V myslivosti se pohybuji prakticky od mateřské školky. Nejdříve jako zátěž v loveckém batohu, když mě otec neměl kam odložit při loveckých vycházkách a postupně s přibývajícími roky jako jeho věrný průvodce. V roce 1978 jsem složil zkoušky o první lovecký lístek a od roku 1993 dělám mysliveckého hospodáře v MS Šaranov Nivnice. Domnívám se tedy, že snad mohu zodpovědně posoudit, jak šel vývoj v ochraně srnčat a drobné zvěře při jarních senosečích v naší honitbě.
V sedmdesátých letech to bylo hlavně zneklidňování srnčí zvěře v kritických lokalitách vycházkami s loveckými psy a těsně před sečením pak organizované procházení jetelin členy mysliveckého sdružení. Přestože používaní ohaři měli stoprocentní vystavování, spíše se narazilo na srnče náhodně, bez přítomnosti psa, a nalezených srnčat bylo minimálně. Pokud se srnčata našla, byla vynesena mimo místo sečení, hnízda pernaté byla označena tak, aby je zemědělci mohli objet a obsekat.
Nyní, když máme více informací o životě srnčí zvěře, víme, že to bylo marné snažení, protože srna je během noci určitě zavedla zpět do krytiny. Takže jedinou záchranou srnčat byli řidiči sekaček, kterým na živých tvorech záleželo a pokud je zahlédli, sami je vynesli mimo. V tom lepším případě zůstalo srnče mimo pokos, ale často se stávalo, že se srnčata vracela zpět do jeteliny.
Nejdříve jsme začali používat světelné plašiče, které byly roznášeny několik dní před vlastním sečením. Jednalo se o novodurovou trubku, v ní čtyři monočlánky a na horním konci žárovička, která přerušovaně svítila. Intenzita takového světla byla žalostná. Velkou výhodou v této době ale bylo, že výměra honů byla menší, skladba plodin mnohem pestřejší a žací stroje s menším záběrem a daleko menší pojezdovou rychlostí. Také způsob zpracování jetelin byl jiný. Výsledkem pak byly i menší ztráty na srnčatech.
Kromě optických plašičů pak přicházejí na scénu pachové repelenty. V našem sdružení snad dvě desetiletí používaný preparát Hukinol. Proužky hadříků namočené v tomto preparátu a zavěšené na lískových palicích byly šachovnicově rozmístěné v lánu vojtěšky. Posouzení účinku tohoto preparátu bylo diskutabilní, často, když jsme ráno kontrolovali místa, která se mají séct, tak tam stejně stálo srnčí, byť možná ho bylo alespoň méně. Na co ale tento preparát stoprocentně účinkoval, tak to bylo na zdravotní sestry, které se mnou ten den nechtěly pracovat, jak jsem byl nasáklý pronikavým nepříjemným pachem.
Kombinovali jsme také optické plašiče a pachové repelenty, roznášeli sáčky s vlasy, ale výsledky nebyly příznivé. Každé jaro jsme se pohybovali ve ztrátách na srnčatech kolem 20 až 25 kusů.
Poslední možností pro nás bylo zakoupení opticko-akustických plašičů, na které byly od státu dotace.
Všechny tyto aktivity ale byly náročné na čas a personál. V té době mělo naše myslivecké sdružení kolem třiceti členů, takže nebyl větší problém zajistit dostatek lidí, večer v rojnici projít vojtěšku, roznést pachové repelenty a plašiče, ráno je posbírat před vlastním sečením, aby nedošlo k jejich poškození. Přesto jsme naráželi opět na velké množství srnčí zvěře, která se do porostu během noci vrátila. Však taky neměla jinou možnost, když kolem byla teprve vzrůstající kukuřice nebo jařina a vzrostlá jetelina je pro ni nejlepší krytina.
V posledních letech pak dochází i ke změně zpracování jetelin a obilnin do senáží, objevují se sekačky s mnohem větším záběrem a pojezdovou rychlostí. Nakonec se ztráty srnčí zvěře jen v našem spolku vyšplhaly na 40 až 50 ztracených srnčat ročně. Na jedné straně jsme sice měli v uvozovkách dobrý pocit, že jsme pro záchranu srnčat udělali maximum, ale konečný výsledek tomu neodpovídal, připomínalo to spíše boj s větrnými mlýny se závěrem, že situace vlastně skoro nemá řešení. Přitom když jsem se ptal hospodářů z jiných honiteb, jaké mají oni ztráty na srnčatech při jarních senosečích, tak řada z nich se dušovala, že oni žádné srnče nemají zasečené anebo jen minimum. Asi tedy děláme něco špatně?
