Neboť právě výrazná osobnost jednotlivce vytváří vitalitu stavovské myslivecké organizace jako nedílné součásti národního kulturního bohatství, na což se často v množství zástupných problémů i z hlediska nového zákona zapomíná.
V lidském životě je tomu poněkud jinak, než v životě zvířecím. Silnější šelma vítězí nad slabší a nemocnou kořistí, ale jen proto, aby nasytila sebe a své potomstvo. Aby dala šanci svému druhu.
Člověk je v těchto mezích více kořistnický, sobecký, arogantní, bezohledný. Snad právě proto se jen velice těžko hledají cesty k porozumění, kříží se názory konkrétních osob, uskupení, politických stran, lobbystických skupin, náboženství i filozofických témat.
Zapomíná se přitom na prapůvod tak často vzpomínaných demokratických hodnot, na kulturu, která je ve svém moderním významu chápána jako stav nebo podmínka určité úrovně života člověka a společnosti, tkví v idejích a hodnotách a uskutečňuje se v rovině racionálního, etického a estetického poznávání.
Myslivost je z výše uvedeného úhlu pohledu kulturní součástí coby výchova k lidskosti, tvořivému životu, je specifickým lidským způsobem nazírání na přírodu. Profesor Ing. Antonín Dyk v roce 1934 napsal ve své něžné knížečce Malá myslivost zásadní myšlenku: „
Prameny myslivosti prýští z přírody a k ní také se vracejí, sklon k mysliveckému uplatňování pak tkví v pudovém založení zdravého lidstva. Jeho mravné ukájení je potřebou kulturního člověka. Myslivost upravuje přirozený poměr mezi člověkem a volně žijícím tvorstvem a je proto důležitým činitelem ochrany a zachování přírody. Myslivost chrání a tvoří hodnoty hmotné, vedle toho však její provoz tají v sobě také hodnoty duševní a prvky výchovy těla, svalů, povahy a rozumu. Proto přísluší myslivosti trvalé místo v souboru lidské činnosti a v hospodářství národů i států.“
Správně chápaná a provozovaná myslivost má tedy mimo jiné nezanedbatelný význam etický, tj. působí výchovně na morálku a charakter myslivce. Má samozřejmě také význam estetický, zušlechťuje myslivce, učí ho poznávat krásy přírody a života v ní.
Největší osobnosti české a československé myslivosti vždy hovořily v tom duchu, že kdo rozhoduje o životě a smrti, musí stát mravně vysoko. Je-li myslivec oprávněn zvěř usmrcovat, pak z tohoto práva plynou též povinnosti. Nesmí zvěř trýznit a je povinen o ni pečovat a chránit ji. Myslivec totiž nechová zvěř proto, aby ji usmrcoval, ale usmrcuje ji právě proto, aby ji choval.
Veškerý výkon práva myslivosti učí uvědomělému plnění povinností, kázni, sebezapření a sebeovládání, čestnosti a poctivosti. Ve styku se zvěří si myslivec osvojuje humánnost, kulturnost, zdrženlivost, šlechetnost. Ve styku se svými mysliveckými druhy potlačuje sobeckost, závist a pocit nadřazenosti. Pěstuje si družnost, přátelství, úctu člověka k člověku, starším a ženám, tříbí si společenské chování a takt.
Ne nadarmo se říká, že ten, kdo se naučí lásce k přírodě, kázni a poctivosti, k tradicím a kulturním hodnotám při provozování myslivosti, neztrácí tyto a další morální hodnoty ani ve svém občanském životě.
Česká a slovenská myslivost je souhrnem sedmi oborů. Jsou to myslivecké zákonodárství, myslivecká zoologie, myslivecká péče o zvěř, lovecká kynologie, lovecké střelectví, lovectví a myslivecká osvěta. A právě poslední obor zahrnující mysliveckou etiku, historii, zvyky, tradice a mysliveckou kulturu a umění je kulturně společenským, duchovním a filozofickým oborem, který se nejvíce přičinil, že byla myslivost zapsána jako nedílná součást Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky. Stalo se tak na základě rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky 23. prosince 2011.
Již v roce 1993 profesor Ing. et Ing. Josef Hromas, CSc. definoval Desatero české myslivosti, závazné pro příští generace myslivců a v mnohém inspirující mysliveckou veřejnost i v dalších evropských zemích. Jeho základ se opírá právě o vnímání, respektování a rozvíjení všech etických, tradičních a kulturních hodnot národních myslivostí.
Zejména se jedná o to, jak vidět myslivost jako součást přírodně ochranářského dění.
