ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

SOKOLNICTVÍM pro druhé…

Myslivost 4/2022, str. 58  Luboš Kousal
aneb Sokolníkem na Žlebech (2. část)
 
V minulém čísle jste měli možnost se začíst do rozhovoru o začátcích sokolníka a pracovníka záchranné stanice Lipec v oboře Žleby Ondry Pelikána. Jak se jeho příběh vyvinul, včetně založení sokolnické rodiny se dočtete v následujících řádcích. Navážu-li na minulé otázky, jak Ondra k práci v záchranné stanici přišel, je celkem logické pokračovat i s dotazy týkající se sokolnictví a prezentaci dravců a sov.
 
Pojďme tedy k sokolnictví, které nemusí vždy znamenat jen výcvik dravce pro lov, ale důležitou činností je výcvik pro ukázky veřejnosti a výchovné programy pro školky a školy. Kolik máte k dispozici dravců a sov, zapojených do vašich programů?
V současnosti je to 21 dravců a sov a krkavec, kteří jsou vycvičeni k volnému létání a při ukázkách se lidem představují.
 
Jaké programy máte? Kolik třeba pro mateřské školy, základní školy prvního nebo druhého stupně a nebo máte jenom jeden s drobnými obměnami? A dal by se ve stručnosti takový program popsat? Není to přece jen o letových ukázkách…
V oboře Žleby máme pro školy program na celé dopoledne, při kterém dětem ukazujeme různá mláďata, práci záchranné stanice, mohou si například i střílet z luku nebo si brát dravce na rukavici, ukazujeme i místní chloubu - bílé jeleny. Ale i tak musím říct, že největší úspěch má vždy ukázka dravců, protože je to velmi akční podívaná. Snažíme se představit dravce trochu jinak, než většina ostatních sokolníků, ale to se musí vidět, těžko nějak popsat.
Občas také jezdíme my za dětmi do škol. Máme takový jednoduchý program zaměřený na běžná zvířata naší přírody. Vozíme s sebou savce, ptáky, plazy a hmyz a ukazujeme dětem zajímavé smysly zvířat, živá zvířata přitom mají děti v těsné blízkosti. A pokud to zvířatům nevadí, mohou se děti některých i dotknout.
Takže programy máme vlastně jen tyto dva. Pokud program dobře funguje pro děti a hlavně ho zvládnou v pohodě i zvířata, je lepší program neměnit. Ne každé zvíře dobrovolně a v klidu zvládne převoz v autě nebo změnu prostředí, a proto jsme od ukázek dravců mimo oboru již úplně opustili. Stejně nejsme schopni ani vzdáleně napodobit takovou kvalitu, jako když pustíme v oboře mnoho dravců najednou a tam se chovají naprosto přirozeně, protože jsou tam doma.

12-Sup-belohlavy.jpg
 
Jak je to s veřejností a ukázkami pro ni? Převládají na ukázkách sovy nebo dravci a kolik jich pro tyto účely máte?
Při ukázkách v oboře převládají dravci, kteří jsou celkově předvídatelnější a lépe se cvičí. Je u nás možné tedy vidět létat šest sov, čtrnáct dravců a jednoho krkavce.        
 
Mohl bys nám seřadit a popsat sovy a dravce, které máte od nejmenších po ty největší? A také porovnat kolik a čeho ten nejmenší za den zkonzumuje, a to třeba i v porovnání s tím největším dravcem?
Pokud bych měl vyjmenovat sovy, tak je možné vidět létat sýčka, kalouse, puštíka, sovu pálenou a dva výry. Z dravců je možné vidět tři poštolky, tři rarohy, dvě káně Harrisovy, káně lesní, luňáka hnědého, dva orly stepní, orla mořského, orla bělohlavého a supa. Taky zloděje krkavce, který mezi dravce nepatří. Většinu z nich při ukázkách máme puštěné společně v jednu chvíli.
Pokud bych porovnal poštolku vrabčí jakožto jednoho z nejmenších dravců světa a supa bělohlavého, patřícího do kategorie velkých dravců, tak ten váží jako 80 poštolek. Přitom ale z hlediska krmení poštolka dá jedno jednodenní kuře a sup obvykle 10 až 15 kuřat. Takže je vlastně sup daleko úspornější a ekologičtější.
 
