Můžete, prosím, na úvod nastínit historii založení spolku?
Spolek byl založen po druhé světové válce. Máme štěstí, že tu máme člena, který z historie hodně pamatuje a tím je náš nejstarší člen Jaroslav Absolon, který letos v březnu oslaví 95 let, a v tomto věku stále střílí, jezdí autem a chodí na všechny akce spolku. Je držitelem zlatého odznaku Za zásluhy o myslivost a také členem Klubu mysliveckých kmetů.
Pan Absolon vyprávěl, jaké tu byly myslivecké začátky… I když sám mezi nimi nebyl, pamatoval si vyprávění pamětníků. Hned v roce 1946 se sedm lidí dohodlo, že si od vlastníků propachtují honitbu a začali dělat v Radotíně myslivost. Mezi nimi byl pozdější dlouholetý předseda, Václav Zavázal, který byl naším úspěšným reprezentantem v brokové střelbě, dokonce se účastnil olympijských her v Římě v roce 1960.
V té době byla převážná většina myslivců z Radotína, Lochkova a okolí. První honitba měla výměru 600 hektarů. Dneska už jsme roztažení do širší oblasti, jsou tu myslivci z Chotče, Kosoře, Chuchle, Ořechu, Radotína, Slivence a Lochkova.
V roce 1973 začal spadat Radotín již pod Prahu. Do té doby jsme byli okres Praha-západ a ještě těsně po válce Praha-jih.
Všechna negativa blízkosti Prahy, která si představíte, tady jsou.
Jaká je současná výměra honitby a její charakter? Kolik členů má spolek?
Výměra je aktuálně 1800 hektarů a spolek je rozdělen na tři úseky – Kosoř, Radotín a Slivenec. Členů je 25, z toho tři dámy.
Honitbu máme pronajatou od Honebního společenstva Kosoř. Dalším větším vlastníkem pozemků je Vyšehradská kapitula, která má v honitbě dohromady 320 hektarů, ale ne vcelku. Když jim byly pozemky vráceny, chtěli po nás tři roky zpětně nájem. Myslíme si, že v případě prosazení novely zákona se určitě budou chtít odtrhnout.
Charakter honitby je převážně polní, lesů máme do třiceti procent, vodní plochu představuje hlavně Berounka, pak menší rybníčky roztroušené po celé honitbě.
Která zvěř je zde nejvíce zastoupena?
Rozhodně černá zvěř. Vloni jsme střelili 260 prasat.
Honitba je celkově terénně velmi náročná. Jsou tu lokality, které nelze prohnat, jsou zarostlé šípky, ostružinami a trnkami. V některých částech lesa jsou napadané suché stromy, vypadá to tam jako na Boubíně. Někde lezete po čtyřech. Někteří honci přijdou jednou a pak už se neukáží, jsou tu strmé stráně, psi dostávají také hodně zabrat. Staly se tu i úrazy myslivců, ne že by je prasata napadla záměrně, ale jak jsou v pohybu a naberou rychlost, tak člověka srazí. Nedávno u Zbuzan srazila prasata jednoho kolegu myslivce tak prudce, že musel být převezen rovnou do nemocnice. Poranění psů je běžná záležitost. O dva psy jsme už přišli.
Takže černou lovíte hlavně společně na naháňkách nebo i na individuálních lovech?
Větší část se odloví v průběhu roku individuálně, ale na naháňkách se také zadaří, jednou máme na výřadu 12 prasat, někdy také nula, průměrně je to čtyři až pět kusů.
Prasata jsou každým rokem chytřejší, takže je těžší je vyhnat. Jsou už navyklá na specifické „pachy“ mysliveckých zbraní, psů, celkově cítí, že bude naháňka. A lidé nám to občas také neusnadňují.
Na Lahovské stráni jsou chatové oblasti, kde prasata občas vlezou do zahrádek. Lidi totiž vyhazují jablka a ořechy za plot a pak se diví, že se tam prasata natahují.
Tak my nastoupíme, že to tam protáhneme, vše hlásíme dopředu, dáváme cedulky, ale stejně se stane, že přijdou lidi venčit psa a po upozornění na probíhající lov reagují: „Mě vůbec nezajímáte, co je mi do vás…“ Nebo na nás chataří zavolají policii, že se cítí ohroženi.
Takže na jednu stranu si lidi stěžují, že je tu spousta divočáků a když je lovíme, tak nám dělají problémy. Lidi jsou vykořenění. Dříve bylo úplně běžné, že se na podzim chodí na hony.
