ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Připomínky ke zveřejněné novele Zákona o myslivosti 2. část

Myslivost 1/2024, str. 14  Alexandr Vít
V minulém čísle Myslivosti jsem se zabýval i problematickým návrhem minimální velkosti honitby v naší republice. Znovu opakuji, že navrhovaných 250 ha považuji v současní situaci za absurdní požadavek, odporující základním prostorovým požadavkům všech druhů naší spárkaté zvěře. Ani honitby s plánovanou drobnou zvěří by měly vyhovovat velikosti domovských okrsků a běžným migračním vzdálenostem srnčí zvěře, protože ta je takřka všudypřítomná.
Navrhoval jsem také použít slovenský model minimální velikosti honitby s jelení zvěří 3000 ha, srnčí 2000 ha a s drobnou 1000 ha. Při rešerši k dalším článkům jsem narazil v Myslivosti 4/2017 na příspěvek Jozefa Herze o ekonomice pronajatých honiteb členy SPZ a v něm uvádí, že průměrná výměra pronajatých honiteb na Slovensku je 2226 ha, přičemž průměrná výměra režijní honitby Lesů SR je 4365 ha, honitby ostatních státních organizací mají v průměru dokonce 6950 ha a nestátní režijní honitby průměrně 2486 ha.
Průměr našich honiteb je 1255 ha a jen výjimečně jsou režijní honitby u LČR a VLS podstatně větší. To jen znovu potvrzuje nesmyslnost návrhu novely zmenšit minimální možnou výměru našich honiteb na 250 ha.
S povděkem kvituji příspěvek Ing. Koutenského ve Zpravodaji ČMMJ 11/2023, věnovaný právě návrhu na snížení minimální výměry našich honiteb na 250 ha. Jsem rád, že i on na příkladu Rakouska a Německa zdůrazňuje, že „lov sám o sobě k systémovému snížení škod zvěří nestačí“ a s použitím dalších vědeckých studií potvrzuje, že „pro snížení škod působených zvěří je třeba komplexnějších opatření“. Jen houšť a větší kapky!

sika-japonsky-_DSC1128-kopie-Stavopluk-Sedivy-1.jpg
 
A nyní pár připomínek k některým dalším, podle mého názoru rovněž problematickým návrhům předkládané novely.
 
K §2h) obora
 
V odst. 63 Nálezu Ústavního soudu se uvádí, že „právo myslivosti se odvíjí přímo od vlastnického práva ke zvěři, resp. ke zvěři neulovené“…, „která je chápána… jako res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Tento přístup je podmíněn skutečností, že zvěř se pohybuje volně bez ohledu na hranice pozemků.“
Také §2 odst. a) v současném i navrhovaném znění ZOM uvádí, že… „myslivost je prováděná v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři“ čili volně překračující hranice pozemků.
Navrhovaná novela však i nadále definuje oborou jako „druh honitby oplocený nebo jinak uzpůsobený tak, že chovaná zvěř z obory nemůže volně vybíhat“. Zvěři v oboře chované je tedy ve volném pohybu v přírodě zabráněno.
Toto pojetí obory je tak v přímém rozporu s již zmíněným Nálezem Ústavního soudu odst. 63. Návrh novely ZOM v §2h) definuje oboru také jako „…druh honitby s podmínkami pro intenzivní chov zvěře…“, a je známo, že se jedná i o chov komerční.
Přitom Ústavní soud v již citovaném Nálezu v odst. 68 konstatuje, že „…myslivost není definována jako výrobní činnost či podnikání…“ a „…právo myslivosti tak nelze rozdělovat na komerční a nekomerční část…“ a dále, že „…výnosy z myslivosti měly přibližně pokrýt náklady…“. Myslivost je tím pádem považována za neziskovou, tedy nekomerční činnost, což pro oboru neplatí.
Komerční chov zvěře anebo chov na jakékoliv oplocené ploše, ze které nemůže zvěř unikat, tady nemůže být chápán jako výkon myslivosti, nýbrž jako farmový chov a obora tak nemůže být definována jako honitba.
 
