ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Výreček malý

Myslivost 4/2022, str. 40  Tomáš Grim
Nový hnízdící druh České republiky?
 
Výjimečnou událostí na scéně naší přírody se vloni stalo první městské – a teprve druhé historicky doložené – hnízdění výrečka malého. Odhalení dokonce hned dvou městských hnízdění se událo za bezprecedentního zájmu veřejnosti. Význam zapojení laiků nelze přecenit: bez něj by totiž nad oběma hnízděními nejspíše zůstal otazník. První vlaštovky samozřejmě jaro nedělají, jak je ostatně zřejmé z prvního prokázaného výreččího hnízdění v roce 1998 v Bílých Karpatech. Po něm výreček u nás hned „vyhynul,“ dokonce na další téměř čtvrt století.
 Stane se tedy až teď, na „druhý pokus,“ výreček naším novým pravidelně hnízdícím druhem? K nalezení odpovědi na tuto aktuální otázku můžete přispět i vy!

_CZ17739_Otus-scops-NEF_DxO_DeepPRIME_corr.jpg
 
Výrečka malého jistě mnozí z vás důvěrně znají ze Středomoří. Měkké pískání patří, možná bez nadsázky, k neodmyslitelné akustické kulise pobytu v chorvatském či řeckém kempu. Čekat však setkání s touto vyloženě teplomilnou sovou u nás by asi napadlo jen málokoho. Oprávněně – záznamy výrečků v našich zemích sice sahají až do předminulého století, ale jedná se o události až donedávna naprosto raritní. Jinými slovy, po většinu let za poslední dvě staletí nemáme vůbec žádné zjištěné výskyty výrečka.
Teprve od roku 2010 je u nás výreček pravidelným zatoulancem. Přesto býval i poté počet každoročně zaznamenaných jedinců velmi nízký, pověstně „na prstech jedné ruky,“ nanejvýš i té druhé.
Rekordním pak byl rok 2021. Vloni totiž bylo přirozeně, tedy bez playbacku (provokace nahrávkou), zaznamenáno 15 jedinců. Toto číslo je rozhodující, při výzkumu početnosti jakýchkoli ptačích populací se hlasová provokace zásadně nepoužívá. Pokud tedy chceme porovnávat početnost výrečka s dalšími druhy u nás, musíme vyloučit všechny záznamy, které by takové porovnání zkreslily použitím playbacku.
Takže jen pro zajímavost - v roce 2021 bylo dalších 22 výrečků na našem území odchyceno a okroužkováno. Téměř jistě vždy na „playback“ – bez něj je šance, že se výreček jen tak sám od sebe zatoulá do sítí, prakticky nulová. Proč? Jednoduše proto, že je velmi vzácný. Vždyť se nacházíme daleko za severním okrajem jeho pravidelného hnízdního areálu. Tím je Maďarsko, slovenská populace je tak malá (pouhých pár desítek párů), že právě proto ani nemůže být samoudržitelná; vzniká tedy spíše „přelivem“ jedinců z populace maďarské, která čítá tisíce párů.
Že bez provokace nahrávkou je šance na setkání s výrečkem zanedbatelná, má i další důvod. Kroužkovatelé pokrývají jen zanedbatelnou plochu území. Zamysleme se nad pouhými pár desítkami metrů sítí, a často ani to ne, které kroužkovatel natáhne na své lokalitě, a kterou od další odchytové lokality dělí nejčastěji desítky kilometrů. V takové mezeře samozřejmě zjistit výrečka bez provokace nahrávkou skoro nelze: nikdo tam nechytá a výreček zatoulaný mimo oblast svého přirozeného výskytu má zpravidla jiné starosti než obhajovat teritorium – má starost, jak vůbec přežít v prostředí, které mu z podstaty věci nevyhovuje. Kdyby totiž vyhovovalo, bude tam samozřejmě dávno hnízdit. Ostatně pro ptačí zatoulance, jakéhokoli druhu, je typické, že se neozývají.