Kterou ze sov si nejvíce ceníš a proč a na totéž bych se zeptal u dravců?
Tohle je vždy hrozně těžká otázka, protože na každém dravci si vážím něčeho jiného. Každý je jiný, každý má svou vlastní osobnost a každý má své jasné místo v naší práci. Většinu jsem měl od mláděte, a tak mi přirostli k srdci. Ale pokud bych měl vybrat, tak to jsou asi jedinci, s jejichž výcvikem jsem strávil nejvíce času. Ze sov by to byl výr Evžen a z dravců by to byl orel stepní Sofie. Mám s nimi nejvíce zážitků. Dobrých i těch špatných, ale i ty se počítají. 
 
Máš mezi „svěřenci“ nějakého povahově „nevyzpytatelného“, u kterého si nikdy nejsi jistý, co vyvede? Pokud ano, tak jak se to projevuje?
No možná by byla jednodušší otázka, zda mám dravce, který mě nikdy nedokáže vykolejit a překvapit. Takových překvapení by byla celá hromada. Třeba když sup zaběhne mezi lidi a vytáhne koženou kabelku za 10 000 Kč a začne jí cupovat. Nebo když hledám orla, který se nevrátil po ukázce zpátky a najdu ho v potoce, kde mu kouká jenom hlava. Prostě si zašel do lázní. Nebo když naprosto nejspolehlivější káně Harrisova, která létá deset let bez zaváhání, se najednou otočí a odletí stovky metrů do zámeckého parku prohánět návštěvníky se psy. Každý jedinec má své vrtochy a nikdy se na ně nelze stoprocentně připravit. Proto je to i taková zábava.
 
Kdybych to teď trochu rozdělil a nevztahoval to jen na tebe, tak která ze sov je u vás nejoblíbenější a totéž bych se zeptal i na dravce…
Podle počtu adopcí od běžných lidí je asi nejoblíbenější sova pálená Scotty. Celkově se jedná o jednu z nejkrásnějších sov na světě, takže se není čemu divit. Z dravců je takovým naším idolem orel bělohlavý Alžbětka. To je prostě majestát, kterého snad obdivují všichni, kdo ho spatří. 
                                   
Mezi tvými videi jsem před několika roky viděl létání s orlem stepním na zřícenině hradu Lichnice. Je to výjimka nebo pravidelnost v rámci udržování dobré fyzické kondice dravce? Ve stanici máte orlů víc, chodíš takto létat s každým?
Bývalo to celkem pravidelné, ale dnes už se k tomu málokdy dostaneme, povinností už je tolik, že na takovéto „poflakování“ s orlem po horách již není ani čas, ani moc energie. Doufám ale, že se to otočí zpátky a budeme zase jezdit. Už jenom kvůli mojí orlici Sofii, která si to vždy užívala. Navíc to jsou přesně ty zážitky, proč jsem se stal na dravcích v podstatě závislý, a tak bych se rád vrátil ke kořenům.
Jinak ale obecně dbáme na to, aby každý dravec i sova v oboře létali každý den, i když někteří nevystupují zrovna při ukázce, vždy je během dne necháme proletět. Bohužel nelze s každým vyjíždět někam daleko, takže se musí spokojit s více než stohektarovou oborou, kam chodíme trénovat.
Hodně dravců si ale, pokud chce, ten výlet udělá samo a není žádnou výjimkou, že se vrátí třeba až za několik hodin. Pokud je dravec v dosahu signálu vysílačky, ani je nechodíme hledat. Orel bělohlavý si třeba nenechá vysílačku nandat vůbec, takže občas pozorujeme, jak vystoupá spolu s divokými mořskými orly do oblak a tam zmizí. Večer pak zase sedí nad svým posedem a nechá se uklidit. Nikdy zatím neodletěl tak, že bychom pro něj museli dojet. Jen to nechci zakřiknout…
 
