Kokcidióza
V návaznosti na předchozí příspěvek se pro začátek vraťme ke kokcidióze, tentokrát u srstnaté zvěře. Rod
Eimeria je druhově velmi pestrý a podobně jako u ptáků má v savčí říši široké rozšíření. Druhová specifita je rovněž velmi úzká, neboli každý druh hostitele má svůj druh či druhy kokcidií. Něco jako fanklub. A přenos je možný jen uvnitř tohoto druhu.
I u savců platí, že kokcidie jsou předchůdcem nebo zase následkem invazí dalších cizopasníků, nebo onemocnění virového či bakteriálního původu. Rovněž platí, že eimerie i další rody kokcidií způsobují závažné problémy hlavně u mláďat.
Pokud poskytneme kokcidiím šanci vysokou koncentrací zvěře vylepšenou špatnými hygienickými podmínkami na krmných místech, musíme očekávat jejich lavinovité šíření.
Prevencí je vždy desinfekce okolí krmných míst i zařízení a pečlivá čistota. Záporným příkladem může být balík sena nebo senáže ponechaný zvěři volně k dispozici, ze kterého zvěř přijímá krmivo ad libitum. Ze země i pevného podkladu také, ale to už je krmivo hojně kontaminováno (nejen) oocystami z trusu.
Co je podstatné raději zopakujeme: Kokcidie je obdána odolnou, dvouvrstevnou stěnou. Infekční stádium,
oocycta, je v podstatě vajíčko vyplněné zárodečnou hmotou, která v příznivých podmínkách (teplota, vlhkost a přístup kyslíku) dozraje (
sporulace) do stádia sporocysty, obsahující zárodky (sporozoity).
Dočká-li se příjmu spolu se krmivem nebo vodou, kam se dostane spolu s exkrementy, putuje trávicím traktem a sporozoity proniknou do buněk sliznice trávicího traktu. Následuje několikanásobné nepohlavní dělení doprovázené významným poškozením sliznic střev.
Posledním stádiem je diferenciace samčích a samičích jedinců, které opouští zničenou hostitelskou buňku a vytvoří oocystu. Ta si vybuduje odolné obaly a s exkrementy opouští hostitele pro své další světlé zítřky a sociální jistoty. Ve špatných hygienických a chovatelských podmínkách jich dosahuje rychlým a účinným šířením v celé hostitelské populaci.
Porovnáme-li oborní chov muflonů nebo volnou honitbu s odchovnou bažantů, rozdíl je v možnostech účinného léčebného nebo preventivního zásahu. Přeléčení zajíců je prakticky nemožné. Kromě problémů s dietetikou a metabolickými způsobenými monodietami z velkých ploch polí je kokcidióza jejich velkým likvidačním faktorem. Divocí králíci jsou také kokcidiózou postihováni – bývá zjištěno 50 až 100 % postižení.
A stejně jako u domácích, kromě střevní formy se objevuje i kokcidióza jaterní (E.
stiedai). Divocí králíci trpí kokcidiózou, ale nikoliv sobectvím a vývojová stádia se přenáší zkrmováním čerstvé trávy do domácích chovů.
Tradičním a spolehlivým hostitelem kokcidií jsou mufloni – zatížení dosahuje až 100 %. Klinickými příznaky jsou postižena téměř výhradně muflončata do asi půl roku věku. Onemocnění je charakteristické vysokou intenzitou průjmů spojených se snížením příjmu krmiv. Logickým následkem je hubnutí až úhyny.
Tím se dostáváme k problému zmiňovaném v předchozím příspěvku. Výběr léků je velmi omezený. Během posledních asi dvou let k nám pronikl účinný přírodní přípravek, oreganový olej. Nejedná se o produkt farmaceutického průmyslu doprovázený rovněž zmiňovaným monstrózním procesem schvalování. Oreganový olej v tekuté formě se velmi dobře a spolehlivě osvědčil u jehňat s přímou aplikací do tlamky. U muflončat takovou vstřícnost příjmu očekávat nemůžeme. Vhodná je varianta přípravku Dosto Green, kdy je oreganový olej „posazený“ na nosiči a aplikuje se příjmem v doplňkové směsi.
Relativně nejlépe odolává kokcidióze daňčí a jelení zvěř s nálezy mezi 10 až 20 %, srnci a kamzíci mezi 30 až 50 %.
Podobným probléme jsou, hlavně u mláďat kokcidie rodu
Cryptosporidium. Srnčata, muflončata a kolouchy ohrožuje jen v prvních týdnech života. Následkem jsou průjmy a zpomalování vývoje. K úhynům dochází hlavně při kombinaci s bakteriálními nebo virovými infekcemi.
Donedávna jsme považovali za řešení kokcidiózy – a to i v oborách – přípravek Baycox. Nicméně jeho působení na životní prostředí je velmi závažné a léčebné používání v přírodním prostředí nežádoucí.
