Jakube, Ty se celý život zaobíráš krajinou. Není to trochu depresivní obor v zemi, kterou do značné míry ovládá majitel obrovského zemědělského koncernu? Člověk, který určuje, jak se u nás bude hospodařit, jakými způsoby. Není to boj s větrnými mlýny?
Boj s větrnými mlýny to bezpochyby je. Ale stejné to je i v jiných evropských státech. Podobnou silnou agro-lobby má i Francie nebo Německo. Na Slovensku je ještě horší situace než u nás. Tendence hospodařit velmi intenzivně a na velkých výměrách se prosazuje i v jiných státech Evropy. My ale patříme k zemím, kde je situace nejhorší.
Co si pod tím máme představit?
Společně se Slovenskem a bývalou NDR máme největší výměry lánů, největší souvislé plochy plodin. To je pozůstatek komunismu. Ovšem je ekonomicky výhodný a směřují k tomu i jiné státy. Třeba Polsko, které bylo za socialismu velmi typické tím, že tu na malých výměrách hospodařili soukromí rolníci a polskou krajinu charakterizovaly nudličky malých políček, se proměnilo a lány se zvětšují. Byl jsem v Polsku vloni a byl jsem zděšen, jak moc.
Jediná země, která vytrvala v malých výměrách, je Rakousko. Tam existuje cílená podpora státu k malým vlastníkům. Chtějí, aby krajina měla strukturu malých rozmanitých polí. Ovšem i tam korporát postupně vítězí, původní malá pole už nejsou tak malá, jako bývala před dvaceti lety. Ale v porovnání s našimi lány jsou jejich políčka stále opravdu maličká.
Dlouhodobě se zabýváš chemickou zátěží v krajině. Jak jsme na tom v této oblasti?
Uvedu výsledek relativně nedávné studie Spolecké výzkumné agentury EU sídlící v italské Ispře. Zanalyzovali půdy v celé Evropě. Z hlediska obsahu pesticidů jsme zhruba pátí nejhorší. Horší byla Belgie, Holandsko, překvapivě Dánsko.
To je zajímavé, protože české zemědělství se neustále pyšní, jak málo používá pesticidů. V deklarované spotřebě pesticidů jsme skutečně na chvostu, jenže pak se podíváte na výzkum toho, co v půdě skutečně je a tam je výsledek úplně opačný.
Už sedm let zkoumáme rezidua pesticidů v organismu zajíců. A od roku 2016 tyto koncentrace neklesají, naopak dokonce rostou. Jsou tu tedy prokazatelné rozdíly mezi deklarovanou spotřebou pesticidů a tím, co ve skutečnosti v půdě opravdu je.
Intenzivní zemědělství s navyšováním výnosů – je tohle jeden z důvodů, proč se zvedají stavy spárkaté zvěře?
Jednoznačně. Zemědělská produkce je čím dál tím energeticky bohatší. Plodinám dopřáváme velké dávky hnojiv. Navíc se pěstují plodiny, které zvěři energeticky vyhovují. Triumvirát našich polí je pšenice, řepka a kukuřice. Tím pádem má zvěř tři čtvrtiny roku přístup k vysoce energetické potravě.
Na jaře nejrychleji naroste řepka, po ní ozimy a začne se sít kukuřice. V létě je zralé obilí, je zralá řepka. Naprosto luxusní potravní nabídka. Po sklizni těchto plodin dozraje kukuřice, která tvoří energetickou zásobu od srpna až do Vánoc. A potom je znovu k dispozici ozimá řepka. To je neuvěřitelný energetický komfort. Nedivme se, že stavy spárkaté rostou.
Jak dlouho tahle situace trvá?
V podstatě od 80. let minulého století. Tehdy se hojně začala pěstovat kukuřice. Navýšila se spotřeba siláží. V 90. letech se rozmohla řepka. Ubyly pícniny. Dnes máme na polích zhruba 60 % obilnin, 15 % řepky a 15 % kukuřice. Na ostatní plodiny zbývá pouhých 10 %. Pro představu ještě v první polovině 70. let, kdy velká část tuzemské produkce živočišné výroby odcházela do Sovětského svazu, bylo složení plodin velmi pestré. Pěstovala se cukrovka, pícniny, len. Ten už třeba dnes na polích nepotkáme. Tehdejší osevní plán byl daleko pestřejší a optimální pro krajinu.
