Modelový experiment se srnčí zvěří v honitbě Laab
Intervalový a ohniskový lov
V letech 1993 až 1998 byl v problémové oblasti Österreichische Bundesforste AG o rozloze 100 ha u Vídně (Laab im Walde, Vídeňský les), která byla silně narušována turisty a postižena škodami způsobenými spárkatou zvěří, prováděn zkušební lov kombinací intervalového a ohniskového odstřelu. Výsledky ukazují, jak lze akutní lokální problémy s okusem rychle vyřešit bez vážných dopadů na regionální populaci srnčí zvěře. Podrobně byly zaznamenány údaje o rozsahu a průběhu odstřelu.
Dlouholetý nájemce honitby o rozloze 241 hektarů zrušil pronájem této honitby z důvodu výrazně snížené úspěšnosti lovu. Bylo to po několika letech intenzivního lovu srnčí zvěře a velmi častého rušení způsobeného běžci, cyklisty na horských kolech, jezdci na koních a pěšími turisty. Jiného nájemce se nepodařilo najít, a tak oblast spravuje ÖBF-AG sama a na vědeckém dohledu nad pokusem se podílí Výzkumný ústav ekologie zvěře (Vídeň).
Z lesnického hlediska trpěly zejména mladé duby i přes (údajně) již snížené stavy zvěře nepřijatelnými škodami okusem srnčí zvěří. Poloha honitby Flysch-Wienerwald (330 až 500 m n. m.) vyžaduje pro zachování podílu dubu ve struktuře lesa odpovídající množství mladých dubových porostů. Ani propracovaná opatření na ochranu proti okusu (oplocení, ochrana jednotlivých mladých stromků) tento problém uspokojivě nevyřešila. Jako experimentální cíl bylo dohodnuto vyřešit na jedné straně problém škod zvěří a na druhé straně zatraktivnit honitbu pro lov, aby ji bylo možné později opět pronajmout. Les a zvěř měly být chápány jako jeden celek, což vyžadovalo ekologický přístup k myslivosti i lesnímu hospodářství.
Vstupní podmínky experimentu
Do experimentu byla zahrnuta 100hektarová část honitby, která obsahovala dva rozsáhlé komplexy dubových lesů vyžadujících obnovu. Pro pokusnou plochu byla stanovena následující lovecká strategie - dva myslivci, kteří jsou dobře obeznámeni s lovem srnčí zvěře a bydlí v blízkosti honitby, se pokoušejí provádět odstřel v loveckých intervalech v květnu (2 týdny lov ročních kusů) a v září (2 týdny lov srnčat a srn). Pokud se na podzim ukáže, že je nutný další odstřel, může být proveden v období od poloviny listopadu do konce prosince se zaměřením na dvě oblasti obnovy dubu.
ÖBF-AG v těchto intervalech lovu neloví. V období od 20. července do 15. srpna smí ÖBF-AG lovit starší srnce pouze tehdy, pokud je to dodatečně nutné kvůli škodám způsobeným okusem.
Všechny aktivity obou myslivců, jakož i pozorování a úspěšnost lovu se zaznamenávají do formulářů. Aktuální zatížení dubové obnovy okusem se několikrát ročně kontroluje, aby bylo možné optimalizovat intenzitu lovu. Změna zimní hustoty zvěře se zjišťuje v zasněžených podmínkách pomocí standardizovaného mapování stop, jarní populace srnčí zvěře se odhaduje na základě známých stavů srnčí zvěře.
ÖBF-AG iniciuje přirozenou samovolnou obnovu dubu na co největší ploše prostřednictvím clonných sečí, aby se minimalizovala náchylnost ke škodám způsobovaným zvěří. Opatření na ochranu proti okusu se neprovádějí. Vzhledem k obtížnosti lovu srnčí zvěře na obnovované ploše se na vhodných místech vytvářejí kryté přístupné úkryty s 5 m širokými a až 200 m dlouhými střeleckými pruhy (tzv. „vraní stopy“, každoročně sečené), které usnadňují ohniskový lov. Na pokusné ploše, která je náchylná na okus, se nepřikrmuje zvěř. Vzhledem k časté přítomnosti návštěvníků lesa by neměl být prováděn lov šouláním.
Výsledky
Během šesti let trvání projektu ulovili dva myslivci celkem 76 kusů srnčí zvěře, kromě toho ulovili lovci z ÖBF-AG 3 starší srnce. Pouze ze dvou loveckých stanovišť (každé se třemi střeleckými pruhy) na dubových regeneračních plochách bylo uloveno 64 kusů srnčí zvěře. Z celkového počtu 79 ulovených kusů bylo 24 % mladých srn, 20 % starých srn, 18 % ročních srnců, 18 % srnečků, 16 % srneček a 4 % starších srnců.
