Ve středu 11. září se uskutečnil v domažlické knihovně Boženy Němcové křest znovu vydané knihy – povídkového souboru Halali spisovatele Jacka Flora, který obsahuje příběhy ze života lesníků a myslivců na Domažlicku.
Všech šest knih Jacka Flora vzkřísila a znovu vydala jeho pra-pra-praneteř Hana Hoffmannová.
V tomto roce se také objevila nová expozice v Dřevorubeckém muzeu v Peci pod Čerchovem o životě, práci a literární tvorbě Jacka Flora a také o historii Hájenské školy v Domažlicích, jejímž autorem je Zdeněk Vejvoda, znalec myslivecké historie na Domažlicku a předseda MS Koráb Kdyně.
Muzeem nás provedl jeho zakladatel a průvodce Jan Riederer.
Při té příležitosti jsme si povídali o životě a tvorbě Jacka Flora, jehož myslivecké knihy a povídky oslovily celé generace myslivců nejen na Domažlicku.
Paní Hoffmannová, co bylo impulzem pustit se do opětovného vydání knih Vašeho pra-pra-prastrýce?
V rodině mám bratrance, bratra a teď i syna, kteří jsou myslivci. Také mám mezi myslivci hodně známých. Před lety se mě jeden známý zeptal, zda nemám doma knihu Halali, že na internetu chtěli za originál 2500 Kč.
Měla jsem všechny knihy s věnováním a k Jacku Florovi jsem měla moc hezký vztah. Začala jsem tedy přemýšlet, jestli by bylo možné knihy vydat znovu. V dědictví se totiž objevily ještě tři rukopisy. Potřebovala jsem autorská práva na jejich vydání. Našla jsem dvě žijící vnučky Jacka Flora, jednu ve Staňkově a druhou v Karlových Varech. Práva mi daly a měly velkou radost, že knihy znovu vyjdou.
Se zpracováním a někdy i luštěním rukopisů mi moc pomohl pan Vejvoda, má veliké znalosti
o době, kdy Jack Flor působil jako revírník.
Máte zkušenosti s vydáváním knih? Jak jste postupovala?
Při mém působení, v knihovně ve Staněticích, jsem se seznámila s ředitelkou Nakladatelství Jonathan Livingstone, které knihy vydalo. Paní ředitelka byla velmi vstřícná a v podstatě mi celou dobu vedla ruku. Vybraly jsme pro knihy obálky, aby působily jako ucelená série.
Celkově trvalo vydávání šesti knih deset let. Do páté knihy jsem vydávání financovala sama. Nakladatelství mi velmi pomohlo tím, že si vzali sto knih na prodej. Jinak jsem je nabídla Chodskému knihkupectví a Muzeu Chodska v Domažlicích a také knihkupectví ve Kdyni. Něco na prodej mám i doma, je možné se domluvit přes e-mail: HoffmannovaHanka@seznam.cz nebo telefon 723 641 538.
Po vydání páté knihy však přišel covid a zjistila jsem, že už na tu šestou nemám dostatek prostředků. V té době vypsal Plzeňský kraj dotaci na vydávání knih regionálního zaměření, zkusila jsem si podat žádost a vyšlo to, díky tomu jsem mohla šestou knihu vydat
a zakončit tak celou sérii.
Křest šesté knihy proběhl v září v Domažlicích. Kdo se stal kmotrem knihy?
Křest proběhl velice hezky. Byl přítomen pan Vejvoda, myslivečtí trubači, atmosféra byla velmi příjemná. Kmotrem se stal radní za Plzeňský kraj a starosta městyse Bělá nad Radbuzou Libor Picka. K myslivosti a knihám Jacka Flora má také vztah. Jak sám poznamenal – Jakub alias Jack Flor, toho pro svůj region hodně udělal, právem teď hejtmanství podpořilo vydání jeho souhrnného díla.
Jaký je mezi myslivci o knihy zájem?
Zájem je, nejen na Domažlicku. Volají lidé třeba z Brna, z Počátků, z Hradce Králové, že chtějí knížky, mám z toho velkou radost.
Čtenáři měli zájem už v době jejich prvních publikací, tedy v době před téměř sto lety. Už jako student vydával Jack Flor kratší texty a fejetony v domažlických týdenících, počátkem třicátých let začaly vycházet jeho povídkové knihy. A zájem o ně přetrval, v antikvariátech se nikdy dlouho neohřály. I to byl důvod, proč jsem se rozhodla je vydat znovu.
Co si vybavujete z návštěv na polesí, u Vašeho pra-pra-prastrýce?
Vždy jsem se k němu těšila, protože jsem měla ráda přírodu stejně jako on. Choval včely, také měl všude trofeje, zbraně. Byla jsem ještě malá holčička, takže největší radost jsem měla, když mi dal žvýkačku, kterou měl pro mě vždy někde připravenou.
Pane Vejvodo, Vy se zabýváte mysliveckou historií na Domažlicku, a dokonce bydlíte v budově polesí, kde žil dříve Jack Flor. Povězte mi něco o jeho životě.
