Třešeň je symbolem domova, protože nechybí na žádné zahradě a v žádné stromové aleji. Pro včelaře je její rozkvět znamením, že se kvapem blíží období nejpilnější práce a následující sklizně celoročního úsilí. Třešeň je ale také znamením naděje uloženým do prvních křehkých lístků barborky rozvíjející se na okenním parapetu uprostřed nejtemnějších nocí…
V lesnatých kopcích Vysočiny jsou třešně ptačí malým zázrakem. Se začátkem května prozáří jednolitou zeleň smrkových strání bílými kadeřemi korun lákajícími k přivonění. Tíhneme k nim zvláštním vztahem. Zastavíme pod nimi, pokocháme se nadýchanou krásou květů seskupených do podoby bílých koulí a pohladíme zlehka okvětní lístky. Nezřídka si pod ochranou jejich větví a hladkých kmenů stavíme posedy. Tak jako ten u Vápenné jámy…
Vápenná jáma je zvláštní místo se zvláštním názvem. Uprostřed stráně na úbočí Výholce se zde jako malý přelud otevírá trychtýřovitá, nějakých osm metrů hluboká prohlubeň s dvojnásobným průměrem. Její původ i původ jejího názvu je víceméně záhadou. Vápennou jámu už naši dědové znali jako zarostlou díru, která neměla žádný další význam. Prostě tu byla. Prý se v ní pálívalo vápno. Odtud její název. Nikdo si to ale nepamatoval. Proč zrovna zde a kdy, to se už můžeme pouze dohadovat.
O celé záležitosti si můžeme myslet leccos, ale jedna věc je jistá. Pohlédneme-li na těsné okolí jámy, uvidíme zde na první pohled patrný odval, který tvoří výrazný hrb u jejího okraje. Z hlediska původu by tedy mohlo jít o vyřešenou věc – jedná se o těžební jámu s odstraněnou hlušinou. Zda se ale skutečně jednalo o lokální pecku vápence, nebo jiného minerálu, kterou naši předkové objevili a následně zpracovali, to nám nikdo nepoví. I podobné záhady ale ke každému kraji patří.
Na celé záležitosti je z mysliveckého pohledu důležitý zmíněný odval. Vytváří tak skvěle vyvýšenou terénní vlnu, že pouhé vystoupání na ni poskytuje výborný přehled po okolní stráni, nehledě na okamžik, kdy jsme na ní vybudovali nízkou kazatelnu. Místo má opravdu téměř magickou moc, na jaře znásobenou skupinkou planých třešní, které kazatelnu zahalí bílým oblakem křehké krásy. Neposedět zde v oněch dnech alespoň jeden večer, by se rovnalo zločinu.
Ten rok jsem se na kazatelnu dostal hned několikrát, poprvé začátkem měsíce, v čase, kdy třešně byly v plném květu. Seděl jsem nad táhlou terénní depresí, kterou nemám odvahu nazvat údolím. I když v našem slova smyslu to údolí je. Jsme na Vysočině. V kraji táhlých úbočí, oblých kopců a ladně hloubených depresí. V protějších stráních se rozvíjely ostrůvky bílých třešňových korun a rozvíjející se listí různých listnáčů vytvářelo pestrou směsici odstínů. Večer byl klidný, doslova májový. Myslivci v takový čas ani nevadí, že odchází domů bez loveckého zážitku.
Podruhé jsem zde usedl za pár dnů, v době, kdy okolní stromy začaly plakat bílou záplavou odumírajících lístků. Zatímco to první posezení bylo plné laskavé pohody a pokochání se okolní přírodou, šlo při druhé návštěvě o konkrétní úkol – lov ročního paličkáče, který se mi zde nedávno mihnul přes cestu.
