Jsou plemena, která po stu letech takřka nejsme schopni rozpoznat, a naopak jsou zde jiná, která by mohla vystoupit z obrazů a fotografií ještě starších.
Němečtí ohaři jsou potomky psů, kteří se používali při lovu pernaté zvěře do sítí především ve středomořských zemích a při honech. Na německé knížecí dvory se ze Španělska dostali přes Francii a Flandry. Velká záliba rodově, společensky i politicky úzce propojené šlechty v lovecké kratochvíli vedla k rychlému šíření tohoto typu loveckého psa po celé kontinentální Evropě i do Británie, kde se stal pointer psem, který „ukazuje“, vystavuje zvěř. Stranou nezůstala ani střední Evropa, včetně Království českého.
Jak připomíná standard německého krátkosrstého ohaře, psi zvaní stavěči byli ještě žádanější poté, co byla roku 1750 vyrobena první brokovnice dvojka - lovci mířili před psa na pernatou zvěř v letu.
Přechod od chladných zbraní ke střelným, zejména v průběhu 16. a 17. století, probíhal souběžně na kontinentě i v Anglii, a tak lze na obou místech vysledovat také nový typ loveckého psa. Ve střední Evropě, zvláště v zemích německého vlivu, byl ale vývoj loveckých technik, a tím i potřeba loveckých psů nového typu, do jisté míry zpomalen přetrváváním takzvaného „německého uzavřeného honu“, který se od svého vzniku koncem 16. století udržel až do první čtvrtiny století osmnáctého.
Výkon kontinentálních ohařů byl ale od počátku – na rozdíl od vyhraněných anglických specialistů – zaměřen všestranněji. To byl počátek přechodu od čistého stavěče ke všestrannému lovecky upotřebitelnému psu.
Kontinentální ohaři, u nás postupem času nejrozšířeněji zastoupenými německým krátkosrstým ohařem, se vyvinuli v lovecké psy, kteří dohledávají a přinášejí drobnou zvěř, tedy zajíce, bažanty, koroptve, sluky, křepelky nebo divoké kachny, stejně jako barváři zvládají dosled spárkaté zvěře a vyrovnají se nárokům kladeným myslivci na výkon teriérů nebo slídičů.
Na německém území byli známi takzvaní staroněmečtí ohaři, kteří však až do poloviny 19. století netvořili výraznější samostatný typ; jednalo se spíše o ohaře na německém území. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení württemberští ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalostí. Zbarveni byli trojbarevně, krátká srst byla hnědo-bíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psi ve zvláštním zbarvení, zvaní tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky.
Neznáme sice dataci ani pramen o nějž se opírají, zdá se však pravděpodobný postřeh autorů knihy Poľovné psy (Slimák/Duchaj, 1971
): „Staronemecký stavač bol pes ťarbavý (expresivní výraz pro toho, kdo má pomalé, neobratné pohyby), s ťažkou svalnatou hlavou, s pevným krátkým a volným krkom. Bol málo vytrvalý a mal len slabší čuch. Vynikal však v prinášaní, v práci s nízkym nosom.“
Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860 až 1880 přidali krev španělského ohaře – perdiguera z Burgosu, a opatrně posílili nos psem svatohubertským, bladhoundem.
K prvním chovatelům krátkosrstých ohařů v Německu patřili princ Albrecht zu Solms–Brauenfeld z Hannoverského domu (kolem roku 1870), který držel anglické pointry a setry, baron von Zedlitz (píšící pod jménem „Hegewald“), chovatelé Karl Brandt a Samezki, a dále například Julius Mehlich z Berlína, který rovněž využil ve svém chovu v roce 1883 anglického pointra a setry.
