V této souvislosti je zajímavé, že jsem nikdy nebyl v Uhlířských Janovicích, kde
Doc. Ing. Miloslav Vach, CSc. postupně založil sídlo Bohemia Safari Clubu, firmu Silvestris, spol. s r.o. a vzdělávací středisko Společnosti pro myslivecké vzdělávání myslivců Artemis. Ale v posledních měsících získává toto vzdělávací centrum potřebné parametry pro výuku díky mysliveckému muzeu, které bylo pohnutkou, abych poprvé do Uhlířských Janovic zajel, zapnul diktafon a prohlédl si celý, pro myslivce velmi atraktivní a zajímavý objekt.
Kdy u tebe vznikla myšlenka vytvoření muzea?
Od dětství jsem rád navštěvoval místní myslivce, kteří doma měli nějaké trofeje a preparované ptáky. Po návštěvě zámků, kde byly expozice plné trofejí a preparátů jsem snil o tom, abych se jednou stal preparátorem a mohl pracovat v muzeu. Tento sen dostával s přibývajícími léty a studiem na lesnických školách, reálnější podobu. V Trutnově jsem získal díky vedoucímu polesí z Rýchor, panu Staňkovi, dobré základy pro preparaci ptáků. I tato nově nabytá dovednost mně neuspokojila, protože jsem chtěl vytvářet dokonalé preparáty, nejprve pro myslivce, ale také pro výukové sbírky školy. Proto jsem hledal způsob ke zdokonalení mé preparátorské práce, kterou jsem obdivoval v expozicích Národního muzea v Praze. Dostat se k renomovaným muzejním preparátorům nebylo tak jednoduché. Pomohla mně v tom moje spolupráce s ornitology, kteří mně „otevřeli“ cestu do ornitologické společnosti, která byla úzce propojena s pracovníky Národního muzea, zejména přednostou zoologického oddělení RNDr. J. Hanzákem, CSc. Náš věkový rozdíl překlenula myslivost, která byla častým tématem našich rozhovorů. Cesta do suterénu Národního muzea, „království“ preparátorů, byla díky myslivosti, kterou RNDr. J. Hanzák, CSc. aktivně provozoval na jihu Čech a na Šumavě, otevřena. Tímto dnem se naplnil můj sen a nic nebránilo tomu, abych zvládnul nové metody dermoplastické preparace, které mně umožnily vytvářet exponáty pro výukové, případně muzejní sbírky v kvalitě odpovídající vysokým nárokům zoologů. Zpočátku jsem preparoval pouze pernatou zvěř, kterou bylo možné lovit. Občas jsem získal i usmrcené ptačí jedince zabité na silnicích, případně uhynulých ptáků ze zájmových chovů. Při jedné návštěvě mně RNDr. Hanzák doporučil, abych k exponátům doplnil lokalizaci a veškerou biometrickou dokumentaci. Dal jsem si natisknout kartotéční lístky, které sbírku povýšily na odbornou. To mně potěšilo a motivovalo do další sběratelské a preparátorské práce. V této úrovni se už začala blížit muzejním sbírkám.
Práce v lesním provozu byla zajímavá, protože jsem pracoval na polesí s výběrným hospodářstvím, které je přírodě blízké. Moje zaměření na ornitologii, muzejnictví a preparaci se s lesnickou činností „přetahovalo“, až se stalo, že mně ředitel odborného lesnického učiliště přesvědčil, abych šel učit, protože preparace, tvorby výukových sbírek jsou pro školu vítaným přínosem. Tak jsem přesměroval moji celoživotní dráhu na povolání učitele. Je pravdou, že pro preparaci, vytváření výukových sbírek jsem získal nesrovnatelně lepší podmínky, než jsem měl v lesním provozu.
V letech 1964 jsem díky Dr. Hanzákovi, a doc. RNDr. Waltru Černému, CSc. z biologické fakulty UK, jsem získal pochopení pro vytvoření soudobé sbírky české ornitofauny pro muzejní účely. Sbírka v roce 1972 čítala 712 exponátů, převážně ptáků. Všechny exponáty mněly lokalizaci v souladu s potřebami zoologů a parametry řádné vědecké sbírky.
Ale to jsi asi netvořil jako zaměstnanec Národního muzea…
Ne, to jsem byl z počátku zaměstnancem státních lesů a následně učitelem a mistrem odborného výcviku v odborném lesnickém učilišti. Počet exponátů se postupně zvětšoval a pro umístění další skleněné vitríny se na chodbě učiliště nenašel prostor. Proto Dr. Hanzák usoudil, že je ten pravý čas, aby stejně tak jako slavná sbírka dr. Hořiceho přešly i moje preparáty do muzea. Věnoval jsem tedy Národnímu muzeu celou moji sbírku, ale časem jsem pocítil, že moje naděje na vytvoření muzea opět zmizela.
