Tak trochu jsem byl překvapen, když se vaše díla objevila na výstavě v zámku Ohrada, vaše jméno je pro mne zcela nové a nepamatuji si, že bych někde zaregistroval, že se věnujete výtvarné tvorbě na téma ryby a zvěř…
Já jsem hlavně rybníkář v místní organizaci Hluboká nad Vltavou, jsme parta pěti, šesti lidí, kteří mají na starost sedm rybníků, chováme ryby od malých po trofejní. Tato práce mě dovedla až k rybářské stráži, kterou vykonávám poloprofesionálně v rámci jihočeského rybářského svazu.
To je tedy vaše povolání?
Ne, tím bych se neuživil, já jsem pracoval dvacet let jako tesař a truhlář, specializoval jsem se i na výškové práce, práce se dřevem byl vlastně celý můj dosavadní život. Nyní jsem od května zaměstnán zde na zámku Ohrada jako konzervátor a restaurátor. Já jsem totiž prvotně vystudovaný truhlář, nábytkář, pak jsem si dodělal ještě specializované studium restaurátor, konzervátor v Písku. Po studiu jsem ale nemohl najít o oboru konzervátor práci, tak jsem skončil v truhlárnách a pak později pracoval na výškových pracích jako tesař.
Pojďme k výtvarničině….
V rodině nikdo nějaké výtvarné vlohy neměl, ale já už jako malý kluk, když jsem dostal do ruky papír a tužku, byl zticha několik hodin a furt jsem si někde něco kreslil. Asi i proto jsem na školu bez problémů prošel talentovými zkouškami. Kreslení bylo ale pro mne jen takovým odpočinkem k práci, měl jsem rybařinu, ale pak jsem zjistil, že po práci přes zimu se k vodě moc nedá a jsou dlouhé večery doma, tak jsem začal více kreslit.
Asi trochu mne popíchla manželka, je totiž výtvarnice, měla už několik výstav, věnuje se ale zcela jiné tvorbě. Ona mě tenkrát postrčila, měla totiž výstavu s dalšími kamarády výtvarníky a najednou zjistili, že mají na výstavě volné místo. V podstatě stručně a jasně mi řekla něco ve smyslu za čtyři měsíce máme výstavu, tak si sedni a kresli, potřebuji doplnit výstavu i tvými pracemi. Něco už jsem měl nakreslené, něco jsem dokreslil. Jak se říká mě manželka vystřelila někam do jiných sfér, já jsem začal kreslit a začalo mě to zase zpětně bavit jako bezvadný únik od soukolí denního života.
Tematicky to byly ale asi tenkrát hlavně ryby…
Ano, k těm mne to v té době nejvíce táhlo. Pojal jsem ale zobrazení ryb trochu jinak, mě třeba nebaví kalendáře, kde jsou nasekané fotky s ulovenými rybami, je to takové mrtvé. Já jsem chtěl obrazy takové, že když se na ně člověk podívá, tak si řekne, tam jsem byl, tuto rybu jsem chytal, toto jsem viděl nedávno. Ale zase jsem nechtěl nějaký akční obrázek, jak orlovec nese ulovenou rybu, to je dneska všude, chtěl jsem poklidnou poetiku, aby se každý zastavil a zasnil se, takový ten jemný kopanec, kdy se zastaví a řekne si toto jsem zažil, takto jsem to v přírodě už taky viděl.
A kdy a kde se vzala zvěř a ostatní živočichové?
To je jednoduché, není voda bez lesa a není les bez vody. To je tak propojené, že to prostě bez sebe nejde. Já kromě jiného sloužím na přehradě v Hněvkovicích, ta je vklíněná mezi kopce, lesy a obory. Zvláště na podzim je tam vůkol klid, okolo hluboké lesy, z jedné strany slyším říjet jeleny, z druhé strany rochat daňky, na strmých nepřístupných stráních jsou místa se starými stromy, kam nikdo nepřijde, dýchá na vás klid a krása přírody, v Hněvkovicích se vše úplně ukázkově kloubí.
Jak se ale kloubí to, že když jste dělal tesařinu, krovy ve výškách, to je technická záležitost, která má přesné rozměry, pravidelné přímky, vše musí pasovat, naopak vaše výtvarničina je vše naopak přírodní, volné, místy jen naznačené a k domyšlení si?