Průměrná doba potřebná k ulovení jednoho kusu se pohybovala mezi 4,0 hodinami (v roce 1998) a 8,4 hodinami (v roce 1996). Přitom se bere v úvahu skutečná doba lovu (od vstupu do úkrytu po jeho opuštění, od začátku čekané po jeho konec). Průměrná doba strávená pozorováním srnce se pohybovala mezi 1,6 hodiny (1998) a 2,9 hodiny (1994). Průměrná doba strávená pozorováním a střelbou byla o něco nižší při ranním lovu než při večerním lovu. V porovnání se zde zjištěnou dobou potřebnou k odstřelu, která činí přibližně 6 hodin, je průměrná doba potřebná k odstřelu spárkaté zvěře v tradičním lovu přibližně 20 hodin (průměrná hodnota z různých jiných rakouských monitorovaných oblastí).
Absolutní doba strávená lovem za rok se pohybovala mezi 49 hodinami (1995) a 134,5 hodinami (1996). Hodiny potřebné pro oba lovce byly sečteny. Počet loveckých dnů (alespoň 1 čekaná za den) se pohyboval mezi 29 (1995 a 1998) a 44 dny (1996). Vysoká časová náročnost v roce 1996 byla způsobena především nepřítomností jednoho myslivce, který musel být nahrazen méně zkušeným lovcem.
Celkově vysoké využití příležitostí (podíl ulovených kusů srnčí na počet viděných srnců) bylo nejnižší v roce 1996 - 25 % a nejvyšší v roce 1994 - 54 %.
Rušení ze strany turistů ve vzdálenosti do 50 metrů od úkrytu nebo lovce se týkalo 30 % (1995) až 47 % (1996) vycházek. Celkem bylo zaznamenáno 449 případů vyrušení (případ vyrušení zahrnuje skupinu osob i jednotlivce), z toho 30 % připadalo na běžce, 35 % tvořili cyklisté a 35 % pěší turisté a jezdci na koních. K případům narušení docházelo jen zřídka mimo stezky a cesty. Maximálně v 19 % (1993) případů došlo k vyplašení srnčí zvěře (pokud to myslivci mohli pozorovat). Z celkového počtu 50 případů, kdy srnčí zvěř unikla během lovu, bylo 94 % způsobeno myslivci, 4 % turisty a 2 % lesnickou činností.
Zhoršení kvality lovu a loveckého zážitku způsobené častou přítomností turistů je však závažné, protože jejich častá přítomnost znamená, že velká část honitby je prakticky „nelovná“ a na zbývajících plochách je třeba vždy počítat s problémy souvisejícími s turisty (např. odpovídání na dotazy turistů z vyvýšeného posedu; zdržení se jinak možného odstřelu nebo střelby, když jsou v blízkosti lidé; poškození loveckých zařízení atd.)
V prvních dvou letech projektu se podařilo odstřelem snížit hustotu srnčí zvěře na 100hektarové ploše vyhrazené projektu z 15 kusů na přibližně 6 až 8 kusů. Obeznatelnost srnčí zvěře byla při této hustotě srnčí zvěře velmi nízká a omezovala se téměř výhradně na období klidu a začátek loveckých intervalů.
Četnost okusu vrcholových výhonů dubu do výšky 1 m se snížila z průměrných 86 % na konci zimy 1992/93 (před zahájením pokusu) na 3 % v roce 1994/95. Poté následoval útlum v důsledku ukvapeného snížení odstřelu na 8 ks (1995). V roce 1995 se hustota zvěře zdvojnásobila a frekvence okusu stoupla na 82 %. Výsledné škody okusem byly nižší než před zahájením projektu při podobně vysokém procentu okusu, protože za dva roky s nízkým okusem již na některých místech stačil vyrůst dostatečný počet dubů mimo dosah zvěře (výška 1,3 m). Obnovní porosty však ještě nebyly zajištěny. Z tohoto důvodu musel být v roce 1996 zvýšen odstřel na 16 ks a v následujících letech stanoven na 12 ks, aby se snížilo zatížení porostu na přijatelnou úroveň. Obnovní plochy jsou nyní bezpečné. Dub je dostatečně zastoupen v horní obnovní vrstvě. Srnčí zvěř nyní může tyto plochy opět bez problémů hustěji osídlit a lov se může soustředit na nové obnovní plochy v jiných částech honitby.
