V minulých dvou číslech jsem uvedl v první části příspěvku týkajícího se početních stavů srnčí zvěře různé pohledy na stavy srnčí zvěře v honitbách a zamyslel se nad pojmy jako je například normovaný stav. Ve druhé části jsem pak uvedl příklady, jak a kdy zjišťovat skutečné početní stavy srnčí zvěře v honitbě.
Tento příspěvek vychází z referátu na semináři Hospodaříme správně se srnčí zvěří, který pořádal Středoevropský institut ekologie zvěře společně s redakcí časopisu Myslivost a Národním zemědělským muzeem 2.7.2024 na Loveckém zámku Ohrada.
Bavíme-li se o stavech srnčí zvěře, je nezbytně nutné, abychom se podívali na to, jak se tento ukazatel měnil v průběhu posledních desetiletí. Možná, že by bylo zajímavé souběžně sledovat základní rysy proměn, které probíhaly v naší krajině, v zemědělství, lesnictví a jako pozadí přidat změny početních stavů ostatních druhů zvěře. K tomu nám ale rozhodně chybí v rámci našeho příspěvku prostor.
Právě vývoj stavů v dlouhodobém časovém horizontu dokazuje, jak je současná krajina pro srnčí zvěř výhodná. Nehledě na řadu negativních rysů v podobě nadužívání prostředků chemická ochrany, sílícího ruchu v krajině, nekontrolovaného urbanistického rozvoje aj.
Podle Jiřího Andresky (publikace Tisíc let myslivosti, Tina Vimperk, 1993) se v roce 1848 ulovilo na území současné ČR zhruba 6500 kusů srnčí zvěře. V roce 1920 to pak bylo 20 000 kusů. Současná oficiální myslivecká statistika sahá do poloviny padesátých let minulého století a pro většinu sledovaných trendů jsem s dovolením použil dostupná data Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa (ÚHUL).
Předesílám rovněž, že jsem zde kumuloval uváděné údaje o odstřelu plus evidovaný úhyn, protože všechny tyto kusy by z honiteb měly fyzicky „odtékat“ (v dalším textu již dovolením používám pouze pojem odstřel).
Na hodnověrnost čísel můžeme mít jakýkoliv názor, ale jak jsme se shodli s dr. Vodňanským, je-li naším cílem sledovat trend vývoje populace, můžeme v tomto směru připustit jistou chybovost vykazovaných údajů, která by se procentuálně neměla během jednotlivých let příliš lišit.
V roce 1956 jsme se v kolonce odstřelu pohybovali na úrovni 50.000 kusů, přičemž o čtyřicet let později se odstřel srnčí zvěře zdvojnásobil. V roce 2010 činil 130 000 kusů a v roce 2022 se jednalo o 159 000 kusů, poslední aktuální statistika za rok 2023 uvádí odstřel srnčí zvěře ve výši 114 139 kusů. Z uvedeného je jasné, že odstřely, a tedy i stavy srnčí zvěře za evidovaných 70 let, vzrostly téměř trojnásobně.
Vyneseme-li do grafu skutečné odstřely v souvislé časové řadě a necháme-li zapracovat některý statistický nástroj, proloží nám jednoznačný rostoucí lineární trend (viz. Graf 1). O důvodech si ještě něco málo povíme v dalším textu.
Nejdříve ale necháme stejným grafem proložit i trend polynomický, který více reaguje na období zrychleného, resp. zpomaleného růstu daného ukazatele. Z něj vidíme, že populace rostla rychleji zhruba do roku 1990. Následovala asi pětadvacetiletá etapa pomalejšího vývoje, aby se kolem roku 2015 trend růstu opět zrychlil.
O důvodech mohu opět pouze spekulovat a budu rád, dokáže-li některý z výzkumníků dané objasnit přesněji.
Osobně mě napadá jediná teorie. Vývoj do roku 1990 odrážel změny v krajině související zejména se změnami v zemědělské výrobě (scelení pozemků, velkoplošný systém hospodaření, růst hektarových výnosů a nástup energetických plodin).