A to je právě ono, technicky musí být výkres krovu přesně tak a tak, ale na papíře při kresbě ryby nebo zvěře si můžete v hlavě vyrazit do lesa, k vodě, mít volnost a svobodu výtvarného projevu. Víte, když jde rybář na ryby brzo ráno k řece, jde po louce, tam je zajíc, ozývají se jeleni, toulá se srna v trávě, přeletí vám nad hlavou různí ptáci, narazíte na jejich hnízda, odskočí vám zrazená liška, to je vše propletené mezi sebou s lesem, vodou, na to mezi paneláky nenarazíte. Než dojde rybář k vodě, tak zažije mnohdy taková dobrodružství a setkání…
Jak je to s náměty? Vy, když něco vidíte, tak si to pamatujete ve zrakové paměti nebo si uděláte skicu?
To spíše jen takové chvilkové zablesknutí. I když jdete místy, která znáte nazpaměť, byl jste tam tisíckrát, tak se najde moment, kdy si do hlavy zaříznete tu vzpomínku, tu vteřinu, kdy vás překvapí, že to zdánlivě běžné a známé je najednou v tu chvíli něčím zajímavé a inspirující. Zafixuji si ten moment do hlavy a pak doma listuji knihami, časopisy, všemi možnými obrázky, porovnávám a medituji, jak by to šlo nakreslit. To není tak, že mám v hlavě už jasnou kompozici a že chci nakreslit přesně to, co jsem viděl, většinou si skládám v hlavě vícero obrazů a vjemů do jednoho motivu.
A pak stejně, když vezmu do ruky tužku, tak si to ještě udělám jinak. Ale já jsem realista, já nedokážu kreslit tak, že by to byly jen šmouhy, já když řeknu, že to bude srna, tak to musí být srna, odpovídající nejen vzhledem, ale i chováním a typickým postojem. Já počítám s tím, že se na moji kresbu budou koukat rybáři, myslivci, znalci přírody, ti přece vědí, co a jak v přírodě vypadá, takže srna nemůže mít jinak postaveny slechy nebo nepřirozeně zobrazeny běhy.
Jakožto v počátcích hlavně rybář jste přece jen musel něco z myslivosti nastudovat nebo načerpat jinak myslivecké znalosti?
Já se kolem vody a v lese motám celý život, vždy mě bavily staré knížky o myslivosti, furt jsem jimi listoval tam a zpátky. Cokoliv mělo společného s rybařinou a lesem, tak jsem si rád prohlížel, překresloval jsem si motivy už jako malý kluk. My jsme měli chatu, na jedné straně byl rybník, na druhé straně hluboký les, inspirace byla hned u nosu. Důležité je ale si uvědomit, že můžete jít obyčejně na procházku lesem, ale buď budete chtít vidět všechno, nebo neuvidíte nic. Je to na vás, zda budete chtít vidět a slyšet. To dneska chce ale bohužel stále méně lidí.
Většinou ale máte na výstavě portréty nebo detaily zvěře a ryb? Takže jdete po detailech, a ne zobrazování nějakých komplexnějších obrazů přírody?
Základem je, že všichni živočichové by měli věrně na kresbě vypadat tak, jak jsou v přírodě, a to i když bude jen část pstruha anebo lišky. Je mi bližší to, že nakreslím část zvířete, portrét, siluetu, udělám odstín, odlesk vody nebo náznak lesa a zbytek ať si ten, který před obrazem stojí, v hlavě domyslí. Když to celé zakomponuji do nějakého celku, zarámuji krajinou, tak už nebude možné domýšlet si další souvislosti. Já chci nechat moje obrazy otevřené představivosti, aby si dotyčný mohl usadit můj motiv tam, kam bude potřebovat. Nakonec i proto na většině mých prací nechybí bílá nebo nějak se rozplývající či rozpitá část do ztracena. Tak je to otevřené a člověk si může říct, to je u nás za chalupou nebo to jsem viděl tehdy na dovolené či výletě.
Nedotkli jsme se ještě techniky vaší tvorby. Kreslíte, malujete? Některá díla jsou barevná, některá jsou černobílé, jaké techniky vlastně používáte a nebo jste už zkusil?
Prioritně mám hrozně rád černobílou, takže tužka pro mě je úplný základ. Někdo řekne, tužka je černá a basta, ale tužka má asi milion odstínů, jak na ni zatlačíte. Bílá je jen bílá, ale černé je miliarda. Od toho se začalo odvíjet to, kdy zkouším, zda by nešlo doplnit tužku barevnou pastelkou nebo progresou. Já jsem si oblíbil obyčejné progresy a ještě jsem zkoušel i akvarelové barvy, které se dají různě rozpíjet. Ale nechtěl bych se pouštět do oleje, já chci obyčejnou jednoduchou kresbu, která se dá udělat tužkou nebo pastelkou.
