Když jsem po absolvování Lesnické fakulty v Brně a po vojenské základní službě nastoupil do provozu, přišli mi kromě jednoho mladšího kolegy všichni ostatní velmi staří. Podotýkám že těm „starým“ bylo většinou kolem čtyřiceti, těm „velmi starým“ pak padesát. Časem jsem se dostal také na oslavy narozenin některých lesáků a dobře si pamatuji, jak můj tehdejší šéf, Lubomír Klement, ve většině případů na začátku posezení s nadsázkou prohlásil:
„Dnes má padesát už kdejakej všivák“. Poprvé jsem tuhle hlášku zaznamenal při oslavě padesátin otce mého spolužáka, technologa ředitelství závodu VLS v Lipníku nad Bečvou a velmi známého chovatele a cvičitele drsnosrstých jezevčíků, Přemka Štipla.
Roky ubíhaly a mně už se kolegové nezdáli tak staří, jako na první pohled, zřejmě proto, že jsem pomalu a jistě stárnul i já sám. Staří hajní, polesní a lesní správci postupně odcházeli do penze a na jejich místa přicházeli mladí lidé. Tak už to v životě chodí a je to běžný koloběh života, který známe všichni velmi dobře.
A pak přišlo to, o čem mladí lidé většinou nepřemýšlí a vůbec si to nepřipouští. V rámci přirozených životních procesů, stárnutí, vážných nemocí či úrazů, nás začali tito lidé postupně opouštět a já kromě oslav narozenin začal chodit také na pohřby.
V té době jsem si teprve uvědomil, že se to týká nás všech a nikdo tomu neunikne, jak se praví v textu známé písně:
„ ….každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později.“
Když nás opouští nejen rodinní příslušníci, ale lidé, které jsme měli rádi a s kterými nám bylo dobře, hodně to bolí a je nám z toho poté velmi smutno.
U lesníků a myslivců to platí dvojnásob, pokud tito lidé byli něčím výjimeční, nebo se stali významnými osobnostmi ve svém oboru. Z kolegů u vojenských lesů a statků takto občas, zejména když sedím na Libavé při lovu a mám čas přemýšlet, vzpomenu jen namátkou na Juru Švarce, Františka Študenta, Lumíra Grmolenského, Jiřího Balhara, Zdenka Ezera, Františka Siladiho, Pavla Poláka, Petra Paludu či Přemka Štipla. Byla to moc fajn parta chlapů, kteří ještě vyznávali staré hodnoty a snažili se pěstovat les či provozovat myslivost tak, jak nás to kdysi učili páni profesoři ve škole. Tito lidé, byť byli přísní a nesmlouvaví, mi dali nejen pro lesnickou a mysliveckou praxi do života tolik moudrostí, rad a osobních zkušeností, že to bylo nad všechny obecné fráze a poučky, které jsme se kdy učili.
Je ale jedno místo, kam si rád chodím na tyto osobnosti zavzpomínat. Tím místem je pramen řeky Odry, který leží nedaleko obce Kozlov a je významnou dominantou Libavé. Právě voda z potoků a řek nejlépe symbolizuje, jak je vše na světě pomíjivé, jak neúprosně plyne čas a že plyne všem, bez rozdílu věku, pohlaví, společenského či politického postavení a majetku. Je to jediná a skutečná spravedlnost na tomto světě.
Když jsem začal psát před patnácti lety své knihy o přírodě, lese, lovu a myslivosti, značně se mi rozšířily obzory a dostal jsem se mezi spoustu myslivců po celé naší zemi, ale i mezi zelené přátele na Slovensku, v Rakousku a Polsku. Moc rád jezdím na myslivecké akce, kam mne tito přátelé zvou, zejména pak na svatohubertská setkání a mše, které mají své specifické kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Je mi však vždy velmi smutno, když po roce zjistím, že některý z mých přátel už není mezi námi a odešel do mysliveckého nebe.