Vzhledem k silné vazbě srnčí populace na konkrétní místa a teritoria neměl odstřel žádný rozpoznatelný vliv na strukturu zbývající srnčí populace, ani sledovaný poměr pohlaví, ani sledovaná plodnost se výrazně ve zbývající části místní srnčí populace nezměnily. Rovněž počet obeznaných starších srnců zůstal během projektového období stejný.
Odstřel až 16 kusů srnčí zvěře na 100 ha vzbudil nelibost mysliveckých sousedů. V některých případech se hovořilo o „vyhubení“ srnčí zvěře. Rozsáhlá analýza hustoty odstřelu však ukázala, že tyto obavy byly neopodstatněné. Vezmeme-li v úvahu celou honitbu (241 ha), která byla takto intenzivně lovena pouze na 100 ha plochy, činila průměrná roční hustota odstřelu v období projektu 7 srnců na 100 ha (maximum 8,7 v roce 1993, minimum 5,0 v roce 1990). Před zahájením projektu (1989 až 1992) se lovilo v průměru 6,8 srnců na 100 ha a rok.
Pokud se podíváme pouze na starší srnce, bylo v době pronájmu (1989 až 1992) v honitbě uloveno v průměru 1,3 srnce na 100 ha a rok a později (1993 až 1998) pouze 0,4 srnce. Skutečnost, že se počet starších srnců navzdory rozsáhlé ochraně nezvýšil, je způsobena tím, že museli kvůli teritoriální konkurenci migrovat do sousedních honiteb. V pěti honitbách sousedících s modelovou honitbou bylo v období 1993 až 1998 uloveno v průměru 6 až 8 srnců na 100 ha a rok. Modelová oblast se nachází ve středním pásmu se 7 kusy srnčí zvěře.
Celkově lze tedy konstatovat, že pokusná honitba malého rozsahu (100 ha) neměla žádný vliv na hustotu odstřelu v okolí pokusné plochy a že se pravděpodobně téměř nezměnila ani početnost zvěře na větší ploše, nicméně problém s okusem ve sledované lokalitě mohl být vyřešen během několika let díky koordinovanému stanovení priorit vhodných lesnických a mysliveckých opatření ve správný čas a na správném místě.
Závěrečná doporučení
V popisované experimentální oblasti Flysch-Wienerwald je třeba vzít v úvahu následující fakta. Převažují velmi hustá listnatá lesní společenstva. Velmi vitální stanoviště vyžadují rychlý výškový vývoj stromů. Hlavní problémovou dřevinou je dub. Biotická únosnost pro srnčí zvěř je vysoká. Srnčí zvěř je velmi obtížně lovitelná. Jedná se o rekreační oblast, tedy je zde silné rušení lovu a zvěře.
Vzhledem k této výchozí situaci se doporučují následující zvláštní opatření pro standardizované hospodaření v lesích a se zvěří:
„Skryté“ střelecké pruhy neviditelné pro turisty široké asi 5 m kosené v období srpen a září.
Omezení rušení lovem - krátké doby lovu, přerušovaný lov.
Lokálně soustředěný lov na kriticky obnovitelných plochách, pokud možno ne na loukách.
Dobrá koordinace s lesním hospodářstvím - prostorová a časová koordinace plánování obnovy lesa a lesnických prací s prioritami myslivosti; včasné využívání možností přirozené obnovy lesa.
V rámci možností usměrňování návštěvníků lesa např. vymezením stezek pro pěší, cyklostezek a turistických tras s ohledem na ekologii zvěře a myslivecké zájmy.
Je třeba intenzivně využívat lovecké příležitosti pro lov jednoletých srnců v květnu. Hlavním důvodem je možnost ulovení ročků migrujících do problémové oblasti z okolí v tomto ročním období dříve, než způsobí škody okusem. Kromě toho je v květnu krátká doba odstřelu, což také znamená, že zvěř je lovem méně rušena.
Důležitý je lov v prosinci na konkrétní „okusovače“, pozorováním bylo totiž zjištěno, že ne každá srnčí rodina okusuje duby na stejném místě.
Po cíleném odstřelu srnčí zvěře silně specializované na okus dubů v pozdním podzimu (převážně srny se srnčaty) se tak opět podařilo udržet vyšší lokální hustotu srnčí zvěře nefixované na duby.
