Červenec je skutečným vrcholem léta. Ve většině případů jsou právě v těchto týdnech dosahovány nejvyšší teploty a mnoho dnů je charakterizováno jako tzv. tropických. Jedná se o dny, kdy maximální teplota přesáhne 30 ℃. Tropickou nocí pak označujeme tu, během níž teplota neklesá pod 20 ℃. Právě počet tropických jevů u nás v dlouhodobé statistice dokazuje, jak se atmosféra mění a postupně otepluje. Zatímco ještě v šedesátých letech minulého století byla tropická noc jevem vzácným, je dnes podobných hodnot dosahováno zcela běžně.
Teplota je ale pouze jedním aspektem problémů, které nás v budoucnosti vzhledem ke klimatickému vývoji čekají. Tím druhým je distribuce vody. Oběh se nezastaví a funguje neustále. Voda se jím nad naši krajinu dostane. A podle statistik jí v souhrnu nijak dramaticky neubývá. Co se však dramaticky mění, je rozložení srážek v čase. Stále častěji se setkáváme s jednorázovými bouřkovými přívaly, které zemědělstvím těžce zkoušená půda nedokáže naráz pojmout, voda stéká do řek, odnáší ornici, krajina chudne a vysychá.
K tomu je třeba přidat další skrytý problém, o němž se nemluví, a lidé si jej běžně neuvědomují. Je jím enormní výpar, který za ideálních podmínek dosáhne i desítky milimetrů denně. Na stanicích se výpar měří vzhledem k stojaté hladině vody. Ve volné přírodě však funguje tento jev plošně. Voda se vypařuje z půdy, listů stromů, vegetace. Jen pro představu – jeden vzrostlý dub dokáže tímto způsobem z půdy do atmosféry přesunout až 500 litrů tekutiny denně.
Na jedné straně se jedná jde o úbytek podzemní vody, na straně opačné je to voda, která obohatí atmosféru a o kousek dál spadne v podobě srážek. Připočteme-li k tomu zastínění půdy větvemi, vzestupné proudy nad vegetací, které přitahují mraky ze vzdálených oblastí, schopnost kořenů a lesní půdy vázat životodárnou tekutinu, dostáváme z této rovnice jednoznačnou a nezastupitelnou roli lesa při distribuci srážek v krajině. Vykácením prvního stromu za účelem přeměny lesní půdy na zemědělskou tak lidé zároveň učinili první krok ke klimatické změně. A pak přidali kroky další…
Projevy letního počasí se logicky odrážejí na veškeré přírodě. Vedra, spojená s dusnem a útoky hmyzu, dočasně pozastaví většinu životních projevů. Zvěř se často uchyluje doprostřed obilných lánů, kde sice není chráněna před horkem, ale kde jsou nálety komárů, muchniček a ovádů přece jen o něco snesitelnější. Veškeré aktivity jsou přesouvány na chladnější, a tudíž příjemnější noční hodiny.
Po zelené explozi června přichází další barevná proměna. Zeleň postupně ztrácí svoje jásavé odstíny, jakoby i stromy, pole a louky byly stále více ukolébávány žárem. Trávy přisychají, pole postupně dozrávají a krajinou se rozlévá barva vyleštěných kovů – zlata a bronzu. Pole při pohledu z výšky kopců vytvářejí nažloutlou šachovnici zasazenou mezi tmavé ostrůvky lesů a červené skvrny sídel. Nad nimi se jako neuvěřitelná hloubka nekonečnosti rozprostírá azurově modrá letní klenba, po které plují nadýchané koráby zářivě bílých kumulů. Tak vypadá léto, tak vypadají prázdniny.
Sestoupíme-li na chvíli z výšky kopců a rozmach širokého prostoru vyměníme za detailnější pohled, zjišťujeme, že nám i červenec nabízí pestrou škálu odstínů. Jak už sám jeho název napovídá, uzardí se stromy kolem cest záplavou krvavě rudých třešní a v trávě pasek se červenají drobné korálky jahod. Lem obilných lánů posvětí sukýnky vlčích máků protkané modrými hvězdičkami chrp, co ve svých okvětích odrážejí blankyt oblohy nad hlavou.
Barvy, které červenec nabízí, jsou přečetné. Narozdíl od předchozích jarních měsíců to ale není ona dech vyrážející záplava útočící na smysly v jediné vlně ze všech možných stran. Je to spíš nabídka pro skutečné gurmány. Pro ty, kteří dokáží najít izolované ostrůvky či dokonce ojedinělé osiřelé květy a pokochat se jejich často nenápadnou krásou. Výjimku v této době snad představují jedině plochy kulturních plodin – bílá pole máku a nádherně modré svazenky, která si užívají včely i ostatní opylovači.
Volná příroda již je na množství skoupá. Nahrazuje ho ale pestrostí. V loukách se otevírají modré zvonky, žluté květy jestřábníků a podzimek připomínající v mnohém drobné pampelišky. Kolem polí svůdně voní pruhy heřmánku, promísené bílými terčíky řebříčků, doplněné tu a tam strmě čnějícími stvoly bodláků s modrofialovými chomáči na koncích. A nad nimi se ve starých alejích zlatem oděly hlavy lip přinášející poslední letošní pastvu pro oči i nos člověka procházejícího pod nimi. Právě vůně kvetoucích lip je spolu s vůní horkem rozpálené smůly tím nejtypičtějším odérem rozvíjejícího se léta.