Ale i tak jsem měl dobrý pocit, že jsou exponáty na místě, kde bude jejich využití mnohem významnější. Aniž bych uvažoval o návratu k myšlence vybudovat muzeum, přivážel jsem ze zahraničních cest různé exponáty, které si vyžadovaly prostor. Proto se znovu naskýtala otázka, kam s nimi, zda by mohly být základem budoucího muzea. V domě v Uhlířských Janovicích, kde jsem tehdy bydlel, bylo i po pečlivém rozmístění skříní s exponáty stále méně místa, nové přírůstky sbírky byly v depozitní místnosti.
V tu dobu jsem získal informaci, že je na prodej objekt bývalé lahůdkárny, která je ale v dost zanedbaném stavu. Zašel jsem se na objekt podívat a tam jsem dostal dost tvrdou podmínku: …pokud chci objekt koupit, musím se rozhodnout do druhého dne. Můj sen o muzeu rozhodl, okamžitě jsem začal jednat, prodal jsem svůj vlastní dům, dům po rodičích, nějaké pozemky, vše jsem použil na nákup objektu a jeho rozsáhlou rekonstrukci. Pak nastal čas postupně rozmisťovat exponáty do prvních zrekonstruovaných prostor.
Ze začátku to vypadalo, že to bude spíš takový trophy room, ale současnost není pro tuto prezentaci trofejí příliš vhodná a tak jsem se rozhodl překomponovat expozice na výukové a muzejní. Prezentaci vlastních úlovků v prostoru, kam bude přístup veřejnosti, nepovažuji za prioritu. Mnoho nezasvěcených, ale i myslivců by odcházelo z muzea s pocitem rozdílným, od potěšení, že něco takového někdo vytvořil, až po závist a nenávist.
Takže jsem sbírky trofejí a exponátů systematicky překomponoval podle zoologického systému, který respektuji. Takto upravené expozice budou pro návštěvníka přijatelné, protože nebude cílem prezentace trofejí, ale ukázka exponátů z naší přírody a některých zahraničních destinací.
Rozhodl jsem se například, že nebudu kopírovat sbírku trofejí jelenovitých z celého světa, kterou začátkem minulého století založil prof. Sallač. Na svoji dobu udělal něco úžasného, co je u nás dosud nepřekonané. Ale protože se mi osteologie, taxidermie a muzejnictví prolínají celým životem, řekl jsem si, že chci tuto expozici jelenovitých na celých lebkách a s typem paroží, které je pro daný druh standardem. Jenom pro příklad, expozice trofejí jelenovitých, která by obsahovala exponáty s prvním parožím, například špičáka, nemůže podat dokonalou představu návštěvníkovi, jaké paroží bude mít v dospělosti.
Mám dost přátel a kolegů v mnoha zemích, s kterými udržuji kontakty a proto se mně daří získat exponáty, trofeje, z řady míst, kam bych se dnes obtížně dostal, nehledě na náklady s tím spojenými. Díky jim se expozice postupně naplňuje, ale je ještě mnoho druhů, které je cílem do expozice, získat. I když nebylo původním záměrem vytvořit expozici raritních trofejí, základ je již vytvořen a poslouží k tomu, aby u každé raritní trofeje byly stručně popsány příčiny, proč ta raritní podoba trofeje vznikla.
A to vše zvládáš sám?
Bohužel jsem pořád někde na cestách, nemám moc času, nemám žádné zaměstnance, jen pomoc rodiny a příležitostně přátel a frekventantů, kteří se připravují ke složení mysliveckých zkoušek.
Takže vlastně privátní podnik…
Ano, vše je spojeno s firmou Silvestris, spol. s r.o., a Společnosti pro myslivecké vzdělávání Artemis, z. S.. Oba subjekty jsou zaměřeny na myslivost, lesnictví, přednáškovou a vzdělávací činnost. Významnou součástí obou subjektů je muzeum, které jsme „pokřtili“ jménem bohyně lovu na Muzeum Artemis.
Jak často se návštěvníci mohou přijít podívat?
Prakticky kdykoliv zavolají, ale počítám, že bych mohl snad do konce letošního roku dokončit veškeré instalace a uspořádání sbírek, doplnit všechny popisky a vysvětlující texty a pak by už nemělo nic bránit tomu, aby byly stanoveny klasické návštěvní hodiny, jako je běžné v každém muzeu. Zatím je tedy prohlídka s výkladem jen na telefonické objednání.
Pojďme ale představit jednotlivé části či expozice muzea…
Vstupní koridor je věnovaný jelenovitým z celého světa a rohaté zvěři z celého světa. Doplňují to i trofeje černé zvěře.