Ani při čekané to nemáte jednoduché. Sedíte v mrazu několik hodin a o půlnoci se objeví běžci s čelovkami, psi ověšení barevnými obojky.
Nebo z lesa vyjede cyklista, přes den jsou ti sportovci v práci a pak chtějí v noci nahnat kilometry. Taky se mi stalo, že za mnou na kazatelnu vlezli milenci a když viděli, že mám flintu, tak šli domů a já mohl jít taky.
Jaké jsou stavy další spárkaté zvěře?
Máme dobré stavy srnčí zvěře, ale změnila způsob života, takže je vidět hlavně v noci. Je tu dobrá úživnost, což je na zvěři vidět. Je tu dost zeleně a klidové zóny, i když se do nich lidé naučili chodit běhat, venčit psy, jezdit na koních. Je až s podivem, že tam zvěř zůstává. Ještě tu máme „kozičkáře“, je to společnost Pražská pastvina, která z Toulcova dvora v Hostivaři rozváží kozy po různých lokalitách. Dají si sem ohradníky a kozy ty plochy vypasou do mrtě.
Daňčí a vysokou zvěř tu nemáme vůbec. Zabloudilo nám sem několik jelenů sika, ale asi po týdnu se vytratili. Jednou sem zabloudil daněk a toho srazilo auto mezi Velkou Chuchlí a Slivencem.
Bohužel odlov srnčí zvěře nám každoročně z velké části zajistí doprava. Po komunikacích v honitbě projede denně mnoho aut. Pan Absolon upraví trofeje i ze sražených srnců a dáváme si je jako výzdobu do myslivecké chaty.
Udržela se tu ještě nějaká drobná zvěř?
Trochu se začíná zvedat bažantí zvěř, ta divoká, původní. U Berounky jsou lokality, které jsou pro ni vhodné. Zajíci se také zvedli. Je tu jeden nový hospodář, který trochu méně stříká plodiny, což zvěři svědčí.
V minulosti tu byla spousta bažantů, VÚLHM však nechal velkou část těch původních odlovit
a zkušebně sem vypustil tenebrozy. Těm se tu však tolik nedařilo, nehnízdili, neudrželi se tady.
Dříve tu bylo drobné mnoho, odchytávali se tu zajíci, bažanti i koroptve na vývoz. Bývaly tu
i srpnové koroptví hony, na ty mnoho starších myslivců vzpomínalo.
Šest let zpátky tu bylo pět hejnek koroptví, ale kvůli zemědělství, a hlavně postřikům už tu nejsou.
A prasata je také seberou. Seberou i srnčata a zajíčky.
Zabývali jste se někdy odchovem a vypouštěním drobné zvěře?
Zkoušeli jsme odchovávat bažanty. Náš člen si pořídil líheň a odchovnu, byl úspěšný, ale chovat bažanty je velmi náročné, takže po několika letech s chovem skončil. Bažanti jsou po vypuštění za pár týdnů pryč. Mezi členy také není velká chuť a hlavně čas se tomu věnovat. Leží to na pár lidech. Předloni nám odchované bažanty někdo vypustil, to taky odradí.
Kachňata kupujeme již větší a vypouštíme je na rybník. Na Berounku chodíme na tahy, ale dost se tam rozrůstá zástavba chatiček, takže už je to složitější.
Jak jste na tom s lovem lišek?
Všichni mají odpovídající výbavu, takže dobře. Ročně jich lovíme kolem čtyřiceti.
Objevují se tu nějaké invazní druhy?
Především nutrie, ty chytáme do beden. Natahují se sem z Vltavy. Není možné je střílet, protože lidi se je naučili chodit krmit i s dětmi. Tak využíváme toho, že chodí žrát z ruky, členové vezmou mrkvičku
a chytají je rukou do bedny. Po jedné akci si jich donesli 18 domů, že je dají do svého chovu a za dva týdny se jim narodilo 18 mláďat.
Teď čekáme, jestli nám z životního prostředí dají povolení k dalšímu lovu nutrií.
Také tu pilně pracují bobři. Stromy kolem Berounky jsou dost rizikové. Člověk má strach jet kolem s těžší technikou.
Kdo v honitbě zemědělsky hospodaří? Jakou máte s hospodáři spolupráci?
Jsou tu větší hospodáři, kteří mají třeba 600 hektarů, pak menší, kteří mají kolem 50 hektarů.