S dovolením zabrousím trochu do soukromí. Jak jste se s nynější manželkou Lenkou seznámili? Měli na tom zásluhu dravci, anebo přímo záchranná stanice?
Lenku jsem poznal už na střední škole, těsně předtím, než jsem poprvé šel do obory. Takže jsem s Lenkou už více než patnáct let. Hned druhý rok jsem ji do obory přivedl také a od té doby jsme to tam spolu vlastně tak nějak převzali. A zda měli dravci zásluhu na našem seznámení? Řekl bych spíš, že je hlavně štěstí, že zatím neměli zásluhu na našem rozvodu, patnáct let každodenního soužití doma i v práci si asi umí málokdo představit. Ale popravdě - asi jsme spolu hlavně kvůli dravcům i stanici, protože společně něco velkého budujeme a myslím, že se skvěle doplňujeme. Vážíme si jeden druhého za to, co kdo umí, ale zároveň už také velmi dobře známe svoje slabiny, a tak nás snad už nic nepřekvapí.

14-sokolnicka-svatba.jpg
 
A byla svatba sokolnická za účasti dravců a kamarádů sokolníků, nebo jste to pojali více „civilně?“
My jsme se do svatby nijak nehrnuli, já sem chtěl zůstat svobodný jako pták až do konce života, takže jsme spolu chodili asi deset let a Lence to asi taky vyhovovalo. Pak jsem se jednou trošku zapovídal s kamarádem a on mi barvitě vylíčil, jak je to skvělé, když tu svojí požádal o ruku a že každý chlap by to měl udělat. Tak jsem do toho šel, prostě mne ukecal, žádost o ruku proběhla jednoho večera v oboře, svíčky vedly až k našim orlům Sáře a Sofii, před kterými jsem se chystal pokleknout. Vtom se Lenka zeptala „co tu sakra dělaj ty svíčky, to nejde proud?” - no a bylo po romantice. Pak jsem ji nabídl dva prsteny, ať si vybere, jeden byl ze zlata a druhý ve tvaru lišky. Chytře si vzala oba.
Svatba byla samozřejmě taky v oboře, protože jsme nikdy nezavřeli a lidi neposlali jen tak domů, tak ani tehdy jsme si to netroufli. Návštěvníci docela koukali, když najednou do obory přicházel sokolnický průvod a za nimi nevěsta na bílém koni. Já už jsem čekal na place, kde dělám ukázky a své ano jsme si řekli před celou rodinou, tím myslím tedy i před všemi našimi dravci.
 
Jak moc se vaše společná práce prolíná soukromým životem? Lze to vůbec oddělit? Máte doma také nějaké svěřence ze stanice anebo příchodem domů vstupujete do „jiného světa?“
Popravdě my žádný soukromý život ani nemáme. Právě teď máme doma potkana, hada a šváby, kteří s námi jezdí na programy do škol, na chodbě pak v kádi ježka se zápalem plic, na balkoně ve velké kleci dlaska, který má odmala zlomené křídlo a nejde pustit do přírody a úplně si na nás zvykl. K tomu v garáži patnáct ježků, kteří zimují, ve sklepě dvacet netopýru z pokáceného stromu, krahujce s poraněným křídlem a kalouse poraženého autem. Do toho všeho ve voliérách kunu a hranostaje, kteří zůstali jako naši mazlíci úplně od malička a 12 dravců a sov ze Žlebů ve voliérách.
To je teď v zimě, jinak přes léto bydlíme přímo v oboře, už jsme ani nestíhali jezdit domů. Takže jednou za týden jedeme domů jen vyprat a navařit jídlo. V oboře je krásný srub, je to celkem romantika, ráno vstanete, rozlepíte oči a vidíte pasoucí se tlupu bílých jelenů, přímo pod oknem vás pozdraví výr a všude zpívají ptáci, jinak neslyšíte nic jiného, žádné zvuky civilizace. V září se pak celou oborou linou hluboké hlasy troubících jelenů.
 