Potom hned navazuje velký sál africké fauny, vedle je sál srnčí zvěře z celého světa. Nejsou to typické, rekordní nebo raritní trofeje srnčí zvěře jen od nás, ale ze všech států, kde se srnčí vyskytuje.
Mám tu také něco jako síň tradic, kde jsou trofeje i fotografie těch myslivců, kteří pro českou myslivost byli významní a už jsou v „mysliveckém nebi“. Takový náš myslivecký Slavín. Je tu také jedna místnost věnovaná fotografickým reportážím se zajímavými lidmi, hosty, VIP osobnostmi ze světa nejen myslivosti, kteří tu buď byli anebo jsem se s nimi při některých akcích setkal, taková vlastně vzpomínka, co se za ta léta událo nejen v mém profesním životě.
Jedna expozice je věnovaná exponátům fauny z východních a asijských destinací, které tak poutavě popisoval Karel Luskač. Mněl jsem tu možnost, že jsem se pracovně dostal do míst, kam se před rokem 1990 mnoho cestovatelů nedostalo. Díky akademikům z univerzit jsem se seznámil nejenom dalšími odborníky na srnčí zvěře, ale mněl jsem tu čest, být několik týdnů v týmu, který se zabýval srncem sibiřským.
Ale zpátky nejen k jelenům. U nich jsem se přesvědčil, že musím stejně kolekce trofejí ještě přeuspořádat, oddělit nejen trofeje z obor od těch z volných honiteb, ale také seskupit typické trofeje pro jednotlivé oblasti chovu a regiony. A platí to nejenom pro jeleny a srnce, ale i pro jiné druhy zvěře. Tím sbírka získá ještě více na vzdělávací hodnotě. Proto jsem pro jeleny nechal přistavět jeden velký sál, aby návštěvníkům systematické uspořádání exponátů podalo dokonalou informaci o tak zajímavé zvěři, jakou jeleni jsou.
Muzeum je zároveň i vzdělávací centrum. Pořádáš i některé semináře nebo akce pro vzdělávání myslivců nejen typu školení hodnotitelů trofejí?
Školení hodnotitelů tady proběhlo už několikrát pro okresní spolky a okresní hodnotitelské komise, ale i pro zájemce z řad myslivců, kteří zatím nejsou nikde jako hodnotitelé zařazeni. Běží to tu nejméně poslední čtyři roky, vždy dva tři cykly do roka. Tady mají posluchači vše k dispozici, „sáhnou“ si na standardní trofeje, i na rarity. Tam je důležité ukázat jak raritu posoudit, zda ji lze ohodnotit, nebo ne.
Pak tu pořádáme dvakrát do roka kurzy pro základní zkoušky a kurzy pro myslivecké hospodáře. V dolní části centra je učebna. Jako garant přípravy uchazečů jsem mimo svůj úvazek rozšířil tým lektorů o další tři přednášející. O přípravu ke zkouškám mají adepti zájem, a protože je známé, že výuka je zajímavá a praktické znalosti podporuje i muzeum myslivosti, máme zájemce nejenom z okolí, ale i ze vzdálených regionů. Snažíme se, aby absolventi z naší přípravy doplnili stavy budoucích myslivců, kteří pomohou udržet myslivost na úrovni, kterou si zaslouží.
Kterým exponátem by ses chtěl nejvíc pochlubit nebo co je z tvého hlediska nejcennější?
Asi to bude trofej, která tu není a v budoucnu tu nebude ani věrná kopie. Je to Vogtův jelen, jehož trofej jsem se snažil „dohledat“ a získat už od roku 1959. Ta je umístěna u pana Ing. A. Holíka ve Zbraslavicích, kde vzniká expozice Franze Vogta. Mám tu ale kopii trofeje jelena uloveného v roce 1730 Eleonorou Schwarzenbergovou. Byl bych rád, kdy v muzeu vznikla expozice všech významných trofejí, které v roce 1937 na výstavě v Berlíně významně prezentovaly chovatelské úspěchy československé myslivosti. Mojí snahou je soustředit většinu československých (ulovených do roku 1992) a českých legendárních loveckých trofejí (ulovených po roce 1992) na jednom místě (třeba v muzeu myslivosti Artemis). To je velký úkol, který by návštěvníci muzea ocenili, protože expozici legendárních trofejí nebylo možné dosud nikde vidět. Jedinou a to časově omezenou byla přehlídka několika legendárních trofejí v Brně při výstavě oslavující 100 let od založení jednotné myslivecké organizace v Československu.
