Naši středoevropskou krajinu označujeme zcela správně jako krajinu kulturní. Přirozené prvky v ní téměř chybí a nalezli bychom je pouze v izolovaných ostrůvcích národních parků a chráněných území. I zde jsou ovšem poznamenány výrazným vlivem okolního prostředí spravovaného cíleně člověkem.
Myslivost v krajině neplní pouze roli zábavy určené vybrané skupině nadšenců, ale má v ní roli zcela zásadní, celospolečenskou a ekologickou. Ano, nespletl jsem se. Opravdu tvrdím, že správně pochopená a správně provozovaná myslivost je skutečným ekologickým nástrojem.
Co je vlastně krajina?
Z geografického pohledu je krajina určitý prostor charakteristický specifickými orografickými, klimatickými, půdními, hydrologickými a biosférickými podmínkami. Každá krajina se přitom liší od těch sousedních. Určitě nemáme problém pochopit, že rovinaté zemědělské Polabí je výrazně jiné než zvlněný prostor pahorkatin, kopcovitých vrchovin i majestátních hřebenů pohraničních hor. Základním prvkem při odlišení jednotlivých typů je přitom georeliéf, tedy tvary zemského povrchu.
Georeliéf se svým utvářením, ale zejména nadmořskou výškou, je v rámci našeho prostoru tím nejdůležitějším determinantem okolních podmínek. Ovlivní totiž teplotu dané oblasti, typy a druhy půd, proudění větru, rozložení srážek i charakter vodních toků a nádrží. V navazujících souvislostech má vliv na typ a druhové složení vegetace.
Georeliéf tímto přirozeným mixem vytvořil podmínky pro aktivity člověka, intenzitu usídlení v krajině a způsob využití prostoru z hlediska zemědělství, lesnické či rekreační činnosti. Včetně té myslivecké.
Krajina je ve skutečnosti mozaikou různých prostředí, kterým říkáme ekosystémy. Mezi nejběžnější a nejčastěji rozlišované u nás patří ekosystém lesa, umělé stepi (neboli otevřené zemědělské krajiny), vodní prostředí a ekosystém lidských sídel.
V rámci těchto specifických struktur vznikají vazby mezi jednotlivými prvky tvořenými rostlinnými a živočišnými společenstvy, které se na daném místě navzájem mísí a ovlivňují.
Společenstva se skládají z jednotlivých populací, tedy příslušníků daného druhu, kteří se mohou vzájemně rozmnožovat.
Každý jedinec, ať již se jedná o rostlinu či zvíře, je produktem bezprostředního okolí a jeho vlivu, které označujeme jako nika. Skládá se ze složky neživé tvořené podložím, půdou a klimatem, stejně jako ze složky živé. Ta je ve skutečnosti mnohem pestřejší, protože zahrnuje prvky makro i mikro světa. Jedinec tak může být ve své existenci podpořen nebo naopak omezen organismy, které ho nakrmí či pozřou. Stejně tak ale profituje ze spolupráce s miliardami neviditelných mikroorganismů, které mohou opět přispět k jeho profitu, strádání i konci.
Toky látek a energií jsou v ekosystémech neustálé, nezastavitelné a vycházejí z přirozených podmínek v daném místě. Jedna forma látky se přeměňuje ve druhou, případně se mění v energii, která je dalším prvkem ekosystému zužitkována. Kruh se uzavírá.
Pro tento stav jsme se naučili používat pojem přírodní rovnováha. Její dosažení je cílem každého systému a každého toku. Vstoupí-li do ní jakýkoliv rušivý vliv, rovnováha se otřese a naruší.
Systém na svoje poškození zareaguje jediným možným způsobem – úpravou probíhajících výměn látek a energií. Tak, aby se rovnováha obnovila.
Tento proces neproběhne samozřejmě z hodiny na hodinu. Má určitou setrvačnost a trvá mnohdy celé roky, ale i desítky a stovky let, než se vše opraví, resp. nastaví a začne fungovat novým způsobem.