Velmi rád jezdím také ke svým spolužákům a mysliveckým kamarádům do Jizerských hor. Specifická krása tohoto území a zejména okolí řeky Jizery mne doslova uchvátila. Při jedné z návštěv jsem od spolužáka Ivo Machoviče dostal překrásnou knihu s názvem Připomínky zašlých časů aneb Pomníčky Jizerských hor. Je v ní dokumentováno velké množství nejrůznějších míst, kde došlo k mimořádným (většinou tragickým) událostem, v mnoha případech právě u lesníků a myslivců. Zašlé, ale i novější památníčky nám tak ukazují místa a vyprávějí příběhy lesníků, kteří byli zastřeleni při souboji s pytláky či pašeráky, což v jistém období bylo časté a obvyklé soupeření mezi znesvářenými stranami. Jiné texty a jimi popisované pomníčky a místa dokumentují skony zelených mužů při práci nebo lovu či sebevraždy z lásky nebo v důsledku vážné nemoci. A konečně je zde i spousta památníků, souvisejících s nejrůznějšími válkami, které tudy v historii prošly, přinesly obyvatelům velké utrpení a strádání a při nichž mimo vojáků umírali také občas i lesníci a myslivci.
Obdobných pomníčků a křížů se nachází samozřejmě mnoho po celé naší zemi, zejména pak v pohraničních horách. Velmi mne tato tématika zaujala, proto jsem v posledních letech prostudoval spoustu archivních materiálů a knih a také navštívil ona památná a mnohdy tajuplná místa, zejména v Beskydech a na Šumavě. Byl jsem mile překvapen, jak se o tyto pomníčky v posledních letech pečuje a jak jsou v mnoha případech udržovány i místními samosprávami.
Je totiž úžasné, když stojíte před takovou místní památkou a pak se můžete dozvědět celý příběh, který se na tomto místě kdysi dávno odehrával.
Stejně tak jsem se v posledních letech zajímal o naše věhlasné lesníky a myslivce a pokud se mi podařilo dopátrat v archivních materiálech podrobnosti jejich osudů, bylo to vždy nesmírně zajímavé. V tomto směru vzpomenu například vysokoškolského pedagoga a spisovatele Julia Komárka, katolického kněze, lesníka a pozdějšího děkana i rektora univerzity Josefa Konšela, nebo třeba významného lesnického odborníka, profesora Josefa Opletala. Ostatně máme u nás také svůj Lesnický Slavín, soubor památníků umístěných na území Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny, kde se v rámci sedmdesáti objektů nacházejí například Památník lesníků u Bílovic nebo Památník umučených lesníků u Adamova.
Nemohu zde nevzpomenout také mého učitele myslivosti a významného předsedu ČMMJ, profesora Josefa Hromase, u kterého jsem po absolvování lesnické fakulty o pár let později ještě studoval poslední cyklus postgraduálního studia myslivosti.
Bylo by velmi mnoho vzpomínek i na obyčejné myslivce mnoha mysliveckých spolků, se kterými jsme se potkávali a kteří již nejsou mezi námi. Prožil jsem s nimi spoustu krásných chvil nejen při lovu a má fotoalba jsou plná těchto skvělých kamarádů.
Je velmi milé, že přibývá i na území menších obcí mnoho novějších památníků či kapliček, zasvěcených většinou svatému Hubertovi či Dianě. Budují je nejen myslivecké spolky, ale mnohdy i jednotlivci, vlastníci zemědělských či lesních pozemků. Je to úžasné zpestření naší krásné různorodé krajiny.
I já jsem na svém pozemku, na okraji ovocného sadu, v roce 2015 postavil menší kapličku svatého Huberta, kterou za přítomnosti místních myslivců z Jezernice a mysliveckých trubačů z Troubek vysvětil přítel, kněz z farnosti v Dubu nad Moravou, otec Jan Kornek. Dnes kolem ní kvete spousta lučních bylin ze směsí, které si sám připravuji.
Jan Kornek mi ostatně při své druhé svatohubertské pouti křtil mého tehdy půlročního syna Huberta. Dnes po patnácti letech je z Huberta pořádný chlap, který mne již předrostl. Pravidelně se setkáváme u otce Korneka na Vánoce či Velikonoce, sledujeme, jak se chlapec vyvíjí a zraje a zároveň vzpomínáme na všechny spřátelené kamarády v zeleném, se kterými nám bylo vždy dobře.
Dušan POŘÍZKA,
Klub autorů ČMMJ