Při vyhodnocování shromážděných dat, které pro správu parku vedl zoolog Tomáš Jůnek z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity, vědec narazil na sérii snímků z března 2022, které zachycují kočku s typickými rozlišovacími znaky pro kočku divokou. Snímky byly pořízeny ve vnitřních částech národního parku, při hranici jeho klidového území.
Správa Národního parku České Švýcarsko se nyní snaží výskyt kočky divoké na svém území potvrdit. Zoologové umísťují fotopasti cíleně a s využitím vnadidla, které je pro kočky mimořádně atraktivní. Jedná se o výluh z kozlíku lékařského, kterým je potřísněný dřevěný kolík umístěný před fotopastí.
Pokud se kočka divoká v území vyskytuje trvale, zvýšila by se také šance, že se kromě fotografií podaří časem získat i vzorky srsti a podrobit je analýze DNA. Tato analýza by pak poskytla i bližší informace o původu kočky či míře případného křížení s kočkou domácí. Dosavadní výzkumy ukazují, že tato míra křížení, tedy hybridizace, je u středoevropských populací koček divokých nízká.
„Vzhledem k tomu, že se jedná o snímky pořízené za denního světla, jejichž kvalita je mimořádná, lze říci, že se velmi pravděpodobně jedná o téměř čistou kočku divokou, která má všechny typické rozlišovací znaky a naopak nenese žádné zjevné znaky křížence“, říká Martin Valášek, zoolog Správy Národního parku České Švýcarsko, a dodává:
„Potvrdit její výskyt opakovaně ale nemusí být snadné, území národního parku je velmi rozsáhlé a ve zdejším komplikovaném terénu hledáme pověstnou jehlu v kupce sena. Budeme potřebovat i notnou dávku štěstí.“
Snímky z fotopasti otevírají i další otázku, kterou je, zda se jednalo o migrujícího jedince, nebo se na území národního parku kočky divoké usadily. V případě trvalého výskytu by se jednalo o významnou událost.
Kočky divoké jsou v přírodě České republiky velmi vzácné, v uplynulém desetiletí byly ojediněle zaznamenány pouze v několika oblastech, například na Šumavě, v Beskydech či v Doupovských horách. Národní park České Švýcarsko by se tedy mohl stát jednou z mála lokalit v České republice s potvrzeným výskytem kočky divoké.
A právě zoologa
Martina Valáška jsme za redakci časopisu Myslivost požádali o některá doplnění tiskové zprávy.
Jsou vůbec z území NP České Švýcarsko nějaké dochované historické záznamy o výskytu kočky divoké?
Historické zprávy naznačují, že se kočka divoká v oblasti NP České Švýcarsko / CHKO Labské pískovce vyskytovala nejméně do počátku 19. století, kdy byl v roce 1809 uloven na dlouhou dobu poslední známý jedinec u Maxiček.
Současně se však jeví, že kočky divoké z některých oblastí severních Čech vymizely již kolem poloviny 18. století, takže je možné, že následné zástřely jsou dokladem již jen ojedinělých zbytků z původní populace nebo migrujících jedinců.
Další zprávy o divokých kočkách ze severu Čech se objevují až téměř po sto letech (rok 1906 nebo 1907), a to v oblasti Ústí nad Labem, odkud pocházejí i další dva záznamy z 20. století – v roce 1934 na území dnešního CHKO České středohoří a v roce 1952, kdy je zaznamenán poslední ulovený jedinec v Telnici v Krušných horách, přibližně 6 km vzdušnou čarou od dnešních hranic CHKO Labské pískovce.
Byly v poslední době alespoň nějaké indicie anebo podezření, že by se kočka divoká mohla v NPČŠ vyskytovat?