Každý, kdo se intenzívně věnuje chovu srnčí zvěře podobný okamžik zná a má jej zapsán hluboko v podvědomí. Kus srnčí zvěře, slabý ve zvěřině, obvykle přebarvující dříve než ostatní. Na hlavě cosi. Snad pouhé rozčepýřené vychýlení srsti. Možná náznak špiček. Nic víc. Prvotní nejistota, která se záhy mění v poznání. Je to roční srneček, kterému genetické dispozice nedopřály normální parožní vývoj. Z hlediska chovu jednoznačná výzva a důvod ke zvýšenému úsilí dalších dnů.
Paličkáči jsou kategorií ročních srnečků zaostávající oproti lépe vybaveným vrstevníkům v parožním cyklu. Ten začíná s přicházejícím podzimem, kdy se srnčatům samčího pohlaví začne výrazněji vyklenovat čelní kost, na které se vytvoří výrůstky tzv. pučnice, na nichž bude v dalších letech vyrůstat jeden paroh za druhým, tak, jak je budou srnci v každoročním cyklu nasazování a shazování měnit.
Je-li vývoj normální, vyrostou první parůžky ve tvarů špiček srnečkovi někdy kolem Nového roku, ten je rychle vytluče a shodí. Se začátkem léta již bude nosit první špičky, případně i členitější slabé parůžky, ve skutečnosti druhé. V dalších letech už se vše ustálí – na podzim srnec parůžky shodí, přes zimu mu vyrostou nové a na jaře se zbaví lýčí na jejich povrchu vytloukáním o kmínky stromů, větve, silnější stvoly bylin a jiné předměty.
Srnci oslabení ve svých genetických predispozicích, tělesném vývoji nebo jen nemocní nedokáží tento zrychlený dvojí cyklus za první rok života zvládnout, jeden krok vynechají a na začátku léta nosí ve věku jeden rok stále ještě prvotní paličky ve tvaru pouhých shluků parožní hmoty, knoflíků, krátkých špiček nebo nízkých perlených kuželíků. Mezi myslivci se jedná o kategorii hojně vyhledávanou, protože jejich nevhodnost pro další chov je zjevná na první pohled a bývají proto bez dalšího přemýšlení a váhání loveni.
Nu, tedy ve většině případů. Existuje totiž skupina myslivců, kteří jsou ochotni se do krve pohádat o myšlenku ponechat tyto srnce do dalšího chovu a dát jim pomyslnou šanci na zlepšení svého stavu. Nic ve zlém, ale podobné úvahy mi přijdou kapku mimo mísu. Netvrdím samozřejmě, že by se nenašla žádná výjimka a někteří jedinci, u nichž je popsaný parožní vývoj dílem dočasného onemocnění, se nemohli v dalším roce projevit pozitivně. Byla by to ale ona pomyslná jehla v kupce sena.
Domnívám se, že intenzívní horování za zachování paličkáčů v chovu má mnohem méně prozaické důvody. Jedná se o to, že se paličkáči musí ulovit ihned s počátkem doby, lovu, tedy v měsíci květnu. Jinak se nám definitivně ztratí ve vybujelé vegetaci a do okrajových, zarostlých a neatraktivních částí je zaženou silní srnci, kteří začnou již od června obsazovat a intenzívně hájit nejatraktivnější teritoria.
Zkuste si pak vyšťourat takového ustrašeného srnečka někde v kopřivách nebo vysokých porostech travin pasek a v zemědělských plodinách. To je úplně jiná patálie vyžadující spoustu důvtipu, přemýšlení a především času stráveného v honitbě. Právě zde, v časovém harmonogramu lovu je zakopaný pes – mnoha myslivcům se v květnu ven ještě nechce. V květnu vlastně ano, ale oni musí ven již v dubnu, aby takového paličkáče zavčas našli a připravili si místo pro jeho ulovení. V dubnu ale přece bývá ještě chladno, sychravo, nevlídno… Zajímavým argumentem odpůrců tohoto lovu také bývá pořekadlo, že „srnec se má lovit v červeném kabátě“. Tedy po přebarvení, které v první polovině května proběhne málokdy. Je to ale pouhý pokus o odklad, protože podobná záležitost nemá oporu ani v mysliveckých tradicích, ani v žádných vědeckých studiích. I když netvrdím, že nepřebarvený srnec je na jaře zrovna krasavec. Nemyslím si ale, že podobný lov provádíme z estetických důvodů.
