V současné době hledá česká myslivost svoji tvář. Ne snad, že by řešila otázky typu „kde, s kým a pro koho“, nýbrž zcela zásadní otázky „jak a proč“.
Vzhledem k tomu, že vše patrně souvisí se vším, bude budoucnost české myslivosti patrně souviset s vývojem celé společnosti. Možná by stálo za malé uvážení, že naše myslivost byla formována v podstatě v letech 1948 až 1989. Je zcela nezpochybnitelnou pravdou, že z oné „pravodatné“ myslivosti byly „odejity“ mnohé význačné osobnosti, je zcela nezpochybnitelnou pravdou, že k výkonu práva myslivosti se mnohdy dostaly osoby značně kontroverzní a že myslivost byla v jistém područí politiky. Je ovšem také zcela nezpochybnitelnou pravdou, že v těchto poměrech dosáhla česká myslivost celé řady úspěchů a byla vpravdě myslivostí, což se o řadě obdobných snah na západ či východ od nás nedalo v žádném případě říci.
Ale po společenských změnách v roce 1989 bylo zcela jasné, že ke změně musí dojít i v české myslivosti. Totiž, avizoval to již můj povedený tatínek (myslivec každým coulem), který v sedmdesátých letech po drastickém úbytku drobné zvěře a značně sveřepé krajinotvorbě hovořil o „soumraku myslivosti“, v roce 1990 nám pak předpověděl „konec myslivosti“.
Samozřejmě, že jsme mu nevěřili a považovali jej za škarohlída (tedy v tom druhém případě). A ejhle! Již několik let můžeme být svědky tzv. „salámové metody“, kdy jsou myslivcům odepírány či rušeny postupně některé výsady plynoucí z výkonu práva myslivosti. Již po několik let je volně žijící zvěř považována za bezprávné psance, jejichž životy je třeba bezpodmínečně ničit. Myslivecké spolky jsou označovány za jakýsi přežitek, jako vzor ideálního myslivce je pak adorován majitel jistého počtu hektarů přírody.
Nelze však jedním dechem říci, že v uplynulých dobách nedocházelo k jistým přehmatům, při kterých opravdovému myslivci mnohdy „vstávaly vlasy na hlavě“. Bývalo to především označení myslivosti coby části zemědělské výroby. Odtud pak plynou nevratné chyby při zvyšování populací spárkaté zvěře prostřednictvím ne-odlovu samičí a mladé zvěře, chyby při přikrmování (nadvládu mnohde získala pšenice, neboť byla nejdostupnější a nejlevnější, seno muselo být zásadně luční nebo to, které by už krávy nežraly, přikrmovat se má až po napadnutí prvního sněhu apod.).
Nutno podotknout, že neřešení situace v úbytku drobné zvěře bývalo ochotně kompenzováno nárůsty stavů spárkaté zvěře, případně snahou o zavádění druhů nových, v každém případě „odolných“. Drobná zvěř (především pernatá) pak byla zredukována na tzv. „živé terče“. Mnohé situace byly též řešeny značně netransparentně, což věhlasu české myslivosti jistě nepřidalo…
Velký hráčem v této situaci je jistě stát. On je de facto „majitelem“ volně žijících zvířat, on tvoří a přináší do života jistá zákonná omezení či nařízení. Co však nutí stát, aby se choval jako princezna Koloběžka?
De facto a de iure množství věcí a činností za stát vykonávají myslivci. Jsem jen zvědavý (pokud se toho dožiji), jak bude stát „komunikovat“ s majitelem honitby, který bude pochopitelně tvrdit, že to je „jeho“. Jsem zvědavý, jak bude stát řešit stále probíhající úbytek drobné zvěře, jsem zvědavý, kterak bude stát řešit přikrmování svého majetku (asi jednoduše, prohlásí veškeré přikrmování zbytečným a neetickým). Jsem zvědavý, jak stát bude řešit „dohled“ nad přírodou (podle státu máme příliš policistů a rybářská stráž je značně neetická, přitom ve vyspělých demokraciích jsou lesní a vodní policie brány jako vcelku normální).
Chceme-li ovšem jako myslivci přežít a fungovat dále, budeme muset přijmout za své několik skutečností, které současná doba prostě přináší a budeme muset opustit své pozice vytvořené snad ještě za Marie Terezie. Budeme muset překonat jakýsi sladkobolný vztah ke zvěři, řídit se přírodními zákony a nejnovějšími vědeckými poznatky. K velkým změnám patrně dojde i v lovecké kynologii, zde se budeme muset přiklonit k současnému pohledu na spolupráci člověka se zvířetem. Ač je to nepopulární, budeme muset myslivosti věnovat jisté prostředky, a to prosím nejen ze „spolkové pokladny“. Nenávratně pryč jsou totiž doby tzv. „lidové tvořivosti“, kdy co nejlevněji byly budovány různé spolkové domy či „chaty“, krmná a přikrmovací zařízení, posedy či kazatelny. Ačkoliv je to více než zcestné, budeme muset svoji vášeň zařadit do kolonky „nákladný koníček“ místo „veřejně prospěšné činnosti“, budeme muset být více asertivní i více komunikativní.
Jedním z velkých úkolů bude prostě vysvětlit svůj vnitřní vztah či vztah ostatních myslivců k přírodě. Zcela určitě to není nic lehkého, ale rozhodně bývá lepší být pochopen, než nepochopen.
Zdeněk HLAVÁČ