V roce 2012 došlo v sousedním německém národním parku Saské Švýcarsko k menšímu poprasku, přičemž předčasné nadšení bylo záhy ještě umocněno článkem na portále saechsische.de s názvem „
Kočka divoká je zpátky v Sasku“. Článek začínal slovy: „
Osamělý host, který v polovině května 14 dní (…) navštěvoval restauraci Altes Zeughaus v Saském Švýcarsku, se v poslední době stal tématem rozhovorů mezi odborníky ochrany přírody: jak se ukázalo, hostinec navštívil druh zvířete, který je v Labských pískovcích více než 200 let vyhynulý.“
Z kočky, která odlehlý hostinec v lesích nedaleko hranic NP České Švýcarsko navštěvovala, byl získán i vzorek chlupů pro genetickou analýzu, která následně skutečně potvrdila příslušnost k druhu kočka divoká. Ovšem – jak později potvrdili i kolegové z Technické univerzity v Drážďanech, kteří mají sledování kočkovitých šelem v Sasku na starosti – tento výskyt nebyl nadále akceptován jako reálný „návrat“ divoké kočky, neboť bylo zjevné, že se jedná o značně krotkého jedince odchovaného v zajetí.
Skutečně prokázaný „návrat“ kočky divoké do Saska se odehrál až o několik let později, v místech poněkud vzdálených Saskému Švýcarsku, a to až u Lipska.
Podstatně blíže byl zaznamenán výskyt kočky divoké v sousedních Lužických horách od roku 2020, a to dokonce opakovaně.
Na území Českého Švýcarska se objevila první nadějná fotografie horší kvality v dubnu 2022, a až o rok a půl později byly odhaleny jiné fotografie, tentokrát výborné kvality, které však fotopast pořídila ještě dříve, v březnu 2022 (fotografie citované v tiskové zprávě).
Jak divokou kočku poznat? Jaké jsou typické znaky na těle, případně pobytové znaky?
V porovnání s domácí kočkou „divokého“ vzhledu má divoká kočka v poměru k tělu kratší ocas a základní zbarvení v teplejších odstínech. Základní barva u kočky divoké je hnědavá nebo okrově žlutavá (jako „suchá tráva“), zatímco u domácí kočky stříbřitá nebo stříbrošedá.
Domácí kočka má často výrazné pruhy po celém těle, u kočky divoké jsou výrazné pruhy jen na ocase, na nohách, za krkem, na lopatkách a na zádech. Hřbetní pruh je obvykle tenký, dlouhý, výrazně kontrastní (u kočky domácí je široký, rozpitý, ne tolik kontrastní) a končí u kořene ocasu – nepřechází na něj (u kočky domácí a často i u kříženců je pruh obvykle na celé svrchní straně ocasu až ke špičce). Jinde je pruhování méně výrazné, než u kočky domácí.
Kočka divoká má huňatý („tlustý“), tupě zakončený ocas s několika tmavými příčnými pruhy („prstenci“) směrem k jeho zakončení, které je zaoblené a rovněž tmavé. Kočka domácí má ocas tenký, v poměru k tělu delší, zakončený více do „špičky“.
Podstatným znakem na ocase je již zmíněný podélný pruh - u kočky divoké nejsou příčné ocasní pruhy propojeny na svrchní straně podélným tmavým pruhem, zatímco u kočky domácí ano.
Dalšími rozlišovacími znaky jsou např. špičky ušních boltců, které jsou u kočky divoké světlé, stejně jako celý boltec, u kočky domácí jsou tmavé, oproti zbytku boltců.
U mláďat nejsou uvedené rozlišovací znaky ještě dostatečně vyvinuté.
Pobytové znaky se velmi těžko odlišují od kočky domácí. Otisky tlapek jsou sice statisticky o něco větší u kočky divoké než u kočky domácí, avšak v praxi se velikostně mnohdy překrývají.
Svůj trus kočka divoká – podobně jako domácí – někdy zahrabává a někdy, zvláště na hranicích teritoria, nechává ležet na zemi nebo na kameni. Značkuje močí drobné skalní převisy, podobně jako jiné kočkovité šelmy, např. rys, šikmo nad sebou. A podobně jako kočka domácí i kočka divoká si ráda „brousí“ drápky škrabáním nejčastěji u paty mladšího kmínku.
