Pane docente, když čtu nebo poslouchám příběhy pamětníků, mám z nich pocit, že dříve bývali lesáci a myslivci na jedné lodi. Tváří v tvář současným polemikám o novele zákona o myslivosti mám ale pocit přesně opačný. Jsou to spíš opačné strany barikády. Vnímám to špatně?
Vnímáte to dobře! Historicky se první lesníci rekrutovali z mysliveckých hospodářů. Nebyli hajní, lesníci, ale byli lovčí, kteří se starali nejen o zvěř a organizaci lovu, ale také pečovali o les. Byli za jedno. V současné době je to často oddělené. Možná částečně i z toho pramení sváry nebo nedorozumění mezi lesníky a myslivci. My lesníci říkáme, ano, zvěř patří do lesa, ale v rozumných stavech. Nemůžeme tolerovat současné škody. Potřebujeme, aby les odrůstal. No a myslivci mají opačný názor. Jejich zájmem je udržovat vysoké stavy zvěře.
Není to škoda, že jsme se ocitli na opačných stranách barikády?
Škoda to je. Kudy z toho ale ven? Dám vám příklad z mého oboru, tedy ze vzdělávacího procesu nastupující generace. Dnes spousta mladých studuje školy s biologickým zaměřením, střední nebo vysoké školy. Na naší fakultě se sice stanete lesním inženýrem, ale nedílnou součástí studia je předmět myslivost. Ten je u nás opravdu široký. Je to těžká zkouška. Když jí úspěšně absolvujete, můžete dělat myslivost i na vyšší úrovni, můžete být mysliveckým hospodářem.
To je rozdíl oproti klasickým mysliveckým kurzům, oproti zájmové myslivosti. Ty jsou soustředěny především na lovectví a péči o zvěř. Jen málo se v nich adepti dozví o problematice životního prostředí obecně, nemluvě o celé problematice lesa. Neví nic o tom, jak les roste, jak se v lese hospodaří, jaké škody v lese zvěř způsobuje a jak se jim bránit. A to je škoda, protože pak si těžko můžeme dobře porozumět.
Jinak já jsem také myslivec, takže úplně na opačné straně barikády nejsem. Stále se pokouším vysvětlovat myslivcům, že zvěř a les patří k sobě. Obojí ale musíme udržovat ve vzájemné rovnováze.
Vy se mnoho let zaobíráte pěstěním lesa a tím, jak les reaguje na globální klimatickou změnu. Co je na globální klimatické změně tak nebezpečné? Zvýšení teploty, extrémní výkyvy počasí?
Představte si, že přiléváte stresy do hrníčku. Ten najednou přeteče a nevíte, čím je to způsobeno. Posledních dva tisíce let jsme tu měli velmi stabilní klima. Co je příčinou jeho změny? Vědci říkají, že je to zřejmě zvýšená koncentrace skleníkových plynů, jako je oxid uhličitý, metan atd. Největší, přirozený skleníkový plyn je přitom vodní pára. Kdybychom ji tady neměli, tak není možný život na zemi. Ale navyšujeme si navíc koncentraci CO
2 tím, že spalujeme fosilní paliva, uhlí, ropu. Z chemického hlediska rozpojujeme to, co bylo v rámci fotosyntézy za mnohé tisíce let napoutáno do uhlíkatých vazeb. Oxidujeme je, a tuto zakonzervovanou energii sluníčka využíváme.
Kdybych jen ležel, nic nedělal, tak je moje spotřeba jako 100W žárovka. Když pracuji, jsem jako 300W žárovka. Ale průměrná spotřeba obyvatele EU je asi 1200 W. Je to tím, že se sprchujeme, jezdíme autem, ohříváme si jídlo. Na všechno to spotřebujeme spoustu energie, která se musí někde brát. Tím navyšujeme i množství oxidu uhličitého.
Když řeknu, že průměrná teplota se zvýšila o 2 °C za posledních padesát let, přijde vám to možná nepodstatné. Změna, když je pomalá, tak se většinou nic tragického nestane. I dřeviny by si postupně přivykaly. Problémem jsou ale stále častější teplotní extrémy. Jarní mrazy, delší období tropických dnů, tedy 20 °C přes noc, 30 °C přes den. To jsou extrémy, které vadí každému. I rostlinám, zvlášť, pokud se takový stres opakuje.
Zvýšené koncentrace oxidu uhličitého predikované do konce století rostlinám nevadí. Protože pro rostliny je CO
2 vlastně jídlo. Dokonce rostliny zvládnou i další navyšování koncentrace tohoto plynu, které podle emisních predikcí nejspíš přijde. Daleko horší jsou pro ně však extrémní výkyvy počasí, které je oslabují a vyčerpávají.