Když se pouštíte do barevných technik, tak tužka s pastelkou vám dovolí strašně moc, a přitom není tak náročná. A vy si můžete dovolit i jemné odstíny, jemné detaily a najednou kresba skončí rozmazaná. Kdybych dělal olejem, tak si to nemůžu dovolit, protože musím mít plné plátno.
A líbí se mi také jednoduchá kresba na tmavém pozadí, je to hezké, když vám motiv jakoby vyskočí ze tmy a vy na něm vidíte třeba jen některé drobné detaily. To je někdy moc působivé a přináší to také prostor pro představivost a domyšlení si celé skutečné situace v přírodě.
Co je pro vás výtvarně obtížnější? Šupina, peří nebo srst? Kreslí se líp ryba nebo liška?
Upřímně, nedávám zrovna moc stromy, krajinky, pro mě je relativně jednoduché nakreslit lišku, lipana nebo ledňáčka, ale kdybych měl nakreslit krajinu, tak bych se z toho asi zbláznil. Já si tu kresbu několikrát představuji, jak bude vypadat, já si v hlavě vše představím, pak jedu z jedné strany papíru na druhou, prostě se to povede, ale kdybych měl kreslit stromy nebo krajinku, tak bych to asi fakt nekousl. Ale odpověď, zda raději lišku než lipana ze mne nedostanete, hrozně mě bavily jeden čas ryby a vše kolem vody a teď mě to zase vše táhne do lesa a ke zvěři.
A stane se vám občas, jak někteří výtvarníci říkají, mě to chytne, musím vstát, v noci mě něco napadne, maluju a najednou jako kdyby inspirace došla, musím dílko dát stranou a trvá třeba i týdny, než to dodělám?
To to ne. Mám rodinu, dva syny, jsme namačkaní přes zimu v bytě. Většinou kreslím konec podzimu, zima, začátek jara, když se nemůže k vodě. Obraz začnu a buď je přes víkend hotový nebo občas přetáhnu do pracovního týdne. Přijdu z práce, počkám až všichni jdou spát, chvíli koukám na rozdělaný obraz, za chvíli začnu pokračovat dál, většinou tak tři čtyři hodiny, a je obraz hotový.
Máte mezi zvířaty nějaké trofejní, oblíbené, nebo prostě favorita, které vám sedí výtvarně a rád zpodobňujete?
To to já nemám, a snažím se, abych neměl, když to přeženu, padesát kaprů, čtyřicet lišek a šedesát jelenů. Nemám prostě nějaké speciální preferované druhy, snažím se postihnout v mých kresbách co největší paletu u nás žijících druhů živočichů.. Já jsem rád, když mám od každého aspoň jeden kousek. Že si třeba řeknu, toto jsem ještě nekreslil a vezmu to jako výzvu.
Tak kolik vám ještě druhů našich ryb a zvěře schází a kolik druhů živočichů? Co byste chtěl ještě nakreslit?
Super by bylo, kdybych měl od každého druhu nejméně jednu kresbu. Ještě je ale tolik druhů živočichů, to snad ani nemohu všechno někdy nakreslit. Ale já jsem praštěný, nechci profláknuté motivy. Na výstavě mám lišku, ale já nechtěl klasické zpodobnění běžící lišky po louce, říkal jsem si, liška by mohla jen větřit nebo se nahřívat se na sluníčku prvnímu jarnímu teplu. Ano, mohl jsem nakreslit lišku, jak se žene za zajícem, to je ale pro mne fádní a každý to viděl nesčetněkrát. Já chtěl takovou tu jinou, kde si možná divák řekne, hele, toto dělá podobně i náš pes. Proč nakreslit obrovského skákajícího kapra nebo štiku, jak žere plotici, toho je fakt plný internet, kreslí to každý, fotí se to milionkrát z padesáti úhlů. Chci, aby se někdo na pár vteřin před obrazem zastavil a řekl si v duchu no přesně tohle jsem někde viděl, to je ten moment z přírody, který já taky zažil.
Ale na výstavě máte třeba stále opakovaný stejný kýč troubícího jelena?