Jen pro představu. Zemědělská akciová společnost v našem spolku obhospodařuje celkem 320 ha jetelin, 120 ha luk a 150 ha obilnin, které se na jaře sečou do senáží. Denní výkon sekaček je od 40 ha do 50 ha. Výměra lánů jetelin se pohybuje od 30 do 80 ha, louky od 10 ha do 70 ha. Při těchto výměrách propadá člověk téměř beznaději, neboť z tak rozsáhlých ploch prakticky nejde srnčí zvěř vytlačit. Ještě horší pak jsou obilniny, které jsou sečeny do senáží. Výška obilnin dosahuje vysoko nad pás dospělého člověka, takže o nějakém plašení a vyhánění nemůže být ani řeč. Výsledkem jsou pak tak vysoké ztráty na srnčatech.
Ani samotní řidiči sekaček nemají možnost nakladené srnče zahlédnout, maximálně zaregistrují poněkud jiný zvuk od sekačky a hned ví, že další srnče skončilo mezi noži sekačky. Počty zasečených srnčat nám hlásí až řidič stroje, který shrabuje posečenou pícninu do řádků před samotnou řezačkou, přičemž jeho pozorovací schopnosti jsou obdivuhodné a nemáme důvod mu uváděné počty nevěřit, spíš by člověk očekával, že jako loajální zaměstnanec akciové společnosti bude tato čísla spíše podhodnocovat.
Přesné počty zasečených srnčat ale nemůžeme nikdy zjistit, protože před konečným zpracováním posečené vojtěšky proběhnou polem predátoři, kteří některá zasečená srnčata odklidí pro svá mláďata. Mluvím hlavně o liškách ale i o pernatých dravcích.
V posledních několika letech se začaly objevovat informace o záchraně srnčat při senosečích pomocí dronů vybavených termovizí. Jako člověk moderní technikou a počítači nepolíbený, a tak trochu i vyhořelý, jsem této možnosti v naší honitbě moc šancí nedával. Náhoda tomu ale chtěla, že jsem jako zkoušející při zkouškách o první lovecký lístek potkal Markétu Rebrošovou, která otázky péče o srnčí zvěř zodpověděla brilantně a sama se mě začala dotazovat, jak to děláme se záchranou srnčat. A také se zeptala, proč to tedy nezkusíme s vyhledáváním pomocí dronu s termovizí, sama se nabídla, že nám s tím pomůže. A tak začala v roce 2022 naše spolupráce.
Ve 4 hodiny ráno odjezd do honitby, seznámení se s danou lokalitou, výběr nejvhodnějšího místa odkud bude nejlepší přehled a zároveň komunikace s obsluhujícím personálem a mohli jsme začít. První rok jsme to bylo celkem 7 vycházek. Zpočátku jsme monitorovali pouze plné srny. Nakonec se nám podařilo zachránit 6 srnčat. Zkušení odborníci určitě řeknou, že je to málo, ale musíme si uvědomit, že to byly pro nás první zkušenosti. Víc jsme toho ani nemohli stihnout, protože Markéta měla povinnosti i v jiných sdruženích, takže na nás neměla víc času. Teprve tady jsme se přesvědčili, že vyhledávání srnčat pomocí dronu má nějaký smysl a hlavně výsledky.
V roce 2023 jsme o využití dronu pouze diskutovali, hlavně nás limitovala cena dronu a také to, kdo s dronem bude létat. Markéta měla domluveny jiné společnosti a pro nás jí nezůstal časový prostor. Tak jsme se museli vrátit k použití opticko-akustických plašičů a pachových repelentů. Ztráty na srnčatech se ten rok opět pohybovaly kolem 49 kusů.
Na počátku roku 2024 jsme nejdříve uvažovali o spolupráci se sousedním mysliveckým spolkem Vlčnov, který měl zakoupený dron už v roce 2023. Ale vzhledem k tomu, že seče probíhají v našich podmínkách téměř současně, tak bylo na konec rozhodnuto o zakoupení vlastního dronu. Část peněz jsme získali od honebního společenstva a větší část jsme doplatili z vlastních financí.
Nastal ale menší problém v podobě zajištění obsluhy dronu, protože většina členů našeho spolku je staršího ročníku a k této technice nemá příliš vřelý vztah. Našli jsme ale dva mladé velmi ochotné a zkušené piloty, které tato technika zajímá a nabídli nám pomoc. Jim totiž taky nebylo lhostejné, jak končí většina srnčat při senosečích. Vyřídili jsme tedy formality kolem uvedení dronu do provozu a mohli jsme začít.
Důležitá při tom byla hlavně komunikace s agronomem akciové společnosti, který nám hlásil, které lokality se budou příští den séct. Velmi přitom záviselo, jaké bude ten den počasí, hlavně zda nebude pršet, což by sečení automaticky odložilo. Počasí bylo příznivé, takže jsme téměř každý den proletávali určené lokality.
