Jako novinář věřím tomu, že nepochopení se nejlépe překoná tak, že spolu lidé mluví. Proto chci diskutovat s člověkem, pro kterého jsou zbraně profesí. Navíc je to žena, mnohem mladší generace, než jsem sám.
Petra Štěpánová.
Jak se krásná, mladá žena, jako Vy, dostane ke zbraním?
Můj táta byl střelec ve Svazarmu. Když měl po revoluci možnost pořídit si zbrojní průkaz, neváhal. Pořídil si rovnou i lovecký lístek, nakoupil zbraně. Já jsem tak v 90. letech vyrůstala se zbraněmi a přišlo mi to normální. Střílela jsem ze vzduchovky, pak jsem si vyzkoušela „dospělé“ palné zbraně. A byl zřejmé, že si zbrojní průkaz také pořídím.
Vy jste ale nezůstala jen u zbrojního průkazu?
Ano, pořídila jsem si zbrojní průkaz, začala jsem chodit střílet. Na střelnici mi po čase nabídli brigádu. Přijala jsem, začala jako instruktorka. Po čase přišla nabídka, zda bych tam nechtěla působit jako správce. Má odpověď byla ano.
Co obnáší práce správce střelnice?
Správce střelnice musí splnit podmínky ze zákona, musí být starší 21 let, musí mít odpovídající zbrojní oprávnění. Potřebuje k tomu jistou i psychickou odolnost. Je to hodně zodpovědná práce. Nemusíte jako správce skládat žádné zkoušky. Stačí, když vás provozovatel střelnice nahlásí na policii na oddělení zbraní jako správce a pak je to na vás.
Vy se zbraněmi nejen bavíte, ale i živíte. Jak často máte zbraň v rukou?
Každý den. Nosím zbraň na sebeobranu a jsem toho velkým zastáncem. Myslím, že když už si člověk zbraň pořizuje, měl by jí umět použít. Mít zbraň není zábava, je to v první řadě velká zodpovědnost.
Vy jste sportovkyně, svět sportu je vám blízký. Je střelecký sport náročný?
Veřejnost má trochu povrchní přehled o střeleckých disciplínách. Česko se proslavilo především v brokových disciplínách. Máme řadu vynikajících brokových střelců. Pak lidi zajímá hlavně biatlon. Za socialismu bylo v oblibě i střílení jednoruč. Na vrcholné sportovní úrovni jsme měli střelce, kteří stříleli dlouhou a těžkou zbraní v malé ráži jednoruč na 50 metrů. To je velmi obtížná disciplína, vyžaduje opravdu velké dovednosti a fyzickou kondici. Asi i proto je dnes trochu stranou zájmu.
Vy jste studovala na vysoké škole žurnalistiku. Když se na dnešní situaci díváte jako člověk, který se živí v oblasti zbraní, jak vnímáte všechny ty kontroverze, které se po tragédii na FF UK objevily?
Když se vrátím ke svým studiím na Fakultě sociálních věd UK, to je poměrně specifické prostředí. Studenti tam většinou nemají ke zbraním úplně blízko. Mají jiné vidění světa. Tak jsem pro ně byla trošku exot. Netajila jsem, že mám zbrojní průkaz a chodím sportovně střílet. V tomhle kontextu to ale moji spolužáci chápali.
Po tragédii na Filozofické fakultě UK se vyrojila velká spousta názorů. Mnozí zastávali to, že kromě silových složek, policie, armády, nikdo nemá mít zbraně.
Současná postmoderní společnost trpí fikcí, že vše je bezpečné, všechny konflikty zažehnány. Vzhledem k tomu, že jen v našem kulturním okruhu máme v současné době dvě války, neměl by člověk takovému sebeklamu podléhat. Máme tu válku na Ukrajině, válečný konflikt v Izraeli. Nejsme v bezpečí a je nesmysl si v 21. století myslet, že je všechno vyřešeno.
Hodně se diskutuje o tom, jak to udělat, aby se zbraně nedostaly do rukou psychicky narušeným lidem. Jde to vůbec?
Já jsem v tomto ohledu velmi skeptická. Psychicky narušený jedinec, který chce ubližovat, si najde prostředek, jak dosáhnout svého. To se nevztahuje jen na zbraně. Může použít auto, vzpomeňme třeba na Olgu Hepnarovou. Na českých silnicích vidím denně agresivní řidiče. Denně vidíte lidi, kteří řídí pod vlivem alkoholu nebo drog, mají opakované zákazy řízení, a přesto sedají do auta.
Ale zpět ke zbraním. Pokud vznikne legitimní pochybnost, že daný člověk představuje společenské riziko, policie okamžitě koná, zadržuje zbrojní průkazy, odebírá zbraně. Takže bych si dovolila tvrdit, že tohle máme v českých poměrech docela dobře vyřešeno. Cesta dalších omezení a represí mi v tomto případě nepřipadá příliš rozumná.
Mění se přístup lidí ke zbraním?
Určitě! V době socialismu byly zbraně poměrně ostře sledovány. V 90. letech přišla veliká svoboda. Spousta lidí si pořídila zbrojní průkazy. Objevily se také zbraně, na které nebyl zbrojní průkaz potřeba.
Na střelnici dnes přichází mnoho lidí, kteří nevlastní zbrojní průkaz, ale střílí pod dohledem instruktorů. Všichni známe ty zážitkové balíčky. V tomto smyslu se střelba lidem víc zpřístupnila. Na druhé straně je ale také skupina lidí, která odmítá střelné zbraně z přesvědčení. I s tím je potřeba počítat.