Upřednostňovat zájmy přírody, zvěře a myslivosti před mnohdy sobeckými zájmy jednotlivců.
Usilovat o dosažení druhové, početní a kvalitativní harmonii rostlinných a živočišných společenstev na celém území země.
Rozvíjet všechny „nevýrobní“ formy myslivecké činnosti, tj. kynologii, střelectví, obornictví, práci s dětmi a mládeží, uměleckou tvorbu apod.
Usilovat o maximální vzdělanost a odbornost myslivců. Využívat při této a další činnosti všech dostupných výsledků naší i zahraniční vědy a výzkumu včetně odborného mysliveckého školství.
Seznamovat s mysliveckými záměry všemi způsoby nemysliveckou veřejnost a zejména mládež.
Usilovat o spolupráci při plnění těchto našich cílů se všemi vrstvami našeho obyvatelstva, opírajíce se především o osvědčenou spolupráci s lesníky, zemědělci, rybáři, včelaři a ekology.
Spolupracovat s mezinárodními mysliveckými, kynologickými a dalšími organizacemi včetně shodně zaměřených jednotlivých organizací zejména na Slovensku a v dalších středoevropských státech.
A konečně usilovat o přijetí takových zákonných norem, které budou mít pokrokovou perspektivu zejména z hlediska potřeb naší přírody, zvěře a myslivosti při uvědomění si toho, že cokoliv dobrého děláme pro zvěř, děláme i pro člověka.
K otázkám etiky v myslivosti se vyjadřovali i četní velikáni české a slovenské myslivosti. Karel Šiman napsal v monografii Česká mluva myslivecká z roku 1948, že slovo myslivost se prokazuje od roku 1370 a slovo myslivec již od roku 1464. Pochází od slova „mysliti“ – člověk myslící, přemýšlející při pozorování a lovu zvěře.
„Myslivec je člověk, který nejen správným způsobem zvěř loví, nýbrž vždy a všude si ukázněně počíná, zvěř a její život dokonale zná, všemožně o ni pečuje a chrání ji, šetrně s ní zachází, dbá citu, slušnosti, mysliveckých mravů, jakož i práva a legislativních předpisů, považuje zvěř za součást přírody a národního bohatství, jež jsme povinni pro budoucnost nejen zachovat, nýbrž i zvelebit. Myslivec musí být čestný, má mít přímý a šlechetný charakter, nemá znát sobeckost a závist, musí být trpělivý a skromný, má vždy a všude hojně pomáhat. Žádá-li toho pak právo a spravedlnost, musí být pevný a je-li třeba i neúprosný. Neohroženost, klidná rozvaha jsou nezbytnými vlastnostmi pro myslivce při nebezpečných příležitostech, v nichž se někdy ocitne. Nesmí zapomínat náležité opatrnosti při používání palných zbraní.“
Ve svých Základech myslivosti z roku 1949 se k etickým otázkám myslivosti vyjádřil i Josef Žalman, když napsal, že titul myslivec má odbornou i kulturní váhu.
„Myslivectví je charakterová ušlechtilost a láska k přírodě, spojená s odbornými znalostmi a ochotou přinášet této ideologii v případě potřeby i oběti. Myslivectví předpokládá zvláště znalost způsobu života zvěře, jejího chovu a ochrany a znalost myslivecké mluvy, tradic, zvyklostí a kultury. Povinnost plnit honební zákony a dbáti ustanovení a řádů myslivecké organizace.“
Pavel Hell charakterizoval v Poľovníctve v roce 1964 Mysliveckou etiku jako utužování myslivecké morálky i disciplíny v dobrém mysliveckém sdružení prostřednictvím kolektivně chápaného respektování povahových rysů, jako je společenský takt, altruismus, sebeovládání, úcta ke starším, trpělivost, pohotovost, bystrost, vytrvalost, houževnatost, odříkání, smělost, vytváření smyslu pro krásu a dobrý vkus.
„Nutnost dodržování mysliveckých zvyků a tradic je základním předpokladem výchovy myslivců k uvedeným povahovým rysům…“
V roce 1998 se konalo v hlavním městě České republiky Praze 45. Valné shromáždění Conseil International de la Chasse et de la Conservation du Gibier (C.I.C.) – Mezinárodní rady pro lov a ochranu zvěře. Na tomto přelomovém zasedání byl mimo jiné schválen tzv. Etický kodex myslivosti a organizace doporučila všem myslivcům respektovat v něm uvedené principy a přijmout tento morální kodex chování s cílem přizpůsobit myslivost vývoji naší společnosti na počátku jednadvacátého století a umožnit budoucím generacím pokračovat v této činnosti. Škoda, že se tvůrci nového mysliveckého zákona primárními principy Kodexu nenechali alespoň částečně inspirovat.