Podobný koloběh si můžeme představit na příkladu zjednodušeného vegetačního cyklu. Na stromě na jaře naroste list. Poté, co splní svoji úlohu, tedy fotosyntézou vyrobit pro strom dostatek energetických látek pro zimní období, uvolní zpět do větví zelený chlorofyl a padá na zem. Mezitím samozřejmě nasytil armádu mšic, puklic a dalších hostů. Na zemi se stává potravou bakterií, hub a plísní, které jej rozloží na látky zužitkovatelné kořeny rostlin. Ty jsou za pomoci dešťové vody vpraveny zpět do půdy. Kruh se opět uzavřel…
Pravděpodobně nejznámějším koloběhem v ekosystémech je potravní cyklus. Znázornit si jej můžeme v podobě pyramidy. Na základně stojí zelené rostliny, které právě pomocí chlorofylu, slunečního záření a látek vytažených z půdy poskládají svoje pletiva. Musí jich být logicky nejvíce a tvoří základnu potravní pyramidy.
Na ně navazují spásači (případně všežravci), kteří rostlinná pletiva a látky v nich pozřou, za pomoci specifických biochemických pochodů v trávícím traktu přemění na kosterní, svalovou a tukovou hmotu, srst, peří a jiné.
Na býložravce jsou navázáni masožravci, kteří je loví.
Tím se dostáváme na samý vrcholek pyramidy, kde jsou vrcholní predátoři. Musí jich být logicky nejméně, protože jinak by se bezezbytku vyčerpala potravní základna pod nimi. A každý organismus, včetně vrcholových predátorů, nakonec opět pozřou ony všudypřítomné mikroorganismy, aby jej přeměnily na dusík, metan, čpavek, oxid uhličitý, mikroprvky a další a další skupiny látek potřebných pro život v krajině.
Podíváme-li se na celý systém opravdu pozorně, na základě znalosti běžných procesů, zjistíme, že největším determinantem života jsou teplota, voda, světlo a půda. Ano, právě půda je neskutečně důležitým prvkem každé krajiny. To, co nám přijde díky všudypřítomnosti jako naprosto primitivní, prosté a jednoduché, je ve skutečnosti tou nejkomplikovanější složkou ekosystémů. Je v ní obsaženo vše ostatní – matečná hornina, voda, vzduch, půdní edafon (tedy živá složka) a humus tvořený odumřelými částečkami rostlin a živočichů. Půda musí vytvořit opornou vrstvu pro kořeny rostlin a díky koloidnímu roztoku minerálů a živin nasytit spolu se slunečním zářením rostliny, tedy základ všech potravních řetězců.
Půda je přitom jednou z nejpostiženějších součástí našeho životního prostředí. Je ohrožená stavebními zábory, erozí, splachem ornice, zamořená průmyslovými látkami, emisemi, neúměrně používanými hnojivy a prostředky na ochranu pěstovaných rostlin. Na mnoha místech se tak stává pouhým mrtvým držákem pro kořeny živené směsí uměle namíchaných hnojiv.
Řešíme ale v této souvislosti zásadní dilema – jak nasytit stále rostoucí počet obyvatel na stále se zmenšující ploše půdy. Výnosy nejdou uměle zvyšovat donekonečna. Lidé navíc chtějí jíst stále více, kvalitněji a především levně. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný a jako civilizace se nad ním musíme už konečně skutečně vážně zamyslet. Dřív, než bude pozdě, pokud tedy už pozdě ve skutečnosti není…
Co se v krajině stalo?
Každé narušení některého prvku v řetězci vyvolává rychlou, i když často zdlouhavou reakci. Typickým příkladem nám budiž drobná pernatá zvěř. Všichni, a to nejen myslivci, víme, že pryč je doba obrovských koroptvích a bažantích hejn. Kam že zmizela? Laik řekne, že byla vystřílena. Omyl. Zmizela přirozeným procesem, na jehož začátku stálo moderní zemědělství.
Meze se rozoraly, čímž zmizel bezpečný prostor pro život, hnízdění i nalezení potravy. Pestré porosty nahradily rozsáhlé monokultury a po velkou část roku z hlediska života polomrtvá pláň. Do krajiny vyjela výkonná technika hubící na potkání vše, co nedokáže včas utéct nebo uletět. A chemické látky z krajiny odstranily velké množství hmyzu představujícího základní zdroj potravy nutné pro růst kuřat.
Na straně opačné vytvořily tyto změny prozatím dobré podmínky pro existenci spárkaté zvěře. Systém se z hlediska myslivosti významně transformoval a s dalšími změnami se bude transformovat nadále.