Přichází na zážitkové střelby občas lidé, u kterých si říkáte – hlavně, aby tenhle člověk by nikdy zbraň neměl legálně vlastnit?
Samozřejmě mě to občas napadne. Některým lidem nedochází, jak moc je zbraň nebezpečná. Člověk se přijde pobavit, jenže střílení opravdu není legrace. To není, jako když si jde zajezdit na motokáry. Na to se snažím na střelnici klást velký důraz. Klienti a moji žáci, kteří u mě prošli kurzem na zbrojní průkaz, ví, že jsem v tomto ohledu ostrá.
Co zbraň a sebeobrana? Jaká je Vaše zkušenost ženy?
Já pokládám nošení zbraně na sebeobranu u ženy za docela podstatnou věc. Jsem ráda, že ženy mají takovou možnost. Většina žen je fyzicky slabší než muži a zbraň tento rozdíl vyrovnává.
Kromě toho tady panuje taková laická představa, že když tzv. vytáhnu zbraň, musím střílet. To není pravda. Jako žena to vidím jinak. Primárně se jedná o zastrašení. Když jasně dáte najevo svůj úmysl zbraň použít, pokud budete muset, většinou to stačí. A vím, o čem mluvím! Sama jsem musela dvakrát v životě zbraň na sebeobranu použít. A nemusela jsem ani namířit. Abych tak řekla, vyřešilo se to hned...
Co byste poradila člověku, který váhá, zda si pořídit krátkou zbraň na sebeobranu? Není si jistý, zda by ji dokázal použít. Dá se to naučit?
Určitě se to naučit dá. Na trhu je řada specializovaných firem, které nabízí výcviky taktické střelby. Spousta z nich je opravdu dobrá. A tak pokud se chce člověk účinně bránit, tak doporučuji získat zbrojní průkaz, projít si několik kurzů a chodit trénovat. Na začátku dostanete nějaký návod, jak byste to měl dělat. Ale zkušenosti z tréninku se zbraní jsou naprosto nenahraditelné.
Jak častý trénink běžný člověk potřebuje?
Tady platí analogie k jakémukoliv sportu. Když začínáte, musíte tomu dát víc. Když si pořizujete zbrojní průkaz, musíte se tomu věnovat intenzivněji, abyste si vytvořil návyky. Pak už stačí trénink jednou měsíčně na hodinu na střelnici.
Já jsem Vás poznal na kurzu pro získání loveckého lístku. Takže se musím zeptat, co myslivci? Mají dostatek tréninku, o kterém jsme tu mluvili?
Myslím, že se to trochu liší s věkem. Mladší ročníky vidím na střelnici docela často. Souvisí to i s tím, že udělat dnes zkoušky na zbrojní průkaz vyžaduje právě ony bezpečnostní návyky. Ty by měly být normou i u myslivců.
Řeknu to diplomaticky. Kdo mě zná, ví, že já se bojím chodit na společné lovy právě z bezpečnostních důvodů. Jako sportovec jsem zvyklá na střelnici na sterilní prostředí. Stojíme vedle sebe na palebné čáře, všichni ví, co mají dělat. Všechno je kontrolované. Když si to porovnáte s honem, kde se hýbe zvěř, lovci… Pro mě je to prostě příliš stresující.
Jaké chyby jako myslivci nejčastěji děláme?
Když střílíme ve volné krajině, je zásadní neustále kontrolovat, kam můžeme bezpečně vystřelit. Všichni to znají, všichni to stokrát slyšeli, a přesto je to často nejtěžší ze všeho. Uvědomit si horizont, úhel výstřelu, počítat s tím, že mineme, a kam pak střela dopadne. Mít neustále v hlavě, že ránu už prostě zpátky nevezmete.
Co byste poradila začínajícím myslivcům?
Já doporučuji každému, kdo se chce věnovat střelbě, aby si pořídil minimálně jednu malorážní zbraň, ať je to pistole nebo puška. Ta má mnoho výhod - nebudete se s ní bát střílet a je to ekonomicky výhodné. Ani malorážka vám chyby neodpustí. Mnoho začátečníků má tendence si rány strhávat. To se na malorážné zbrani odnaučíte velmi dobře. Malorážnou zbraní se navíc rychle neunavíte, neboť když jdete střílet s velkou ráží, za chvíli toho máte plné zuby. Zpětný ráz působí na každého, tím spíš na začátečníka.
Střelné zbraně a děti, to je další ošemetné téma…
Já sama děti nemám, ale myslím si, že je hloupost děti od zbraní oddělovat. Stejně se s nimi setkají už v dětských hrách. Na libovolné hřišti dnes vidíte Nerfky, kluci si intuitivně vezmou klacek a napodobují střelbu. Daleko lepší vychovat je v tom, že už s těmi hračkami, které imitují střelnou zbraň, se mají chovat zodpovědně. Když je to bude zajímat dál, jsou tu kluby střeleckému sportu. Co se tu naučí, se jim v životě rozhodně neztratí. Ideální je začít se vzduchovkou.
K nám chodí na střelnici spoustu lidí, kteří tak začínali. Jakmile děti dosáhnou 15 let, mohou střílet pod rodičovským dohledem. To je optimální. Takové dítě mívá ke zbraním zdravý vztah. Není z nich vyděšené, umí je správně používat.
Petro, děkuji Vám za rozhovor i za Vaši otevřenost!
připravil Martin HORÁLEK
Rozhovor s Petrou Štěpánovou si můžete také poslechnout v jedné z epizod podcastu MysliHost, který najdete na platformách YouTube a Spotify