Následné pozastavení růstu spočívalo zřejmě v dosažení určité momentální kapacity prostředí, a především formy mysliveckého zájmu. Zpomalení odstřelů dávám totiž do souvislostí s již naznačeným přesunem aktivit směrem k černé zvěři, což zcela převrátilo hodnotovou základnu do té doby klasické myslivosti, resp. našich myslivců. Budiž mi prominut následující výrok, ale prase bylo náhle výrazně větší a lákavější „živou konzervou“, než srnec…
Poslední etapa zrychleného nárůstu lovu zcela jistě odvisí od změny způsobu hospodaření v lesích. Nejprve bylo charakteristické odlišným způsobem provádění výchovných probírek se současným výrazným rozvolněním lesních porostů a vznikem keřového patra. Do tohoto vývoje pak naplno zasáhl na většině českého území kůrovec se všemi důsledky, zejména s obnovou porostů a tlakem na snížení stavů náhle více škodící býložravé zvěře.
Vypíchneme-li navíc z grafu některé roky (raději krátké periody několika po sobě jdoucích let) s výrazným zvýšením odstřelů, vypadne nám až neuvěřitelná shoda s roky změn hranic honiteb a nájemních období (scelení honiteb koncem sedmdesátých let, následné rozdrobení v roce 1993 a nové smlouvy vždy po 10 letech – tyto momenty v grafu zobrazují červené šipky).
Po nich došlo vždy ke snížení odstřelů, za nimiž stojí jednak skutečný pokles stavů způsobený předchozími razantnějšími zásahy a jednak „psychická“ stabilizace v nově potvrzených honitbách.
Druhým extrémem jsou pak neadekvátní meziroční propady sledovaných hodnot (v grafu zelené šipky). Podíváme-li se stručně po jejich širších příčinách, vypadne nám opět téměř jasná vazba na klimaticky náročné zimy (kolem období 1969, 1983, 1996 a 2006). Po nich následovaly roky zotavení postižené populace, které vždy proběhlo poměrně rychle.
Z uvedeného vyplývá podle mého jednoznačný závěr – pro redukci srnčí zvěře je dnes rozhodující buďto péče „kule a prachu“ (výraz jsem si s dovolením vypůjčil od dr. Vodňanského) nebo tvrdá zima. Podíváme-li se vývoj klimatu, je jasné, co musíme jako myslivci v oblasti práce se srnčí zvěří v nejbližších letech primárně dělat.
Podobné grafické zhodnocení vývoje odstřelů jsem provedl i na úrovni vybraného okresu a vybrané honitby. Vše vychází i v těchto dílčích podmínkách obdobně. Tyto detaily však přesahují rámec mého příspěvku pro časopis Myslivost a nechám si je s dovolením pro případnou příští prezentaci.
I bez grafické části zde učiním jedinou poznámku vztaženou k místním podmínkám na těchto úrovních. Vzhledem k detailní znalosti prostředí a vývoje zejména u černé zvěře (klasický mor v devadesátých letech a následné zotavování populace) mohu opět, možná poněkud hrubě, konstatovat, že odstřel srnčí zvěře roste a klesá v závislosti na stavech prasat. Jakmile je v honitbách dostatek divočáků, tak se
„chlapi na srnčí zvěř prostě a dobře vykašlou…“. Omlouvám se všem, kterých bych se snad tímto prohlášením dotknul, ale stojím si za ním.
Malá hra s čísly
Na úplný závěr této série příspěvků bych se ještě rád pozastavil u malé hry s čísly. Jedná se o největší fabulaci v rámci celého materiálu a znovu opakuji, že případné odpůrce daných závěrů nenutím k tomu, aby je přijali za své. Nicméně nemohu jinak a z důvodů stručnosti se opět omezím na celé území republiky.
Jejich základem je porovnání několika zásadních čísel použitých z výše zmíněné statistiky vztažené k roku 2022.
V daném roce byl minimální stav srnčí zvěře 94.518 kusů. Normovaný stav činil 283.418 kusů a sčítaný 290.238 kusů. Sčítaný tedy považuji s dovolením za představu, kolik zvěře vlastně máme k dispozici a upozorňuji, že se příliš neliší od stavu normovaného. Navýšení je pouhých 2,5 %. Nadále proto budu primárně pracovat se stavem normovaným. K uvedenému roku vychází pětiletý průměr odstřelu 150.800 kusů srnčí zvěře.
Zde se nám objevuje první disproporce. Použiji-li metodu zpětného dopočtu stavu, vychází mi v populaci 150.800 srn. Při lehce narušeném poměru pohlaví (metodika viz. předchozí odstavce) by se mi mělo po honitbách na jaře pohybovat 105.560 srnců a zhruba stejný počet srnčat. Podtrženo, sečteno, dostáváme se na celkový stav 361.920 kusů srnčí zvěře.