Z uvedeného vyplývají vazby na myslivecké činnosti, které v krajině hrají vzhledem k volně žijícím živočichům (resp. k vybrané skupině označované jako zvěř) jednu ze zásadních rolí. Změny posledních padesáti let se v tomto směru nejvýrazněji promítly právě do výše naznačeného druhového i početního zastoupení zvěře. Jinými slovy – zvěř z krajiny, která se postupně mění ne zrovna k lepšímu, nezmizela. Byl to pouze optický dojem lidí (dnes už musím bohužel použít víceméně minulý čas, protože pamětníci oněch časů pozvolna odcházejí), kteří byli zvyklí na doslova všudypřítomné zajíce, bažanty a koroptve. Tím, jak tato zvěř poměrně rychle zmizela v našich polí a lesů, vznikl dojem, že myslivost je pouze činností „ozbrojených brigádníků“, jak se za bývalého režimu na náš účet rádo vtipkovalo.
V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století proběhla zkrátka a dobře revoluce. Nechci záměrně použít spojení myslivecká, aby to nevypadalo, že příslušníci cechu Hubertova vyšli do ulic, ale byla to revoluce „zvěřní“. Úbytek drobné zvěře během ní byl zcela bezprecedentní.
Co však proběhlo zároveň, a zejména z hlediska pohledu nemyslivecké veřejnosti víceméně skrytě, byl postupný nárůst stavů zvěře spárkaté. Její počty se totiž začaly zvyšovat takovým tempem, že již o čtyři desetiletí později dosáhly z pohledu myslivce let sedmdesátých doslova astronomických hodnot. Je to problematika hodná rozsáhlejšího rozboru, proto snad jenom drobné, a vzhledem k charakteru tohoto textu zaokrouhlené shrnutí vyplývající z myslivecké statistiky, kterým bych rád demonstroval, co se v krajině ve skutečnosti událo.
Vybereme-li ze sedmdesátých let rok 1973, který byl považován z hlediska drobné zvěře za zajeden z nejúspěšnějších, zjistíme, že lov proběhl přibližně v této výši: jelen 8000 ks, daněk 1400 ks, muflon 1900 ks, srnec 87 000 ks, prase 7500 ks, sika 500 ks, zajíc 1 200 000 ks, králík 86 000 ks, bažant 1 100 000 ks, koroptev 8000 ks a kachna 110 000 ks. Mezi odstřely ale figurují také havrani, vrány, sojky, dravci, výr aj., kterých se sumárně ulovilo kolem 250 000 ks. Lišek pak na výřadech končilo kolem 20 000 ks atd.
Přesuneme-li svoji pozornost k období kolem roku 2020, které patřilo k rekordním z hlediska výše odstřelu zvěře spárkaté, zjistíme, že jelenů se ulovilo 30 000 ks, stejně jako daňků. Muflonů bylo uloveno 10 000 ks, siků 18 000 ks a srnčí zvěře 100 000 ks. Co je ovšem naprosto neuvěřitelné, je údaj o lovu černé zvěře, který dosáhl hodnoty 240 000 ks!
Naproti tomu se jako pomyslná Popelka choulí údaj o lovu 30 000 zajíců a 350 000 bažantů, kde je ovšem nutno počítat s voliérovými odchovy, stejně jako u kachen, kterých bylo loveno kolem 200 000 ks. Jen pro úplnost – králíci, havrani, dravci, výr ani sojky se dnes neloví a vran bychom napočítali asi 2000 ks. Zato přibylo ulovených 5000 kormoránů, 4000 jezevců a lov lišek se pohybuje někde pod úrovní 80 000 ks.
Proč toto uvádím ve vztahu ke krajině?
Protože krajina má určitý produkční potenciál. Velká část je ho samozřejmě spotřebována zemědělstvím a cílenou lesní výrobou. Faktem je, že zvěř si z ní odebírá svoji daň, která se projevuje jevem, kterému hospodáři a myslivci říkají škody zvěří. Budiž.
Kromě toho je však v krajině obrovské množství neobdělávaných ploch a obrovské množství „nekulturní“ zelené hmoty. Jako příklad mohou sloužit zarostlé úhory, strže, prudké svahy, keřové a bylinné patro, plody planě rostoucích dřevin a mnohé další zdroje.
Právě na nich zvěř z velké části profituje, protože pro ni představují přirozený zdroj potravy. Podotýkám a zdůrazňuji, že zvěř takto zpracuje část jinak nezužitkovatelné zelené hmoty na hodnotnou svalovinu.
Tím se dostávám k jádru otázky, kolem kterého nestále kroužím.