Osobně za odkládáním a nechutí lovit paličkáče vidím ještě jednu skupinu až téměř přízemních důvodů. Mnohý lovec srnčí zvěře totiž paličkáče ani nepozná, obzvláště tehdy, musí-li se rozhodovat rychle, na základě pouze letmého setkání a má-li srneček opravdu malé parůžky. Někteří mají navíc pouze jednu povolenku na srnce a nehodlají ji vyplýtvat na srnce bez alespoň na oko slušné trofeje, která by se doma na zdi vyjímala. Tajně podezřívám některé také z toho, že odstřel odkládají jen kvůli jednomu, dvěma kilogramům zvěřiny, které na srnci během dalších měsíců narostou. Lidé jsou různí.
Rozohnil-li jsem se nad tím, proč se paličkáči neloví, měl bych také přidat alespoň několik důvodů, proč je lovit. Ten základní přitom vychází ze samé podstaty mysliveckého hospodaření s lovitelnými druhy zvěře, kterým je průběrný odstřel. Slovo průběrný přitom extra zdůrazňuji. Lovíme to, co do honitby nepatří a nemá právo obhajovat geny, které by předalo další generaci. Ani hospodář přece z chléva neodvede na porážku kus, který se zdá být perspektivní do dalších let. Ten, který může zplodit další, potenciálně zdravou, silnou a produkčně zajímavou generaci.
Ve správně vedeném mysliveckém chovu se nám právě o toto jedná - ulovit a odstranit zvěř nadpočetnou, slabou, přestárlou, nemocnou, vymykající se potenciálnímu standardu dané honitby. A to paličkáči bez debat jsou. Máme-li něco z chovu odebrat, a to učinit musíme, nevím, proč bychom měli odebírat něco jiného a paličkáče, který má už tu základní odchylku v poruše normálního parožního vývoje nechávat běhat dál ve volnosti s tím, že má další šanci. Tahle šance náleží lépe založeným jedincům. Na to, že se zrovna paličkáč stane opečovávaným rodinným stříbrem, je jen opravdu malá šance.
S podobnými úvahami, spíš zažranými pod kůží, než honícími se v hlavě, jsem usedl pod koruny stromů. Z jejich větví už odkapávaly první bílé slzy a snášely se kolem okének kazatelny šikmo k zemi, jak je stranou unášel lehký západní vánek. Jeho směr mi vyhovoval, protože nezavětřená zůstávala výhledová strana do volné rozsáhlé paseky. Tráva v ní prozatím pouze nenápadně vykukovala mezi řádky smrkových sazenic.
Občas jsem samozřejmě pohlédl přes rameno směrem přes Vápennou jámu, kterou lemoval úzký přehlednější pruh. Vždycky mne při tomhle pohledu napadlo, kolik zážitků mi blízkost podivného těžebního útvaru přinesla. Zejména s divočáky. Nejraději vzpomínám na dvojici odrostlých selat, která jsem tady kdysi dávno ulovil.
Rok už si přesně nevybavím. Pamatuji si jen, že bylo extrémně horké a suché léto, během kterého se jako zázrakem udržela na dně jámy malá prohlubeň plná vody. Šoulal jsem tehdy po průseku mezi houštinami. Tráva mi sahala téměř po ramena a výhled byl horší než mizerný. Byla to ale doba, kdy se černá dávala do pohybu ještě za bílého dne a během přesunu o sobě dávala vědět chrochtáním a pokvikáváním selat. Právě tyhle zvuky jsem zaslechl v okamžiku, kdy jsem se k jámě přiblížil. Tlupa se sunula od protějších houštin a byla někde na hraně deprese. Vidět však nebylo vůbec nic.