Na počátku jsme monitorovali opět pouze plné srny, které byly pomocí dronu dobře čitelné, a také zajíce. Rozlišovací možnosti dronu byly obdivuhodné, postupem času jsme začínaly objevovat první srnčata, která byla odchycena buď do rukou nebo pomocí podběráku. Záleželo přitom na stáří srnčete. Odchycené srnče bylo uloženo do přenosné plátěné přepravky a odneseno mimo sečenou lokalitu, nejlépe do větrolamu do stínu, aby bylo schopné tam několik hodin bez výrazné újmy vydržet, než odjede technika. Teprve potom mohlo být vypuštěno, srna si ho pak většinou našla a odvedla. Tímto způsobem se nám nakonec podařilo zachránit 14 srnčat.
I když jsme si mysleli, že jsme dané lokality zodpovědně prolétali a byli jsme ochotni odpřisáhnout, že je daný prostor čistý, vždy došlo k nálezu zasečených srnčat. Uvedu dva ukázkové příklady: jetelina 30 ha, 2 zasečená srnčata nakladená několik metrů od polní cesty. V dalším případě jetelina o výměře 70 ha, jedno ráno zachráněno 5 srnčat, na druhý den měli jetelinu doséct. Proto ráno opět prolétáno dronem a zachráněna 4 srnčata. Mechanizace ale změnila plán sečení a sekala úplně jinou lokalitu, kterou jsme dopředu neprolétli, to dopoledne tam zasekli 8 srnčat. Odpoledne pak přejeli na domluvenou lokalitu, na které jsme ráno zachránili ta 4 srnčata. Znova prolétáváme už ráno jednou prolétanou lokalitu, zachráněna další 3 srnčata a v přímém přenosu zasečena 3 srnčata. Kdo na vlastní oči neviděl, jak vypadá zasečené srnče, tak asi nepochopí, jak nám všem bylo.
Některá srnčata, která jsme lokalizovali pomocí dronu, se nám ale nepodařilo odchytit, protože už byla srnčata odrostlejší a když jsme se k nim přiblížili, tak vystartovala a nedala se v jetelině odchytit. Nezbývalo nic jiného, než je vytlačit mimo sečenou lokalitu do remízu nebo jiné plodiny co nejdál, protože srnčata mají stále tendenci se vracet zpět.
S přibývajícím počtem vycházek jsme unavenější a méně akční, takže prohledávání některých lokalit jsme vysloveně podcenili. Zejména louky, které se nezdály být tak husté a vysoké a kde jsme předpokládali, že srnčata zde nebudou kladena.
Výsledky roku 2024: prolétáno asi 450 ha plodin, počet vycházek 15, většinou 5 až 7 lidí, do přenosek uloženo 14 srnčat, několik desítek srnčat se podařilo vytlačit mimo sečenou lokalitu. Celkový počet zasečených srnčat 21. Ale i to byl pro nás úspěch.
Závěrečné zhodnocení našich prvních zkušeností a podmínek záchrany srnčat před sečením s pomocí dronu
1. Kvalitní dron DJI Mavic 3T Enterprise
2. Zkušená obsluha, která umí s drony velmi dobře zacházet a hlavně má napozorováno, jak hledaný objekt vypadá
3. Spolupráce s agronomem a nekompromisní dodržení sečené lokality
4. Tým 6 až 8 lidí, kteří zajišťují servis kolem dronu.
5. Plátěné přenosky, kde nedojde k poranění srnčete, podběrák s dlouhou rukojetí k odchytu srnčat.
6. Nepodcenit žádný úsek z hledaného prostoru, protože srnče může být odloženo i na těch nejméně obvyklých místech.
7. Velký vliv na úspěšnost zachráněných srnčat má i samotná výměra sečených kultur. Mnohem snáze se prohledává 5ha louka na rozdíl od 80ha jeteliny.
8. Všechny tyto aktivity jsou časově náročné a pro řadu našich členů prakticky nedosažitelné, když musí v 6 hodin ráno být v pracovním procesu.
Na závěr ale můžeme konstatovat, že:
Ze všech aktivit, které jsem zde popsal, vychází nejlepší hodnocení pro dron a určitě i v letošním roce budeme pokračovat v těchto aktivitách. Hlavně se máme ještě hodně učit, abychom dosáhli takových výsledků, jaké jsou prezentovány v televizi a na sociálních sítích.
Určitě nelitujeme peněz, které jsme do toho investovali, nehledě k tomu, že dron se dá použít při jarním nebo podzimním sčítání zvěře a jiných mysliveckých aktivitách.
K zamyšlení by byla kombinace předem rozmístěných smotků napuštěných pachovým repelentem a v den seče ještě prohledání terénu pomocí dronu. Možná by bylo ten den o něco méně práce a běhání.
Na úplný závěr si neodpustím poznámku, že je obdivuhodné, kolik entuziazmu a zodpovědnosti se mezi myslivci a jejich pomocníky ještě dá najít, když slyší o novém návrhu mysliveckého zákona, který mluví jenom o radikální devitalizaci honiteb.