrvale ubývají členové. Každý sociolog vám potvrdí, že nejsou ani tak důležitá absolutní čísla, jako dlouhodobé trendy. A ty nám signalizují drsnou realitu: pokud se v ČMMJ něco zásadním způsobem nezmění, pak neodvratně spěje ke svému konci. Můžeme diskutovat o tom, jak dlouho to bude trvat nebo komu to přinese prospěch, ale výsledek je zřejmý.
Tady bych mohl svůj příspěvek docela dobře ukončit. Ale protože mám ČMMJ rád a záleží mi na ní, pokusím se načrtnout i směr možného východiska ze stávající krize.
Když jsem se jako novinář zúčastnil školení na jednom z nejprestižnějších míst, kterým je floridský The Poynter Institute, vtloukali nám do hlavy základní poučku: Vždy a za každých okolností si musíte klást otázku „PROČ?“ To je klíč, který vás dovede k pochopení situace, ve které se nalézáte. Klíč, který vám odemyká dveře k potřebnému poznání souvislostí a motivací, zřejmých i těch skrytých. Když si například nebudete schopni rychle a přesvědčivě odpovědět na otázku, proč má vzniknout film, článek nebo reportáž, vůbec s ním nezačínejte.
Vzpomněl jsem si na tuto zásadu v kurzech mysliveckých adeptů. Bezděky a spontánně se mě totiž budoucí myslivci několikrát zeptali - a proč bych měl být v ČMMJ? Z vlastní zkušenosti vím, že člověka, který se takto zeptá, neuspokojí ani výhody pojistného systému, ani odkaz na mnohaleté tradice či potenciální vliv při politickém lobbingu. To všechno jsou jistě věci důležité, ale přesto jen druhotné.
Nejpodstatnější je, jaký vztah si člověk k dané organizaci vytvoří, jakou afinitu k ní cítí. A tady se dostávám k jádru problému.
Domnívám se totiž, že ČMMJ se stalo to, co už v minulosti mnoha jiným institucím. Přestaly si sami sobě klást otázku "PROČ?" A tak měsíc za měsícem a rok za rokem produkují „jakousi činnost“, jejich orgány zasedají, rozdělují si úkoly a některé se dokonce i plní, zaměstnanci často nevědí, kam dřív skočit, ale vynaložené úsilí vůbec neodpovídá výsledkům. Tyto instituce často jakoby stravovaly sami sebe. Ztratily schopnost poodstoupit, podívat se na své zápolení z nadhledu. Určit si cíl, kam chtějí směřovat a toho se držet.
Výsledkem je frustrace a vnitřní rozepře. Z pohledu z vnějšku pak nečitelnost a jen minimální atraktivita pro nově příchozí.
Lhostejno zda v byznysu, ve sportu či v politice dnes směřují obrovské úsilí a finance k posílení značky. Vědí, že náklonnost lidí a pocit sounáležitosti je největší potenciál, jaký lze vůbec získat. Firmám, stejně jako sportovním klubům, došlo, že právě tudy vede hranice mezi úspěchem a zapomněním. Proto vymýšlí neustále nové způsoby, jak oslovit své fanoušky a klienty, a zkouší, jak posílit jejich klubovou či firemní identitu.
A teď si položme otázku, co za poslední roky udělala ČMMJ pro to, aby ji myslivci měli rádi, a aby chtěli být součástí jejího týmu? Budu ještě konkrétnější. Za rok budeme slavit stoleté výročí organizace i časopisu. Jak ho využijeme k prezentaci na veřejnosti? Pro kolik našich členů připravíme něco, co pro ně bude nezapomenutelným zážitkem, čeho si budou vážit, co je naplní hrdostí a bude pro ně odměnou za to, že vytrvali?