Co v tomto ohledu vadí lesníkům nejvíc?
Extrémy. Jak jsem řekl, klima tu bylo stabilní dva tisíce let. Teď stabilní není. Celkový úhrn srážek je stejný, ale rozložení srážek je jiné. S vyšší teplotou stoupá spotřeba vody na výpar. Z mírné zimy přecházíme přímo do léta. Začnou vát jižní, jihovýchodní suché větry a ty vysuší krajinu. Dříve měli lesníci měsíc a půl na výsadbu, nyní máme dva týdny. A dva měsíce máme v lese extrémní sucho. To je moc.
Je les z hlediska klimatu stabilizačním faktorem?
Rozhodně. Porovnejte si otevřenou volnou plochu nebo městské prostředí a les. Ukazují to hezky výzkumy v rozvojových oblastech. Vesnice jsou tam většinou zakládány tak, že mají les v bezprostřední blízkosti. Les zadržuje vodu, takže lidé mají tuhle zásadní komoditu k dispozici. Postupně, jak lidé využívají dřevo na stavby a jako palivo, les mizí. Ale s ním vymizí z krajiny i voda. A celá vesnice se musí stěhovat dál. Bez lesa není voda a bez vody není život.
Voda je čím dál tím větším problémem i v našich zeměpisných šířkách. Lesáci na to musí reagovat. Jak?
Nejen lesáci, i zemědělci. Česká republika je střechou Evropy. Všechno, co tu naprší, odteče pryč. Průměrné množství srážek je nějakých 650 mm. Největší úhrny u nás mají Beskydy, Lysá hora nebo Deštné v Orlických horách. Něco kolem 1500 až 1600 mm.
Ale máme také území, kde spadne jen 400 mm srážek. A tady už je změna klimatu kritická. Z měření, která u nás prováděl například prof. Čermák, víme, že za posledních deset let na jižní Moravě chybí 5 metrů vody s ohledem na to, jaké jsou požadavky na výpar. To je ohromné číslo!
Ale zpět k Vaší otázce, co s tím vlastně můžeme dělat? Jsme v situaci po kůrovcové kalamitě, na řadě míst zakládáme nové lesní porosty. Znamená to přizpůsobit se v tom, jaké vybereme druhy dřevin odolnějších vůči suchu, jakou strukturu lesa vybudujeme. Stejně jako u zemědělců, i v lese je klíčové, aby byla půda stále kryta zelenou vegetací, protože vegetace řídí výpar aktivně. Proto chceme za každou cenu co nejdříve holiny po kůrovci zalesnit. Pak už funguje ekosystém a klimatická funkce lesa. Omezují se extrémy. Adaptační opatření v lesnictví jdou dnes jednoznačně cestou maloplošných nepasečných způsobů hospodaření, abychom nevytvářeli větší volnější plochy.
I jako laik jsem zaznamenal diskuze o tom, zda sázet či nesázet smrk?
Máme ho největší zastoupení. Smrku jsme měli přes 50 %, teď máme nějakých 48 % a z důvodu kalamity jeho zastoupení stále ještě klesá. Byly doby, kdy u nás rostlo přes 60 % smrku. Je to dřevina náročná na vodu, které vyhovují vyšší až horské polohy, kde vznikají tzv. horizontální srážky. Takové mlžinky, které jsou unášeny horizontálním směrem. Smrk je dokáže vyčesávat.
Hranice, kde dnes bude prospívat smrk, je kolem 800 mm srážek a výš. Tam ho sázejme, tam patří! Neznamená to však, že se nebudeme snažit jej udržet i ve středních polohách na vhodných stanovištích, kde je voda dostupnější, kde chlumní ekotyp smrku může ve směsích také ještě dobře odrůstat.
V současnosti ale musíme přemýšlet pragmaticky a rozhodovat se s ohledem na změnu klimatu, jaké dřeviny jsou tolerantnější vůči suchu. Hledáme dřevinu, která spotřebuje méně vody na stejné množství vyprodukované biomasy. Známe vstupní data a umíme je modelovat pro konkrétní prostředí. Kromě toho řešíme celosvětový problém, podobné problémy řeší všechny státy Evropy!
My lesníci třídíme podle nadmořské výšky vhodné podmínky pro jednotlivé druhy dřevin do lesních vegetačních stupňů. První a druhý vegetační stupeň se jmenuje dubový, resp. buko-dubový. Tyto stupně budou v důsledku změny klimatu zastoupeny až do výšky 300 m.n.m. To je ale téměř polovina území České republiky! Takže nás zjednodušeně řečeno čeká doba dubová.