Někteří hospodaří ekologičtěji a hned je to poznat. Máme termovize, tak jsme onehdy seděli na rozmezí polí dvou větších hospodářů, na obou byla pšenice, u těch, kteří dávají hodně postřiků, nestálo nic a na těch deseti hektarech, kde se tolik nestříká, stálo devadesát dva kusů zvěře.
Se zemědělci se snažíme vždy vycházet. Letos jsme chodili jednomu hlídat řepu, postavili jsme tam posedy, koupili jsme pachové ohradníky a povedlo se uhlídat. Problém je v tom, že dají řepu
a těsně vedle ní metr a půl vysokou řepku, to se pak špatně loví, kdyby dali vedle třeba ječmen, bylo by to mnohem efektivnější. Jednomu hospodáři jsme dali povolenku, aby si mohl na svých polích lovit sám. Je rozumný, takže s tím nejsou problémy.
Když jsou podél plodin pásy, do kterých se dá postavit žebřík, je to o něčem jiném. Bohužel i ti sedláci jsou někdy odtržení od reality. Jeden třeba vzal čtyřkolku a vyháněl srnčí z řepky. Udělal tam mnohem víc škody než to srnčí. Přitom srnčí okouše jen ty okrajové lístky a srdíčko nechá, takže škoda nevznikne prakticky žádná.
Když už nějaká škoda přeci jen vznikne, vždy se dohodneme, většinou dáváme zvěřinu. Jen vloni jsme platili dvacet tisíc za škody na lesních porostech v Radotíně na Klapici, kde sázeli duby a prasata vytrhala sazeničky a sežrala jim kořínky.
Využíváte nějaké pozemky v honitbě jako myslivecká políčka?
Pár pozemků máme, pro srnčí pěstujeme a sušíme vojtěšku. Zkoušeli jsme pěstovat topinambury, ale nebyla to velká sláva. Je tady však velká úživnost, jak už jsme zmiňovali, protože lidi vyváží ze zahrad kvanta ovoce a různého nepořádku.
Jak často se na podzim scházíte na společných lovech?
Máme naplánováno celkem 15 akcí, každou sobotu od poloviny října do konce ledna. V říjnu ještě často stojí kukuřice a farmáři se na nás obrací, tak procházíme kukuřice. Máme připravené čtyři hony a jedenáct naháněk. V polovině prosince pořádáme slavnostní poslední leč pro členy, jejich rodiny a přátele.
U bažantích honů probíhá i zazvěřování, protože my jsme takoví střelci, že bažantům dáváme velkou šanci (řečeno s humorem). Když se dříve chodilo na drobnou pořád, starší členové uměli jinak střílet.
Pravidelně nás chodí kontrolovat Policie ČR, před honem, dají dýchnout, kontrolují doklady. Jsou tu skoro pokaždé. Před každým honem také upozorňuje předseda a hospodář na bezpečnou střelbu a zacházení se zbraní. Ale my jsme rozumní, takže je to bez problému.
Která plemena psů členové při myslivosti využívají?
Většinou jagdteriéry, těch máme šest, pak foxteriéra, dále münsterlandského ohaře, českého fouska a německého kraťase.
Držitelé psů nemusí platit zápisné na naháňku 100 Kč. Také dostávají v průběhu sezony víc zvěřiny.
Jak dělíte zvěřinu po akcích? Dáváte i do výkupu, nebo si vše necháváte?
Zvěřinu rozdělujeme mezi členy, nebo vykrýváme různé požadavky případně škody. Do dvaceti kilogramů je kus lovce, větší se pak dělí mezi další členy.
Které obce zasahují svými katastry do honitby? Jakou máte s jejich úřady spolupráci?
Máme velmi dobrou spolupráci s Městskými úřady Radotín, Kosoř, Slivenec, Řeporyje, Ořech
a Velká Chuchle. Hlavně se na nás obrací, abychom odklidili sraženou zvěř. Na trati z Radotína do Prahy jsme jen za minulý měsíc sebrali asi sedm kusů. Finančně nás obce též podporují. Žádáme každý rok o menší částky na podporu spolkové činnosti a pravidelně je dostáváme. Jinak vycházíme z vkladů členů.
Dáváte vklady každý rok?
Ano, je to hlavně skládání se na nájem, každý dává 2500 Kč. Za 1800 hektarů platíme skoro 70 tisíc ročně. Stálí hosté se také podílí finančně.
Mluvili jste o mysliveckém plesu. Bývá pravidelně, je oblíbený?