Ti samí zemědělci, kteří hospodaří způsobem, který jsi popsal, kritizují vysoké stavy spárkaté zvěře. Má to řešení?
Víc lovit. Nic lepšího nevymyslíme. Normované stavy zvěře dnes nikdo nebere vážně. Do výkazů se opisují stále tatáž čísla a že zvěře je desetinásobně víc, nikdo neřeší. Je to lež, o které všichni vědí a která se zatím tolerovala. Víc k tomu netřeba dodávat.
Přejdeme ke zvěři drobné. Ještě v 50. a 60. letech byly leckde takové stavy zajíce, že jsme je mohli vyvážet. Kde se to najednou zlomilo? Co se v krajině tak zásadně změnilo?
Zlom přišel v druhé půlce 70. let. Statistiky úlovků nelžou. Maximum poválečného lovu bylo v roce 1973. Od roku 1976 do 1979 úlovky výrazně klesaly. Mnohokrát jsem se zamýšlel nad tím, proč. Nejspíš se sešly dva faktory.
Druhá polovina 70. let nebyla klimaticky příznivá. Dlouhá deštivá léta – byl jsem tenkrát dítě a pamatuji si, jak jsme trávili léto v pláštěnkách, kdy třeba týden nepřestalo pršet. Tenkrát se dokonce říkalo, že znovu přichází doba ledová. V dnešním pohledu je to úsměvné.
Druhým faktorem byly nové agrochemikálie – pesticidy. Ty zapříčinily přímé otravy. Jsem si tím takřka jist. Stejný vývoj totiž nastal v celé Evropě. Synchronní pokles stavů drobné zvěře je prokazatelný všude kromě Rakouska. Stavy drobné zvěře v Rakousku podle mě zachránily jejich malá pole, meze, lesíky a úniková místa pro zvěř.
Stavy drobné zvěře se mírně zvedly v první polovině 80. let, ale pak nastal další výrazný pokles v polovině 90. let. Ten už souvisí s výraznou změnou struktury plodin, o které jsme se bavili. Kromě toho myslivce přestala drobná zvěř zajímat.
Jak si to vysvětluješ?
Protože začalo být dost spárkaté a dostalo se na každého. V tu chvíli myslivci nad drobnou tak trochu zlomili hůl. A to je velký problém. Drobná zvěř péči potřebuje. I když se to nezdá, tak potřebuje.
Do jaké míry jsou stavy zaječí zvěře ovlivněny chemií, kterou zemědělci neustále distribuují do naší krajiny? Můžeme v tom jako myslivci vůbec nějak pomoci?
Otázka je to široká a složitá. Zajíc je z drobné zvěře ve skutečnosti nejodolnější. Před dvaceti, třiceti lety se řada vědců domnívala, že vysoké dávky pesticidů a hnojiv způsobily neplodnost zaječí populace. Není to pravda. Je to jednoznačně prokázané, zvlášť výzkumy z poslední let, potvrzují, že natalita neklesla. Zaječky mají stále třikrát až čtyřikrát za rok jedno až tři zajíčata tak jako dřív. Problém je v tom, že nepřežijí. A tady jsme zase u predačního tlaku a struktury pěstovaných plodin. To je prostě pro malé zajíčky smrtící kombinace.
Řepa, ta asi chybí zaječí zvěří především, že?
Řepa je pro zajíce velmi dobrá plodina. Té se dnes pěstuje minimum. Krmná vůbec, jen cukrovka.
Ale ptal ses mě, co mohou dělat myslivci? Odpovím ti – lovit predátory! To je alfou omegou úspěchu myslivců, resp. drobné zvěře v polních honitbách. Dřív měli na vesnici všichni králíky, slepice, husy, kachny. A kvůli nim měl každý hospodář nalíčená železa nebo sklopec. Nechtěl, aby mu liška chodila na dvůr pro slepice. Nechtěl, aby mu kuna plenila králíkárnu. To byl takový „mimomyslivecký“ tlak na predátory. To dnes pominulo.