Jakub (Jack) Flor se narodil druhého listopadu 1895 ve stanětické hájovně na Domažlicku.
Svoji profesní dráhu začal po ukončení školy v Jemnici jako adjunkt na Trhanovském panství, kde se vypracoval na hajného díky skvělým znalostem a dobře odvedené práci. Jakmile se uvolnilo místo revírníka – polesného na Polesí Podzámčí, zažádal si o jmenování na toto místo. Bylo mu vyhověno a na Podzámčí sloužil až do roku 1945.
V první světové válce bojoval na Italské frontě, kde mu začali říkat Jack, toto oslovení si již ponechal.
Napsal celkem šest knih, Halali, Zelený život, Monte Cimone, Oběť soucitu, Na Jarčině vyhlídce a Zelená penze. V knihách líčí příhody ze své lesnické praxe. V knize Monte Cimone zmiňuje utrpení ve válce v Itálii a pak radost z návratu domů, do konejšivého objetí zdejší přírody.
Jeho dlouhý a naplněný život skončil 30. července 1980. Špatně se vyrovnával s těžkou chorobou zraku a diagnostikovanou slepotou, proto dobrovolně ukončil svůj život před svou hájovnou v Hradišťanech výstřelem z lovecké pušky.
Jak se stalo, že žijete ve stejném domě jako Jack Flor?
Rod lesníků Florů pocházel ze Stanětic a všichni byli zaměstnanci lesního úřadu v Koutě na Šumavě. Panství patřilo říšským hrabatům Stadionům, kteří vymřeli po meči. Pak panství převzal hrabě Schönborn, který nechal ve 30. letech 20. století postavit nové hájovny. Polesí na Podzámčí bylo
v letech 1935–1937 prázdné. Pak ho koupili manželé Sedenglanzovi, kteří byli rodiče mého tchána.
Někdy mám pocit, že v domě slyším škrabaní pera…
Které exponáty jste přidal do Dřevorubeckého muzea v Peci pod Čerchovem?
Mnoho trofejí z pozůstalosti Jacka Flora se prodalo na knoflíky, jak jsem zjistil, několik se mi jich však podařilo zachránit. Takže jsem přidal několik jeho i dalších zajímavých trofejí se štítky lovců, dále fotografie z profesního života Jacka Flora a snímky lesnického personálu z panství.
Další částí expozice jsou fotografie profesorů, budovy a vybavení Hájenské školy v Domažlicích, která fungovala od roku 1923 do roku 1952 a na svou dobu byla jedna z nejmodernějších. Dnes málokdo ví, že vůbec existovala. Původně výuka probíhala jen ve dvou místnostech pronajatých od města, za dva roky byla vybudována nová škola. Vzdělání zde bylo na vysoké úrovni, absolventi Hájenské školy patřili na venkově mezi vzdělané občany – venkovskou inteligenci.
Dále jsou tu vystaveny obrázky, jejichž autorem je Václav Leo Anderle, ilustrátor knih Jacka Flora. Tvořil i staré myslivecké pohlednice, které jistě mnoho myslivců zná. Ve své době byl velmi váženým a oceňovaným malířem.
Čím Vás Florovy knihy upoutaly?
Cítím z nich jeho hluboký vztah ke zdejší přírodě a zvěři. I ke všem kolegům v zeleném. Také mne zaujaly svou výpovědí o době, kdy vznikaly. Nejvíce útoků na lesní personál pytláky s následkem smrti přibylo po skončení 1. světové války. Konkrétní případ je zpracován v knize Halali. Florovy knížky jsou nadčasové, myšlenky v nich obsažené platí i dnes.
Pane Riederere, mohl byste, prosím, představit Dřevorubecké muzeum v Peci pod Čerchovem? Co je zde k vidění a kdy je možné přijít na prohlídku?
Dřevorubecké muzeum bylo založeno v roce 2006 ve spolupráci se Spolkem na ochranu památek a obcí Pec pod Čerchovem. Nachází se v budově obecního úřadu, v prostorách, kde dříve bývala škola.
Je zde velmi názorně ukázáno, jak tu lidé dříve žili a pracovali. A protože dřevorubci pracují v lese, mají mnoho společného s lesníky a myslivci, takže jsme díky panu Vejvodovi expozici rozšířili o trofeje a dokumenty o zdejší Hájenské škole a zdejších lesnících.
Historie obce a řemesel je popsána v knížce, kterou vydal náš slavný rodák Jan František Hruška, jmenuje se „Mezi chodskými dřevorubci“.
Na prohlídku je potřeba se objednat telefonicky na čísle 721 062 583, ideálně den předem. Prohlídka je komentovaná a trvá hodinu a půl. Její součástí je ukázka starého řemesla – břetenáře (vřetenáře).
Čas od času si tu vyzkoušíme nějaké další řemeslo. Třeba výrobu škatulek na sirky.
Jsou lidé, kteří sem jezdí každý rok a přijdou se podívat, co je v muzeu nového, tak jsem rád, že nové exponáty průběžně přibývají.
Díky moc za rozhovor!
Kamila KAASOVÁ