Při zjednodušeném pohledu se jeví jako nejúčinnější řešení, větší nebo menší snížení stavů zvěře. Pokud nebudeme brát v úvahu obecnou teorii, reprodukovanou někdy tak, že čím intenzívnější lovecký tlak, tím více zvěře v oblasti, je dostatečné navýšení lovu možnou cestou ke snížení stavů a logicky k určitému snížení okusu.
To platí především o srnčí zvěři, v jejíž potravě se podle ročního období vyskytuje i více než 50 % dřevin (letorosty, listy, pupeny) a podle lokality většinou převažují jehličnany.
Tato fakta neuvádím proto, abych zdůvodnil potřebu výrazné redukce srnčí, ale prostě proto, že problém okusu dřevin srnčí zvěří je třeba řešit všemi dostupnými prostředky, tak abychom tento druh zachovali v našich honitbách, v odpovídajících stavech a kvalitě.
Je zřejmé, že pokles intenzity okusu mladých dřevin zdaleka nezávisí jen na počtech zvěře a intenzitě lovu. Není také pochyb o tom, že kromě snížení stavů spárkaté zvěře, se na vzniku škod na lese podílí kromě jiného i způsob lovu, který ovlivňuje využívání jednotlivých stanovišť zvěře, včetně těch s rizikovými lesními kulturami.
K tomu, že se znovu pouštím do tohoto, do jisté míry „zprofanovaného“ tématu, mne vedou exaktní informace získané výzkumem, který byl realizován v Rakousku (autoři Griesberger,P., Kunz, F., Reimoser,F., Hacklander.,K., Obermair, L., 2023).
Cílem jejich studie byl popis významu lokalizace lovu, jeho potenciálního vlivu na chování srnčí zvěře (především využívání stanovišť) a vlivu zvěře na lesní porosty v závislosti na jejich stavu.
O možnosti změn chování zvěře vyvolané loveckým tlakem svědčí praktické zkušenosti i exaktní studie z oblasti výzkumu divokých prasat ve Švédsku, muflonů ve Francii nebo jelení zvěře v Rakousku atd. Na základě praktických zkušeností lze konstatovat, že lokalitám s intenzívním lovem se srnčí zvěř vyhýbá. Kromě toho je zřejmé, že místo, kde probíhá intenzívní lov jednoho druhu spárkaté zvěře, není atraktivní ani pro jiné druhy spárkaté.
Výše jmenovaní rakouští výzkumníci si vytkli za cíl exaktně ověřit souvislost umístění lovu srnčí zvěře a lokalizace vzniku neúnosných škod zvěří na lese (především okus). Směrné hodnoty vlivu zvěře podle transektů byly v Horním Rakousku nastaveny tak, že například u smrku byla intenzita okusu do 10 % klasifikována jako přípustná, zatímco u stromků listnatých a jedle byl tolerovatelný okus určen podle počtu jedinců na 1 ha. V případě více než 10 000 ks byl tolerován okus do 50 %, v případě méně než 10 000 ks byla tolerovatelná intenzita okusu do 20 %.
Podle statistik vzrostly úlovky srnčí zvěře ve zkoumané oblasti mezi rokem 1983 a rokem 2020 z 36 602 ks srnčí zvěře na 79 132 kusů (nárůst o 116 %). Ačkoliv úroveň úlovků nelze jednoduše ztotožnit s početností zvěře, jsou jistě signálem o populačních trendech.
V Čechách, podle statistik, narostl lov srnčí zvěře v témže období ze 78 262 kusů na 101 494 kusů, to je o 30 %.
Ve zkoumané rakouské oblasti sloužila v průměru polovina plochy zemědělství a 42 % bylo zalesněno. V roce 2016 činila průměrná velikost plochy zemědělského podniku v oblasti 33 ha. Díky mozaikovité struktuře krajiny a charakteru lesů, se zde pro srnčí vyskytovalo množství vhodných stanovišť, ekotonů neboli rozhraní lesa a polí. Lov představuje v Rakousku hlavní způsob hospodaření se srnčí zvěří. Zdá se ale, že současné lovecké praktiky v souvislosti s okusem kultur často selhávají, protože tyto škody jsou stále velkým problémem (uvádí výše citovaní autoři).
V Česku je zřejmě kromě lovu dalším významným nástrojem, kterým je možno ovlivňovat distribuci zvěře v honitbě, přikrmování.
