Kdo z myslivců jednou vstoupil s puškou v ruce do křivoklátských lesů, kdo prošel za jelenem hluboké luhy ztemnělé korunami prastarých buků, kde i v horkém létě je vlhko a chladno jako na horách, kdo prolezl za muflonem skály a suťová pole ve stráních nad řekou, kde na hrstce sporé půdy živoří zakrslé duby a reliktní borovice, kdo proseděl večery a rána u luk a polí na okrajích lesů a pozoroval zatahující zvěř, jak se po břicha brodí v nízké ranní mlze, zatímco skřivan už laská křídly oblohu ozářenou prvním paprskem vycházejícího slunce – ten navždy podlehne kouzlu tohoto kraje a nemůže-li tu natrvalo žít, pak si ten život nedovede přestavit bez stálých návratů.
O Křivoklátsku se říká, že je kolébkou české myslivosti. Avšak kořeny lovů sahají až do dob, ve kterých se o myslivosti v dnešním slova smyslu vlastně ani hovořit nedá.
Tato oblast byla už v daleké minulosti oblíbeným lovištěm českých knížat a pak králů. A není se čemu divit. Romantická krajina, rozsáhlé lesní komplexy, nebývalé množství zvěře – a to všechno jen kousek za branami sídelního města. Lovil zde již v letech 1004-1012 kníže Jaromír, po něm Břetislav II., který pak u Zbečna v roce 1100 našel svou smrt. Křivoklátské lesy si zvlášť oblíbil král Přemysl Otakar I., ale i císař Karel IV. či král Václav IV.
Všichni ve zdejších lesích i loveckých hrádcích trávili se svými hosty a přáteli mnohou chvíli při okázalých honech i rozmarných hostinách. Jim také vděčí Křivoklátsko za to, že se až do dnešních dob zachovalo ve své téměř původní divoké kráse, zatímco okolní oblasti byly nastupující civilizací a její hospodářskou činností už ve středověku značně pozměněny.
S počátkem 16. století nastala doba větší péče o zvěř a její stavy. Zakládají se i první obory: Lánská a Ploskovská obora pro zvěř jelení a daňčí, pro divočáky pak obora v polesí Lužná a Řevničov. Později vznikaly i některé menší obory na kratší dobu, pro různé druhy zvěře, a když zanikly, zbyly po nich jen místní názvy.
V 16. a 17. století, ale i později, se také množily snahy o zavádění různých druhů zvěře dovezené z ciziny. Z Ruska sem byli přivezeni sobi a zubři, z Tyrolska kamzíci, kozorožci a svišti, z Austrálie klokani a i další druhy, dokonce i antilopy z Afriky. Ale žádný z těchto druhů zde dlouho nevydržel. Zdomácněla jen zvěř daňčí.
Výřady zvěře byly v minulosti velice pestré. Lovilo se prakticky všechno, co běhalo či létalo a většina úlovků obohacovala po důmyslných úpravách jídelníček lovců i šlechty na zámku. Udává se, že v letech 1719-1725 zde byli kromě obvyklých druhů zvěře loveni také jeřábci, slípky zelenonohé, vodouši, břehouši, jespáci, poláci velcí, hoholi a dokonce mandelíci, kosi, skorci, ťuhýci, kavky, špačci, drozdi, rorýsi a také skřivani, ledňáčci, pěnkavy, lelci, šoupálci a kukačky.
Současně s růstem péče o užitkovou zvěř začalo intenzivní pronásledování zvěře „škodné“. Jako první na to doplatily velké šelmy. Poslední medvěd tu byl zastřelen 21. srpna 1695 v bělečském revíru valdštejnským hajným Petrem Lhotským, poslední rys – samice – byl zastřelen 7. ledna 1695 v oborském revíru v polesí Rysová, poslední divokou kočku zastřelil hajný Huňka, opět v bělečském revíru v roce 1780, poslední vlk byl uloven roku 1724. Dnes už nám tuto zvěř připomínají jen místa v lesích pojmenovaná jejich jmény.
Rozloha Křivoklátska se v historických dobách měnila a v různých archivních zprávách byla posuzována různě. Přesto si lze udělat určitý obrázek o druhové pestrosti a početních stavech zvěře v minulém století výčtem kusů ulovených na Křivoklátsku v letech 1813-1913. Z archivních záznamů lze například vyčíst, že tu za oněch 100 let uloveno: 17 576 jelenů, 2275 ks černé zvěře, 6997 daňků, 17 671 srnců, 246 272 zajíců, 20 802 králíků, 2719 tetřevů, 4644 tetřívků, 491 jeřábků a 5795 ks různé jiné lovné zvěře. Z dalších úlovků dravé a škodné zvěře se udává 7532 lišek, 31 vyder, 5308 kun, 7933 tchořů, 8610 toulavých psů, 401 jezevců, 17 062 lasiček, 13 783 toulavých koček, 7718 jestřábů, 435 výrů, 9020 kání, 33 309 krahujců, 11 504 strak, 150 039 vran a 286 jedinců dalších neuvedených „škodících“ druhů.