Kodex zahrnuje čtyři stěžejní principy.
Prvním je respektování divoké přírody jakožto základního přírodního zdroje. Cílí k tomu, že je nutné myslivost chápat jako racionální využívání divoké přírody, jako sklizeň obnovitelných přírodních zdrojů, což znamená, že absolutně nelze lovit nebezpečně mizející druhy zvěře, ani druhy silně ohrožené. To rovněž znamená, že myslivci se musí starat o ochranu druhů a biotopů, aby každá zvěř zůstala i nadále obnovitelným zdrojem.
Myslivci nesoucí zodpovědnost za obhospodařování určitých území musí zabránit přílišné hustotě zvěře, která by si sama zničila své přírodní zdroje potravy nebo by způsobovala škody na floře nebo na jiných ekologických faktorech jejich biotopů. To předpokládá, že myslivci si budou plně vědomi ekonomické hodnoty divoké přírody a budou ji respektovat jakožto zdroj příjmu, zejména pro regionální lidské populace.
Druhým principem je respektování zvěře. Myslivec se musí vyhnout jakémukoliv zranění nebo utrpení zvěře v průběhu lovu. To znamená, že při lovu musí být zvěř usmrcena rychle a humánně. Zejména musí být použito přiměřené munice, nestřílet na velkou vzdálenost, dohledat nebo dosledovat zvěř zhaslou nebo raněnou.
Respektovat lovnou zvěř živou či mrtvou, jakožto součást přírody a ne bezvýznamný předmět lovecké kratochvíle.
Cílem umělého chovu by vždy mělo být zlepšení divoce žijící populace a ne pouze produkce živých terčů.
Pro myslivce by zvěř neměla být jen honbou za rekordy, ať již pro silnou trofej nebo velký výřad. Je nutno mít stále na paměti, že lov patří k přírodě, k životu i ke smrti, a že množství není v myslivosti to nejdůležitější.
V neposlední řadě bere tento pojem v úvahu i techniku lovu, výzbroj a výstroj. Nejde o skutečný myslivecký zážitek, pokud není rovnováha mezi schopnostmi a možnostmi zvěře a technikou používanou myslivcem.
Respektování jiných osob využívajících a užívajících přírody - tak zní třetí princip. V tomto směru je důležité pro myslivce dohlížet na výchovu nových adeptů, a to zejména z hlediska bezpečnosti při používání střelných zbraní. To vyžaduje bezchybné jednání při lovu, brát v úvahu i přítomné nemyslivce. Myslivci by neměli být neslušní nebo nervozní, potkají-li se s osobami na procházce v přírodě. Musí se snažit najít způsob, jak vycházet s ostatními uživateli přírody v honitbách. Obecně platí, že by se měli prezentovat jako obhájci zvěře a ne jich samotných, zejména při diskusích s jinými uživateli volné přírody.
Čtvrtým principem je respektování přírody jako celku. V důsledku lovu zvěře by nemělo docházet ke škodám na jiných částech přírody. V tomto směru budou muset myslivci respektovat všechny předpisy chránící životní prostředí. Budou muset vzít v úvahu i estetickou hodnotu přírody a krajiny, zejména při realizaci plánů na chov zvěře. Lov v nejrůznějších podobách musí být chápán jako nástroj chovu, který respektuje biologické cykly fauny. To vede k lepšímu poznání dynamiky zvěře a z toho vyplývající vývoj nejen uvnitř každé země, ale také po celé „migrační trase“.
Za stavební kameny myslivecké etiky můžeme považovat zejména profil myslivce, myslivecké zvyky a tradice, kam patří myslivecká mluva, myslivecké odívání, troubení při lovech a jiných mysliveckých akcích, zvyky a samotné myslivecké tradice, myslivecká kultura a umění včetně kultu mysliveckých patronů a připomínání si života a díla mysliveckých velikánů.
Samozřejmě nejvýše ze všech uvedených stavebních kamenů myslivecké etiky stojí osobnost myslivce, jeho morální a charakterový profil.
Jeden z největších znalců myslivecké etiky, tradic, historie a loveckého umění doc. MUDr. Jaromír Kovařík, CSc. na toto téma napsal, že myslivost je nejen prostředkem k poznání a pozorování přírody, nýbrž působí i na lidské srdce a rozum.
„Etika myslivce se projeví tam, kde přestává platit směrnice a nastupuje cit! V myslivosti dvojnásobně platí potřeba zůstat ČLOVĚKEM…“
Oldřich KOUDELKA