V lovecké praxi se dnes u nás vedle foxe uplatňuje německý lovecký teriér, ze široké škály velké skupiny kdysi tradičních loveckých specialistů ještě velšteriér (podle ČMKU už se zase píše welsh, navíc terier), spíše výjimečně irský teriér, při lovu černé bulteriér. Někteří myslivci využívají i schopností border teriéra, o němž anglický standard uvádí: „Border teriér je ryze pracovní teriér.“ Možná méně elegantní, méně líbivý než řada jeho ostrovních příbuzných, ale o to je tento „rudý ďábel s drsnou srstí“ všestrannější, houževnatější a vytrvalejší. Také border patří k mladším plemenům - anglickým The Kennel Club byl poprvé registrován v roce 1913, pod svým dnešním jménem však až v roce 1920 na výstavě v Carlslie.
 
I když takřka všechna z desítek plemen teriérů byla původně vyšlechtěna jako lovecká nebo přinejmenším k potírání různých škůdců v lese nebo v hospodářství, kromě několika z nich se s nimi v lese u nohy myslivce, alespoň u nás, určitě nesetkáme. Spíše překvapením by bylo, kdyby se mezi lovci před naháňkami nějaký myslivec objevil třeba s již zmíněným skotským teriérem, cairn teriérem nebo dokonce s Dandie Dinmnont teriérem. V každém z těchto „zemních“ plemen však jejich lovecké vlohy nepochybně stále dřímají. 
 

Vzhledem k premise, že určujícími hledisky pro utváření, vývoj a uplatnění jednotlivých plemen psů jsou geograficko-klimatické podmínky, používané lovecké zbraně, a především druhy lovené zvěře, jedná se o přirozený vývoj. Vysokou mírou specializace, která se obrazila v četnosti teriérských plemen, v jejich povaze i vzhledu, se teriéři s úspěchem prosadili takřka na celém světě. Přesto, že se jejich role mnohdy podstatně změnila a přešli do kategorie psů společenských.
Ilustrativním příkladem může být Dandie Dinmont terirér, který byl ještě koncem 19. století na ostrovech všestranně využívaným loveckým psem, vyznačujícím se, slovy románu Waltera Scotta Waverly, „snadnou ovladatelností, radostí a ochotou k práci, vynikajícím aportováním a špičkovou prací ve vodě i pod vodou, přičemž překvapoval i ostrostí“.
A ještě zvláštnější je z dnešního pohledu blízká vývojová příbuznost obou plemen, která byla ve své době dokonce zaměňována. Za posledních 110 až 120 let od sebe však velmi výrazně exteriérově „odskočila“. Před sto lety byla nejvýraznějším rozdílem výška, přesněji délka končetin. Postupně, a jistě více v důsledku křížení s jinými plemeny než chovnou selekcí, došlo u bedlingtona k celkovému odlehčení tělesné stavby. Původně hrubá a spíše rovná srst se zjemnila a začala se výrazně kroutit (čímž napomáhá dojmu ovčího vzhledu psa), střih typické čupřiny zaobluje hlavu do vejčitého tvaru s klabonosem (podle standardu čelní sklon není vyznačený), střapec na konci ucha je opticky prodlužuje. Nejvýraznější změnou je však vyklenutí hřbetu v tzv. kapří (podle standardu tvoří „přirozený oblouk“).
Vidět bedlingtona konečně můžeme i v pestré skupině loveckých psů na obraze Richarda Andsella Lovec lišek na Vysočině (1859). Při pohledu na současného jemného bedlingtonského teriéra či dandieho dnes už stěží uvěříme expresivnímu líčení Václava Fuchse (1903), že „jako zběsilí vrhají se na nepřítele, a sice na záda, přičemž psy ty nic od vyhlédnuté oběti neodvrátí, ani rány nejkrutější... leda jen sama smrt.“
 