Jan Seidl (Ohař, 1901) trefně podotkl, že
„Německá kynologie vytlačila nádherného pointera, jehož práce v poli je pastvou oku, z výhodné posice, kterou zaujímal, hlavně proto, že myslivost střední Evropy přestala býti výsadou vznešených kruhů.“
Dnes mezi německými ohaři rozlišujeme čtyři typy srsti. V „Myslivosti v Zemích českých“ se v této souvislosti před 120 lety konstatuje:
„Jeden chce těžšího, ve výkonech povlovnějšího psa, kdežto druhý chce, aby byl „bleskorychlý“; jedni žádají, aby pes byl tmavý, drzý, aby byl světlý; jednomu hodí se lépe dlouhosrstí, jinému ostnosrstí nebo krátkosrstí psové; tolik je jisto, že krátkosrstý stavěč hodí se lépe do pole k úkonům rychlejším, dlouhosrstý neb ostnosrstý lépe pro práci lesní a vodní, k úkonům pozvolnějším.“
Pro další vývoj všech variet, dnes samostatných plemen německých ohařů, měla rozhodující význam hannoverská výstava ohařů v roce 1879, na níž byly stanoveny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. F. Houska připomíná, že tehdy
„bylo štěstím, že byly vzaty tři hlavní typy: krátkosrstý, dlouhosrstý a hrubosrstý, a že nebyla vyvolena jen jedna odrůda, poněvadž bylo tak zachováno množství dobrých psů.“
Zároveň však upozorňuje na poněkud nepřehledný stav tehdejšího chovu:
„Na druhé straně učinilo to na dlouhou dobu chov nejistým, protože v témže chovu přicházela štěňata s rozdílnou srstí; ještě roku 1891 nebylo to o mnoho lepší.“
Popis německého krátkosrstého ohaře lze však najít už v díle
Der eigentliche Hühnerhund od veterináře Waltera z roku 1817.
Pečlivou chovatelskou činností byl z německého krátkosrstého ohaře vytvořen jeden z nejvšestrannějších, a proto též nejrozšířenějších ohařů a loveckých psů vůbec. Přispěvatel mysliveckých a lesnických časopisů, autor monografie „Ohař, jeho ustálená plemena, přednosti a vady“ (1901) Jan Seidl vzletně popsal jejich výkon:
„Pozorujíce psa stavěcího, an v poledním žáru letním širé lány polí horlivě prohledává, každou zvěř bez rozdílu na značné vzdálenosti větří, myslivci způsobem nápadným prozrazuje, po stopě náruživě pronásleduje a, veden jsa k tomu složenou i postřelenou ochotně aportuje, nepokoušeje se podržeti ji pro sebe, – an stejně horlivě bažinami a mělčinami se brodí, na pokyn myslivcův bez váhání se vrhá v říční proud, aby vynesl z něho, zápase nejednou s vlnami a tříští ledovou, sraženou kachnu nebo slípku vodní – kterak nejen těžkého zajíce přináší, leč i lišku postřelenou srdnatě uchvacuje...“
Ke vzhledu před sto a více lety snad jen úvodní část popisu opět z knihy Myslivost v Zemích českých
„Výška prostřední (od 60 až 66 cm, fena poněkud nižší), postát silná, nikoli však zavalitá, v klidné chůzi hlava a krk držení mírně zdviženého, prut obyčejně šikmo vzhůru, při hledání více vodorovně držený. Výraz tváře intelligentní, v klidu vážný, při oslovení přívětivý, lidský; všechen zjev dobře úměrný, souladný.“
Neocenitelný F. Houska před osmdesáti lety v knize Lovečtí psi takřka prorokoval:
„Zdá se, že potřeba a vkus budou mít ještě další změny názorů (na plemenné znaky). Alespoň dnes již můžeme pozorovati, že dává se stále více přednost ušlechtilým, jemněji, ale pevně stavěným psům slabší konstrukce před těžšími psy minulosti.“
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Ve skupině loveckých plemen na obraze J. Bungartze (asi 1884) samozřejmě nescházejí němečtí ohaři; za pozornost stojí linie mozkovny, nosního hřbetu, délky čenichové partie a úhlu stopu u různých plemen ohařů
Němečtí stavěči ve dvou „klasických“ zbarveních na vyobrazení v knize Myslivost v Zemích českých, Praha 1902
Jak blízko k sobě kdysi měli krátkosrstý a ostnosrstý (Stichelhaariger) ohař naznačuje fotografie z knihy F. Krichlera Der Jaghund; 1894
Dobový ideál německého krátkosrstého ohaře: Greis-Fichsfeld; Dr. A. Ströse, Unsere hunde, 1902
Studie hlavy na fotografii německého krátkosrstého ohaře jménem Hektor von Pirna; 1902
Starší typ německého ohaře, zvaného württemberský, na nástěnné borduře ze zámku Hluboká n. Vlt., polovina 19. stol.
Trojbarevný württemberský ohař; Dr. A. Ströse, Unsere hunde, 1902
Německý dlouhosrstý ohař (vlevo) a německý krátkosrstý ohař, Das Buch vom gesunden und kranken Hunde; L. Hoffmann, 1901
Dlouhosrstý a krátkosrstý ohař; Landwirtschaftliches Tieralbum; Berlin, 1899
Krátkosrstý ohař Trumf-Trumpf, číslo zápisu v německé plemenné knize 6537; F. Kirchler, Der Jaghund; 1894