Sedí tu s námi Lenka, dovolím se zeptat, co tě přesvědčilo, že jsi začala pracovat v záchranné stanici?
Tehdy, když jsem hledala brigádu na letní prázdniny, se naskytla možnost s Ondrou pracovat v Oboře ve Žlebech. Jednalo se o prodávání vstupenek a o základní úklid u zvířat. Popravdě řečeno, jak vypadá orel nebo sup jsem do té doby věděla možná pouze z televize. Práci jsem ale postupně úplně propadla. Lidé nosili do obory zvířata z volné přírody, která potřebovala pomoc, měla různá zranění nebo to byla osiřelá mláďata. Mě to bavilo, bylo to zajímavé a nové, postupem času se z toho stal můj život. Musím říct, že když jsem nastupovala, nevěřila jsem tomu, že zůstanu, byla to prostě jen brigáda, ale nakonec se z brigády stal způsob života. Je úžasné, že nikdy nevíte, jaký den bude a co vás čeká. A to, že jsme ve stejné práci celý den spolu nevím, zda je plus nebo ne, každý ale máme na starost jiné věci. Jsme sice ve stejné práci, ale někdy se potkáme jen u ranního kafe a pak u večeře a přes den si kolikrát jen voláme, co je ještě potřeba udělat, i když jsme ve stejném areálu.
 
A máte vůbec čas na sebe? Mám na mysli čas bez dravců a zvířátek ze stanice? Měli jste vůbec dovolenou a vyrazili třeba k moři nebo jen tak za památkami, případně krásami naší přírody? Chápu, že v létě je sezóna, tak třeba v zimně na týden na hory, někam na lyže?
Čas na sebe si uděláme, ale většinou stejně je u toho nějaké zvíře, a nebo řešíme pracovní věci. Rádi chodíme na procházky po Oboře s Ondrovým orlem Sofií. Jít na procházku jen tak a při tom nevenčit nějaké zvíře, je trochu divný. Ztráta času. Jsem člověk, který musí mít všechno neustále pod kontrolou. Takže představa pro mě, že bychom jeli v sezóně na dovolenou, je zlý sen. Ono by to sice šlo, ostatní by to asi zvládli, ale problém je, že bych to nezvládla psychicky já, dovolenou bych si vůbec neužila a pořád jen volala, zda je všechno v pořádku. Když sezona skončí, tak se občas zajedeme někam podívat po republice, na pár dní zajedeme třeba i na hory. Máme tříleté dítě, tak se snažíme, aby poznala taky jiná místa, než jen oboru. Nakonec ale v oboře ji to baví stejně asi nejvíce a celou zimu se tam zase těší. Vyrostla v Oboře mezi zvířaty a už i s ní společně pečujeme o zvířata z přírody ono to ani jinak nejde a naštěstí ji to zatím baví. Uvidíme ale časem, zda u tohoto života zůstane, jako my, nechceme ji ale nijak nutit.

20-sokolnicka-rodinka.jpg
 
Máš kromě práce ve stanici a ukázkami vůbec čas na sebe? Myslím třeba kamarádky, které mají zcela odlišné zájmy, nebo takové ty „ženské libůstky“ kadeřník, nehtové studio, sem tam třeba s kámoškama na skleničku vína …
Já jsem hodně společenský člověk, takže na to nemám čas, ale snažím se do svého narvaného diáře nacpat další a další věci. Některé dny mám fakt na minuty. Moje kamarádky většinou nepoznají orla od káněte, ale jezdí za námi se svými dětmi do Obory často, scházíme se každý týden a já u toho třeba i pracuji. Kadeřník, nehty, kosmetika - to si s holkami z práce děláme po pracovní době navzájem, zavřeme, rozbalíme si věci, dáme si skleničku, ale u toho řešíme stejně zase zvířata. Jinak se už kamarádi naučili, že nemáme během sezony čas, takže pokud nás chtějí vidět, musí za námi na kafe i na skleničku do Obory.
 