Vedle českého teriéra je jediným takzvaně evropským, tedy mimoostrovním teriérem, který se na kontinentě uplatnil jako lovecký pes, německý lovecký teriér (jagdterrier). Najít o něm ovšem sto let staré zprávy, natož zobrazení, je více než obtížné. Přes odkazy německých kynologů na „staré dobré německé teriéry“ je faktem, že například velmi důkladná německá publikace o loveckých psech Der Jagdhund Franze Frichlera vydaná v Lipsku kolem roku 1894, žádného německého teriéra nezná. Obdobně ani důkladná práce Dr. A. Ströseho Unsere hunde z roku 1902 a další německé publikace té doby.
Počátky chovu, které jsou v tomto případě i dobou vzniku plemene, spadají až do dvacátých let 20. století, kdy se v Německu začínají objevovat první tmavě zbarvení, středně velcí teriéři. Jejich rodiči byla z jedné strany poněkud netypicky black and tan zbarvená fena drsnosrstého teriéra, ze strany druhé pes typu manchester teriéra, nebo skutečně příslušník tohoto plemene, importovaný z Anglie.
Dalo by se říci, že jagdteriéru je právě sto let. Počítáno od doby, kdy začali H. Lackner spolu s Dr. Frommem ve Východním Prusku od roku 1926 vytvářet z různých tamních pinčů křížením se „starými anglickými hrubosrstými teriéry“ typ nového plemene, německého loveckého teriéra. Proto má vzhledem německý lovecký teriér mnoho společného se staroanglickým black and tan teriérem.
Na veřejnosti byl německý lovecký teriér poprvé předveden v roce 1927 v Giessenu. Vzhled plemene se za posledních 100 let nezměnil.
 
O mnoho starší není ani velšský teriér, další z mála teriérů, které naši myslivci používají. Slimák a Duchaj k jeho využití podotýkají, že je klidnější a snášenlivější než foxteriér, i když jinak se vyznačuje neobyčejnou ostrostí. „Pro nenápadnou barvu, ovladatelnost, rozvážnost a smysl pro stopování je možné tohoto psa pokládat za vhodnějšího pro práci na zemi“.
Zřejmě první, byť jen stručnou zmínku o teriéru z Walesu přineslo až poslední vydání „slabikáře“ britské kynologie, díla The Dog in Health and Disease z roku 1887: „Je to plemeno velmi podobné irskému teriéru, s výjimkou velikosti a barvy, neboť je obvykle černý a vysoký 15 palců (38 cm), popřípadě je zbarven „grizzly“ a s pálením, bez kresby na prstech.“
Dnes je velš nepatrně vyšší (39 cm) při hmotnosti 9 až 9,5 kg, ve zbarvení se přednost dává černému s pálením (black and tan) nebo černošedému (grizzly) s pálením, bez černé na prstech.
Do konce 80. let 19. století, přesněji do doby, kdy byl v Anglii založen Welsh Terrier Club (1886), bylo pro psa velšského venkova rozhodující, jak se dokázal uplatnit při lovu lišky, jezevce, ale i drobné škodné na farmě.
 
U blízkého příbuzného velše, irského teriéra, bylo kromě typicky červeného zbarvení dále uváděno ještě žluté, šedé a dokonce žíhané. V té době byl poprvé kupírován i na uších.
Na výstavě byl irský teriér poprvé předveden roku 1873 v Dublinu, ve třídě teriérů vážících pod 9 liber (4,08 kg). V následujícím roce už mohl vážit do 12 liber, a v roce 1875 už nejméně l6 liber (7,25 kg). Koncem 19. století hledání optimální hmotnosti a velikosti pokračovalo, a přes extrémních 40 liber (18,1 kg) se v roce 1891 ustálilo na hranici 24 liber (10,8 kg).
V roce 1899 byl založen specializovaný chovatelský klub a vypracován první standard, zachycující v podstatě současnou podobu irského teriéra.
V této době jeho popularita rychle vzrůstala a pod přezdívkami Daredevil (odvážný jako ďábel) nebo Mick se prosazoval při chytání krys a divokých králíků, při lovu na lišky či jezevce i při pronásledování vyder.
Jeho výkony jako loveckého psa byly porovnávány s loveckými španěly, přinášení s labradorským retrívrem a práce v terénu s pointerem nebo setrem, to vše při zachování typických teriérských vlastností, tj. odvahy, ostrosti, temperamentu, chuti do práce, bystrosti a živosti.
Slimák / Duchaj tvrdí, že příliš nevyhovuje jako norník (brlohár), protože je vyšší, i když se příležitostně na tuto práci používá. Osvědčuje se však výborně při práci na povrchu, zvláště na černou a škodnou. Na Slovensku pak zvláště ve vysokohorských revírech. Co se týče vzhledu, uvádějí v roce 1971 výšku 42 až 45 cm. Dnešní standard uvádí kohoutkovou výšku na průměrně 18 palců (45,5 cm), tělesnou hmotnost u psa 27 liber (asi 12 kg) a u feny 25 liber (11,4 kg).
 