Pokud by se výskyt kočky divoké v NP České Švýcarsko potvrdil, jaké by byly předpokládané interakce s ostatními druhy, hlavně šelem, v parku se běžně vyskytujících?
Kočka divoká je – na rozdíl od kočky domácí – skrytě žijící zvíře. Avšak podobně jako domácí kočka se živí převážně hlodavci, loví také např. ptáky i jiné živočichy. Vzhledem k řídkému výskytu a při množství kořisti, kterou spotřebuje, však nepředstavuje žádné významné ohrožení pro místní populace živočichů, kteří jsou její obvyklou potravou.
S liškou nebo jezevcem se spíše ignorují. Byl dokonce zaznamenán případ, kdy kočka divoká úspěšně vyvedla mladé ve stejném systému nor, který současně obýval i jezevec.
Významným predátorem kočky divoké může být rys, ten se však na území NP České Švýcarsko stabilně nevyskytuje.
Poměrně významným aspektem je interakce kočky divoké a kočky domácí – mohou se vzájemně křížit a dávat plodné potomstvo.
Jak je možné podpořit vytvoření trvalé populace kočky divoké?
Jako původní součást naší fauny, byť byla na několik desetiletí nezvěstná, má kočka divoká v české přírodě své místo. Však je u nás v průběhu posledních přibližně 15 let čím dál častěji zaznamenávána a na některých lokalitách dokonce založila trvalé osídlení a rozmnožuje se, jako například v Doupovských horách. Jak se bude vyvíjet situace v Českém Švýcarsku lze jen stěží předem odhadnout. Potenciál pro osídlení kočkou divokou však území parku určitě má.
Divoká kočka byla v minulosti člověkem masivně pronásledována, a to ji přivedlo až k vymizení z našich krajů. V současné době, kdy se středoevropské populace pozvolna vzpamatovávají, podléhá kočka divoká zákonné ochraně, takže cílený lov by pro ni již neměl představovat hlavní problém. Přesto však právě lov zůstává stále potenciálně velkým rizikem, a to především z důvodu záměny za toulavou kočku domácí. Proto by měli myslivci věnovat zvýšenou pozornost rozpoznávacím znakům obou druhů.
Další významné riziko pro kočky divoké představují kolize s vozidly na silnicích.
Podpora existence této menší šelmy na lokální úrovni by měla spočívat převážně v podpoře vhodných podmínek prostředí, což režim národního parku do značné míry umožňuje. V uplynulých pěti letech došlo v NP České Švýcarsko ke dvěma výrazným a poměrně rozsáhlým narušením integrity stávajících porostů (tzv. disturbancím), jednak k výrazné kůrovcové gradaci (podobně jako v celé republice), a jednak k lesnímu požáru v roce 2022. Ponechání dalšího vývoje rozpadajících se mrtvých kůrovcových porostů i spálenišť přirozeným procesům, tedy s minimálními zásahy člověka, umožňuje již nyní sledovat dynamický rozvoj mozaiky celé řady nových typů prostředí, s nesčetným množstvím úkrytů, před člověkem mnohde chráněných a zcela neprostupných míst, na něž současně dopadá mnohem více světla a tepla. V kombinaci s přítomností živého lesa se starými doupnými stromy představuje tato neustále se vyvíjející mozaika plná padlých kmenů postupně obrůstajících novou vegetací, spolu s množstvím těžko přístupných skal s nesčetnými průrvami, puklinami či převisy, potenciálně velmi příhodné podmínky právě pro kočku divokou. Ostatně první kočky divoké v národním parku byly zaznamenány až po kulminaci kůrovcové gradace, přestože to nemusí nutně souviset.
Jaká bude realita v příštích letech se teprve ukáže dalším sledováním. A budeme moc rádi i za nahlášení případných pozorování od myslivců i mimo území NP České Švýcarsko.