_CZ16730_Otus-scops_corr.jpg
 
Megararita
 
Sečteno a podtrženo: najít výrečka je svátek a důvod k velké radosti. K radosti, která naprostou většinu návštěvníků přírody nepotká – dokonce někdy nepotká ani ty, kteří jdou na „jistotu“, jak budu vzápětí ilustrovat na skutečném případu, který se loni v Olomouci stal.
Vhodným porovnáním a měřítkem jedinečnosti takového nálezu jsou zjištění nových druhů ptáků pro Českou republiku. Pro takové nálezy se mezinárodně vžilo označení megararita, pro odlišení od „obyčejných“ rarit, tedy druhů, které se zatoulávají třeba i několikrát za dekádu.
Pozorování megararity je bez nadsázky životní událostí: naprosté většině ptáčkařů („birderů“ či „birdwatcherů,“ jak jim podle anglického vzoru převzatě říkáme i u nás) se takový nález nepoštěstí za celý život ani jednou. Pochopitelně - za posledních třicet let máme v ČR za rok průměrně jen jeden nový ptačí druh, který se k nám zatoulal, lidí, kteří pozorují ptactvo, jsou u nás přitom už tisíce, takže na 99 % z nich žádný nový druh nevybyde. Nový druh je nový jen jednou, i když takovou raritu najdete později i vy, podruhé už prostě není poprvé, byť i tak je to ovšem silný zážitek. Ale jak vzápětí vysvětlím, z hlediska poznání života ptáků jsou ony neprvní, pozdější nálezy nakonec mnohem významnější!
Neodpustím si drobnou, ale pozoruhodnou odbočku – týká se rarity, tentokrát ale ne opeřené. Kontrola jednoho z hnízd výrečků v Olomouci si vyžádala výstup na střechu ZŠ Stupkova. V zateplovacím plášti školní budovy tam zahnízdili výrečci v dutině, kterou 11,5 m vysoko vytesala žluna zelená. Během akce jsme našli velký blanokřídlý hmyz, kutilku kalifornskou (Chalybion californicum). Jedná se o nepůvodní invazní druh původem ze Severní Ameriky. Na tom by až nic tak mimořádného nebylo – nebýt toho, že kutilka kalifornská byla v ČR nalezena poprvé až v roce 2018, a to přímo u řečené školní budovy!
Zpět k raritám opeřeným. Nálezy nových hnízdičů jsou očekávatelně ještě méně časté než nálezy prostých zatoulanců. Uvažte, že jeden zatoulanec tu už nestačí a ti dva se navíc musejí potkat v oblasti, kde jejich druh normálně vůbec nežije! A k tomu se musí nachomýtnout vhodné podmínky pro výchovu mláďat – to jsou mnohem přísnější požadavky než na pouhého zatoulance, byť megararitního, kterého může hurikán ostatně zafouknout úplně kamkoli. A hnízdění, navíc úspěšná (jako v případě olomouckých výrečků), jsou z biologického pohledu samozřejmě neporovnatelně zajímavější a důležitější než pouhé zatoulání se. Zatímco zatoulanec solitér je „slepá ulička,“ tak pouze díky úspěšným hnízdění celých párů se druh může usazovat v nových oblastech a šířit se.
Pro zajímavost na ukázku české hnízdní megararity posledních let: volavka rusohlavá (2016), labuť zpěvná (2017, mediální ptačí hvězda samice Zpěvanka) a moták stepní (2020), to jsou skutečné a neopakovatelné zoologické senzace roku.
Výreček sice zahnízdil před loňskými olomouckými nálezy hnízd už jednou (1998; pozn.: navzdory některým tvrzením v literatuře žádné další přesvědčivé důkazy hnízdění až do loňského roku zveřejněny nikdy nebyly), ale i tak si troufám pasovat „výrečky 2021“ na zoologickou událost roku. Jednak kvůli městskému prostředí, které záznamy posouvá do jiné a naprosto fascinující ekologické roviny, jednak kvůli zapojení veřejnosti, které v podobné situaci u nás nemá, pokud vím, obdoby. Na výrečky se totiž přijelo ze všech koutů republiky podívat víc zájemců než na jakéhokoli vzácného zatoulance či hnízdiče v historii českého ptáčkaření předtím, snad s výjimkou dnes už legendární Zpěvanky. Kromě toho se jednalo rovnou o dvě hnízdění zároveň – něco podobného se v minulosti u nás nestalo snad u žádného druhu.
Olomoučtí výrečci jsou tedy z těchto tří důvodů megararita par excellence. Přesto mám jakožto biolog dobré důvody k podezření, že u nás mohou hnízdit i desítky párů, které však unikají pozornosti. Důvody jsem podrobně popsal jinde (viz připojené odkazy na literaturu), zde navíc uvedu dva konkrétní případy, překvapivé, leč pravdivé.
 