Tam je z jednoho jediného důvodu, to byl můj první takový lepší obraz a je ze všech skoro nejstarší. Při konzultaci s pane Kinským o aktuální výstavě jsme si řekli ,že kdyby tam byl sám jen jelen, tak by to bylo trapné, ale nad ním letící husy tu fádnost rozbili
Já osobně bych raději namaloval třeba jistící laň, což je přesně ten chvilkový vjem, obraz, moment či zážitek obyčejného lesníka nebo myslivce. V dnešní době se zbytečně tlačí na akční výjevy, ale já preferuji poezii okamžiku a klidu v přírodě, pro kterou přece nakonec myslivci myslivost dělají.
K myslivcům patří taky lovečtí psi, co třeba hlavu psa?
To všechno bude, ale teď jsem měnil zaměstnání, skončila zimní sezóna, takže teď se nabírají témata a pak padne první sníh a já se zase pustím do kreslení.
Takže možná začne kynologické období? Ale příroda je také o ještěrkách, žábách, hmyzu a motýlech….
Je to možné. Mám zatím různé druhy ptáků, a mám radost, že mám strašně práce před sebou, třeba někdy nastane i výtvarné období věnované mnoha dalším živočichům. Ale určitě se nestane, že bych měl nakreslené všechno, stále bude mnoho a mnoho úplně obyčejných situací a druhů, které se mohou nakreslit.
Jak dalece vás lákají exotické druhy zvěře? Nakreslit lva, tygra, žirafu, opici?
Takové myšlenky jsem taky měl, ale rychle jsem od nich upustil. Já říkám, že žiju tady a chci to, co mám v sobě, dát na papír. Asi kdybych žil v Africe a motal se tam v přírodě, tak asi budu pracovat s místními druhy. Ale protože se motám tady v lese a tady kolem vody, tak chci prezentovat to, co vidím zde, to, co znám, mám v paměti jako vlastní zážitky a zkušenosti. Africké druhy jsou jistě zajímavé, ale k jejich zpodobnění mi schází ten bezprostřední prožitek, zkušenost či pocity být osobně mezi nimi a v jejich prostředí. Nechci tvořit akční přetlačené motivy a scény, které mi jen někdo zprostředkuje a já je neprožil.
Toto je vaše první výstava? Kam všude se už vaše díla dostala?
Toto je dokonce moje třetí výstava, ale první větší a sólo. Zatím se mé obrazy motají po kamarádech po okolí. První výstavička byla taková narychlo upečená, kdy potřebovali v Lišově otevřít knihovnu a otvírali tam i menší výstavní prostor. Tam viselo jen sedm obrázků. Druhá výstava byla ta už zmíněná z popudu manželky.
Pak jsem si dovolil být drzý, měl jsem doma docela moc nakresleného, zarámovaného, doma v malém bytě už obrazy překážely, tak jsem zkusil oslovit zámek Ohrada, který mám hned u nosu. Poslal jsem Vaškovi Kinskému několik obrázků přes telefon, okamžitě odpověděl, ať přijedu, rychle jsme se domluvili, a já za půl roku připravil výstavu. No a nakonec to dopadlo tak, že jsem nastoupil sem do muzea jako zaměstnanec na pozici konzervátora, vrátil jsem se vlastně k tomu, co jsem vystudoval.
Co kdybych za vámi přišel a řekl, že chci nakreslit svého životního srnce anebo zpodobnit v kresbě svého jezevčíka? Tvoříte i na zakázku?
Asi by to šlo. Přemýšlel jsem už nad tím, kromě toho, že obrazy prodávám, že bych mohl tvořit i na zakázku. Ale asi bych nechtěl být nějak moc svazován, nejspíše bych vám řekl pošlete třeba třicet fotek vašeho jezevčíka, já si je v klidu proberu a utvořím si v hlavě vlastní představu.
A kdy se z vás stane myslivec?
Tak to už bych fakt časově nedal. Mám dva syny, mladší syn utekl k rybařině, starší se hodně zadrápnul do myslivosti, takže když budu chtít být chvilku myslivec, tak si budu chvilku povídat a půjdu na šoulanou se synátorem. Když budu chtít, tak budu machrovat na mladšího, že něco špatně dělá vody. Jsem rád, že kluci si vybrali tyto obory, zůstali v zeleném, v přírodě a já mám možnost sledovat obě strany. Jedná se o životní styl, o vnímání světa, vnímání přírody, ve které žijeme a máme od našich předků jen zapůjčené a musíme v pořádku předat dál.
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA