Ing. Jana Kollandová je od dětství pravidelnou účastnicí okresních i národních finále soutěže Zlatá srnčí trofej, která ji ovlivnila v tom nejlepším slova smyslu na celý život. Nejen, že se Zlaté srnčí trofeji věnuje jako vedoucí, už pátým rokem působí v Kulturně propagační komisi OMS Uherské Hradiště, kde se velmi aktivně věnuje práci s mládeží, nedávno také založila myslivecký kroužek ve svém domovském Mysliveckém spolku Kojetínek Veletiny. Aby toho nebylo málo, je maminkou tří malých dětí, které s manželem vedou k myslivosti od malička.
Sešly jsme se spolu k povídání o historii práce s mládeží v okrese Uherské Hradiště i o tom, jak se výchova malých myslivečků vyvíjí v současné době.
Můžeš mi, Jani, na začátek prozradit, jaké byly tvé myslivecké začátky?
Ony vlastně ani žádné začátky nebyly, příroda a myslivost mne obklopovaly hned od počátku. Praděda byl uznávaný pěstitel ovocných stromů, řezník, děda pokračoval v jeho šlépějích a já s ním. Otec dělal myslivost od mládí, působil dlouhá léta jako jednatel OMS Uherské Hradiště, vlastně už v době, kdy jsem se narodila. Ani mi nepřišlo, že dělá myslivost, prostě chodil do práce.
Do všeho nás se sestrou
(Martinou Novotnou – pozn. red.) přirozeně zapojoval, chodili jsme přikrmovat, byly jsme součástí kroužku, myslivci nás vozili na saních. Měl chovatelskou stanici jezevčíků, o které jsme se také se sestrou zajímaly a chtěly jsme při všem asistovat. Později jsem si založila stanici vlastní.
Na Zlatou srnčí trofej nás vzal vlastně jen tak na zkoušku, poprvé v deseti letech a já jsem to okresní kolo, myslím, vyhrála, nebo jsem byla druhá. V roce 1994 jsem byla poprvé na národním finále ve Vidžíně, kde jsem se potkala s Vaníčkovými. Pak už jsme začaly s Martinou jezdit pravidelně.
Na národní finále Zlaté srnčí trofeje jezdím už 30 let, nebyla jsem úplně každý rok, ale vždy jsem se vrátila. Když se to sečte, vychází mi, že už jsem strávila více než rok života na Zlaté srnčí trofeji s ČMMJ. A dalo mi to opravdu hodně. Potkala jsem hlavně skvělé lidi, další rodinu. Dostala jsem se na spoustu zajímavých míst spojených s myslivostí. Musím říct, že dodnes se my, bývalí „Zísíťáci“, potkáváme ve velkém a stále k nám přibývají mladší ročníky, které to jednou povedou.
Takže cesta do Kulturně propagační komise byla logickým krokem, jak tyto zkušenosti zúročit a předávat dále…
Přesně tak jsem to viděla. Když něco chci, tak si to zkusím zařídit sama. Snažím se všem, kteří pracují s dětmi a vedou je k myslivosti a lásce k přírodě obecně, pomáhat, jak to jen jde. Účastním se třeba besed pro děti i různých akcí nejen v rámci OMS, ale i v jednotlivých mysliveckých spolcích.
Máme zásobu materiálů, které jsem si nasbírala časem, od kamarádů, nebo různě z pozůstalostí, občas někdo něco doveze, takže můžeme půjčovat i na lokální aktivity.
Problém je, že u spousty vzácnějších preparátů nejsou žádné dokumenty a člověk se ostýchá je někam brát, aby z toho nebyly problémy. Ale to je to, co děti vždy zaujme, něco, na co si mohou sáhnout. A pak také pozornost zaručí pes nebo dravec, na toho se „vrhnou“ okamžitě…
Takže kroužkům pomáháme s výukovými materiály, pravidelně se setkáváme a probíráme různé aspekty kroužkové činnosti, pokud je možnost dosáhnout na dotace, také se je snažíme přes OMS zajistit.
Výsledek je viditelný, před osmi lety se konalo první obnovené okresní kolo Zlaté srnčí trofeje v našem okrese a bylo 12 účastníků, dnes jich máme celkem přes stovku.
Kolik tedy působí aktuálně na Uherskohradišťsku kroužků mladých myslivců a kolik je v nich dětí?
V současné době tu máme jedenáct aktivních kroužků. Některé fungují pár let, některé již déle, třeba kroužek v Buchlovicích už je aktivní 14 let. Ano, není to mnoho, v rámci České republiky máme mnoho starších kroužků, ale podstatné pro nás je, že kroužky fungují a vydrží nám do budoucna. V rámci okresu existují i další myslivecké a přírodovědné kroužky, které sice pod OMS nejsou vedeny, víme však o sobě a v případě zájmu spolu i spolupracujeme.
Čtyři kroužky registrované u OMS jsou pod Domy dětí a mládeže, ostatní jsou pod mysliveckými spolky nebo školami. Jeden kroužek byl původně ekologický, pak si ale vedoucí udělali myslivecké zkoušky a přejmenovali ho na myslivecký.
Celkový počet dětí v kroužcích je přes 150. Kroužky skvěle fungují v Nivnici, Starém Hrozenkově, Nedakonicích, Hluku, Popovicích, Stříbrnicích, Pitíně, Zlechově, Tupesích a v již zmíněných Buchlovicích a Veletinách. Vždy je vedoucími několik osob, které si pomáhají, zastupují se a motivují. Chtěla bych jim všem tímto moc poděkovat. Dávají těm malým myslivcům to nejcennější, co mají, svůj vlastní čas.
S kroužky je opravdu skvělá spolupráce a třeba kroužek v Nivnici, respektive myslivecký spolek, pod který kroužek spadá, nám každý rok finančně přispívá na okresní kolo Zlaté srnčí trofeje nemalou částkou, za kterou pořídíme krásné ceny.
Velikým partnerem práce s dětmi je pro nás zástupce LS Buchlovice Ing. Pavel Zůbek a jeho žena, která je ředitelkou DDM Šikula v Uherském Hradišti. Ing. Zůbek byl před 19 lety jedním z prvních absolventů kurzů lesní pedagogiky v Hranicích a řekněme, že jedeme na stejné vlně.
Je mi známo, že se Vaníčkovi stěhují do těchto končin, navážete nějak na dřívější spolupráci?
Vichřice (Jarmila) má obrovskou životní zkušenost s dětmi, má toho tolik co předat… Takže teď, když se stěhuje sem k nám na Slovácko, doufám, že se hned zapojí do práce. Máme toho už teď vymyšleno dost, přes publikace až k návštěvám školních zařízení.
Už jsme se od Vaníčků inspirovali třeba nástěnkami kroužků, které bývají vždy na chovatelské přehlídce OMS Benešov. Zakoupili jsme v rámci OMS každému kroužku nástěnku a chceme tak představovat veřejnosti jejich činnosti při chovatelských přehlídkách.
Další součástí přehlídky budou i obrázky z okresního kola výtvarné soutěže Mé toulky za zvěří – zájem dětí je stále větší, mnoho škol se ptá už dopředu, kdy mají poslat výkresy. Na přehlídku to totiž přitáhne rodiny dětí, i babičky, dědečky. Děti jim hrdě ukazují, které obrázky jsou jejich.
Vidím, že má smysl pokračovat a vymýšlet nové věci. Navazovat u nás je na co. Myslivecké kroužky a práce s mládeží při OMSu nás byly na vysoké úrovni již v 70. letech, jejich činnost prosazovali například Milan Ptáček, Zdeněk Šlosarčík nebo Mgr. Milan Hampl. První okresní kolo ZST se u nás konalo v roce 1975 a byla to dokonce dvoudenní akce. Na začátku devadesátých let se okresní kolo konalo už jen v jeden den.
U ZST v tu dobu stáli RNDr. Petr Novák, CSc., Ing. Jan Novotný, Lubomír Novotný, Ing. Ivan Mařák nebo Ivan Burda. Později se nit okresních kol přetrhla, ale vše je opět zpět.
Jakožto členka KPK se zabýváš i kurzem pro uchazeče o první lovecký lístek. Jaký je letos zájem? Kolik je vlastně členů OMS Uherské Hradiště?
Členů máme přes tisíc, jsme velký OMS. V kurzu máme aktuálně přibližně 15 adeptů, z toho je poměrně dost žen. Ty přivádí k myslivosti přirozeně lovecká kynologie. V březnu se konaly zkoušky uchazečů o lovecký lístek a bylo jich 24.
V KPK jsme tři členové, předseda Ing. Jan Novotný, jednatelka OMS Ing. Marie Gejdošová a já.
Působíš ještě v jiné komisi? Třeba kynologické?
Ano, jsem členkou kynologické komise. Psi jsou pro mne neodmyslitelnou součástí života myslivce. Zabývám se třeba Facebookovými stránkami, přípravou propozic a další administrativou. Baví mne sledovat práci a psychiku vůdců a rozhodčích při zkouškách a v praxi. V Kynologické komisi je dvanáct členů, pořádá se opravdu hodně akcí, i některé významné, jako třeba memoriály. Letos je nám ctí v termínu 30. 8.–1. 9. pořádat 50. ročník Memorálu Richarda Knolla. Máme štěstí na honitby, které nám poskytují pravidelně zázemí, třeba MS Dolní Němčí, MS Horní Němčí, MS Prakšice, MS Popovice, MS Hluk a další.
Vraťme se ještě k besedám o myslivosti. Kde o ně bývá zájem? Máš nějaké zajímavé postřehy nebo zážitky z těchto setkání často s nemysliveckou veřejností?
S mysliveckou pedagogikou chodím do škol, školek, speciálních škol, k lidem s postižením i do domovů důchodců.
Mám obrovskou výhodu, že jsem na rodičovské dovolené, jinak bych to nemohla stíhat.
Děti jsou většinou skvělé publikum a jak jsem už zmínila, nejlépe reagují na něco, co si mohou osahat, takže vždy nosím hodně pomůcek, trofejí, kožešin, preparátů, nebo úspěch zajistí předvedení loveckých psů či práce s dravcem.
Do paměti se mi ale vryl jeden zážitek z domova důchodců, byla tam paní ze speciálního oddělení, která vůbec nekomunikovala, ale když jsem předváděla hlasy zvěře na vábničky, sestra mi povídala, že paní vyjmenovávala, které jsou to druhy zvěře. Je zajímavé, jak jsou některé vědomosti uložené hluboko v paměti a vyplavou při určitém podnětu.
A postřehy, no, pro malé děti jsem při pedagogice rodičem, kamarádem, vetší pak beru jako rovnocenné parťáky, dospělí nechtějí poučovat, i když je to například dost zajímá, těm se musejí informace předkládat jako seriózní zdroj a čím je pak člověk starší, vrací se to zpět k těm nejmenším dětem. Vše je ale třeba dělat s úctou a pokorou k člověku a přírodě.
Pojďme se teď podívat na kroužek, který jsi založila ve Veletinách. Byl to jistě tvůj nápad a nebo tě přesvědčili kolegové ze spolku?
Již dlouho jsem měla potřebu mít kroužek vlastní, nechtěla jsem ho ale zakládat na úkor času, který bych chtěla dát vlastním maličkým dětem. Ale nastal již čas a dohodli jsme se ve spolku všichni, že u nás založíme kroužek, abychom si vychovali nové myslivce, protože máme velmi vysoký věkový průměr. Ve spolku a kolem sebe mám skvělé kolegy, kamarády, kteří mne podporují a pomáhají. Stejně tak náš kroužek zaštituje obec. Vše by samozřejmě ale nešlo bez pomoci rodiny, která je mi velkou oporou.
Máme v honitbě zázemí vytvořené ze dvou buněk, jedna slouží pro spolek, je v ní sklad krmiva a technické zázemí. Druhá slouží pro kroužek a pro všechny možné pomůcky, které tam rychle přibývají.
Kvůli kapacitě buňky jsme stanovili maximální počet deset dětí, máme jich dokonce 11, ale vejdeme se. Kroužek je vedený pod DDM a má lidské zázemí v MS Kojetínek Veletiny. Z Veletin jsou nakonec ale jen dvě děti, ostatní jsou z přilehlých obcí. Což nevadí, i pro jednoho Veleťana by to mělo smysl. Věkové rozmezí je od první do deváté třídy, půlka dětí je z rodin myslivců, půlka ne, což je zajímavé při vzájemných hrách a výuce.
Připravuješ se před schůzkami hodně, nebo už máš vše tak zažité, že to není potřeba?
Nemusím se v podstatě vůbec připravovat, protože myslivost a ochranu přírody prezentuji dlouhodobě, takže jen převedu jednotlivé kapitoly do dětské formy a případně dodáme pracovní listy, aby si děti věci zopakovali a uložily do paměti. Celkově děti vedu k lásce k přírodě, k domovu, aby poznaly, co je správné a co není. Vím, že pro děti je nejvíc, když mohou jít ven a přírodu kolem sebe vnímat na vlastní kůži.
Moje diplomka se zabývala tím, jak lov, respektive oborní chovy ovlivňovaly tvorbu krajiny, tyto vědomosti mohu při schůzkách také použít. Stejně tak zkušenosti získané při praktické myslivosti, kynologii, sokolnictví.
V průběhu roku často používám pomůcky, které zrovna mám po ruce. Když je po honě, vezmu bažanta, děti si obtisknou stopu, vezmou peříčka, vidí, jak opravdu vypadá. Nebo dovezu ulovenou kunu, hlavu srnce a podobně. S dětmi kopíruji běh roku v přírodě a na to navazující činnosti spolku.
Děti si získám třeba také tím, když jim donesu zaječí paštiku nebo řízek z divočáka. Berou pak myslivost více jako přirozenou věc, součást běžného života.
Také děti beru na kynologické a jiné akce OMS, kde nebudou rušivým elementem, například svod je ideální, je tam mnoho psů různých plemen…
Nedávno proběhl další, tuším, že již patnáctý ročník Kurzu pro vedoucí mysliveckých kroužků v Hranicích. Kolik bylo zájemců? Jaký byl program a lektoři?
Kurzu se účastnilo 30 zájemců, což byl v rámci jednoho turnusu rekordní počet. Překvapilo mne široké věkové složení účastníků a opět potěšilo jejich zapálení.
Program byl jako vždy plně našláplý, od praktických ukázek, pedagogiky, přes psychologii a setkání s osobami z praxe. SLŠ v Hranicích díky svému zázemí, tradici a především díky týmu pedagogů v čele s Ing. Alicí Palackou vytváří jedinečné zázemí a atmosféru.
Měla jsem možnost krátce pohovořit o spolupráci kroužků s mysliveckými spolky, OMS a ČMMJ. O propojení mezi jednotlivými organizacemi, a i postupu při případném nefungování některé ze zmíněných složek.
Nejdůležitější pro mne pak bylo to, aby si frekventanti uvědomili, že je jejich práce s mládeží musí bavit, že je to o nich a že se nesmí nechat odradit, protože to, co dělají nebo budou dělat, může přivést nebo podpořit v lásce k přírodě další generaci. Za což jim také patří velké poděkování!
Díky moc za rozhovor!
Kamila KAASOVÁ