Pomalu, pozvolna, jak jen to situace dovolovala, jsem se sunul k odvalu na okraji cesty. Stejně pomalu jsem rozhrnoval trávu a pozorně sledoval, kam šlapu, jen abych divočáky nezradil nějakou suchou, bůhvíjak dlouho na místě ležící větví.
Po pár krocích se mi otevřel jakž takž uspokojivý výhled dolů z místa, kde jsem postavil pirštok. První kusy již sestupovaly prohlubní a mířily evidentně ke zdroji zbývající vody. Na hraně proti mému stanoviště se náhle objevila dvě selata. Rychle jsem zamířil na komoru prvního z nich a stiskl spoušť.
Sele po ráně vyrazilo kupředu a začalo se koulet dolů svahem. V travinách nad jámou i dole v ní propukl chaos a já si teprve nyní uvědomil, kolik černé se tam pohybovalo! Štětinatá těla zamířila na všechny strany a bylo až k neuvěření, jak rychle se míhala nahoru strmým srázem. Tedy až na jedno, které si vybralo opravdu nešťastný směr a po chvíli zůstalo stát v polovině nejprudšího, téměř kolmého protějšího svahu. Další rána na komoru byla jednoduchou záležitostí. Radost mi tehdy zkalil pouze pohled dolů do jámy, kde nyní ležely svorně vedle sebe oba zhaslé kusy.
Ne, že by to byl pro myslivecké oko pohled nelichotivý. Ulovit opatrné prasátko vždycky potěší. Natož dvě naráz! Nelichotivou se stala pouze představa, jak je vláčím nahoru tím šíleným svahem. Bylo to koneckonců poprvé a naposledy, co jsem až na dno Vápenné jámy sestoupil…
Pohled přes rameno tedy při oné staré vzpomínce vyloudil bezděčný úsměv na rtech. Léty lehce poznamenaný obraz se pomalu rozplynul, vystřídán obrazem výrazně ostřejším. Zarámovaným lemem smrkových houštin, z nichž se na okraji protilehlé paseky vynořil kus srnčí zvěře. A za ním druhý! Prostým okem jsem mohl pouze odhadovat, že se jedná o srnečky. Předpoklad mi potvrdil jednak dalekohled, který je pro moje slábnoucí oko pravým požehnáním, ale také chování obou jedinců.
Přestože vytáhli na volné prostranství spolu, začali se proti sobě ihned stavět, bojovně sklánět hlavy a po svém srnčím způsobu tančit vyzývací taneček. Na první pohled to ale nebylo ono zuřivé a nesmlouvavé zápolení, které se dostaví s přibývajícími léty. Zatím to byla pouhá mladická hra. Pouhá příprava na stav a úkoly příští. Srnci se chvíli klukovsky pošťuchovali, aby se pak rozešli po svém.
Ten silnější, s parůžky průměrně založeného vidláka ve výši slechů, se začal stáčet zpátky z houštině, aby si po cestě tu a tam uždibl něco z křehké zelené nabídky. Zato ten druhý, který mne stále více zajímal, se vydal v podstatě kolmým směrem, v němž kopíroval přilehlou hranu houštiny. Jak se blížil, prozrazoval dalekohled stále více detailů. Není to typický paličkáč, na čele mu vyrůstají dvě tenké špičky. Nedosahují ale ani do poloviny výšky slechů. Nehledě na skutečnost, že jsou ještě kryty lýčím. Po jeho odstranění ztratí opticky zhruba čtvrtinu z domnělé mohutnosti.