Abych se v závěru vrátil k dříve naznačeným paralelám se skomírajícími církvemi. Také ČMMJ si musí konečně připustit, že doba jedné většinové organizace skončila. Ocitla se v konkurenčním prostředí, kde musí tvrdě zápasit o každého člena. O ty nové, ale i o ty stávající. Musí pro ně vytvářet nejen přehledný systém výhod, ale také přemýšlet o tom, jak posilovat jejich sebe-identifikaci. Zda to bude prostřednictvím jednotného mysliveckého stejnokroje, časopisu, který bude (stejně jako třeba v Rakousku) součástí členství nebo něčeho úplně jiného, je k diskuzi.
Podstatné ale je, aby každý ze členů cítil, že je to i JEHO organizace. Aby věděl, že si v Lešanské dnem i nocí lámou hlavu s tím, jak ho potěšit, jak mu zpříjemnit a ulehčit myslivecký nebo třeba i soukromý život. Ne všechno se nejspíš povede, a ne všichni budou hned spokojeni. Ale jedná se o základní změnu atmosféry, o nasměrování vstříc k našim lidem. Pak se dá i mnohé odpustit nebo překousnout. Pokud se tohle nepovede, pak nám zbývají už jen nekonečné diskuze o tom, kdo bude tím posledním, který jednou v Lešanské zhasne…
Martin HORÁLEK
předseda Redakční rady
Profesně se mnoho let věnuji oblasti náboženství a církví. Jako novinář je sleduji sice se znalostí věci, ale zároveň s určitým odstupem, který mi umožňuje kritický, a snad i objektivní nadhled. V poslední době jsem pro Českou televizi připravoval několik publicistických pořadů, které reagovaly jednak na výsledky sčítání lidu, ale také na sociologické průzkumy, které pro církve dopadly velice špatně. Stručně řečeno, církvím dlouhodobě ubývají věřící a zároveň se musí vypořádat se značnou mírou nedůvěry většinové společnosti.
Podle názoru sociologů to souvisí se všeobecným trendem, pro který je určující všeobecná nechuť lidí podřizovat své jednání jakýmkoliv institucím nebo autoritám. Model všeobecné, celospolečensky akceptované instituce, podle všeho definitivně ztratil svoji platnost. Na biskupa nebo faráře, který poučuje druhé a radí jim, jak mají žít, už dnes zkrátka není nikdo zvědavý. Ba co víc, tradiční církve se ocitly na volném trhu nejrůznějších nabídek duchovního vyžití v různých formách a s nejroztodivnějším obsahem. Jsou z toho překvapeny, občas i trochu pobouřeny.
Nic to nemění na tom, že jsou znenadání v úplně jiném postavení, než na které byly mnoho let zvyklé. Pokud nechtějí přijít i o poslední zbytky svých oveček, musí se co nejrychleji na nové podmínky adaptovat. Bagatelizace nebo zpochybňování nepříznivých trendů celou situaci jen zhoršuje.
Samozřejmě, že se v mysliveckém časopise nerozepisuji o tradičních církvích bezdůvodně. Připadá mi totiž, že zde existuje mnoho paralel, které lze velmi dobře aplikovat i na Českomoravskou mysliveckou jednotu.
Hned první podobnost spočívá v tom, že také nám dlouhou dobu setrvale ubývají členové. Každý sociolog vám potvrdí, že nejsou ani tak důležitá absolutní čísla, jako dlouhodobé trendy. A ty nám signalizují drsnou realitu: pokud se v ČMMJ něco zásadním způsobem nezmění, pak neodvratně spěje ke svému konci. Můžeme diskutovat o tom, jak dlouho to bude trvat nebo komu to přinese prospěch, ale výsledek je zřejmý.
Tady bych mohl svůj příspěvek docela dobře ukončit. Ale protože mám ČMMJ rád a záleží mi na ní, pokusím se načrtnout i směr možného východiska ze stávající krize.
Když jsem se jako novinář zúčastnil školení na jednom z nejprestižnějších míst, kterým je floridský The Poynter Institute, vtloukali nám do hlavy základní poučku: Vždy a za každých okolností si musíte klást otázku „PROČ?“ To je klíč, který vás dovede k pochopení situace, ve které se nalézáte. Klíč, který vám odemyká dveře k potřebnému poznání souvislostí a motivací, zřejmých i těch skrytých. Když si například nebudete schopni rychle a přesvědčivě odpovědět na otázku, proč má vzniknout film, článek nebo reportáž, vůbec s ním nezačínejte.
