ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Shodu s vlastníky pozemků potřebujeme a záleží na nás, jak ji budeme tvořit

Myslivost 4/2022, str. 10  Jiří Kamler
V únorovém čísle Myslivosti předseda ČMMJ Ing. Jiří Janota apeluje na hledání shody v otázkách podoby zákona o myslivosti. S tímto podnětem hluboce souhlasím a moc bych si přál, aby hospodaření se zvěří bylo založeno na shodě všech zúčastněných, z nichž jsou vlastníci pozemků, disponující právem myslivosti, na prvním místě důležitosti. Uvědomme si, že myslivost je u nás již několik století spojená s vlastnictvím pozemku a šance, že by došlo k tak razantní změně legislativy je prakticky nulová.
Pokud tedy stojíme o stabilitu naší myslivosti, tak bychom se měli zajímat i o mínění vlastníků pozemků, protože čím déle bude doba jejich nespokojenosti trvat a čím větší ta nespokojenost bude, tím převratnější změny mohou nastat. A to je určitě na škodu celé myslivosti.
V obecné potřebě shody se asi shodneme, horší už je to ale v tom, jak by výsledek měl vypadat a zda jsme ochotni k nějakému kompromisu. Shoda přece není něco, co se dá najít někde na ulici, nebo vyhrabat na půdě. K něčemu takovému je potřeba se dobrat jednáním založeném na pravdivých údajích, vzájemném respektu k názorům druhých, ochotě naslouchat a hledat řešení přijatelná pro všechny strany. Právě v dnešní době, kdy se možná bude rozhodovat o tom, kterým se naše myslivost na dlouhou dobu vydá, je nanejvýš potřeba, aby Českomoravská myslivecká jednota měla pozici seriózního partnera, se kterým má smysl komunikovat.
Asi nejspornější téma jakéhokoliv jednání mezi myslivci a vlastníky budou škody zvěří. Ty jsou vlastníky často vnímány jako značný problém, který ohrožuje jejich hospodaření, a naopak myslivci je považují za bezvýznamnou věc a uváděná čísla zlehčují či zpochybňují.
V této souvislosti bych rád připomněl, že škody zvěří jsou v našich zemích problémem již několik staletí. Za všechny historické dokumenty lze připomenout např. Lesní řád Marie Terezie, z roku 1754. Ten měl za cíl zlepšení nedobrého stavu lesů a věnuje i škodám zvěří. V této souvislosti konstatuje, že: „mezi jinými, porostlinám nejvíc škodlivými věcmi jest přílišné rozplemeňování a hájení vysoké, černé a srnčí zvěře, která ničí nejpěknější mlází“.
Co k tomu po skoro 300 letech dodat, než, že vše pořád platí a nerovnováha mezi početností zvěře a krajinou se pravidelně vrací a chovatelé zvěře, pokud nejsou přinuceni, tak velmi často zanedbávají své regulační povinnosti. To je ale zrádná cesta a můžeme se poučit z historie, kdy se problémy nechaly tak dlouho gradovat, až to vyústilo v radikální opatření, jak tomu bylo u černé zvěře: „Abych zlepšila vyživovací stav mých věrných poddaných a odvrátila vše to, co by jim a jimi zpracovávaným kulturám zemědělským mohlo být jakýmkoliv způsobem škodlivé, proto jsme vzaly v úvahu ony neobyčejně veliké škody, které působí zemědělcům žijícím jedině z výsledků své lopotné práce na pozemcích jimi obdělávaných ta okolnost, že je na mnoha místech v nadměrném počtu chovaná zvěř, hlavně však černá, a také proto, že všechny již vydané výnosy nic nepomáhají, o čemž nám docházejí čas od času stížnosti, rozkazujeme proto, aby byly odvráceny tyto stížnosti našich poddaných, postupované nám hlavně pokud jde o černou zvěř a aby byla jim poskytnuta okamžitá pomoc snížením jejich počtu a že v budoucnosti nikomu, ať je to kdo chce, nesmí být dovoleno dochovávání černé zvěře jinak nežli v oborách – s onou černou zvěří, která bude zastižena kdekoliv, ať je to v lese nebo ve volnosti, nechť je s ní naloženo jako se zvěří dravou a tím ať je zbavena jakékoliv ochrany (nařízení o zabránění volného a neusměrňovanému chovu zvěře černé z roku 1770).
