Novela zákona o myslivosti má dva hlavní směry, které bohužel jdou proti sobě. Na jedné straně se snaží vyjít vstříc části vlastníků honební půdy a na straně druhé se snaží snížit stavy spárkaté zvěře. Sama akademická obec se v pohledech na navrhované změny bohužel neshoduje. Na pražské Fakultě lesnické a dřevařské s novelou většina akademiků a odborníků nesouzní, kdežto na brněnské Lesnické a dřevařské fakultě s ní velká část akademiků souhlasí. Každá strana přitom udává své argumenty, proč ano a proč ne a nebylo by ode mne fér, abych hájil pouze svou „pražskou“ stranu, i když bych našel argumenty, proč kolegové nemají pravdu, stejně jako oni by našli argumenty, proč my pravdu nemáme.
Pokud chceme zachovat akademický nadhled, tak bychom měli říct: „pozor, novela je natolik kontroverzní, že ani akademici se neshodnou na tom, zda bude mít pozitivní, nebo negativní dopad na přírodu, zvěř a na sociální aspekt myslivosti". To je z mého pohledu asi ten největší hazard, jít do rizika, když nedokážeme předjímat seriózně všechny možné dopady novely zákona o myslivosti.
A v čem spočívají největší rozpory?
Jak už jsem uvedl v úvodu, na jedné straně se snaží novela vyjít vstříc části vlastníků honební půdy a na straně druhé se snaží snížit stavy spárkaté zvěře, ale přitom jsou vlastníci, kteří chtějí zvěře hodně, ale také vlastníci, kteří chtějí zvěře zásadně méně. Přitom to v mnoha případech mohou být sousedé s rozdílnými představami o hospodaření se zvěří a v tu chvíli se dostáváme do sporů, které mi připomínají spory z Krkonošských pohádek.
A nemohu neuvést třeba to, že se v novele vlastně moc nemyslí na celkový stav přírody. Například nikdo nechce řešit velmi nízké stavy drobné zvěře, která je bioindikátorem stavu prostředí. Její stále klesající stavy nám přece indikují, že něco není s naší přírodou, a hlavně našim hospodařením v ní, v pořádku. Bohužel se stále více společnost soustřeďuje jen na materiální stránku přírody a naše vlastní potřeby, jak z přírody co nejvíce získat, ale zcela pomíjíme komplexní potřeby přírody jako takové. A to by podle mého názoru mělo být při tvorbě zákona o myslivosti to nejhlavnější.
A musím ještě trochu smutně konstatovat, že bohužel novela přináší jen zákon o právu na lov a ve vzniklých vášnivých polemikách neřešíme podstatu celé věci.
Přemnožení spárkaté zvěře
Mnoho aktérů plamenně hovoří o přemnožení spárkaté zvěře. Stav přemnožení je ale složitější záležitostí a definice, kterou bych mohl sáhodlouze vysvětlovat, má více podob. Třeba se najde prostor v některém z dalších čísel časopisu.
Asi se všichni shodneme na tom, že zvěře je opravdu více, než by bylo vhodné a že její vysoké stavy jsou na mnohých místech neúnosné a často škodí zvěři samotné. Mělo by se ale vždy mluvit o vybraných druzích spárkaté zvěře a o konkrétních lokalitách.
Dalo by se zase dlouze mluvit o tom, kde je příčina, kdo udělal chybu, že se zvěř přizpůsobila neúměrnému množství biomasy, kterou v přírodě pěstujeme nebo často my myslivci do přírody uměle dodáváme. Stručně řečeno zvýšili jsme výrazně energetický potenciál krajiny a nabízíme zvěři doslova prostřený stůl, který ji logicky vyhovuje.
Vysoké stavy zvěře neodpovídají obecným představám společnosti, vlastníků půdy, a dokonce i mnohých myslivců, a je potřeba je uvést na úroveň, která odpovídá stavu prostředí, a kterou jsme ochotni obecně akceptovat. A právě zde narážíme na největší problém. Čísla vyjadřující početní stavy nám totiž neřeknou to nejdůležitější. Nejdůležitější je stav prostředí, biologické potřeby zvěře a potřeby či požadavky lidí, které se různí podle toho, na jaké straně stojí nebo jaký je jejich cíl. Takže zvěře je na mnoha místech skutečně moc, působí dopravní nehody a často neúnosné škody zejména na lese a zemědělských plodinách.
Novela je nutná, ale…
Novela je tedy nutná, ale kdybychom vše uměli vyřešit zákony, tak by nebyly problémy. Žádný zákon a ani novela však nebude fungovat bez toho, aniž by lidé byli přesvědčeni o tom, že je správná a sami se motivovali k dodržování paragrafů. Ani se zákonem o myslivosti to nebude jiné.
