Dovolím si tedy navázat trochu obecnějším pojednáním o tom, které vlivy či skutečnosti mají zásadní roli při utváření mláďat savců, tedy nejen srnčat, ale i dalších mláďat naší zvěře.
Výsledek odchovu jedince se vždy skládá ze dvou podmínek, kterými jsou dědičné založení a vliv prostředí. Zatímco dědičnost prosadí svůj vliv jednorázovým procesem krátce po splynutí vajíčka a spermie, vliv prostředí jedince doprovází celý život. První a rozhodující fáze vlivu prostředí na budoucího jedince v době jeho vývoje v děloze je výživný stav matky.
Březost
Plod v první třetině březosti nemá ještě téměř žádné nároky na zásobení živinami. Zatím neroste, ale diferencují se a zakládají jednotlivé tkáně, základ budoucích orgánů. Velmi důležitá je zdravotní kvalita výživy matky, protože v této době přímo ovlivní fyziologický vývoj plodu.
V druhé třetině už jsou základy tkání i orgánů založeny a plod začíná pomalu růst. Poslední třetina je charakteristická intenzivním růstem plodu, což klade na výživu matky velké nároky.
V této době vzniká závažná souvislost - růst plodu může být narušen nedostatkem živin a vzniklé oslabení se už nikdy nedá dohnat ani napravit. Rozhoduje se o prostornosti trávicího aparátu, robustnosti kostry i svalů, účinnosti oběhového aparátu, tj. cév, srdce a plic. Připravuje se také krvetvorba, imunitní systém a orgány, které budou podporovat zdravotní odolnost i hormonální funkce.
Pro toto období proto musí být matka v dobré výživné kondici a ve svém okolí mít dostatek kvalitních krmiv. Pokud tomu tak není, už v této době předává plodu část živin nikoliv z krmiv, ale ze zásob svého těla. Podle hloubky závažnosti má takový stav v nejlepším případě za následek mírně podprůměrného jedince a matka svou kondici napraví zcela, nebo alespoň zčásti.
Laktace
V období laktace je rozhodující, kolik mléka a jak kvalitního mládě dostává během období sání. Postup laktace a využívání mléka je časově obtížně definovatelné. Mládě se během období příjmu mléka seznamuje s potravou, kterou matka přijímá. Získává hrou a příkladem matky budoucí návyky a chování, které rozhodne o jeho úspěšnosti a přežívání a kromě jiného je toto období spojeno s ochutnáváním krmiv.
V chovech hospodářských zvířat se vždy sleduje a optimalizuje příjem mleziva, což je specifický produkt během prvního dne laktace a věku mláděte. Jeho základní funkcí je produkce imunoglobulinů s přímou vazbou na patogeny, se kterými se matka setkala ve svém okolí a proti kterým mládě přijetí mleziva po nějaký čas chrání. Kromě toho je v mlezivu podstatně vyšší obsah většiny živin i biologicky účinných látek.
Bez kvalitní výživy matky nemusí být mlezivo plnohodnotné. U zvěře, což je jasné, proces příjmu mleziva přímo ovlivnit ani sledovat nemůžeme, ale i u zvěře je závislost jeho kvality na výživě matky podstatná. A tu zlepšovat lze.
Rychle se vyvíjející organizmus zvláště v prvních měsících života má vysoké nároky na příjem živin. První měsíc je mléko pro mládě jediným zdrojem živin, bílkovin na potřebu stavby svalové hmoty a tělních orgánů, minerálních látek k vývoji a zpevňování kostry atd. Významný požadavek na bílkoviny, železo a měď má krvetvorba, vývoj srsti a spárků pak vyžaduje dostatek sirných komplexů, rozvoj metabolizmu vyžaduje vitamíny a mikroprvky atd...
Mládě hravě a zkušebně bere stejná krmiva jako matka, ale v tak malé míře, že ještě nemají vliv na bilanci živin. Během období sání mládě postupně zvyšuje příjem podílu pevných krmiv na úkor podílu mléka.
Posun nastává v druhém měsíci laktace. Zatímco v první fázi se produkce mléka navyšuje a vytváří vrchol laktační křivky, po 30 dnech je napřed stabilní a pak se dostavuje postupný pokles.
Samice potřebu živin na produkci mléka už hradí z přijaté potravy. Ve vývojové a konstrukční kanceláři přírody bylo v této souvislosti rozhodnuto, že obvyklá laktace býložravců má trvat zhruba tři až čtyři měsíce.
První měsíc je charakteristický zvyšováním produkce mléka a zároveň nutností maximálního příjmu krmiv. U některých druhů býložravců příjem krmiva nepokrývá potřebu živin a matka se musí obrátit na některou z bank, aby si vyjednala úvěr. Nejčastěji to bývá banka kosterního aparátu, která jí poskytuje velkorysou zápůjčku kostitvorných prvků. Kromě vápníku a fosforu také hořčík. V nepatrné míře, chybí-li v prostředí, také mangan a zinek.
Ale jak to u bank bývá, po poskytnutí úvěru nastává doba splátek. A banka, i ta kosterní, je nekompromisní: pokud řádně a včas nesplatíš, příště ti půjčíme podstatně méně. A v našem hospodářství – tedy celého těla, bude něco chybět. Totéž může nastávat už v poslední třetině březosti v závislosti na intenzivním růstu plodu.
Na dalším financování projektu se podílí útvar energetických tukových rezerv. Také bílkovinné tkáně, většinou svalová hmota, se za určitých podmínek může „rozpouštět“ a uvolňovat k produkci mléka.
Výstižným příkladem je chov a výživa plemen dojeného vysokoprodukčního skotu. Kráva sice dojí extrémně vysoké množství mléka, je ale také krmena na skutečně nejvyšší možné úrovni jak po stránce obsahu živin v krmné dávce, tak i v dietetické a zdravotní kvalitě krmiv.
To ovšem v řadě honiteb, hlavně pro srnčí, neexistuje, a tak se zvěř doslova potácí mezi polními velkoplošnými monokulturami kulturami, což má samo sobě mnohem víc chyb a nevýhod než kladů, které přírodní prostředí poskytovalo ještě za do dob maloplošného zemědělského hospodaření.
A v této souvislosti jen malé připomenutí, že totéž platí i pro člověka. Je dobře známo, že v historických dobách nouze či jinak nepříznivých obdobích, nebo v populacích s nízkým sociálním standardem, se matkám po kojení významně zhoršuje stav chrupu, právě pro minerální látky odvedené v době konce gravidity a kojení, nemluvě o kondici, zdraví a přežívání narozených dětí.
V druhém měsíci a dalším postupem času mládě přijímá pevných krmiv více, jejich živiny už mají význam pro jeho vývoj a tento trend se stále zvyšuje. Snižuje se příjem mléka a obsah živin se v něm klesá.
Třetí a čtvrtý měsíc laktace se produkce mléka postupně a podstatně snižuje. Mládě už přijímá pevná krmiva v množství, která stále více hradí jeho potřebu živin z hlediska množství i rozsahu (bílkoviny, tuky, minerálie...).
Navíc dochází k zásadní změně v trávicím traktu přežvýkavců, neboť mléko a podíl pevných krmiv už pouze neprochází budoucími předžaludky. Ty se začínají rozvíjet a osídlovat budoucí mikroflórou. Vytváří se mikrobiální trávení objemných krmiv se zásadní funkcí – rozkladu vlákniny na jednoduché cukry. Tím je nutnost potřeba mléka teoreticky ukončena. Nicméně, můžeme pozorovat, jak se mláďata dožadují příjmu mléka i v době před říjí. To už matka působením hormonů laktaci zastavuje a mládě odhání. Ale, i v tomto existují výjimky a někdy laktace přetrvává po říji.
Po zaprahnutí matky se už mládě živí samostatně. Rozhodující je úživnost prostředí, příkrmy a klid. Většinou se mládě pohybuje ve skupině či tlupě, učí se a upevňuje sociální návyky včetně příjmu a výběru jednotlivých druhů potravy. A je škoda, že na mnoha místech dnešní intenzivně využívané zemědělské krajiny vlastně nemá mladá zvěř ani možnost navyknout se přijímat různé druhy potravy ve větší pestrosti a je doslova odsouzena z nutnosti přijímat a učit se přijímat pouze velmi omezené spektrum potravy.
Samice má po zaprahnutí za úkol splatit zmíněný úvěr – bílkoviny, minerální látky a energetické rezervy, které dodala ze své tělesné podstaty během intenzivního růstu plodu a pak zvyšující se laktace opět do svého těla doplnit v plné míře. Všude kolem ní je mladá zelená hmota s dostatkem bílkovin, obsahující jen málo lignifikovanou vlákninou a velmi dobře využitelný vápník i další minerální látky.
Konec laktace je tedy mezníkem ve výživném stavu a kondici samice. Pokud se pohybuje ve vyhovujícím úživném prostředí včetně příkrmů, deficit živin doplní a v krátké době se zase dostane do dobré kondice, bohužel ale toto nelze konstatovat ve všech místech dnešní kulturní krajiny, ne všude dokážou samice svůj úvěr bezezbytku splatit.
Specifika jednotlivých druhů spárkaté zvěře
Muflonky mají rozmezí termínu kladení široké, od konce února do konce května, obvykle ale koncem března až začátkem dubna. V nižších polohách kladou muflonky obvykle o dva týdny dříve než ve vysoko položených chovech.
Muflončata už po dvou týdnech už ochutnávají spolu s matkou příkrmy i pastvu. Po 6 až 8 týdnech převažuje zelená (objemná) potrava. Laktace u muflonů je poměrně dlouhá, mláďata někdy sají ještě v červenci.
Daněly kladou koncem května až do poloviny června. V posledním období březosti má tedy potravní podmínky velmi dobré. Rozhodující jsou první dva měsíce laktace z asi celkových čtyř měsíců kojení.
Sání může pokračovat až do počátků říje, kdy hormonální změny laktaci definitivně ukončí. Doba laktace může být v současných změněných klimatických podmínkách ovlivněna příznivým i velmi nepříznivým stavem vegetace. Nicméně v nepatrné menšině případů může daněla kojit do konce listopadu.
Laně kladou obvykle počátkem května až asi do poloviny června, tedy v pokročilém rozvoji vegetace. Rozhodující doba růstu plodu je z tohoto pohledu optimální a stejně tak počátek laktace s velkými nároky na živiny.
I pro kolouchy končí kojení v době říjí, kdy už plně přijímají pastvu, popř. příkrmy. Laň je z tohoto pohledu relativně málo závislým dlužníkem bankovních půjček živin.
Naopak jelen v době vrcholu růstu paroží a jeho mineralizace na tom tak dobře není. U samců se opakuje podobný stav v době říje a víme, jak intenzivně jeleni po říji, neboli před zimou, dohání váhový úbytek.
Srny se svou subtilní stavbou těla vyžadují během březosti i laktace maximální příjem živin. Načasováním kladení v polovině května považujeme za obvyklé, z pohledu vývoje srnčete za velmi nadějné. Čím dřív srna klade a má-li srnče vyšší porodní hmotnost, tím lépe. Kladení v červnu už tak příznivé není. Jak uvádí Pavel Scherer:
„...v období laktace a postnatálního vývoje plodu může srna ztratit až 6 kg, což je v podstatě více než čtvrtina její celkové tělesné hmotnosti... Sečteme-li celkové množství minerálních látek a ostatních přeměněných živin během posuzovaného tříměsíčního období, zjistíme, že srna vyprodukuje kolem 24,5 kg těchto látek...“ (Myslivost 1/2020).