Nebylo v podstatě proč váhat. Můj velký vzor a rádce, doktor Kolář, kterého s dovolením považuji za jednoho z největších znalců srnčí zvěře u nás, zavedl pro tenhle typ paroží výstižný pojem „kužílkáč“. Škoda jen, že v myslivecké mluvě zavčas neujal. Dnes už podobná problematika zajímá málokoho, a v čase myslivosti prostoupené duchem lovců černé zvěře, je nějaká typologie srnčího paroží téměř všem lidem bohužel fuk…
Odložil jsem triedr a se smíšenými pocity, které před výstřelem téměř vždy mám, jsem sáhl za sebe pro kulovnici. Pažba sedla do ramene a lokty se pohodlně opřely o ohrádku kazatelny. Srneček postupoval zvolna okrajem paseky a kopíroval plášť houštiny. Sice šikmo a pomalu, ale přece jen se blížil. Vyhovovalo mi to. Nejsem žádný excelentní střelec. Sto metrů je pro mne OK, o dvacet dál to ještě jde, ale přes sto padesát se na srnčí odvážím málokdy. A srneček byl určitě na této hraně. Počkám.
Čekání na vhodný okamžik se zbraní připravenou k výstřelu patří k nejnapínavějším. Ale také nejstresovějším. Lovecká horečka se občas ozve a rozechvěje svaly i po desítkách let a stovkách podobných situací. Tentokrát naštěstí nic. Už jsem si nejspíš zvykl. Spíš mi bylo srnečka čím dál víc líto. Jen vědomí nevyhnutelnosti toho, co jsem chtěl udělat, mne drželo v pohotovosti. Musím. To bych se na to celé mohl… a pověsit flintu doslova na hřebík.
Podobné čekání má ještě jedno úskalí. Pracujeme s živou zvěří, která má svoje vrtochy. Nebo podlehne jinému vnějšímu popudu. Do cesty se jí může postavit jiná zvěř. Poblíž projede cyklista nebo z dálky zaštěká pes.
A přesně tenhle popud, snad pouhý rozmar se právě nyní udál. Srnec najednou, zcela bezdůvodně, povyskočil, popoběhl svižně nějakou desítku metrů, stočil se a zmizel v houští. „Tak, a je vymalováno…“, napadlo mne logicky. Jenže červík pochybností vrtal v hlavě. „Je tam ochoz. Probíhá souběžně s okrajem smrků…“.
Kulovnici jsem nechal položenou přes okraj kazatelny, jen jsem trochu svěsil držení, abych uvolnil svaly a bedlivě sledoval průzory v smrkovém lemu. Náhle jsem jej uviděl. Táhl opravdu zvolna po ochozu schovaném za krajními stromky. Zbraň letí zpět do ramene a hledá volnější výhled. Na mojí úrovni, vlastně v nejkratší možné vzdálenosti, se tam otevírá malé oko dovnitř. Srneček jako na zavolanou právě v něm zastaví a začne ještě nevytlučenými parůžky třást svěšenou větví. Kříž se zastaví za lopatkou, dech na chvíli zklidní a rána zaduní svahem. Napětí trvá jen zlomek vteřiny, po které se v puškohledu mihne srnčí tělo lámající se v ohni přímo na nástřelu.
Stojím nad srnečkem, který se právě stihnul převléct do onoho červeného kabátu, poslední tichou stráž. Do svíráku jsem mu vložil zelenou snítku posledního hryzu jako pozdrav rodné honitby a s tichou omluvou ho pohladil po krku.
Od polí náhle zafoukal vlahý jarní vítr a zakomíhal korunou plané třešně nad mojí hlavou. Ve vzduchu zavířil příval lístků, které se pomalu snášely dolů a pokryly srnečkův bok bílými slzami. To sám les zaplakal nad skonem jednoho dítka a loučil se s ním.
Tenhle pláč stromů mi ale nepřišel jako zoufalý nářek pozůstalých ani jako výčitka lovci. Byl to pláč plný pochopení. A snad i odpuštění člověku, který pouze zdánlivě zasáhl do přirozeného chodu věcí. Podobný akt je totiž již dávno zakomponován do okolních událostí jako neoddělitelná součást běžných procesů současné kulturní krajiny, který přispívá k jejímu obhospodařování a jejímu chodu.
Josef DRMOTA