V Ořechu se konal ples již osmkrát, v sokolovně. Chodí stabilně 200 lidí. Vyvěšujeme papírové plakátky a pak pozvánky na Facebook. Lákadlem je dobrá zábava a bohatá zvěřinová tombola.
Původně jsme pořádali ples v Radotíně, ale už to bylo finančně neúnosné.
Posezení po honech a naháňkách probíhá na myslivecké chatě?
Ano. Po každé akci tady děláme malou tombolu, tím se vydělají také nějaké peníze.
Děláme na chatě v posledních letech i svačiny. Jak přibývají léta, raději si na svačinu sedneme do tepla, leckdo je zpocený, promrzlý. Tady si dáme polívku a pak po akci večeři a posezení s občerstvením. Každý týden vaří jeden ze tří úseků.
Od roku 2012 je chata nová, protože ta stará nám vyhořela. Naštěstí jsme i přes nesouhlas starších konzervativních členů uzavřeli pojištění, takže jsme ji měli z čeho obnovit. Při budování nové chaty bylo znát obrovské nasazení všech členů spolku a akce se velmi zdařila.
Chata je v majetku spolku. Dřív tu bývala bouda na krmení a odchovávali se tu bažanti.
V hospodách se nikomu moc nelíbilo, když jsme tram přišli po honu v holínkách. Tady v chatě si třeba vyměníte tričko, umyjete se, co si uvaříme, to si sníme a probereme všechno možné.
Udržuje to komunitu. Jsou spolky, které odstřílí, rozdají si zvěř a jdou domů.
Prezentujete nějak svoje aktivity třeba v místním zpravodaji?
O plese jsme napsali článek, ale jinak dost málo. Celkově jako myslivci neumíme tu svoji činnost prodat, lidi tak mají zkreslené vidění. Ale hodně myslivců si za to může samo, dávají třeba na Facebook věci, které by tam být určitě neměly.
Chtělo by to objektivní pořad o myslivcích, s pozitivy i negativy. Různé aktivistické spolky jsou slyšet mnohem víc než my, i když mnoho činnosti nevyvíjí.
Člověk pozná, jak jsou lidi odtržení od reality, když někdo srazí zvěř a vy ji chcete dostřelit. Přítomní vůbec nechápou, co děláte, hroutí se, chtějí zachraňovat zvěř, která nemá šanci. Tak jí zkrátíte utrpení a hned jste za vraha. Dřív na podzim v řeznictvích viseli celí bažanti, zajíci, lidi si je mohli koupit. Dneska je všechno zpracované v igelitu a lidi si pomalu myslí, že to roste v regálu.
Přesto všechno ale máte mladé zájemce, což je nadějné...
Je to tak, máme letos tři adepty, vloni jsme brali čtyři nové členy.
Nad krbem máte poháry ze střeleckých závodů, účastní se jich všichni členové?
Jednou do roka máme povinné střelby, aby si všichni ověřili svou střeleckou kondici. Chodíme do Třebotova, dvakrát jsme byli i ve Vinařicích. Pak nám domluvil jeden host parkur, což byla zajímavá změna, praktická střelba v terénu.
Setkali jste se někdy s pytláctvím?
Ano, ve více podobách. Objevila se nám tu oka, do jednoho se dokonce chytil pes. Jsou nastražena podle asijského způsobu, ale návod se dá najít na internetu.
Pak tu máme i lovce divočáků v noci z auta, zřejmě shánějí zvěřinu do restaurací. Paní z kriminálky nám radila, ať je zkusíme vyfotit, ale ať se je nesnažíme kontaktovat, protože by to nemuselo dobře dopadnout.
Ale je to o strach, pak půjdete do nějaké luxusní restaurace, dáte si divočáka, ten nebude vyšetřený, bude špatně upravený a je z toho průšvih…
Jak se díváte na probíhající lov černé zvěře pomocí policejních odstřelovačů?
Jestli se budou platit odstřelovači z našich daní, což vyjde asi na 300 000 Kč za jedno prase, tak uvidíme, jak dlouho to lidi snesou.
Nedivíme se, že tam ti kluci končí, nám by se to také tímto způsobem nelíbilo. Teprve se uvidí, co nastane, až tam myslivci nebudou…
Dalo by se to vyřešit úplně jinak a v podstatě bez nákladů – říct, aby z každého spolku někdo přijel, udělalo by se několik velkých naháněk a bylo by to vyřešené.
Díky moc za rozhovor!
Kamila KAASOVÁ