Myslivostí se zabývám celý svůj život, moje maminka tvrdí, že stahovat zajíce mě táta naučil dřív, než jsem začal chodit do školy (to je už víc než padesát let). Myslivost není koníček, je to vášeň a pokud se má dělat dobře, pak je to vlastně i způsob myšlení a životní styl. Moc hezky to vyjádřil doc. Hanzal ve svém článku Především neškodit v Myslivosti 7/2024. Mluví mi v něm z duše.
Jsou to dva roky, kdy jsem ulovil srnce, kterého jsem považoval jednoznačně za odstřelového a z oblastní přehlídky se mi trofej vrátila s červenou tečkou. A nebyl jsem schopen dohledat proč. Dokonce jsem trofej ukázal i dvěma soudním znalcům. Ani oni nenašli důvod proč, a ať to zkrátím, odkázali mě na porovnání s místní populací. Poněkud mi to podlomilo sebedůvěru.
Začal jsem se tedy pídit, jak poznám odstřelového srnce. Znovu jsem si přečetl knížky od Nečase, Vacha, Drmoty i Scherera. Výsledkem bylo, že jsem si potvrdil, že pojem chovnosti a vůbec hospodaření se zvěří je u srnčí zvěře značně nejasný, závislý na místních podmínkách. A nebylo to dost.
Jak dokazuje P. Scherer ve svých knihách, naše současné povědomí o kritériích chovnosti a způsobech rozpoznání průběrného srnce od chovného, je namnoze dané „starými pravdami“, které autoři přebírají jeden od druhého (občas i s ilustracemi), ale které nemají obecnou platnost.
Většina kamarádů myslivců mi řekla:
„Netrap se, tak ses spletl, no a co, srnčího je habaděj, příště si dáš větší pozor.“ Ale já jsem si dával pozor a nechci škodit, i když to nebyla škoda zásadní.
V téhle chvíli a tomhle rozpoložení jsem narazil na informaci, že 2. 7. pořádá Středoevropský institut ekologie zvěře ve spolupráci s Národním zemědělským muzeem Ohrada a časopisem Myslivost otevřený seminář Hospodaříme správně se srnčí zvěří? Navzdory zcela jiném programu jsem se rozhodl na Ohradu vyrazit. Hlavně proto, že na programu byla i přednáška Průběrný odstřel srnčí zvěře.
Vyrážel jsem ráno v 06:30 a po více než dvou hodinách svižné jízdy jsem se přiblížil k Budějovicím. Do cíle zbývalo necelých 20 km, měl jsem čas a hlad. Čerpací stanice MOL u Chotýčan dokázala nakrmit jek moje auto, tak i mě. Nebyl jsem sám. Podezřelé bylo, že těch lidí v zeleném oblečení nebo mysliveckém tam bylo opravdu hodně. A koukali na hodinky. Dojídali jsme skoro nastejno a na výjezdu z čerpací stanice se utvořila solidní kolona aut. Všichni měli stejný cíl: parkoviště před zámkem Ohrada.
Podle Jiřího Kasiny to měla být poměrně komorní akce, asi tak kolem třiceti účastníků. To jsme opravdu přijeli všichni najednou? Kustod muzea mě směruje do společenského sálu. Je 9:15, do začátku zbývá ještě čtvrt hodiny, ale sakra, najdu ještě místo k sednutí? Sál byl plný snad do posledního místa, nakonec jsem místo našel. Účastníků bylo překvapivě mnoho a seminář začal.
Hned první přednáška, Porovnání chovu a lovu srnčí zvěře v ČR a Rakousku od M. Vodňanského ze SIEZ mi ukázala, že jsem tu správně. Každý, kdo někdy letěl z Prahy do Vídně mi asi dá za pravdu, že rozdíl v krajině na české a rakouské straně hranice je jasně zřetelný. Velké lány na české straně a mozaika drobných celků na straně rakouské.
Přednášející má důvěrnou znalost hospodaření na obou stranách hranice a svoji přednášku měl podepřenou důkladnými statistickými daty. Odlovy jsou v Rakousku výrazně vyšší, násobně vyšší než v ČR, přitom neklesají. Výše lovu je většinou výsledkem dohody mezi vlastníkem pozemků - zemědělským či lesním hospodářem a osobou vykonávajícím právo myslivosti, stát slouží pouze jako rozhodčí, pokud se tito dva nedohodnou. Zajímavá je i spolupráce více honiteb při hospodaření se zvěří na větších územních celcích.
Druhou přednášku, Správné hospodaření se srnčí zvěří, měl V. Vomáčka ze SLŠ ve Šluknově a utkvělo mi z ní hlavně několik podnětů k přikrmování v době nouze. Škodlivost krmných hromad je poměrně známá, riziko žaludečních acidóz způsobených mocným předložením jádra uprostřed doby strádání je také známé již dlouhou dobu. Že skutečnost je v našich honitbách pořád ještě často jiná, je fakt, na stránkách Myslivosti se o tom psalo vícekrát.
Měl jsem čas konečně kouknout na složení účastníků semináře v sále. Překvapení, převažují mladé tváře a že jsou mezi nimi i dámy, to mě nepřekvapilo. Ale ten počet mladších byl nečekaný a bylo to milé. V době, kdy myslivci obecně stárnou, byl pohled do sálu příslibem, že snad nevymřeme.