Klesla tím, jak z krajiny zmizela drobná zvěř, její produkční schopnost v kategorii lovné zvěře?
Myslím, že ne, a že to můžeme na základě výše uvedených čísel lehce dokázat.
Následující výpočet bude opět pouze orientační, protože stanovit průměrnou hmotnost ulovené kusu konkrétního druhu zvěře je velmi, velmi ošemetné. Je především nutné vzít na vědomí, že ve statistice se objevuje jako souhrn zvěř samčí, samičí i mláďata, kdy je v jednotlivých kategoriích velký hmotnostní rozdíl (například u jelena až 250 kg jelen a laň do 100 kg).
Vzhledem k tomu, že se mi ale jedná pouze o porovnání dvou období, v nichž použiji stejné hodnoty, které nakonec dám do relativního poměru, nestane se nic zásadního, započítám-li průměrnou hmotnost uloveného jedince jelení zvěře možná poněkud naivně 100 kg, siky a daňka 40 kg, muflona 30 kg, srnce 12 kg, prasete 40 kg, zajíce 4 kg, bažanta a kachny 1,5 kg, králíka 2 kg a koroptve 1 kg, dostaneme v součtu následující údaje. Upozorňuji, že výsledek mi „na první dobrou“ vyrazil doslova dech.
V sedmdesátých letech totiž činila přibližná produkce krajiny z hlediska zvěřiny 9 tisíc tun, zatímco o padesát let později vzrostla na neuvěřitelných 17 tisíc tun. To představuje 1,7 kg zvěřiny na jednoho obyvatel Česka.
Dostaneme-li se k vzájemnému poměru obou čísel, který je naším cílem, vychází nám nárůst na 190 % produkce z roku 1973. Zdánlivě se vše zdá v pořádku a jako myslivci bychom se mohli radovat.
Je to ale skutečně tak?
Co z toho vyplývá pro naši krajinu a pro naši myslivost?
Je důvod k radosti?
Z hlediska krajiny vše svědčí o současném skutečně obrovském produkčním potenciálu ve vztahu ke zvěři. Je způsoben zejména nárůstem ploch energetických plodin – řepky, kukuřice, ale i obilovin. Ty tvoři nedílnou součást jídelníčku veškeré spárkaté zvěře, která prožívá svůj nesporý boom. Z plevelů, jeho semen a hmyzu zkrátka a dobře tolik zvěřiny na drobné zvěři narůst nedokázalo, zatímco hodnotné zemědělské plodiny, které nahradily okopaniny, pícniny a len, jsou pro růst svaloviny ideální, stejně jako úkrytové možnosti uprostřed scelených zemědělských lánů. Připočíst k tomu samozřejmě musíme také teritoriální nároky drobné zvěře a nestálost tlupních druhů.
Krajina ale za to zaplatila krutou daň v podobě ztráty biodiverzity, tedy druhové rozmanitosti, která může mít pro člověka a civilizaci naprosto nedozírné následky. Stačí se přitom podívat jenom například na hmyz, jehož hmota v krajině klesla podle některých výzkumů na třetinu původní hodnoty.
Někoho možná napadne myšlenka: „No, a co? Radši prase, než komár. Toho sníst nemůžeme…“ Ano, z hlediska takto omezeného pohledu ano. Ovšem z hlediska dalších souvislostí je to tragédie.
Vezměme v potaz jen dvě drobnosti – hmyz je základním opylovačem většiny našich kulturních plodin, na nichž si tak zakládáme, a zároveň nedílnou součástí výše zmíněných potravních řetězců…
Z hlediska myslivosti to ovšem svědčí o jediném. Jako myslivci jsme nedokázali výše zmíněnou „zvěřní revoluci“ zachytit a zareagovat na ni vlastní „revolucí myšlení“.
Proč neproběhla „revoluce myšlení“ myslivců?
Celá generace zvyklá na hospodaření s drobnou zvěří se po jejím propadu utápěla v marném pocitu, že „myslivost už nemá žádnou hodnotu“, namísto toho, aby si pružně osvojila zásady skutečného hospodaření se zvěří spárkatou. K tomu patří nejen zimní péče, která v souběžně běžící klimatické změně postupně ztrácí na nezbytnosti, ale především „péče zbraně“, tedy důsledný, dostatečně vysoký a především zodpovědný lov zachovávající přirozenou strukturu jednotlivých populací zvěře.