Kuny ve všech starých opuštěných chalupách jsou dnes v podstatě standardem. Nikdo je netlumí. Ale ani sami myslivci tyto predátory neloví. Spárkatá je hlavní zvěř a predátoři v zásadě nevadí. Myslivci ztratili motivaci drobné predátory lovit. Čekáš v noci na prase. Nebudeš střílet po lišce, aby sis to zkazil… I když v poslední době se s expanzí termovizí stal noční lov lišek stal mezi některými myslivci vcelku oblíbený. Ale nestačí to.
Ještě něco můžeme dělat, tedy kromě tlumení predátorů?
Péče jako taková! Období strádání začíná pro zajíce v srpnu. Zajíce musíme dokrmovat, ne obilím, ale zadinou. Dodejme jim jablka, řepu, letninu. A vodu, ta dnes velmi chybí.
Honitba Radonice, kde vykonávám funkci mysliveckého hospodáře, je součástí výzkumu chemické zátěže u zajíců. Co tyto výzkumy vypovídají o stavu zaječí zvěře? Mohou se stavy této zvěře ještě vůbec zvednout?
I v méně intenzivně obdělávaných oblastech nalézáme v zajících široké spektrum reziduí pesticidů. Běžně šest látek, koncentrace kolísají v širokém rozmezí. Ale nedovolil bych si tvrdit, že by zajíci byli přímo intoxikováni, že by z tohoto důvodu umírali.
Nejhorší jsou insekticidy, látky na hubení hmyzu, které přímo můžou zajíci uškodit a tady mohou otravy nastat.
Problém agrochemikálií je, že krajinu činí zcela sterilní. Zajíc, stejně jako koroptev nebo bažant, dokonce i srnčí zvěř, nenaleznou dost vhodné potravy. Od července do října je v těch vůbec nejúrodnějších oblastech, kde drobná zvěř žila, jen hliněná poušť. Důvod? Místo orby používáme postřiky totálními herbicidy, zejména glyfosátem. Tady hledejme důvod fatálních ztrát na populaci drobné zvěře. Zemědělská produkce je v nížinách v srpnu hotová. Ta myslivecká ale v tomto měsíci umírá na úbytě.
To znám z Radonic, přijde srpen a zajíc najednou zmizí…
Zmizí a už se nikdy neobjeví. Tohle je tragédie posledních asi patnácti let. Stejně jako sucho. Průměrná teplota se za posledních padesát let zvýšila o dva stupně. Krajina vysychá, je málo rosy, žádné prameny, potoky jsou zatrubněné, přitom nedostatek vody je pro zaječí populaci klíčový.
Ty máš myslivecké zkušenosti i z Rakouska. Jak se tam chová drobná zvěř? Kde jsou hlavní rozdíly?
Ve struktuře krajiny. Menší pole, i když pěstované plodiny jsou obdobné. Pole jsou kompenzovány úhory. Využívají biopásy, což je směs rostlin, která je cíleně zasetá proto, aby podpořila opylovače a drobnou zvěř. Nejen ve smyslu mysliveckém, ale všechnu. Pěvce, sysly, králíky…V Rakousku se navíc intenzivně pěstují meziplodiny. V červenci sklidí obilí, a oni okamžitě sejí meziplodiny, které jsou na polích až do listopadu.
Proč se to u nás neděje?
Tak tuhle otázku si také kladu a nemám na ní odpověď. Říkal jsem si, zda to Rakušáci nemají lépe dotované? Ale dotace na meziplodiny jsou skoro stejné. Rozdíl je v tom, že pokud rakouský zemědělec chce dosáhnout na nějaký typ dotace, musí mít zemědělskou krajinu pokrytou něčím, co roste nejméně deset měsíců v roce. To se teď u nás snaží velmi opatrně zavést ministerstvo zemědělství také. Jenže u nás se meziplodiny začínají zavádět ze stavu, kdy se nepěstovaly vůbec. Chceme dosáhnout toho, aby se pěstovaly alespoň trochu. V Rakousku se pěstují masově.