Třetí přednášku měl J. Drmota, člen redakční rady a dlouholetý praktikující myslivecký hospodář, na téma Kolik vlastně máme srnčí zvěře v honitbách? Tak tohle byla docela pecka. O sporné vypovídací hodnotě současného určování stavů zvěře v honitbě se mluví také již notnou dobu, ale tohle byla přednáška podepřená dlouholetou praxí, jasně srozumitelná a navíc perfektně zapadla do přednášky prof. Vodňanského o myslivosti a stavech srnčího v Rakousku.
Čtvrtá přednáška Miloše Fischera byla dvojitá,
lectio gemina, jedna část se věnovala problematice průběrného odstřelu zejména holé srnčí zvěře. Určitě byl zajímavá, v něčem pro mě přínosná a v celkovém kontextu semináře určitě vítaná. Na první část ale plynule navázala prezentace výzkumu, prováděného T. Kuštou a M. Ježkem z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity na téma prostorové aktivity srnčí zvěře.
Věnuji se myslivosti celý svůj život, ale nikdy jsem neměl to potěšení žít přímo ve své honitbě. Měl jsem jen určitá tušení, jak zvěř žije. Sledovací obojky dané srnčí zvěře ukázaly, že většina srnčího žije na poměrně velmi malých prostorách, navíc řekly hodně i o tom, jak se dokáže srnčí naučit žít v blízkosti frekventované komunikace. Ano, v rámci sledování byly chytré kusy, které se naučily silnici zjevně bezpečně přecházet a ty méně chytré, které skončily střetem s motorovým vozidlem. Tahle přednáška byla ještě zajímavější, než ta první a zajímavě dokreslovala první a třetí přednášku.
Pátá přednáška byla věnovaná papilomatóze a dalším chorobám srnčí zvěře a přednášel ji MVDr. J. Král ze Státní veterinární správy z Krajské správy pro Jihočeský kraj. Sv. Hubert mě asi má rád, s papilomatózou jsem se zatím nesetkal. Ani o to nestojím, ale pokud bych se sní nyní setkal, asi bych aspoň věděl, jak se zachovat co si s novotvarem počít.
Další přednášející, kolega Brožek, hovořil o způsobu střelby na srnčí zvěř, zejména o bezpečnosti, o rizicích odrazů a vůbec o rizicích, která myslivost a zacházení s palnou zbraní ve volném prostoru nese. Tohle je téma, kterého nikdy není dost, i když si myslím, že prostor věnovaný tomuto tématu neumožňoval přednášejícímu rozvinout tématiku ani zdaleka v plné šíři. Určit bylo dobré si vyslechnout názory a doporučení, i když to byl trochu jiný přístup než ten můj.
Poslední přednášku měl V. Svoboda, člen Klubu vábičů. Nejsem zdatný vábič, o to víc bylo zajímavé sledovat někoho, kdo to umí. Přesto, asi bych dal víc přednost workshopu s méně lidmi a s možností si vyzkoušet pod vedením mistra vábení na vlastní pusu, resp. vábničku. Ale bylo to dobré.
Konec, zvonec. Je odpoledne, rozcházíme se k autům a rozjíždíme k domovům. Během těch dvou a půl hodiny v autě na cestě domů jsem měl čas přemýšlet. Především – tohle byla akce, jakou bych od ČMMJ chtěl vidět mnohem častěji. Možná nemám úplně většinový názor, ale takovéto vzdělávací akce by podle mě měly být mnohem častější a neoddělitelnou součástí činnosti jak Jednoty, tak i skutečného myslivce.
Věřím, že je nás víc, kteří si myslí, že na vzdělání nikdy není pozdě.
Přemýšlel jsem ale také, zda jsem našel odpověď na moje dilema s průběrným odstřelem. Asi ne, ale určitě jsem si potvrdil, že naše hospodaření s naší nejrozšířenější spárkatou zvěří, se srnčím, není ani zdaleka optimální a že by si zasloužilo nějakou revizi. Myslím, že tohle téma by si zasloužilo mnohem širší diskusi a hledání správného soudobého přístupu. Žijeme v době, kdy se počasí a vůbec přírodní podmínky začínají měnit a pokud chceme být dobrými myslivci a chceme našim potomkům odkázat krásné honitby plné zvěře, pak se musíme měnit i my.
Ačkoliv jsem nenašel jednoznačnou odpověď na otázku, kvůli které jsem na Ohradu jel, odjížděl jsem spokojený. Určitě to stálo za to. Pokud se bude podobná akce opakovat, budu o účasti přinejmenším zvažovat.
Pokud jsem teď v čtenářích vzbudil zvědavost (a třeba trochu i lítost, že na semináři nebyli), pak mám na konec dobrou zprávu. Přednášející slíbili, že své přednášky postupně přetvoří do článků, které v Myslivosti otiskneme. A redakce časopisu zcela určitě neodmítne případné články o přístupu k hospodaření se srnčí a zkušenostech myslivců, nejen těch, kteří vážili cestu na seminář na Ohradě…
Martin HELEBRANT