K § 3 Zásady chovu
 
Tady se chci vyjádřit k odstavcům 3 a 4 Novely, tedy vymezení chovu zvěře sičí a zákazu tvorby oblastí chovu některých druhů zvěře.
Odstavec (3) druhou větou zapovídá možnost… stanovit minimální stav siky japonského a siky Dybowského jinde než v honitbách, které jsou oborami“. V praxi by to znamenalo likvidaci jejich chovu ve všech volných honitbách a s poukazem na moji připomínku k § 2h) jí přeřadit do farmového chovu.
Motivací k tomuto návrhu bylo pravděpodobně vyhovět §3 odst. 1) ZOM, podle něhož se chovem zvěře kromě jiného rozumí udržování přírodní kvality jejího genofondu, v tomto případě znemožnění dalšího prokřížení siky s populacemi jelena evropského.
Dalším cílem předkladatele určitě bylo i zabránění škodám, mnohde opravdu mimořádným zejména v územích s očividným přemnožením siky.
Bylo by však škodou, tuto lovecky i společensky atraktivní zvěř z naší volné krajiny zcela vymýtit.
Vezmeme-li v úvahu zmíněné skutečnosti, pak by řešením pro siku bylo vymezit oblasti s vhodnými životními podmínkami dostatečně vzdálené od území s chovem jelena evropského a v těchto honitbách minimální stavy sičí zvěře stanovit a její chov umožnit. Z ostatních honiteb jí pak radikálně a rychle zlikvidovat. Proto doporučuji druhou větu tohoto odstavce odstranit.
Oblasti chovu zvěře definuje odstavec (4) jako soubor honiteb… „určených k chovu určitého druhu zvěře spárkaté, s výjimkou zvěře srnčí, sičí, jelence a prasete divokého…“. Nevidím důvod neumožnit vytvoření oblastí chovu pro divočáky. Telemetrickým sledováním bylo potvrzeno, že se divočáci rádi zdržují v klidném a bezpečném prostředí poblíž míst s dostatkem potravy. Při splnění těchto nároků by černá byla v takové chovatelské oblasti stabilní a spolu s intenzivním lovem v ostatních honitbách by se mohlo dosáhnout významného snížení jejich výskytu mimo oblasti chovu i v blízkosti lidských sídel a také snížení škody na snesitelnou úroveň.
Smysl mi nedává ani neumožnit tvorbu oblastí chovu pro srnčí zvěř. Vezměme si příklad třeba z Rakouska. M. Vodňanský v Myslivosti 12/2022 na příkladu Horního Rakouska dokumentuje, že vlastníci tamních honiteb v naprosté většině přesahujících 1000 ha (nejčastěji se jejich výměry pohybují mezi 1300 až 1500 ha) se i přesto sdružují do oblastí chovu s cílem dosáhnout vysoké slovitelnosti. Tamní roční průměrný lov činí zhruba 6,6 kusů a v mnoha honitbách až 12 kusů srnčí zvěře na 100 ha, a to vše v rámci reprodukčního přírůstku. Pro porovnání v Česku je to pouhých 1,3 kusů na 100 ha.
V návaznosti na předchozí komentář k odstavci (3) doporučuji možnost vytvářet oblasti chovu i pro zvěř srnčí. Z těchto důvodů doporučuji uvedené výjimky z odstavce (4) odstranit.
 
K § 44a Používání luku
 
Tento paragraf z novely doporučuji odstranit úplně, protože používání luku k loveckým účelům, tedy k usmrcování zvěře, je v rozporu s českým pojetím lovu jako součásti výkonu práva myslivosti. V českém pojetí myslivosti je lov zvěře jejím usmrcováním charakterizován tak, že proces usmrcení má být co nejrychlejší, maximálně bezbolestný a bez nadměrných útrap. Podle vyjádření celé řady odborníků to použití luku nezabezpečí. Hned v následujícím paragrafu se uvádí, že „lov zvěře smí být prováděn jen způsobem odpovídajícím zásadám… ochrany zvířat proti týrání“.
V Důvodové zprávě předkladatel obhajuje použití luku například tím, že při správném umístění zásahu se přeruší krevní řečiště a dojde k rychlé ztrátě vědomí a oproti palné zbrani nedochází ke stresujícímu účinku z hydrodynamickému účinku vlivem nárazu střely.
Každé poranění ale znamená určitý stupeň přerušení krevního řečiště, problém však může nastat v případě, že šíp nezasáhne srdce nebo velkou tepnu. Poraněná zvěř pak zhasíná déle a je otázkou, zda netrpí víc než po zásahu střelou z kulovnice, kdy právě hydrodynamický a destrukční účinek střely zkrátí i dobu utrpení.
Postupem času dochází pochopitelně ke zdokonalování palných loveckých zbraní s větší účinností a rychlejším usmrcování zasažené zvěře.
Důvodová zpráva také předpokládá, že použitím luku nedojde k nárůstu pytláctví. Není opak pravdou? Nebudou se pytláci více spoléhat na svou nenápadnost s nehlučnou a dosud neobvyklou zbraní? Pytláctví je většinou provázeno rychlým a poněkud zbrklým výstřelem, takže při nepřesném zásahu šípem hrozí nebezpečí nárůstu počtu nedohledaných kusů. Při současném systému myslivecké stráže je odhalení pytláctví problematické i za použití palné zbraně, natož nehlučného luku, ať už legálního či nelegálního.
 
K §45 Zakázané způsoby lovu
 
V návaznosti na komentář k předchozímu paragrafu důrazně doporučuji zařadit mezi zakázané způsoby lovu - §45 odst. 1a) - také odchyt zvěře do odchytových zařízení za účelem jejich usmrcení.
Jednou z tradic české myslivosti je zásada, že lovená (usmrcovaná) zvěř má mít šanci úniku. Odchytová zařízení k tomuto účelu používaná jsou konstruovaná právě tak, aby z nich zvěř uniknout nemohla. Pak jsme svědky její urputné snahy se ze zajetí vysvobodit, jak se bojem o život zraňuje a vystresovaná čeká na člověku nedůstojnou „popravu“. Stačí shlédnout pár záběrů z odchytu divočáků. To platí i pro odchyt lišek nebo kun do sklopců. Tento způsob lovu přímo odporuje také znění následujícího odstavce b), který říká, že je zakázáno lovit zvěř „.… způsobem, jímž se zbytečně trýzní…“. Proto také byl před lety zakázán i lov do jestřábích košů. Pravdou je, že lov divočáků není jednoduchý, ale to nám ještě nedává právo zvěř nelítostně zabíjet pod rouškou snížení stavů nebo škod.

Divocaci-a-pes-foto-Karel-Svasek-1.jpg
 
Současnou ministerskou předlohu novely ZOM lze i z výše uvedených důvodů považovat spíše za politicky motivovanou snůšku požadavků různých a různorodých lobbystických skupin, než za odborně vědecky zdůvodněnou a právně podloženou sestavu změn především ve prospěch zvěře jako našeho přírodního bohatství a zlepšení jejích životních podmínek. Neuspěchejme v nynější složité době projednávání této novely Parlamentem tak říkajíc „za každou cenu“, aby nezpůsobila víc škody než užitku.
 
pokračování příště.
Ing. Alexandr VÍT

Zpracování dat...