Vzpomněl jsem si na tuto zásadu v kurzech mysliveckých adeptů. Bezděky a spontánně se mě totiž budoucí myslivci několikrát zeptali - a proč bych měl být v ČMMJ? Z vlastní zkušenosti vím, že člověka, který se takto zeptá, neuspokojí ani výhody pojistného systému, ani odkaz na mnohaleté tradice či potenciální vliv při politickém lobbingu. To všechno jsou jistě věci důležité, ale přesto jen druhotné.
Nejpodstatnější je, jaký vztah si člověk k dané organizaci vytvoří, jakou afinitu k ní cítí. A tady se dostávám k jádru problému.
Domnívám se totiž, že ČMMJ se stalo to, co už v minulosti mnoha jiným institucím. Přestaly si sami sobě klást otázku "PROČ?" A tak měsíc za měsícem a rok za rokem produkují „jakousi činnost“, jejich orgány zasedají, rozdělují si úkoly a některé se dokonce i plní, zaměstnanci často nevědí, kam dřív skočit, ale vynaložené úsilí vůbec neodpovídá výsledkům. Tyto instituce často jakoby stravovaly sami sebe. Ztratily schopnost poodstoupit, podívat se na své zápolení z nadhledu. Určit si cíl, kam chtějí směřovat a toho se držet.
Výsledkem je frustrace a vnitřní rozepře. Z pohledu z vnějšku pak nečitelnost a jen minimální atraktivita pro nově příchozí.
Lhostejno zda v byznysu, ve sportu či v politice dnes směřují obrovské úsilí a finance k posílení značky. Vědí, že náklonnost lidí a pocit sounáležitosti je největší potenciál, jaký lze vůbec získat. Firmám, stejně jako sportovním klubům, došlo, že právě tudy vede hranice mezi úspěchem a zapomněním. Proto vymýšlí neustále nové způsoby, jak oslovit své fanoušky a klienty, a zkouší, jak posílit jejich klubovou či firemní identitu.
A teď si položme otázku, co za poslední roky udělala ČMMJ pro to, aby ji myslivci měli rádi, a aby chtěli být součástí jejího týmu? Budu ještě konkrétnější. Za rok budeme slavit stoleté výročí organizace i časopisu. Jak ho využijeme k prezentaci na veřejnosti? Pro kolik našich členů připravíme něco, co pro ně bude nezapomenutelným zážitkem, čeho si budou vážit, co je naplní hrdostí a bude pro ně odměnou za to, že vytrvali?
Abych se v závěru vrátil k dříve naznačeným paralelám se skomírajícími církvemi. Také ČMMJ si musí konečně připustit, že doba jedné většinové organizace skončila. Ocitla se v konkurenčním prostředí, kde musí tvrdě zápasit o každého člena. O ty nové, ale i o ty stávající. Musí pro ně vytvářet nejen přehledný systém výhod, ale také přemýšlet o tom, jak posilovat jejich sebe-identifikaci. Zda to bude prostřednictvím jednotného mysliveckého stejnokroje, časopisu, který bude (stejně jako třeba v Rakousku) součástí členství nebo něčeho úplně jiného, je k diskuzi.
Podstatné ale je, aby každý ze členů cítil, že je to i JEHO organizace. Aby věděl, že si v Lešanské dnem i nocí lámou hlavu s tím, jak ho potěšit, jak mu zpříjemnit a ulehčit myslivecký nebo třeba i soukromý život. Ne všechno se nejspíš povede, a ne všichni budou hned spokojeni. Ale jedná se o základní změnu atmosféry, o nasměrování vstříc k našim lidem. Pak se dá i mnohé odpustit nebo překousnout. Pokud se tohle nepovede, pak nám zbývají už jen nekonečné diskuze o tom, kdo bude tím posledním, který jednou v Lešanské zhasne…
Martin HORÁLEK
předseda Redakční rady
Zpracování dat...