Výreček nenalezitelný?
 
Kolik pozorování výrečků uteče pozornosti, protože pozorovatel „nemůže uvěřit“? V reakci na tehdy čerstvě zveřejněný článek o výrečcích v časopise Ptačí svět mi psal čtenář, že má zatím nezveřejněné pozorování výrečka. Slyšel ho v červnu z hotelu Flora, kde byl ubytován. Domníval se však, že má halucinace, a proto pozorování nezveřejnil. Není zas tak divu – pár let předtím bych asi reagoval stejně: pozorovat u nás výrečka přece „nehrozí“, to musel být nějaký industriální městský umělý zvuk, přece…
Jiný případ dokládá, jak těžké je výrečky najít, i když jdete „najisto“. Kolega ptáčkař se na loňské olomoucké výrečky vypravil až z Českomoravské vrchoviny. Výrečka našel vysoko na stromě, vyfotil a spokojeně se vrátil domů. Až tam se k jeho rozčarování ukázalo, že „výreček dopadl tragikomicky. Měl jsem za to, že jsem ho viděl vysoko na vrbě zašitého ve větvích. Doma na fotkách jsem zjistil, že jsem fotil nějaký suchý pahýl, a tak jsem znejistěl a smazal si ho ze seznamu pozorovaných druhů.“
Pro takový výsledek mám naprosté pochopení; jak jsem tehdy kamarádovi odpověděl „včera bych výrečka snad ani nenašel, kdyby nezačali lidi okolo mluvit nahlas a 7 m nad zemí nevykouklo mládě z místa, které jsem předtím prohlížel marně.“
S podobnými problémy se potýkali pozorovatelé nakonec asi vždy. První slovenské hnízdění výrečka prokázal klasik slovenské ornitologie Branislav Matoušek už v roce 1953. V svém reportu, publikovaném v roce 1955 v časopise Biológia, označuje hnízdění výrečka po právu a stejně jako my v loňském roce jako „raritu“. I o plné tři generace později mohou celé skupiny pozorovatelů podepsat Matouškovu zkušenost, neboť také olomoučtí výrečci „svoje miesto menili nenápadne, neviditel'ne za hustého večerného súmraku bez toho, že by sa ich presný počet dal zistiť.“
 
Zapojíte se do výrečkobraní?
 