V okrajích lesních cest se nenápadně seřadily do celých zástupů zvláštní fialovo žlutá květenství černýšů, v lesních pasekách zlatavá shromáždění třezalky a kolem příkopů fialové uskupení vrbky úzkolisté. Tenhle nenápadný a upozaděný druh je milován nejen zvěří, ale severskými národy je využíván jako hodnotná náhrada čaje. V kamenitých pruzích pak modrou barvou lákají z dálky nenápadné, z blízka však majestátně působící květenství hadince. Pusté stráně po kůrovcové kalamitě obsadí zlatavé tečky starčeků a vlhčí místa zelené koberce netýkavek vystřelující při každém neopatrném doteku do dáli zelené šipky semen.
Barevně se ovšem probudí i zanedbané vlhké louky, břehy rybníků a nivy potoků. Mezi záplavou sítin, kopřiv a kyselomitných trav se objeví ostrůvky bílé zářících tužebníků, zlatavé shluky vrbin a důstojné trsy nádherných fialkových kyprejů. Zejména o poslední jmenované projeví zájem desítky včel, pro něž pomalu nastává období skromnějších přídělů.
Do zvuků klidných dnů a nocí, doznívajícího ptačího zpěvu, zurčení jezů a veselého křiku koupajících se dětí, se přidávají typičtí letní zpěváci – skřehotavé volání rosniček, kupecké počítání křepelek a neúnavný trylek skřivánka třepotajícího se nad rozpálenými poli. S večerem dotvoří kouzlo prvních červencových dnů rej světlušek nad zastíněnými mokřinami.
Minimálně jeden živočišný druh však prožívá právě nyní, v době vrcholícího léta velmi významnou životní etapu. Je jím běžná, hojná a dobře známá srnčí zvěř, u níž začíná v druhé polovině července období říje. Na rozdíl od jelenů, u nichž je známé shromažďování většího počtu laní do podoby jakéhosi „harému“, který si domácí pán úzkostlivě střeží před ostatními nápadníky, doprovází srnec vždy pouze jednu vybranou srnu.
To, že se během srnčí říje vytvářejí jednoduché páry ovšem neznamená, že říje je klidná, prostá šarvátek a soupeření. Opak je pravdou, pouze tato skutečnost nebývá na první pohled až tak úplně patrná. Soupeření o samice začíná ve skutečnosti o mnoho týdnů dříve a jeho nenápadné doprovodné znaky mohou i běžní návštěvníci přírody při troše pozornosti nalézt téměř na každém okraji lesa.
Srnci jsou přes letní období přísně teritoriální. Znamená to, že si v přírodě vymezují a vyznačují určité území, v němž nesnesou přítomnost žádného dalšího soka. Toto vymezení se děje pomocí optických, ale především pachových značek. Srnec má dvojici nejdůležitějších pachových žláz umístěnou na předních bězích mezi spárky a mezi parůžky na čele. Rozmístěním jejich výměšků na různých předmětech pak varuje konkurenty a seznamuje je se skutečností, že území je již obsazeno. V případě, že příchozí srnec na značky nebere ohledem, dochází ke střetům a k ústupu jednoho ze soupeřů.
Roztírání výměšků čelní žlázy se děje během strouhání kmínků. Jde o známé otloukání kůry ze slabších kmínků stromků, z větví keřů, ale také například silnějších bylin uprostřed luk a polí. Uvidíme-li tedy někde část rostlin oloupanou z kůry, odřenou, zohýbanou a zpřelámanou asi ve výšce našich kolen, vězte, že tuto destrukci provedl dospělý srnec. Je pravdou, že tím často přinese vrásky na čelo nejednoho majitele ovocných stromků za zahradou nebo lesního hospodáře na okraji vysázené paseky.
Druhý jevem, který navíc často doprovází zmíněné strouhání, je pak výstižně pojmenované hrabánkování v těsné blízkosti postiženého kmínku. Vypadá, jakoby někdo nohou odhrnul a do strany odházel vegetaci, lesní hrabanku i hlínu. Je to důsledek roztírání a rozprašování produktů pachové žlázy mezi spárky.
Na takto obsazených teritoriích se během říje setkávají srnci se srnami připravenými k milostným hrátkám. Každá se u srnce zdrží asi dva dny, načež jej opouští a je následně vystřídána další zájemkyní. Během namlouvání pronásleduje srnec rujnou srnu, která se nejdříve zdráhá a nápadníkovi uniká. Během této fáze se zvěř honí ve stále se zmenšujících kruzích, obíhá různé keře, skupiny stromů nebo betonové skruže v polích. Samotné vyvrcholení námluv bývá k vidění jen zřídka, protože se nejčastěji odbývá někde v ústraní a úkrytu. I v době dusivého horka život nezahálí a bojuje svůj nekonečný boj o zachování další existence…
Josef DRMOTA