Mám tu v expozici taky svého prvního trofejově „dobrého“ jelena, kterého si vážím, protože jsem od podnikového ředitele pana Svačiny dostal povolenku, jakou jsem dříve v ruce nikdy neměl. Ulovil jsem toho jelena v Krušných horách v revíru Stříbrná u Přebuzi. Trofej jelena nerovného šestnácteráka a zejména příběh z lovu tohoto jelena nikdy nezapomenu. Byl to příběh se samými pozitivy, pouze na lovecké chatě se pokusil jeden nejmenovaný mladičký ministerský pracovník projevit závist, že on takovou povolenku nedostal, i když je z ministerstva.
Já nemám touhu soustředit sbírku všech nejsilnějších trofejí z Čech. Není to reálné, protože lovci, pokud ještě žijí, tak nemají důvod trofeje se zbavit a pokud již nežijí, tak pozůstalí si buď trofej ponechají na památku, nebo trofej výhodně zpeněží. Darování muzeu je v současné době spíše výjimkou. Doba je teď více pragmatická. Za mnohem důležitější a prospěšnější z mého pohledu je to, že mohu seřadit například srnčí parůžky nejenom podle oblastí, ale také tak, aby si myslivci mohli prohlédnout, jak selektivně zasahovat do populací srnčí zvěře. Při komentované prohlídce expozic není cílem zdůraznit, kdo byl lovcem toho srnce, nebo jelena. Výjimkou jsou trofeje, které jsou spojeny s nějakým zajímavým příběhem. Na časté dotazy návštěvníků, kdo to všechno ulovil, odpovídám: „… jste v muzeu, tady jsou trofeje různých proveniencí a různých lovců. Všímejte si té zvláštnosti, rozmanitosti a zdůvodnění proč byl daný jedinec uloven“.
Přece jen, jistě je nějaký sen, že třeba ve světě je nějaká trofej nebo nějaký druh zvěře, který bys opravdu chtěl, aby tady byl…
Třeba mně tady chybí jelen milu. U nás není zvěří, v Anglii se loví v oborách, já mám možnost si tam jelena milu ulovit, ale přede mnou jsou mí dobří známí, kteří o lov jelena milu už delší dobu stáli, tak jsem jim dal přednost. A zase bych si chtěl ulovit typickou trofej, i když málokomu se líbí, protože to jsou takové „divné klacky“. Z evropské provenience mám asi v muzeu vše, nestanovuji si žádné další konkrétní cíle, uvidím, co přinese čas, samozřejmě bych byl rád, aby se tu v muzeu sešlo co nejvíce druhů trofejí z celého světa.
A co kdyby se někdo ozval třeba z pozůstalosti nebo chtěl někdo věnovat nějakou raritu nebo nějakou zajímavou trofej, to by ses asi nezlobil…
To bych byl rád, pokud bych dostal takové nabídky, a tak se už i stalo, že nějaký pan Kopřiva, který tu dělal kurz hodnotitelů, tak aniž bychom se znali, tak s sebou přivezl jelena, který byl poraněn rok předtím na přední běh. Následně se to projevilo na tvorbě paroží, které je raritní. Paroží jelena je už ve sbírce na čestném místě. Pan Kopřiva mi opravdu udělal radost.
Všichni tě tu asi znají, vidí, že je tu muzeum, jsou tu trofeje, setkáváš se s tím, že říkají, to je ten chlap, co tu má halu plnou trofejí, ten nenasytný lovec? Jaké vůbec máš reakce veřejnosti? Byly tu už třeba děti z místní školy?
Školní děti tady byly, byly tady ze středních škol, i z fakulty tady byli studenti už několikrát, měl jsem je tu i na praxi. Školy sem jezdí i z jiných měst.
Ale pokud tu v Janovicích někdo o mě říká něco špatného, to opravdu nevím. Přiznám se, že já jsem tady sice trvale hlášen, ale mnoho lidí neznám, protože do hospody a na fotbal nechodím. Mrzí mne, že zájem o muzeum ze strany městského úřadu je spíše nevýrazná. Předpokládal jsem, že takovou aktivitu, kterou jsem věnoval vybudování muzea v malém městečku, někdo podpoří. Zatím to byly jiné instituce ze zahraničí, nebo naše ministerstvo zemědělství a Českomoravská myslivecká jednota, které v janovickém centru uspořádaly mnoho významných setkání, včetně mezinárodního semináře ITEB CIC, který byl zastoupen mnoha zahraničními delegáty.
Jsem přesvědčen, že takové aktivity by měly být ctí pro tak malé město, i když to dělá jeden subjekt, nebo jeden nadšený člověk, který své profesi zasvětil celý život …
Asi by bylo na místě, při této příležitosti poděkovat všem, kteří významně pomohli vybudovat sál jelenovitých, Ing. A. Holíkovi, Ing. V. Heluzi, L. Cervovi, R. Procházkovi a řadě dalších, kteří podpořili některé dílčí etapy budování expozic.
připravil Jiří KASINA