Pro řadu pozorovatelů, především z řad amatérů, laických nadšenců, se výrečci stali neodolatelnými právě proto, že se jednalo o megararitní událost. Člověk ale nemusí být sběratel jedinečných pozorování, aby mu došlo, že to, co se právě teď děje u nás s výrečky, je velmi výjimečná příležitost k poznání života ptáků. Jako vědec, který se „opeřenstvem“ zabývá profesionálně, si to uvědomuji až až, kromě jiného právě proto, že se kromě jiných témat dlouhodobě zabývám výzkumem městských ptáků. Základním nedostatkem tzv. urbánní ornitologie kdekoli na světě je prakticky úplná absence přesných informací o tom, kdy který druh do daného města přišel. Je to až k neuvěření, neboť tato klíčová informace chybí i v případě těch pár relativně velmi dobře prozkoumaných měst, které máme celosvětově k dispozici.
Olomoučtí výrečci proto představují záležitost unikátní v mezinárodním měřítku. Máme doloženy záznamy z města i jeho okolí za mnoho dekád dozadu. Hnízdění máme dokumentována v detailech (včetně potravy mláďat apod.), které u podobných dokladů prakticky neexistují kdekoli ve světě. Ideální důvod zapojit se v této a dalších hnízdních sezónách do sledování výrečků, které jsme si pojmenovali jako „výrečkobraní“. Snadné to není, neboť slyšitelnost teritoriálního pískání samce v hlučném městském prostředí je sotva 200 m, ale potenciální nálezy mají nesmírnou hodnotu, jak jsem právě vysvětlil.
Že byste při sledování výrečky rušili, to se obávat nemusíte. Jak by ostatně i bez nás, tichých pozorovatelů, tak jako tak extrémní míra rušení v městském prostředí mohla výrečkům vadit? Místo k hnízdění si přece vybrali sami. Na podobné rušení jsou zvyklí ze své domoviny – téměř jistě se jedná o ptáky z dávno urbanizovaných populací, kteří se šíří na sever především zastavěnými oblastmi.
Věřím, že se i mezi čtenáři časopisu Myslivost najdou ochotní spolupracovníci a pozorovatelé, kteří se třeba stanou úspěšnými objeviteli dalších výrečků. 
 
Jak na pozorování výrečka?
 
Buďme  už během dubna pozorní, zda nezaslechneme jemné a pravidelné výreččí „ťú“. Hlas si můžete stáhnout v podobě nahrávek ze stránky xeno-canto (https://xeno-canto.org/) nebo poslechnout prostřednictvím připojených QR kódů.

QR-kod-Vyrecek-maly-1.jpg

QR-kod-Vyrecek-maly-2.jpg
Na citlivě použité hlasové provokaci není nic špatného – ostatně ji, často v mnohem rozsáhlejší míře, používají v souladu se zákony a etickými doporučeními kroužkovatelé, ptáčkaři i ornitologové. Sám používám pravidlo dvaceti vteřin. Za tu dobu pískne výreček asi desetkrát. Pokud je na lokalitě, na tuto míru playbacku zareaguje. Pak už samozřejmě není žádný důvod k další provokaci. Pokud chceme zjistit, zda výreček na lokalitě zůstává, můžeme po několika dnech playback zopakovat.
Jakékoli nálezy samozřejmě mají smysl pouze tehdy, pokud si je nenecháme pro sebe. Můžeme je zadat do databáze Avif, kterou spravuje Česká společnost ornitologická (http://birds.cz/avif/) či mezinárodní databáze eBird (http://ebird.org/home/). V případě obav o rušení zájemci lze pozorování v obou databázích utajit (např. pro danou hnízdní sezónu a pak je odtajnit, aby měly využití pro vědecký výzkum).
Ať už se poté, kdy budete mít štěstí a výrečka najdete, rozhodnete jakkoliv, v každém případě prosím hlaste nálezy na mou adresu (tg.cuckoo@gmail.com). Samozřejmě není třeba jezdit do Olomouce či na jižní Moravu – právě naopak, cílem je výrečkobraním pokrýt co největší plochu republiky. Naslouchejte tedy prosím doma i na cestách.
A vězte, že pro badatele není větší zklamaní než nadějný záznam naznačující možné hnízdění, o němž se dozví až po sezóně. To už se nedá nic dělat. Proto posílejte své záznamy bezodkladně. Přispějete tak k jedinečné možnosti doložit detailně šíření a urbanizaci atraktivního ptačího druhu.
Děkuji!

 
Prof. RNDr. Tomáš GRIM, Ph.D.
Ostravská univerzita v Ostravě
 
Literatura
Grim T.: Vérečci v Holomóco hnizdijó! Naše příroda 14(6): 22–32.
Grim T.: Olomoucké výrečkobraní. Vesmír 100(12): 766–768.
Grim T.: Na hotelu v Olomouci. Ptačí svět 28(4): 6.

 

Zpracování dat...