Střelná zranění psů jsou vzácná, ale stávají se, ať už jde o nešťastnou náhodu nebo trestuhodnou nedbalost. První pomoc na místě je více než obtížná, ale vůdci přesto mohou pomoci, pokud o střelných poraněních a jejich ošetření něco vědí.
Střelná zranění způsobená broky
Střelná poranění loveckých psů nejsou součástí každodenní veterinární praxe, ale čas od času k nim dochází. Dobrou zprávou však je, že jsou stále vzácnější. Neexistují žádné oficiální statistiky, ale v Rakousku provedený průzkum na jedenácti veterinárních klinikách ukázal, že zatímco před několika lety nebyly tyto úrazy loveckých psů ničím neobvyklým, nyní jsou spíše vzácností. Na jedné straně to jistě souvisí s poklesem lovu drobné zvěře - zejména zajíce - ale především se zvýšeným povědomím myslivců o bezpečnosti při lovu.
Přesto rentgenové snímky loveckých psů, k velkému zděšení jejich majitelů, čas od času ukáží střelné zranění: Pokud má pes dlouhou a hustou srst, psovod si většinou ani neuvědomí, že byl zasažen a střelné zranění je mnohdy objeveno až po několika letech. A ani na samotném psovi není zranění obvykle vidět: Broky se na vzdálenost pěti metrů pohybují rychlostí asi 400 metrů za sekundu, ale pak se rychle rozptýlí a také hodně ztratí na rychlosti. Pokud je pes zasažen jediným brokem, je nepravděpodobné, že by to vzápětí pocítil. A i z lékařského hlediska se jednotlivé střely málokdy stanou problémem. Většina z nich je rychle obklopena tkání a zapouzdřena.
Přestože riziko otravy olovem nebylo dosud vědecky definitivně objasněno, je jisté, že odstranění většiny broků je pro psa více stresující než jejich ponechání v těle. Pouze v případě broků v kloubu je nutné je operovat. Zdá se totiž, že kloubní tekutina rozpouští olovo, což může z dlouhodobého hlediska vést k příznakům otravy a poškození nervů. A pes, který byl zasažen do kloubu, bude kulhat a bude mít bolesti, tehdy si vůdce většinou všimne, že něco není v pořádku.

Poranění kulovou zbraní
Střelná zranění způsobená kulovnicí jsou nebezpečnější a z lékařského hlediska problematičtější. To, jak vážné zranění pes zasažený kulovým nábojem utrpí, závisí jednak na kinetické energii střely a jednak na samotné střele. Celopláště pronikají tělem téměř bez deformace, a proto ničí méně tkání. Lovecké střelivo se však většinou tříští… Asi před rokem zastřelená münsterlandská fena zemřela cestou k nám, ačkoli kulka zřejmě zasáhla pouze kolenní kloub,“ popisuje veterinář z jedné severočeské kliniky. Následné vyšetření ukázalo, že jednotlivé střepiny pronikly do dutiny břišní a vážně poranily játra, žaludek a střeva.
Krátká odbočka k fyzice: náboj .300 Winchester Magnum dosáhne na 100 metrů rychlosti 3276 kilometrů za hodinu – to je 2,7násobek rychlosti zvuku – a do těla narazí silou 4513 joulů. Čistě matematicky to odpovídá síle 451kilogramového kusu olova padajícího na zem z výšky jednoho metru! K tomu se přidává takzvaný „kavitační efekt“: slovo pochází z latiny a znamená „vydloubnout“. Tlak střely dopadající na tělo vytváří dutinu, která ničí tkáň a může být až 40krát větší než samotná střela. A konečně: stupeň destrukce střely do značné míry závisí na tom, jak pevná je část těla, kterou zasáhne. Obecně platí, že čím pevnější je tkáň, tím větší je poškození. Pronikne-li kulka kožním lalokem (například uchem nebo kolenním záhybem), nepohltí téměř žádnou energii a způsobí jen malé škody. V případě zásahu plic, svalu nebo jater je absorbováno více energie. Největší destrukce tkáně nastane, když kulka zasáhne kost. Kost se roztříští na mnoho malých úlomků, a jako by to nestačilo, kompaktní část střely se také rozpadne na menší kousky, které rovněž ničí okolní tkáň jako sekundární střely.

Lékařské ošetření střelného poranění
Nejprve jedna špatná zpráva pro vůdce psa: postřelení psi jsou obvykle polytraumatizovaní. Jsou v šoku, mají potíže s dýcháním, silně krvácejí – a na místě činu nemůžete udělat prakticky nic jiného, než psa co nejrychleji odvézt k veterináři. Na místě tedy řešíme nejnutnější – zastavení krvácení a fixaci případných zlomenin plus šok, tedy zahřátí psa, zabalení do bundy apod. Při kolapsu plíce je nutné zamezit dalšímu vnikání vzduchu do hrudní dutiny nejlépe igelitem přiloženým přes ránu a fixací obvazem okolo hrudníku psa.
Nutný je ale okamžitý převoz na veterinu. Jednotlivé minuty se počítají a veterinář také nemá mnoho času. Musí rychle a rutinně posoudit stav: Vnímá pes? Je jeho krevní oběh stabilní? Má dostatek vzduchu? Nedivte se, když veterinář zpočátku nevěnuje krvácející vstupní ráně žádnou pozornost. Hlavní prioritou je udržet životní funkce: krevní oběh, přísun kyslíku. V nejhorších případech lékař bojuje o život psa na několika frontách: Pokud kulka zasáhne například hrudní koš, může do něj pes krvácet (hemotorax), činnost plic je ztížena a psovi hrozí udušení. Současně se do hrudníku dostává vstupní nebo výstupní ranou nebo poraněnou plicní tkání vzduch a není možné udržet podtlak potřebný pro funkci plic (pneumotorax).
Pokud je pes stabilní, dalšími kroky jsou rentgenové, ultrazvukové a laboratorní vyšetření. Je důležité znát přesnou trajektorii průniku střely tělem. V případě střel do břicha mohou být například poraněna i střeva. Jejich obsah uniká do dutiny břišní a dochází k zánětu pobřišnice. Nebo může zasáhnout slezinu a způsobit masivní krvácení – to jsou jen dva z mnoha příkladů, kdy je nutný rychlý chirurgický zásah s následným monitoringem, krytím antibiotiky a další léčbou. Každopádně počítejme s několikadenním pobytem psa na klinice… Proto – pozor na dostřelování, pokud jsou kolem psi, a také na střelbu na běžící zvěř, kde jsou psi v závěsu (a mohou být též v zákrytu)… O střelbě typu „něco se tam hýbalo, tak jsem to tam poslal“, už vůbec nemluvě. Za všechny vůdce, kteří se psy chodí do leče, děkujeme…
Lucie KOLOUCHOVÁ