Jako příklad bohatství křivoklátských revírů v minulosti se uvádí velkolepý lov na vysokou zvěř, který pro císařovnu Alžbětu Kristinu uspořádal dne 26.6.1721 hrabě Jan Josef Valdštejn. Císařovna se tu na jeho pozvání zastavila na své cestě z Karlových Varů a za jediný den ulovila 105 jelenů (2 osmnácteráky, 6 šestnácteráků, 10 čtrnácteráků, 29 dvanácteráků, 26 desateráků, 16 osmeráků a 25 slabých jelenů), dále 25 laní a 8 kolouchů. Obdiv nad tím lovem nezaslouží ani tak střelecký výkon císařovny, jako spíš umění tehdejších myslivců, kteří dokázali během pouhých 13 dnů sehnat zvěř z několika rozlehlých revírů do vyhrazeného prostoru a v příhodnou chvíli ji jednotlivě natlačit před Alžbětino lovecké stanoviště.
Na památku tohoto slavného „velkohonu“ v místě, kde stál altán císařovny, dal hrabě Valdštejn vybudovat sochu sv. Jana Nepomuckého a na rozcestí silnic z Křivoklátu do Lán a do Nového Domu kapličku sv. Alžběty. Lesnický park Křivoklátsko uspořádal k 300. výročí této události dne 25.6.2021 malou pietní akci, při které si křivoklátští lesníci a myslivci připomněli tuto událost jako vzpomínku na dobu největšího rozkvětu lovectví a počátků myslivosti na Křivoklátsku.
Téměř po celé 18. století se neměnila povaha křivoklátského lesního hospodářství a myslivost byla do značné míry jeho obrazem. S Fürstenberky (1735) přichází snaha o racionalizaci celého majetku – lesním hospodářstvím a zemědělstvím počínaje, hutním průmyslem a sklářstvím konče. Jsou to devadesátá léta 18. a počátek 19.století, která přinášejí zásadní obrat. Noví lesní hospodáři (František Alster, František Nittinger, Jan Bohutinský, Jan Gintl, R. Truxa, aj.) přicházejí s novými názory. Zavádí se zcela nová a intenzivní péče o obnovu lesa. Setkáváme se tu už s pravidelnými síjemi lesních semen a později i sadbami. Na druhé straně se pak začíná v daleko větší míře využívat dřevních zásob, s čímž ruku v ruce jde i zavedení podrobné regulace těžby. V tomto směru má základní význam pro křivoklátské lesy jejich zaměření a systemizace (hospodářská úprava) v letech 1810 až 1816. Jejím autorem je vynikající lesník Jan Bohutinský.
I přesto, že vlastnímu lesnímu hospodářství byla věnována v 19. století a pochopitelně i v dalších letech největší pozornost, nebylo zapomínáno nikterak na myslivost. Ta tu byla vždy na vysoké úrovni a udržovala si stále přední místo v chovu, zejména jelení zvěře. Provozování křivoklátské myslivosti zůstalo ovšem omezeno na výlučný okruh šlechtické společnosti. Na tom mnoho nezměnil ani vydaný nový patent o provozu honitby z roku 1849, ani zemský honební zákon z roku 1866. Jejich ustanovení dávala zcela záměrně nejednu možnost, aby se feudální pozůstatky v myslivosti dále uplatňovaly.
Mění se také způsoby lovu, štvanice na jeleny a černou zvěř mizí již koncem 18. století. Podobně je tomu s masovým střílením nadháněné zvěře, s tak zvaným „německým lovem“. Přesto, že na Křivoklátsku se jelení zvěři věnovala stálá velká pozornost, silní jeleni z 18. století zcela mizí a počátkem 19. století čtrnácterák je již řídkým zjevem.
Z důvodu velkoplošných obnov lesních porostů se také redukuje počet vysoké zvěře a v druhé polovině 19. století se pohybuje roční odstřel jen kolem 50 kusů. V 18. století se střílelo jelení zvěře nejméně čtyřikrát tolik.
V této době byly také přirozenou obnovou i umělou výsadbou založeny rozlehlé bukové, dubové a další smíšené lesní porosty v centrální části Křivoklátska. Tyto porosty tvoří dodnes lesnicky nejcennější části křivoklátských lesů.