Pernatá drobná zvěř, to je další problém. Začneme od kuřátek?
Vím, kam míříš, a míříš správně. Už adepty učíme, že kuřata hrabavých nemají dost přirozené potravy. U koroptve je to nejmarkantnější. Nutně potřebují hmyz, který na polích není. Ve střední Evropě ubylo 80 % hmyzu za posledních třicet let. Stavy koroptve klesají už od 50. let. Jednoznačně výsledek úbytku hmyzu a začátku používání insekticidů.
Ani v tom mém milovaném Rakousku na tom nejsou s koroptví nijak skvěle. Umí pracovat se zajícem a s bažantem, ale koroptví mají také málo. Víš proč? Většina postupů, které jsme tu vyjmenovali, biopásy, travní pásy, pěstování meziplodin, nevedou ke zvýšení množství hmyzu. Insekticidy používají také, s to se prostě projeví.
Co s tím?
Mám zajímavou zkušenost. Vloni, začátkem podzimu, jsem jel přes Maďarsko. A tam jsem měl najednou přední sklo auta od hmyzu špinavé. Nedalo mi to a začal jsem si zjišťovat důvod. V Maďarsku nepodmítají. Strniště po obilninách jsou plné hmyzu. Vede mě to k přesvědčení, že by stačilo, abychom ponechávali části polí bez té péče, které se mezi agronomy říká „hygiena polí“. Ten název vystihuje, co se tam ve skutečnosti děje. Chtějí mít pole čisté, bez plevelů, bez hmyzu. Jenže ono je také bez života, i bez drobné zvěře.
Co bažanti? Pomohlo vypouštění uměle odchovaných kusů?
Z voliérově vypuštěných bažantů do přírody přežívá tak jedno procento. Ale poučme se zase z Rakouska - opatření pro zajíce synchronně pomáhaly bažantům. Zvedli se zajíci, šli nahoru bažanti, když šli dolů zajíci, šli dolů bažanti.
Jakou roli v tom hraji pernatí dravci?
Velkou. Predace pernatými predátory je obrovská. Projevuje se tu vzrůstající vliv populace motáků. To je dravec, který cíleně vyhledává kořist na rozlehlých polích. Z našich výzkumů zajíce vím, že populace jsou založené na jarních vrzích. Letní vrhy, zajíci, kteří přišli na svět v červenci, v srpnu, nejsou. A důvod bych hledal právě v predačním tlaku motáků, ale samozřejmě i nedostatku potravy, vody a krytu na rozsáhlých rychle sklizených polích.
Teď si vybavuji některé své kolegy, kteří by nám v tuto chvíli nejspíš namítli: hezky jste to tu rozebrali, ale vede z toho nějaká cesta ven?
Ta cesta není jednouchá, ani krátká. Je potřeba měnit krajinu. Myslivec namítne, jak já můžu měnit krajinu? Může. Nabídnu svůj příběh.
Zemědělské firmy dnes půdu dramaticky potřebují. Od nájemců přijmou podmínky. Naše rodina má docela rozsáhlé polnosti na Českomoravské vysočině. Mým novým nájemcem je ekologický zemědělec, a právě ekologické zemědělství je jedna z cest, jak život do krajiny vrátit. Pěstují plodiny bez pesticidů. Je to skoro nemožné, ale jde to.
Druhému nájemci, který je konvenční zemědělec, jsem dal podmínku, že musí udělat biopásy. Poradil jsem mu, kde si na ně sežene dotaci. Dělal je i dříve, ale nyní to má s novou smlouvou povinné. Toto je věc, kterou když udělá každý myslivec – majitel a pronajímatel pozemků, tak už se to projeví.
V neposlední řadě toho mohou využít i obecní zastupitelstva. V řadě obcí se dělají pozemkové úpravy. Dbejme tedy na to, aby pozemková úprava opravdu byla pozemková úprava. Máme možnost vytvořit nové polní cesty, obnovit mokřady. Přečíslovat parcely a nadělat asfaltové cesty je snadné. Ale vrátit život do krajiny, to je opravdová radost!
připravil Martin HORÁLEK