Do těchto porostů ale musíme přidávat i jiné dřeviny. Především jilmy, třešně, jeřáby, javory a další druhy dubů – cer, šípák, pýřitý. Nechceme znovu pěstovat monokulturní nebo monocenózní lesy.
Jako lesníci se ale musíme koukat i na ekonomiku, takže cenný listnáč v lesích samozřejmě nebude chybět. S ohledem na myslivost nesmíme zapomínat ani na plodonosné dřeviny, jako je například třešeň, líska, oskeruše, kaštanovník setý, který vydrží sucho a je výborný pro zvěř.
Naše děti tedy asi budou znát trochu jiné lesy, než jsme znali my?
Rozhodně. Potíž je, že lesníci jsou konzervativní. Jsou zvyklí na les, ve kterém vyrůstali a je těžké jim vysvětlit, že v budoucnu už nebudou smrkové monokultury, že to bude druhově pestrý a strukturně pestrý porost. Do extrémních podmínek sucha, jaké máme třeba kolem Brna, je vhodné převést porosty i na tzv střední les, což je pařezina s částí vzrostlých stromů původem ze semene. Máme tam mělké, vysychavé půdy. Pokud máme osadit jižní a jihozápadní expozice, musíme přemýšlet doslova o tom, co zde přežije.
Co třeba akáty? Často zmiňovaná dřevina, nesmírně odolná…
Nejdříve bychom měli volit z našich domácích druhů dřevin. Nejen hlavní hospodářské dřeviny, ale i ty, na které jsme zapomněli a které tolik nevyužíváme. Dříve se používalo mnoho dřevin na speciální výrobky. Pak jsme se zaměřili na čtyři hlavní a na zbytek trochu zapomněli. Když už budeme volit introdukované dřeviny, snažme se nejprve dovézt ty regionálně blízké.
Je ale pravda, že v Maďarsku mají zastoupení akátu 22 % a funguje jim to. Je to introdukovaná dřevina ze Severní Ameriky. Je sice stres tolerantní, ale stále potenciálně invazivní.
Kromě výběru vhodných dřevin patří mezi adaptační opatření i způsob hospodaření. Co konkrétně?
Zjednodušeně řečeno jedná se o permanentní výskyt lesa na lesní půdě. V lese se musíme vyhnout holinám, zvlášť většího rozsahu. Stabilitu krajiny dělá mozaika různých ekosystémů, mozaika různých hospodářských způsobů, přičemž každý má své výhody a nevýhody, každý je vhodný pro jiné mikro stanoviště. Když máte v lese stále přirozenou obnovu, holina vlastně nevznikne. Když máte různě staré porosty, rozdílné etáže, nehrozí holina ani při extrémních větrech nebo podobných jevech.
Se stromy je to jako s lidmi. Čím starší, tím víc je náchylný na různé nemoci nebo poškození. Při vichřici vám sice možná spadne horní etáž, ale stále tam máte podrost a ten vás ochrání před vyprahlou pustinou.
Náročné je to v tom, že musíte mít vyškolený lesní personál, který vnímá, co les potřebuje. Náročné je to i v těžební činnosti. V pestrém lese, nejen druhově, ale i strukturně, když těžíte strom, nesmíte poškodit obnovu ani okolní stojící stromy. Ty vám přirůstají a dodají i požadovanou hmotu.
Takže je to o změně myšlení, o změně mentality lesníků…
U lesníků je nutné celoživotní vzdělávání. Změna klimatu je obrovsky dynamická. Dřeviny se chovají jinak, adaptují se. Mění se dynamika růstu. Co platilo padesát nebo sto let, najednou nefunguje. Příroda se neumí adaptovat dost rychle na to, jak rychle se mění klima. Nestabilní systémy, jako jsou smrčiny, nebo přestárlé porosty, to odnesou první. Ale pokud nezareagujeme dostatečně rychle, budou další porosty následovat dalším oslabením růstu, až rozpadem.
Zvěř je určitě limitním faktorem při obnově lesa. Existuje řešení, kdy se les může přirozeně obnovovat, a zároveň v něm máme zvěř?
Zvěř musí mít 3 K - klid, kryt a krmivo. To vše nalezne jen v pestrém lese, který prospívá. Aby přirozená obnova odrůstala, tak v lese musí být vyvážené stavy zvěře s prostředím. Tolerujeme úměrnou míru poškození, ale v současné době stavy zvěře úměrné úživnosti prostředí nejsou. Nemusí být přece přezvěřeno. Využijme toho však, udržujme stavy zvěře, která je kvalitní. Soustřeďme se na to, abychom měli opravdu silnou zvěř, silné matky, pak bude i silná trofejová zvěř. Když se dostaneme do rovnováhy s prostředím, vyděláme na tom všichni!
Připravil Martin HORÁLEK