Černá zvěř, působící v 19. století největší škody na polích, byla silně zredukována a zavřena do obor. Výše redukce znázorňuje jasně roční odstřel 20 kusů, proti dřívějším 360 kusům. Jsou ovšem zase zaváděny nové druhy zvěře, jako například daňčí (roční odstřel 120 ks). Pokus s muflony a dokonce s kamzíky v Týřovických skalách se nepodařil (současná mufloní populace byla založena až v roce 1935). Charakteristické je také značné rozmnožení zvěře srnčí.
Význam takzvané nízké zvěře (drobná zvěř) v provozování lovu neobyčejně stoupl. Zpestřuje se na jedné straně její sortiment, na druhé straně však některé druhy bohužel mizí. Tak například se na Křivoklátsku od osmdesátých let 19. století objevují v hojném počtu divocí králíci, v 18. století byla tato lovná zvěř velmi řídká. V roce 1889 se střelilo divokých králíků 1000 kusů, v roce 1913 například skoro 3000 kusů.
Z pernaté zvěře již v druhé polovině 19. století valně ubývají jeřábci, počátkem 20. století pak zcela mizí. Zvyšují se však počty bažantů, odchovaných většinou v bažantnicích. První bažantnice na Křivoklátsku byla založena již za Rudolfa II. (Krušovice).
Bažantí zvěři se tu věnovala velká péče. Na Lánech například působil v 30. letech 19. století jako bažantník Antonín Schönberger, který vydal ceněnou a vyhledávanou knížku o chovu této zvěře. Nejnápadnější jsou však změny v číslech ulovených koroptví, (ročně 1200 až 2000 kusů proti 500 až 600 do tenat nachytaných koroptví v 18. století). Zajíců bylo stříleno 2500 až 3000 ks, dříve kolem 300 kusů.
Tyto údaje dobře ilustrují změny v provozu myslivosti, které přináší poslední období 100 až 150 let. Jsou to změny, které se nezdají být podstatné a snadno unikají pozornosti, v mnoha směrech však dokládají, do jaké míry se zcivilizovala královská lovecká zábava a demokratizuje se i lovecká tradice Křivoklátska.
Do této doby se také datuje založení lovecké chaty Emilovna (1864), která se postupně stává centrem lesnického i mysliveckého dění na Křivoklátsku. V jejím areálu byl také v roce 2010 založen Lesnický park Křivoklátsko a u památného dubu letního vzniklo pietní místo, kde se vzdává pocta ulovené zvěři.
Křivoklátská myslivost ovšem zdaleka nepatří pouze minulosti. Má i svou bohatou současnost, avšak hodně se na ní, zejména v posledních třiceti letech, změnilo. Do roku 1992 byl výkon práva myslivosti prováděn v režijních honitbách, které zaujímaly asi 30 % rozlohy Křivoklátska a zahrnovaly převážnou část rozsáhlých lesních komplexů. Na větší části území pak provozovala myslivost myslivecká sdružení, která hospodařila v pronajatých honitbách v okrajových částech křivoklátského lesního celku a na větších enklávách zemědělské půdy. Část území dodnes spravuje Kancelář prezidenta ČR – Lánskou oboru o rozloze 2980 ha (v současné době jedinou „živou“ oboru na Křivoklátsku), dále lesní porosty a zemědělské pozemky obklopující Lánskou oboru, a také uznanou bažantnici v prostoru Amálie. Chov v oboře je zaměřen na zvěř jelení, daňčí, mufloní a jelena siku, s menším množstvím zvěře černé.
Opomenu-li nejpočetnější spárkatou zvěř – srnčí, tak hlavní, cíleně chovanou zvěří v křivoklátských lesích v minulosti byla a zůstává dosud, je zvěř jelení. Vytvořila se zde dokonce určitá forma křivoklátského jelena, vyznačující se věncovitě uzavřeným parožím. Území tehdejšího Lesního závodu Křivoklát a části území lesních závodů Nižbor, Zbiroh a Lužná, kde byla největší koncentrace jelení zvěře, byla zahrnuta do tzv. Jelení oblasti Křivoklát (JOK) a zároveň byl vytvořen poradní sbor, který dbal na dodržování jednotných zásad v chovu a lovu jelenů v oblasti. Jelení oblast byla krátce po roce 1989 zrušena a i přes určité snahy pracovníků LČR a některých ochránců přírody už nebyla obnovena.