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
 
 
Velšteriér v knize H. Bylandta „Les Races de chiens“ z roku 1897
 

Border teriér Ch. Barney Bindle z chovatelské stanice „Bridge End“ majitelky F. C. Potts z Belinghamu v Northumberlandu. O tomto psu napsal anglický časopis Our Dogs v roce 1926: „Od doby, kdy Kennel Club uznal (před šesti lety) toto plemeno, bylo předvedeno několik skvělých jedinců. Jedním z nich, ne-li vůbec nejlepším, je Ch. Barney Bindle. Je to velký malý pes, krásně vyvážený; jeho hlava má vydří tvar, má dobrou čenichovou partii, čelisti a krk, skvělé kosti, končetiny a tlapy. Kromě nespočtu prvních cen je také skvělý pracant, držitel pracovního titulu (M. F. H.). Vidíme tak, že Barney je vynikajícím příkladem krásy kombinované s užitečností. Je potomkem nejstarší a nejaristokratičtější krve border teriérů.“
 
 
Výraz cairn znamená hromádka kamení a toto adjektivum ve jméně psa je skutečně přiléhavé. Domovinou cairn teriéra a jeho skotských příbuzných jsou jednak kamenité ostrovy Západních Hebrid, ostrov Skye, jednak skalnaté rokliny a stráně skotské Vysočiny. Na obraze z roku 1884 vidíme rané zástupce plemene, používaného na jezevce a drobnou škodnou
 

Skupina třinácti Dandie Dinmont teriérů, šampionů z G.A.B. Letham, odborně sledující činnost svých kolegů u nory; obraz L. Wallerové z roku 1889
 

Drsnosrstý foxteriér spolu s velšteriérem pronásledují divokého králíka; 1912
 

Na obraze slavného autora loveckých výjevů George Armfielda číhají tři teriéři u králičí nory: zleva předchůdce cairn teriéra, za ním raný westík, vpravo anglický black and tan teriér. (Před 1893)
 

 
Cairn teriér Offley Ferox chovatelů Popeových z Norfolku, snímek byl zveřejněný v roce 1926
 

Dnes už se zdá skoro nepravděpodobné, že i West Highland teriér patřil mezi pracovní, lovecké psy; jako Little Silho z Kentu, nar. v červenci 1925, ceněná pro ideální velikost, kolmé postavení přední fronty, bystrý výraz, malé, dobře stojící uši a velmi hustou srst

 
Velšteriér „Hold Up“ majitele E. Harrise z Cardiffu ve Walesu v roce 1926, kdy v Bristolu získal challenge certificate.  Z této chovné stanice, založené již roku 1899, pocházela řada šampionů prvních tří desetiletí minulého století, počínaje slavnou fenou Mistress Molly, a „nejslavnější fena všech dob“, „What´s Wanted“.  Bez měřítka bychom tyto velše už tehdy označované jako „staršího typu“ snadno zaměnili s airedale teriéry. Angličané se však brání příměru, že velšteriér je malý erdel, ale obě plemena považují za samostatná a nezávislá


W. S. Green založil svou chovatelskou stanici v Southamptonu roku 1908, kdy koupil v Irsku svého prvního teriéra za 5 liber. Greenovi irští teriéři se záhy stali pojmem a sbírali tituly na všech velkých výstavách – na snímku z roku 1924 fena Ch. Gracious
 

Mr. Cowley, jeden z lovců na dvoře anglické královny Viktorie (vládla 1837–1901) při odpočinku s jezevčíkem (na klíně) a Dandie Dinmont teriérem na fotografii z roku 1835