Při plánování rakouského výzkumu bylo také přihlédnuto k důležité informaci o reálných stavech zvěře. Na základě každoročního sčítání myslivců a údajů získaných univerzitním výzkumem bylo stanoveno, že na jaře se ve zkoumané oblasti vyskytovalo v průměru 15 kusů srnčí zvěře na 100 ha. Podle řady autorů doporučuje hustotu zazvěření 3 až 10 kusů na 100 ha, přičemž dolní hranice je doporučována pro lesnaté lokality.
Vlastní hodnocení vlivu zvěře na lesní porosty bylo realizováno prostřednictvím zkušebních a kontrolních ploch a také kontrolních transektů. Zde je třeba podotknout, že zmíněný systém kontrolních oplocenek byl převzat a uzákoněn i v Ćeské republice, bohužel však nemáme závazně stanovený způsob lokalizace zmíněných kontrolních ploch, a tak mohou být někdy umístěny tam, kde je zvěře velmi málo a jinde zase na místa, kde se zvěř koncentruje.
Tato metodika pak byla rakouskými autory ještě doplněna o dálkový průzkum země.
Význam loveckého tlaku na chování srnčí zvěře byl definován skutečným účinkem loveckých aktivit na zvěř, který vyvolává jednak změny fyziologické (např. zvýšení srdeční frekvence) a jednak změny behaviorální (např. časoprostorový výskyt zvěře).
Jako měřitelná a ověřitelná proměnná byla zvolena místa lovu, protože výstřely vyvolávají u srnčí silnější reakce v porovnání s jinými podněty. Dále byla každé lovecké lokalitě přiřazena kategorie využití půdy. Jako proměnná hodnota loveckého tlaku, byl použit počet výstřelů. V souvislosti s tím se uvádí, značný význam vlivu ulovení jedince na ostatní zvěř, která byla přítomna takové epizodě.
Hodnocením výsledků výzkumu prostřednictvím spojení míst opakovaného lovu s intenzitou zatížení porostů okusem bylo zjištěno významné omezení pastevního tlaku srnčí zvěře na vegetaci na místech, kde byla intenzívně lovena. Tak byla potvrzena stanovená hypotéza. Statisticky významný byl však tento vztah pouze pro regiony s nižší lesnatostí <20 %. V regionech s lesnatostí 30 až 50 % nebyla tato souvislost statisticky potvrzena.
Výzkum tedy, jak uvádí autoři, ukázal, že cílený výběr loveckých lokalit může být důležitou součástí prevence netolerovatelné úrovně okusu, minimálně v oblastech s nižším zalesněním.
Následně byl vytvořen koncept krajiny s „oblastmi strachu“. Trojrozměrný model pak pomohl pochopit, jak zvěř mění své vzorce chování a využívání stanovišť, tak aby snížila pravděpodobnost svého usmrcení.
Na základě uvedených výsledků mohou myslivci zvýšit riziko „antropogenní predace“ pro zvěř na lesnicky rizikových lokalitách a je tak možné dosáhnout snížení jejich využívání srnčí zvěří, s následným snížením vlivu zvěře na vegetaci.
Zde je však nutno poznamenat, že vznik a rozsah poškození lesa zvěří závisí i na řadě dalších faktorů v jejich ekologickém kontextu. Důležitými faktory, které ovlivňují úroveň okusu lesních kultur, jsou například uváděný stav stanovišť a jejich okolí (kryt, nabídka pastvy, atd.), stejně jako predispozice porostů k vzniku škod (věk, druhové zastoupení dřevin). Stručně řečeno, vliv volně žijících kopytníků na lesní vegetaci je velmi složitý problém, kde se vzájemně ovlivňuje mnoho faktorů, jak bylo již dříve uvedeno. Jedna z analýz Gerhardta a kol. (2013) odhalila dokonce až 80 různých faktorů určujících vliv zvěře na evropské lesy a také tento autor poukazuje na význam prostorového charakteru realizace myslivosti.
Citovaní rakouští autoři Griesberger,P., Kunz, F., Reimoser, F., a kol. na závěr své práce uvádí, že i přes určitou nejistotu ohledně významu různých dalších faktorů, jejich výsledky poukazují na potenciální souvislost prostorového rozložení lovu a vlivu srnčí na les, přinejmenším v mozaikovité krajině střední Evropy.
Dále pak uvádějí, že na riziko antropogenní predace reagují i další kopytníci, jako je jelen evropský nebo muflon, a proto je možné přenést tuto loveckou strategii i do managementu jiných druhů. Pečlivý výběr loveckých lokalit by proto měl být využíván jako základní kámen udržitelného hospodaření se srnčí zvěří a spárkatou zvěří vůbec. Pokud se týče aplikace uvedeného principu v České republice, je zřejmé že uvažované změny výměry honiteb, doporučované postupy neusnadní.