Podíváme-li se ale o odstavec výše, přiznali jsme sčítáním 290.238 kusů. Rozdíl činí 71.682 kusů zvěře. Početně nám tedy vychází o 25 % více, nežli jsme nasčítali…
Ještě zajímavější je pak porovnání hodnot s normovaným stavem, kde nám vychází 128 %.
Uvedené by se mohlo jevit jako ne „zcela hrozné“. S dovolením se ale nejsem schopen spokojit s obdobným konstatováním. Ve svém příspěvku jsem totiž několikrát použil (mimochodem velmi, velmi střízlivý a opatrný) odhad 200 % normovaných stavů. Je tedy zřejmé, že mi někde chybí 72 %, abych toto tvrzení uvedeným výpočtem potvrdil.
Po pravdě řečeno jsem po jistou dobu přemýšlel, zda danou úvahu zcela neopustit. Pak jsem si ale sedl znovu ke kalkulačce. Zjistil jsem, že mi pro dosažení této hodnoty chybí v rámci celé ČR „odtok“ z honiteb ve výši 84.200 kusů. Zdá se to sice jako relativně velké číslo, ale stačí se podívat na celkovou plochu honebních pozemků, která činí 6.891.273 hektarů a kalkulátor mi snadno prozradí, že mi někde „bokem zmizelo“, z mého pohledu pouhých, 12 kusů z 1000 ha honební plochy.
Zdá-li se to někomu mnoho, je to v naší honitbě přesně 8 kusů. Minimálně z poloviny tohoto počtu najdu jen já sám během roku blíže neurčitelné zbytky kadáverů (srst, kůže, kosti, lebka), které do statistiky vůbec nezahrnu, protože opravdu nevím, do které kolonky bych úhyn vepsal.
Kusy chybějící ve statistice tedy nejsou nereálné s ohledem na to, kam mohou bez našeho povšimnutí zmizet. V tomto směru jen malý výčet – srnčata posbíraná divočáky, liškami, lištami žacích strojů, poraněná zvěř odtahující po srážce na komunikacích, zatajené úlovky, pytláctví, nezjištěné úhyny v zimních měsících. Určitě bychom mohli pokračovat a ve finále bychom se možná dopracovali i k více než jen 200 % normovaného stavu zvěře.
Jaký z uvedené hry s čísly pro mě plyne závěr? Zvěř v diskutovaném počtu v naší krajině prostě je. Jenže opravdu myslivecky z nich dokážeme zúročit, zúčtovat a zaevidovat pouze díl. Velmi střízlivým odhadem se jedná o zhruba 130 % normovaného stavu…
Závěr
Na závěr seriálu příspěvků si dovolím položit pár řečnických otázek doplněných o odpovídající odpovědi, na kterých jsme se koneckonců shodli i v rámci diskuse na zmiňované konferenci.
V naší krajině dnes máme srnčí zvěře:
Málo ve smyslu přežití druhu?
Určitě ne
Málo ve smyslu mysliveckých představ?
Spíše ano
Málo ve smyslu mysliveckého vyžití?
Spíše ne
Hodně ve smyslu opravdu neúnosných škod?
Určitě ne (maximálně lokálně a dočasně)
Dostatečně ve smyslu trvale udržitelného rozvoje?
Určitě ano… ale……při smysluplném obhospodařování a……s nutností reakce na aktuální stav prostředí a podmínek
Poslední poznámkou se vrátím někam na začátek mých úvah. Dovolím si vyslovit hypotézu, že v souvislosti s chystanými legislativními změnami by ve smyslu obhospodařování srnčí zvěře (nehovořím o jiných druzích) stálo minimálně za úvahu připustit oficiálně, že současná úživnost krajiny odpovídá zhruba dvojnásobku aktuálně stanovených normovaných stavů, přičemž na následném způsobu hospodaření se srnčí zvěří by se oproti současnosti nemuselo až tak moc měnit. Postačilo by pouze striktně dodržovat všechna platná pravidla.
Jsem přesvědčen, že by pak mohly být spokojeny všechny zúčastněné strany…
S úctou k srnčí zvěři i vám všem, kteří jste dočetli až sem a zkusíte střízlivě a bez emocí zauvažovat, zda by se přístup a pohled na stavy srnčí zvěře opravdu neměl přehodnotit…