Jinými slovy – kdyby nedošlo k šetření zvěře holé jako nositelky přírůstku, jenž se stalo zaklínadlem a cílem uživatelů mnoha honiteb, nedošlo by nikdy k přemnožení siky v západních Čechách, ani k plošnému raketovému nárůstu černé zvěře, s nímž si nyní v podstatě nevíme rady. Nevznikaly by škody na zemědělských plodinách ani na lese a myslivost by nebyla vláčena jako hadr sdělovacími prostředky i ústy politiků. Nedostávali bychom se tím do kolizí s ostatními hospodáři v krajině, kteří si na její potenciál činí zcela logicky primární nárok.
Svým způsobem se ani nedivím, že vše proběhlo tak, jak proběhlo, protože část těch let jsem mohl sledovat doma v rámci myslivecké rodiny a následně i sám prožít s puškou v ruce.
V rostoucích stavech spárkaté zvěře myslivci konce sedmdesátých a následně osmdesátých let viděli především východisko ze zmaru zvěře drobné. Jenom jsme neodhadli, kam se vše může posunout.
Daný stav navíc vedl k naprosto odlišné transformaci mysliveckého myšlení, které se v mnohém odklonilo od původních zásad. Bez obalu a příkras si přiznejme, že vedl ke zrodu nové kategorie myslivců – lovců. Jejich motivy a cíle jsou dnes pouze částečně shodné s tradičními hodnotami české myslivosti, které vycházely zejména z časů drobné zvěře.
Stále více se objevují tendence mající jediný cíl – získat lovecký zážitek, případně zvěřinu. Pokud možno rychle a co nejčastěji. Zvýšit osobní prestiž okamžitou prezentací na sociálních sítích. Tyto cíle postupně nahradily zážitek z pouhého pobytu v honitbě, poznání životních potřeb a projevů zvěře, uspokojení ze spolkového života, vzájemného kontaktu a kamarádství. Bohužel.
Právě při psaní těchto řádků jsem také pochopil, co bylo katalyzátorem a je nyní hnacím motorem jevu, kterému pracovně říkám „zaprasení české myslivosti“ a kterému jsem se již na stránkách Myslivost dříve věnoval. Je jím přirozená lidská reakce probuzená pohledem na velké „hroudy zvěřiny“, které náhle začaly naše honitby produkovat. A to celoročně. Slovo celoročně zdůrazňuji v kombinaci s nárůstem individuálních forem lovu.
Při hospodaření s drobnou zvěří byla pravidla jasná – soustavná péče, lov predátorů, zimní přikrmování a za to koncem roku jako odměna za práci několik společných akcí, kde se lidé sešli, pobavili, ulovili a rozebrali si výsledek předchozího snažení. Dosaženo ho bylo společnými silami. A všichni se na tahle společná setkání dlouhodobě těšili.
Náhle tu ale byl lov individuální, celoroční, kdy početnou společnost až tak nezbytně nepotřebujete. Vyhledává ji stále méně. Individualismus, mizení spolupráce i přátelských vztahů se prohlubuje.
Oponenti, kteří snad tyto příliš kritické řádky dočetli až sem, mi budou zajisté podsouvat výjimku, kterou představují naháňky na černou zvěř. Ano, do jisté míry mají pravdu. Jen ale do jisté míry. Kultura naháněk má svoje specifika, svoji atmosféru i svůj vlastní přístup k myslivosti. Rozebrat je na tomto místě ve stručnosti není možné. Hloubaví čtenáři si domyslí a mezi řádky vyčtou svoje. Třeba se k této problematice ale někdy příště ještě vrátím.
Neházejme flintu do žita!
V žádném případě „neházím flintu do žita“ a v současné situaci vidím jednoznačnou šanci pro zdůraznění ekologického významu myslivosti pro celou krajinu a přirozené pochody v ní probíhající. A to i v této nové, transformované podobě. Na základě popsaných skutečností je totiž více než zřejmé, že je jako funkční nástroj při redukci dobře profitujících skupin zvěře v podstatě nenahraditelná. Podobné šance bychom se jako myslivci měli všichni chopit. A to co nejdříve. Jinak zapláčeme, paradoxně najednou opět společně a jednotně, nad výsledkem. Nejedná se ale jen o to, co zvládneme udělat. Důležité také je, jakým způsobem to provedeme…
Josef DRMOTA