Vývoj stavů zvěře na Křivoklátsku od roku 1993 v podstatě kopíroval celorepublikový trend, kterým bylo postupné, ale trvalé ubývání počtů drobné zvěře ve volných honitbách. U bažantů a zajíců až na hranici biologického minima, u králíků a koroptví téměř do nulového stavu. Počty divokých kachen na řece Berounce, posilované občas z úletů polodivokých jedinců z chovů na různých rybnících, se téměř nemění. Přibylo divokých holubů, kteří se naučili hnízdit ve městech, a ubylo myslivců, kteří je byli zvyklí lovit.
K výrazným změnám ale dochází v posledních třiceti letech u zvěře spárkaté. Křivoklátsko zaplavil ze západních částí republiky jelen sika a stal se dnes běžnou součástí většiny honiteb. Podobný proces probíhá dnes také u zvěře daňčí. I stavy černé zvěře se u nás pohybují obdobně jako ve zbytku republiky, to znamená periodicky opakované nárůsty a úbytky z různých příčin. V křivoklátských lesích tyto výkyvy ovlivňují i opakované roky s úrodou žaludů a bukvic, které sem přilákají po sklizni zemědělských plodin velké množství černé zvěře často z oblastí vzdálených desítky kilometrů. Pokud se jedná jelení a mufloní zvěř, tak s nástupem podniku LČR proběhla silná redukce, možná až na 30 % původních stavů a její důsledek je možné pozorovat i na celkovém zlepšení stavu lesních porostů.
Škoda, že křivoklátské lesy opustil, možná už natrvalo, tetřev hlušec a tetřívek obecný, kteří zde ještě v první polovině minulého století byli hojní. Stalo se tak i v ostatních částech českého vnitrozemí, protože oběma druhům vyhovuje spíše severské nebo horské klima.
Nejsou ale jen druhy zvěře, které na Křivoklátsku ubývají. Celá řada se jich naopak zase vrací. V posledních třiceti letech zde našel znovu svůj domov například bobr evropský, vydra říční, orel mořský a krkavec velký, u kterých lze už hovořit o nové populaci. Jednotlivě byl pozorován rys anebo vlk, kteří si svá nová teritoria teprve vyhledávají. Objevují se ale také druhy, které jsme tu v minulosti vůbec neznali a nemají z nich radost ani myslivci, ani ochránci přírody. Je to například norek americký, psík mývalovitý, mýval severní nebo nutrie. Je jen otázkou času, jestli se v křivoklátských lesích adaptují natrvalo nebo se časem zase vytratí.
Současná doba je ve znamení snahy o další postupnou redukci početních stavů zvěře, v CHKO Křivoklátsko pak o úplnou likvidaci zvěře nepůvodní – muflon, daněk a jelen sika. S přihlédnutím ke skutečnosti, že Křivoklátsko tvoří jen nepatrnou výseč areálu rozšíření těchto druhů v ČR, bude tato snaha spíše nereálná.
Organizační uspořádání křivoklátských honiteb od roku 1993 až dodnes je prováděno stále se snahou o stabilizaci početních stavů zvěře ve výši odpovídající úživnosti honiteb a důsledného snižování škod zvěří na lesních porostech.
Do roku 1992 byly na území tehdejšího Lesního závodu Křivoklát dvě režijní honitby (Kouřimec a Pařeziny) o celkové rozloze 9915 ha. Po vzniku státního podniku Lesy České republiky zůstala jen jedna režijní honitba Kouřimec o rozloze 3000 ha a zbytek byl rozdělen do osmi nových honiteb, které byly po výběrovém řízení pronajaty. Tato situace s drobnými změnami v nájemcích vydržela celých 30 let až do roku 2022. Od letošního roku se prakticky vracíme před rok 1992 a na území spravovaném LČR nastupuje nový model s osmi režijními honitbami o rozloze 8845 ha.
Křivoklátské honitby, které jsou dotčené záměrem na vyhlášení národního parku, nebudou pronajímány, dokud nebude o NP rozhodnuto. Stávajícím nájemcům bude umožněn výkon práva myslivosti na základě smlouvy o poplatkovém lovu.
Zásadní změnou s nevratnými důsledky by ale bylo, kdyby k vyhlášení národního parku Křivoklátsko skutečně došlo. Na jeho území by pak vznikla jedna více než 10 tisíc ha veliká honitba, na které by výkon práva myslivosti přešel na Správu NP. A jak známo, v národních parcích se termín „myslivost“ příliš nepoužívá. Nahradil by ho nový pojem „management zvěře“. Ale to už by byl po několika staletích opravdový konec křivoklátské myslivosti.
Stále věřím, že k tomu nikdy nedojde.
Ing. Miroslav PECHA