Téměř všechny druhy kokcidií (jednohostitelské) disciplinovaně napadají vždy jediný druh zvěře, nedochází tedy k vzájemnému předávání. Zjednodušeně řečeno, kokcidióza bažantů nepředstavuje problém pro kachny a ani pro srstnatou zvěř.
Toxoplasmóza a sarkocystóza
Jiné druhy, vícehostitelské kokcidie, rody
Toxoplasma a Sarcocystis se bez rozpaků přenášejí na více druhů zvěře. Možný je přenos ze šelem na býložravce a jejich anarchistické sklony se nezastaví ani před přenosem na člověka.
Učebnicový příklad, nazývaný parazitární zoonóza (onemocnění přenosné ze zvířat na člověka) je
Toxoplasma gondii. Mezihostitel je teplokrevný živočich, v jehož tkáních se vyvíjejí oocysty, potravní cestou zanesené do organizmu šelem a všežravců. Zde svůj vývoj dokončí a opouštějí organizmus v exkrementech, ze kterých se oocysty přenesou k dalšímu mezihostiteli. Protilátky, tedy důkaz o setkání s cizopasníkem se podle literatury objevují u 10 až 15 % spárkaté zvěře, u králíků a zajíců mezi 3 až 8 %.
Sarcocysty mají podobný vývoj. Obvyklým konečným hostitelem jsou psovité šelmy, mezihostitelé jsou rozšířeni o plazy. Oocysty vydrží v prostředí asi dva měsíce. Onemocnění se vzácně týká ptáků, častěji spárkaté zvěře. Riziko nákazy z masa se pro člověka eliminuje tepelnou úpravou nad 80
oC.
Balatidóza
Původcem je jednobuněčný organizmus vakovka střevní (
Balantidium coli). Obvyklým hostitelem je prase domácí a prase divoké. Na člověka se přenáší při nedostatečné hygieně, následkem mohou být dyzentérie nebo invaze v plicní tkáni. Wikipedie uvádí i vakovku lidskou, která se usadí v tlustém střevě a vytváří
cysty. Ty následně způsobují krvácení ve stěně střeva, snižují trávicí funkci, produkují
vředy a toxické látky narušující funkci tlustého střeva.
Parazit odebírá ze střeva živiny. Infekce vzniká nedokonalou hygienou nebo potravní cestou z masa postižených prasat.
V předchozím příspěvku jsme se věnovali hlísticím prasat. Část z nich je přizpůsobena jednoduchému trávicímu traktu. Jiná skupina jsou hlístice parazitující v trávicím traktu přežvýkavců. V tomto rozdělení je pojem „spárkatá“ správný po stránce myslivecké mluvy, nicméně nepostihuje zásadní rozlišnost trávicího traktu. Dovolím si tedy používat termín přežvýkavci. Myslivci samozřejmě vědí, že hlavní rozdíl spočívá v utváření trávicího traktu, kdy do bachoru přichází narychlo přijatá potrava (honem se napas a nacpi, než tě něco sežere a utíkej se schovat).
Bachor je tedy napřed skladovým boxem. (A teď si to znovu musíš pořádně přežvýkat a proslintat, z čehož asi pochází známé přísloví – práce kvapná, málo platná).
Po přežvýkání a proslinění se z bachoru stává tlaková nádoba, ve které pilná mikroflóra rozkládá (fermentační proces) bílkovinu na čpavek a z něj staví svá vlastní těla, zároveň rozkládá i vlákninu (celulózu) na původní jednoduché složky, převážně glukózu. Další část, čepec, zachytává a obvykle vrací větší nedokonale mechanicky zpracovanou potravu do bachoru. Kniha se podílí na mechanickém zpracování a zároveň vytlačuje a resorbuje vodu.
Teprve slez je pravým žaludkem, na jaký jsme zvyklí z našeho těla. Tady dochází k dokončení fascinózní proměny rostlinné bílkoviny na živočišnou, protože hmota mikroflóry podléhá trávicím enzymům žaludeční sliznice a pak enzymům tenkého střeva a dvanácterníku, aby se rozložila na esenciální aminokyseliny a dál po vstřebání přes stěnu tenkého střeva vytvářela tkáně a mléko.
Kupodivu, tímhle vším dokáží projít invazní stádia cizopasníků nejen bez škody na zdraví, ale enzymy žaludku a střev uvolní kutikuly vajíčka a cizopasník se může zavrtat do sliznice trávicího traktu a odebírat krev nebo jen připravené živiny, může v trávicím traktu už zůstat, nebo začít pouť po dalších orgánech.
Nezbývá než přijmout tak dokonalou adaptaci jako regulační faktor, záslužnou práci Vývojové a konstrukční kanceláře přírody. I když na to máme jiný názor a chceme zvěř, koneckonců jako další proces adaptace – tentokrát lidského druhu, regulovat sami.