Srna je i přes dobré načasování poslední čtvrtiny či třetiny březosti a laktaci do období plné vegetace vystavena skutečnosti vyššího výdeje živin, než může přijmout. Srnčata matku doprovází velmi dlouho. Laktace končí v době říje, mezi srpnem a zářím. Matka srnčata při pokusech o sání odhání a v tuto dobu má srnče už vyvinuté předžaludky a teoreticky dostatek rostlinné stravy. Skutečnost ale může být v závislosti na klimatických podmínkách velmi kritická.
Vlivy prostředí
Jak již bylo naznačeno, velmi silný vliv na průběh laktace, vývoj mláděte a znovynabytí kondice matky po zaprahnutí má kvalita prostředí. Nežijeme v době pestré a člověkem nedotčené krajiny, zvěř se vyskytuje často v prostředí se sníženou úživností nebo se silnými civilizačními ruchy, a tak se záporné vlivy projeví všemi známými nedobrými okolnostmi.
Zvěř vypásá nekvalitní přirozené porosty, způsobuje nadměrný okus a ohryz nebo přijímá hospodářské plodiny s nevyhovujícím poměrem živin mezi bílkovinami a energetickou složkou. Podíl vlákniny má k optimu daleko a pokud jsou zdrojem výživy alespoň „jen“ obiloviny, o řepce raději nemluvě, alespoň zčásti se zvěř, a hlavně její mikroflóra stačí (nebo nestačí) přizpůsobovat rychle zrajícím porostům.
Po sklizni navíc nastává doba nouze, což víme odedávna. Nové zkušenosti přináší a přinesou změny klimatu.
Co nabízí příroda a co by měl připravit chovatel zvěře?
Paradoxně, v podmínkách změn klimatu, se zvyšuje důležitost tradičních a zčásti opuštěných řešení.
Prvním je klasický příkrm. V době sucha a extrémních teplot je péče o krmná místa a jejich technický stav základní metodou, včetně napajedel. Větší efekt než sena budou mít pro obsah vegetační vody siláže a senáže. V oborních chovech je to samozřejmé, ve volných honitbách jsou podmínky (lidský faktor, náklady, vlastnické vztahy) složité a realizace roztříštěná.
Po část roku je přikrmování určitou zábranou škod, ovšem jen tohle téma by vydalo na samostatný příspěvek.
K péči o krmná místa se váže i zoohygiena, při jejímž zanedbání je příkrm pro zvěř a provozovatele pravým danajským darem. Výsledkem je vzestup invazí cizopasníků a možnost šíření bakteriálních infekcí trávicího traktu i nákaz hniloby špárků.
Další možností jsou políčka. To se snadno navrhne, včetně výběru pícnin podle jejich krmné hodnoty a vegetační doby, ale mění-li se však tradiční doby příchodu dešťů a přirozené změny teplot během roku, je to veliká loterie.
Můžeme si vzpomínat na strništní směsky, kdy se po sklizni ihned a provedení podmítky vysévala slunečnice, kukuřice, oves, vikve, hrách, peluška, bob, sója a lupiny. Nebo je možné vysévat porosty „na zeleno“ na jaře a zvěři zpřístupnit po sklizni obilovin. To je více reálné vzhledem k jarním srážkám, ale nevýhodou bude stáří porostu, tedy horší výživné hodnoty.
A právě problematika využití meziplodin nebo strniskových směsek by měla být pro řadu uživatelů honiteb impulsem, aby navázali korektní, přátelské konstruktivní vztahy se zemědělci. Zodpovědní a rozumní myslivci by se měli pokusit domluvit, že by se alespoň na části zemědělských pozemků mohl změnit přístup zemědělců ke zvěři. Nepovažovat místně hospodařící zemědělce za protivníky či oponenty, ale za partnery do diskuze, jak by se mohly zlepšit potravní i krytové podmínky pro zvěř.
V úvahu ke zlepšení podmínek pro zvěř na zvěřních políčkách ještě připadá topinambur se dvěma termíny sklizně, uvědomělý chovatel zvěře také na políčkách založí trvalé travní nebo jetelotravní porosty, které hospodaří s vodou velmi dobře. První sklizeň je možno využít na seno či senáž, pozdnější vzrůst porostu se pak zpřístupní zvěři ke spasení.