Předpokládám, že takový konec našeho mysliveckého hospodaření si nikdo nepřeje, ale uvědomme si, že přehlížením oprávněných požadavků ostatních nutíme i umírněné lidi k radikálním řešením. Jen těžko se můžeme tvářit, že o tomto problému nevíme, právě naopak.
Z posledních let je u nás dostupná celá řada materiálů, které škody zvěří hodnotí a rozhodně nejde o výsledky práce nějakých jednotlivců. Za všechny bych připomněl například Národní lesnický program, metodické pokyny Ministerstva zemědělství, závěry národní inventarizace lesů prováděné Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů, opakovanou inventarizaci škod zvěří provedenou IFER a řadu dílčích lokálních studií. Obecným závěrem většiny těchto materiálů je, že takto to dál nejde, a že je potřeba snížit pastevní tlak zvěře na lesy a zemědělské plodiny.
I já sám se vlivu zvěře na vegetaci dlouhodobě věnuji a můžu potvrdit, že naše lesy jsou velmi často nepříznivě ovlivněny potravním chováním zvěře, což vede nejen k vysokým nákladům na ochranu a nižším tržbám vlastníků lesů, ale také ke zhoršení rozmanitosti dřevin a narušení celkové stability lesů. Škody zvěří navíc zdaleka nejsou lokální problém naší země. Například vyhledávač Google na každého zájemce na první pokus vyhrne přes 80 milionů záznamů na toto téma.
Popíráním existence a významu škod zvěří podle mého názoru těžko dosáhneme nějaké shody. Spíše se naopak řadíme mezi různé extrémisty, což určitě není zrovna dobré východisko k nějakému hledání společného řešení. Vždyť takto hrozí, že můžeme být těmi, jejichž názory nebudou mít žádnou váhu.
Je dobré si připomínat, že myslivost v Evropě nemá vůbec lehkou pozici a můžeme očekávat, že protimyslivecké nastavení společnosti bude i u nás stále silnější. Máme velkou výhodu snad v tom, že v zemích na západ od nás vidíme, kam to spěje a můžeme s tím něco dělat, dokud je čas.
Hlavní prioritou dneška by mělo být nalezení spojenců, přičemž našimi nejbližšími by měli být vlastníci pozemků. Jak asi dopadneme, když si ze spojenců děláme nepřátele?
Příští rok si budeme připomínat sto let od založení jednotné myslivecké organizace a budeme se hrdě hlásit k odkazům zakladatelů. V této souvislosti by bylo dobré si připomínat, že u vzniku Československé myslivecké jednoty stály významné a charakterní osobnosti, které dokázaly získat širokou podporu pro myšlenku jednotné organizace. Respekt k vlastnictví pozemků a zachování rovnováhy v krajině byl pro ně samozřejmostí.
Rád bych v této souvislosti připomněl citát jednoho z prvních předsedů ČSMJ, prof. Ing. Antonína Dyka, profesora ochrany lesů a myslivosti na brněnské lesnické fakultě: „Hříchem proti myslivosti je chovati a zejména přezimovati více zvěře, než je možno vyživiti bez úhony pro její zdravotní stav, jakož i pro honbiště samo.“ (Antonín Dyk, Malá myslivost 1934).
Celé naší myslivosti i ČMMJ proto přeji, abychom společně dokázali najít cesty k dlouhodobě udržitelnému chovu zvěře založené na spolupráci s vlastníky pozemků a ostatními.
Prof. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.
Lesnická a dřevařská fakulta,
Mendelova univerzita v Brně
 
 

IMG_2816.JPG
Důsledek poškození kůry ohryzem. Takto dochází k nevratnému zničení celých porostů a správné myslivecké hospodaření by takové poškození nemělo dopustit.

Zpracování dat...