Krátký přehled některých poznatků z výše citovaného rakouského projektu a některých dalších literárních pramenů potvrzuje oprávněnost dříve formulovaných opatření a metodik k omezení okusu kultur, které byly doporučeny Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti. Dále uvedené principy mysliveckého managementu byly ve VULHM formulovány především pro řešení střetu, který se zvlášť silně prezentuje při obnově rozsáhlých kalamitních holin.
Takovou situaci je nutno řešit především managementem spárkaté zvěře, pokud možno s víceletým předstihem. Součástí řešení problému však musí být samozřejmě systém přikrmování, pastevních ploch a standardních způsobů ochrany kultur včetně oplocenek, nátěrů, individuální mechanické ochrany, atd.
Pro komplexní řešení škod okusem byl doporučen následující postup.
1. Exaktní zjištění stavů spárkaté zvěře metodou nočního sčítání termovizí, která může být doplněna instalací sítě fotopastí v honitbě. Samozřejmostí by mělo být prověření mysliveckého hospodaření zpětným propočtem.
2. Identifikace rizikových ploch v oblasti (honitbě) - pro exaktní vyhledání nejrizikovějších ploch v honitbě, s perspektivou různých časových horizontů, lze využít nástrojů GIS, vycházejících ze základních šetření o stavu prostředí a stavů spárkaté zvěře. Vstupními informacemi v kartografické formě jsou porosty do 40 let, poškození lesa (metodika IFER 2009, Národní inventarizace lesa metodika ÚHÚL, nebo kontrolní a porovnávací oplocenky), počty zvěře na stávaništích (metoda pobytových znaků), mapa úživnosti honitby (druhové složení porostů, věk porostů, botanický průzkum, pastevní plochy) v různých časových horizontech. Je zřejmé, že při konstrukci průniku různých informačních vrstev lze identifikovat nejrizikovější lokality z hlediska pastevního tlaku na zalesňované plochy.
3. Na základě znalosti potenciálně rizikových ploch a jejich okolí, z hlediska pastevního tlaku zvěře na les, je třeba zahájit redukci stavů zvěře, její „permanentní“ zneklidňování a odvádění (pastevní plochy, přikrmování, atd.).
4. Opatření na ochranu lesa
Z hlediska mysliveckého managementu je třeba, jak již bylo řečeno, v předstihu redukovat stavy spárkaté zvěře, především v oblasti rizikových ploch a jejich okolí.
Při výsadbě zohlednit potřeby vytvoření vhodných střeleckých linek, nebo je vytvořit v období zapojení mlaziny.
Pro snížení rizika vzniku zimních škod je alternativním řešením budování přezimovacích objektů, ve kterých lze provádět i sanitární odlov.
Mocným nástrojem úpravy distribuce zvěře v čase a prostoru je přikrmování, jehož systém je v současnosti úspěšně využíván především pro účely lovu zvěře, ale změna využívání tohoto nástroje (pro odvedení zvěře z rizikových oblastí) nemusí být nájemci honiteb akceptována.
Permanentní zneklidňování zvěře na rizikových plochách – slabinou všech opatření a zařízení je návyk zvěře, především v případě pachových repelentů. Doplňkovým řešením uvedené slabiny těchto relativně levných opatření je jejich střídání. Využít lze i třetí generace plašičů zvěře, to je různá elektronická zařízení, která se s problémem návyku částečně vyrovnávají nastavením neperiodické funkce.
Úspěšnost aplikace prezentovaného řešení je ovšem závislá na jeho plošném využití a precizním zpracování, na kterém může v rámci bezplatné poradenské služby spolupracovat Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti.
Dovedu si představit, jak si čtenář tohoto článku povzdychne „to bylo další mlácení prázdné slámy, tohle přeci všechno víme“. Lze však také doplnit „… a nevyužíváme“.
Je třeba si také uvědomit, jak důležité je pro účinnost opatření na ochranu kultur, jejich systematičnost a důslednost. Uplatnění postupů omezení škod zvěří na lese je pro naši myslivost, která je pod trvalým tlakem odborné i laické veřejnosti, velmi důležité.
Ing. František HAVRÁNEK, CSc.,
Ing. Richard ŠEVČÍK, Ph.D.
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i.
Informační vrstva zobrazující intenzitu výskytu spárkté zvěře v honitbě (červená barva signalizuje lokality zvýšeného výskytu)
Informační vrstva zobrazující intenzitu okusu terminálního pupenu v honitbě (oranžová a fialová barva signalizuje lokality zvýšeného okusu)