Ještě k vývoji mláďat
Vraťme se k souvislostem vývoje mláděte a jeho budoucnosti v prostředí volné honitby. Modelem může být, ale nemusí být srnčí zvěř. Specifika okusovače je v současnosti v našem přírodním prostředí, kdyby takové snad ještě většinově existovalo, vždy omezením. A to i v možnostech příkrmů. Skutečností jsou většinou špatné potravní podmínky a téměř plošné civilizačními ruchy.
Proto je realitou nedostatečná i nekvalitní výživa matky i mláděte, ve skutečnosti celé populace ve většině reprodukčních cyklů. Jak bylo zmíněno, doba parožení a přesun živin do parožní hmoty podléhá stejným mechanizmům.
Zůstává tedy otázka, zda se může sebelepší genetický potenciál jedince nebo skupiny zvěře úspěšně realizovat při nedostatečné či dieteticky a zdravotně nekvalitní výživě?
Odpověď nemusí plně negativní, ale, v nejlepším případě jen částečně.
Nejvíce sledovanými ukazateli úspěšnosti chovu zvěře ve volné honitbě je stav trofeje. Teprve pak – a určitě ne u většiny chovatelů zvěře - živá hmotnost jako ukazatel kondice i výživného stavu a příchovek. Zdravotní stav a odolnost vůči nemocem a parazitům je pro praxi sledování a selekce příliš složitá okolnost.
Vlivy prostředí na vývoj populaci zvěře můžeme uzavřít hezkým zdomácnělým slovem multifaktoriální. Kvalita výživy mezi nimi rozhodně dominuje. Z pohledu dědičnosti tuto souvislost můžeme vnímat alespoň tak, že malá, početně omezená populace zvyšuje podíl příbuzenské plemenitby se silně negativními důsledky na zdraví a odolnost (
deprese z imbreedingu) a naopak co nejrozdílnější genetické založení rodičů (
efekt heteroze) působí kladně. Do ostatních genetických souvislostí se pouštět nebudu, s omluvou, že to skutečně není můj obor.
Praktické chovatelství se vždy zabývá užitkovými vlastnostmi jedince nebo stáda včetně důsledků dědičnosti. V mnoha podobách se cituje věta: Výkonný jedinec do výkonného prostředí. Jejím opakem je slovní spojení: Nekompromisní selekce jedinců nevýkonných neboli slabých.
Mnohem lépe než genetické souvislosti nám o zvěři a budoucích chovatelských úspěších napoví podmínky prostředí. Faktory jsou minimálně tři: přirozená úživnost a vývoj klimatu, úspěšnost přikrmování a klid v prostředí. To umožňuje výběr co nejlepší pastvy a maximum pastevních cyklů.
Z hlediska vývoje a budoucí kvality mláďat tyto tři vlivy spojuje vždy kondice, konstituce a výživný stav matky. Jakkoliv je to zatím nezvyklé, pro úspěch v chovatelské i chovné hodnotě zvěře musíme vždy prioritně selektovat mezi matkami. Je tu totiž pořád jedna souvislost, na kterou musíme klást největší důraz - mohutný oběhový, trávicí a pohybový aparát matky umožňuje založení stejných vlastností mláděte. A jen od takové matky můžeme očekávat perspektivní mládě, ať už je to muflonka, daněla, laň nebo srna.
Přirozená, dostatečně silná populace zvěře v určité krajině či honitbě bude vždy zvýhodňovat silnější samčí i samičí jedince před slabšími. To ale platí jen v dostatečně úživném a klidném prostředí. Vydatnost i pestrost přírodních potravních zdrojů je dnes ve většině volných honiteb špatná nebo velmi špatná a zvěř trpí civilizačními ruchy. Pak se ale bude zhoršenému prostředí přizpůsobovat kromě jiného sníženou živou hmotností matek i potomků. A budeme-li selektovat jen samce, stav se bude postupně zhoršovat s následným snižováním příchovku i zdravotní odolnosti.
Ing. Martin MOHELSKÝ