Koralp - praktický příklad rozmnožování srnčí zvěře prostřednictvím lovu
V 70. a 80. letech minulého století provozovala rodina autora téměř dvě desetiletí lov ve štýrské horské lesní honitbě o rozloze asi 700 ha v tehdy obvyklé formě a vedla přesné záznamy o všech pozorováních srnčí zvěře, vývoji její populace a zimním přikrmování. To umožňuje pochopit, jak zvýšený lov, který následoval po velmi nízkém lovu, ovlivnil vývoj populace srnčí zvěře.
Přibližně 95 % plochy bylo zalesněno, honitba byla obklopena podobně zalesněnými oblastmi v nadmořské výšce 800 až 1400 m; jednalo se o smrkovojedlovobukový les, v němž na smrk připadalo přibližně 80 %. Byla to přírodě blízká struktura lesa, těžba dřeva zde byla minimální; na začátku pokusu docházelo jen k malým škodám, které zvěř působila na převážně přirozené obnově lesa.
Lov srnčí zvěře byl předtím mnoho let minimální v rozsahu asi 5 až 10 ročně ulovených kusů, převážně srnců, na celkové ploše 700 ha. Kromě občasného přikrmování senem se srnčí zvěř nepřikrmovala, jelení zvěř se zde nevyskytovala.
Lov tedy až do začátku sledovaného období neměl na početnost populace srnčí zvěře v této honitbě prakticky žádný vliv, hustota populace byla nízká, žilo zde velké množství starých srn a starých srnců, jen výjimečně byla pozorována srnčata dvojčata, naproti tomu srny bez srnčat byly běžné. Jednoroční srnčí zvěř (srnci i srnečky) se v oblasti zdržovali jen zřídka, neboť byli z velké části vyháněni teritoriálními staršími srnami do sousedních honiteb, kde se srnčí zvěř lovila intenzivněji.
S převzetím honitby se i v této oblasti zvýšil lov, který upřednostňoval často přítomné starší srnce a srny. Lesnická opatření zůstala nezměněna. Odstřel srnčí zvěře byl zvýšen na zhruba 30 kusů na 700 ha.
Jaký byl výsledek po několika letech?
Tam, kde byla dříve jedna srna nebo srnec, byly nyní obvykle dvě nebo tři. Hustota zvěře byla asi dvakrát vyšší než dříve. Jednoroční srnci zůstávali v oblasti ve větším počtu a kdykoliv byl uloven teritoriální starší srnec, mladší srnci bojovali o uvolněné teritorium. Výrazně se zvýšily škody způsobené okusem.
První reakcí na minimalizaci škod bylo, jak bylo v té době zvykem, zimní přikrmování (pravidelné předkládání kvalitního sena) a vyšší odstřel. Výsledkem bylo ale jen další zvýšení hustoty zvěře a škod zvěří. Častěji byly pozorovány dvojice srnčat a staré srny bez srnčat se už téměř nevyskytovaly.
Po deseti letech po převzetí honitby se odstřel na 700 ha trvale zvýšil na přibližně 70 kusů srnčí zvěře ročně, tj. asi na desetinásobek původní hodnoty. Teprve poté se podařilo stabilizovat stav srnčí zvěře na úrovni, která byla z lesnického hlediska jen přibližně udržitelná. Krmení nebylo dále zintenzivňováno.
Tento příklad ukazuje, jak se hustota srnčí zvěře oproti původně vyrovnanému stavu srnčí zvěře a lesa výrazně zvýšila v důsledku zahájení lovu a pozdějšího přikrmování. Odstřel musel být velmi prudce zvýšen, aby se populace srnčí zvěře udržela pod úrovní hustoty, kterou se zvýšený lov a zimní přikrmování snažil nastolit.
Tento příklad, který se v podobné podobě pravděpodobně týká mnoha oblastí, dává podnět k otázce, zda bychom měli střílet méně starých kusů nebo nelovit vůbec, abychom snížili početnost a zabránili škodám způsobeným zvěří?
Pro výše uvedené, relativně přirozené výchozí ekologické podmínky, by mohlo být řešením z velké části nelovit s výjimkou jednoletých srnců a srnčí nepřikrmovat, pokud lov starších srnců není důležitý. Zejména v horských lesnatých oblastech s přírodě blízkými lesy by se pravděpodobně dala do značné míry využít autoregulační schopnost srnčích populací (růst, teritoriální chování), pokud by se z populace odebírali (ale intenzivně) pouze jednoletí srnci.
Tím by se však výrazně snížila lovecká hodnota, což by negativně ovlivnilo případné cíle mysliveckého hospodaření z hlediska získávání a zpeněžení silných trofejí.