Abychom nic nevynechali: ještě máme zajíce a králíky, kterých enzymatický proces probíhá ve slepém střevě. Přežvykování v širším smyslu nahrazuje víceméně podobný jev, kterému říkáme
cékotrofie – požírání produkce slepého střeva jako zdroje rozložené vlákniny, hmoty mikroflóry a vitaminů B. Obecně se předpokládá, že cékotrofie nemá vliv na množení cizopasníků.
A do třetice, i koňovití mají slepé střevo jako orgán mikrobiální aktivity. Kůň ale nic nevrací – nežere a nepřežvykuje, ale cenný obsah slepého střeva velkoryse a nehospodárně odhazuje na zem, neboť využil neboli vstřebal hlavně energetickou složku. Ovšem v koňských exkrementech jsou nejen vývojová stádia cizopasníků, ale i rezidua anthelmintik, které se aplikují stále ve větší míře. Kde jsou doby, že jsme psa nechali sežrat koňské kobližky, zdroj vitaminů B, bílkovin i vynikající dietetické vlákniny.
Ještě malá odbočka
Chci apelovat na všechny provozovatele obor i významnějších honiteb, aby pravidelně – ale nejen jedenkrát do roka, posbírali vzorky trusu, byť se jedná o anonymní, náhodné vzorky, a odeslali je k vyšetření. Vzhledem k různým dobám vývoje vajíček a larev – někdy i krátké době umožňující diagnostiku má průkaznou hodnotu trus jen skutečně čerstvý.
Vyšší level je odběr z konečníku kusu střeleného pro zjevnou slabost, netypicky pomalý růst nebo příznaky nemoci. To by skutečně měla být samozřejmost. A naopak – abychom získali obraz zvěře, jednotlivého kusu, který představuje, nebo by měl představovat zdravou část populace, odebereme trus z konečníku zvěře s významnou trofejí. A nic nebrání tomu získat průměrný obraz, pokud střílíme holou nebo typický průběrný, ale zdravý kus. A nakonec, kvalifikovaný i zodpovědný chovatel vždy pozorně prohlíží orgány střelené zvěře.
Strongylóza
Hlístice, tentokrát patřící do řádu
Strongyloidea, s lehkou zkomoleninou nazývané „strongyly“ cizopasících v trávicím traktu spárkaté zvěře a onemocnění jako následek jejich invaze nazýváme strongylóza. Můžeme jim také nejjednodušeji říkat červi, ale raději v zájmu našem i naší zvěře si budeme namáhat paměťové buňky a správně reprodukovat názvy parazitů, které zjistíme z výsledků koprologického rozboru.
Převážná část hlístic (vajíček či larev) trávicího traktu přežívá na pastvinách skotu a ovcí v exkrementech. Pro volně žijící zvěř to můžeme pouze konstatovat. V oborních chovech je jedna z preventivních metod péče o porosty. Pomáhá sečení nedopasků – čím vyšší porost, tím příznivější mikroklima pro larvy a smykování nebo rozvláčení trusu lehkými lučními branami. Příznivé je nižší zatížení pastvin. Preventivní odčervení zvěře je významným krokem, ale zimní odčervení není přesně to, co skutečně cizopasníka zásadně omezí.
Léčba, tedy aplikace anthelmintik, je jednoduchá, Ivermectin je spolehlivě ničí. Nicméně princip přeléčení zvěře v obvykle povolené době v počátku až polovině února nemá jiný než jednorázový účinek. To je ale jen výsledek málokdy úspěšného pokusu o vítězství úředně schváleného přístupu nad realitou nebo dokonce nad přírodou.
Nelze směšovat skutečnou dobu léčby a působení anthelmintik (ivermectin, popř. mebendazol) a přítomnost reziduí v mase zvěře s dobou lovu. Včetně působení reziduí ivermektinu v trusu na koprofágní organizmy.
A utrpení postižené zvěře - to je zapeklitý problém, o kterém není vhodné příliš mluvit. Ostatně, nejmarkantnější příklad – střečkovitost – názorně ukazuje, že ani zodpovědné instituce nedokážou najít řešení, ovšem kromě příklonu k administrativnímu a podle mého názoru neférovému omezování aplikace anthelmintik.
Faktem je, že se na pastvinách setkávají hospodářská zvířata se zvěří. Ryze chovatelský či zootechnický rytmus chovu a jasně stanovená doba porážky umožňuje přeléčení cizopasníků a následnou ochrannou lhůtu. Významným negativem ale je, že v chovech skotu a malých přežvýkavců zaznamenáváme nárůst rezistentních kmenů parazitů. A tím další šíření.
V myslivecké praxi by snad bylo možné prosazení vyšší frekvence přeléčení zvěře než jednou ročně v oborních chovech. U volně žijící zvěře to zatím reálné není. Musíme tedy pouze konstatovat, že u cizopasníků tak častých a s takovou schopností reprodukce i vysoce účinného přenosu jsme bezbranní, byť vybaveni účinnou léčivou látkou.
V IV. části následuje výčet u nás obvyklých cizopasníků.
Ing. Martin MOHELSKÝ