A byly vůbec někdy chvíle, kdy jste se vším chtěli seknout?
Ondra. Jasně, občas jo. Na začátku třeba jsem byl bezradný, protože jsem dělal zbytečné chyby a to člověka štve. Celý den jsem třeba stál pod stromem a koukal na orla, jak si dává siestu. Děsně jsem se bál, že už ho nikdy nedostanu dolů a budu ho platit nebo tak něco. Dneska už si jdu raději v klidu uvařit kafe a on moc dobře ví, kam se má vrátit domů.
Trudomyslnost mne někdy přepadne, když se na jaře vše sejde - mláďata ve stanici, školní výlety, sponzoři, ukázky dravců pro veřejnost, natáčení filmů a vše je potřeba stihnout teď hned. To člověka docela vyčerpá, jede se od rána do noci, večer jen padám do postele a druhý den zase. Ale snažím se hlídat, abych nevyhořel, protože by mě strašně štvalo, kdybych začal nenávidět lidi a zvířata.
Myšlenky se vším seknout občas přichází, když přijdeme o nějaké zvíře, například když nám místní rybář otrávil orla nastraženou rybou na volavky přímo v oboře.
Lenka: Já tohle asi zatím nemám, já bez toho shonu a hektického tempa asi neumím žít. Pro mě je mnohem horší, když se nic neděje.      
 
Jaké máte plány do budoucna? Třeba pořízení nějakého vzácného nebo netradičního dravce? Nebo snad rozšiřování činnosti stanice ve Žlebech?
My jsme v oboře dosáhli kapacitního i osobního maxima, co se dá zvládnout. Lidí chodí hodně a areál už zvětšovat nejde. Máme ale samozřejmě nápady na rozšíření expoziční trasy, ale to není jen na nás.
Co se týče touhy po vzácném dravci, tak bych chtěl rozšířit kolekci o české dravce, exotika mě vůbec neláká. Takže by bylo úžasné mít třeba v expozici nějaké motáky. Zraněné máme, ale ochočeného ne, přitom jsou u nás v přírodě všude a lidé je vůbec neznají. Taky doufám, že se nám podaří odchovat orly křiklavé od našeho páru.
Chystám se také rozšířit prostory u sebe doma a ze staré autodílny bych chtěl vybudovat pěknou ordinaci pro ošetřování zvířat v intenzivní péči. Chybí nám také další velké orlí voliéry, aby nemusel být žádný dravec přes zimu uvázán u posedu, bude to ale celkem náročná stavba a za tímto účelem nás čeká vlastnoručně vytěžit kousek lesa a nechat si to pořezat na trámy a latě, abychom mohli stavět.
No a hodně úsilí vkládáme do projektu NatureTV, třeba nyní doděláváme velký dokument o Železných horách. Bylo by pěkné mít nějakou větší zakázku o přírodě, aby se nám aspoň zaplatila technika. Líbil by se mi třeba seriál o biotopech české přírody. Honza má rozsáhlý archiv divokých zvířat, tak by se aspoň dal pořádně využít.
 
Co bys chtěl na závěr vzkázat čtenářům časopisu Myslivost?
V podstatě bych chtěl asi vzkázat to, čím končím některá svá povídání ve školách. Dnes není vůbec složité přírodu sobecky využít, vytěžit a zničit, je naopak velmi těžké přírodu zachovat, respektovat a uskromnit se. Stále máme jako společnost pocit, že musíme přírodu ohýbat a maximalizovat tak zisk, ať jde o zemědělství, zvěř nebo cokoliv jiného. Někdy ale může být ještě lepší pocit, než pocit zisku, když přírodě dáme prostor a poskytneme pestrost. Pak se totiž projeví její opravdová krása, a to může být odměna pro nás pro všechny.                          
 
S členy Klubu sokolníků ČMMJ a pracovníky záchranné stanice Lipec – Obora Žleby
si povídal
Luboš KOUSAL

Snímky O. Pelikán, J. Kuchyňka a archiv Záchranné stanice Lipec

Zpracování dat...