Drtivá většina myslivců, na které novela dopadne, s novelou nesouhlasí a jak to tedy po případném nuceném schválení dopadne?
Je tedy správná cesta novelu vynutit?
Pár vlastníků, či zástupců vlastníků honební půdy možná silou protlačí novelu, kterou ale drtivá většina myslivců nepřijme a následně bude hledat cesty k tomu, aby ji nemuseli dodržovat. To je velmi špatný a krátkozraký přístup. Silou by se zákony neměly ani tvořit, ani prosazovat. Takový přístup nikdy nepřinesl a nepřinese nic dobrého.
Ale něco se musí udělat. V každém případě je potřeba udělat legislativní změny, které povedou ke zlepšení situace a ke snížení vysokých stavů spárkaté zvěře. Už nebudu psát lokálně zvýšených, protože bychom zbytečně slovíčkařili a chytali se za slova místo toho, abychom hledali společná a účinná řešení.
V zákoně jsou místa, která při dobře cílené změně pomohou situaci řešit a nevyvolají zbytečné vášně. Novelu musí ale vytvořit odborníci, kteří jsou schopni dohlédnout na většinu dopadů a budou ji tvořit s vědomím, že její cíl má být vizí dlouhotrvajícího, promyšleného a funkčního celku a nemá řešit současné, často lokální problémy.
Vyvarujme se ale nesmyslných představ, že se situace dá vyřešit v horizontu jednotek let. Postupné snížení stavů a narovnání sociálních, pohlavních a věkových struktur v populacích spárkaté zvěře je práce na mnoho let, ať chceme, či ne. Bez odborného přístupu se budeme stále točit v kruhu a jediný, kdo tímto přístupem bude trpět, je zvěř a příroda a vlastně i my lidé tím, že naše chyby svedeme na zvěř, která nám bude dělat stále větší a větší škody. Zvěř není nepřítel, nepřítelem jsou neodborná a neuvážená rozhodnutí.
Umíme škodu, kterou zvěř způsobí, vůbec relevantně vyčíslit?
Jsem přesvědčen, že teprve až vyčíslíme škody, které působíme naším neodborným jednáním, tak budeme umět vyčíslit i škody zvěří. Jsou totiž už dnes lokality, kde málo zvěře působí větší škody než v lokalitách, kde je stejného druhu zvěře mnohem více, ale škody nejsou tak vysoké. Jak je to možné?
Je to často neodborným přístupem lidí, a často jsou to právě myslivci, kteří o způsobu "péče o populace zvěře" rozhodují. Musíme si uvědomit a přijmout fakt, že zvěř potřebuje potravu a my potravu zvěře můžeme také vidět jako komoditu, kterou nějak oceňujeme. Takže se škodami se musí počítat!
S určitou mírou "škody" se musíme smířit, pokud chceme mít v krajině i zvěř. Měli bychom v té souvislosti ale v první řadě přijmout skutečnost, že když zvěři nedáme klid, tak nebude dodržovat pastevní cykly. Tím ji stresujeme a pak nám dělá násobné škody na lese, tedy škody způsobené našimi chybami, za které následně potrestáme zvěř.
Takže proto moudré a rozmyšlené rozhodnutí není v bezhlavém a rychlém snížení stavů, ale v nastavení lovu tak, aby byl cílený, intervalový, v lokalitách, kde zvěř nejvíce škodí a zároveň abychom jí dali klid a prostor pro dodržování pastevních cyklů. Ti nejmoudřejší pak k tomu mohou doplnit více pastevních ploch na místech, kde chceme zvěř udržet, kde nepůsobí takové škody, a tam hlavně dát zvěři klid a nelovit.
Teprve potom se bavme o množství akceptovatelné škody. Jinak bychom opravdu měli být fér a spočítat škody našich neuvážených rozhodnutí a přístupů. Nemyslím jen škody na zvěři, ale škody na lese, které byly způsobeny našimi chybnými rozhodnutími ve vztahu k řízení populací zvěře.
Pokud budeme dobře hospodařit s celými populacemi, tak postupně dostaneme její stavy na úroveň, kdy budou akceptovatelné i škody na zemědělských plodinách. Ale o tom se psalo mockrát, že neuvážený lov jen podpoří množivost zvěře, zvýší se škody, atd...
A situaci nevyřeší ani snahy změnit minimální velikost honitby z 500 na 250 hektarů. Podle mnohých vyjádření takové opatření nectí přirozený pohyb zvěře, ale tady přece nejde jen o pohyb zvěře, která stejně nectí a nerespektuje hranice honiteb, ale o způsob řízení populací a rozhodování v podstatně větších celcích přesahujících hranice více honiteb.
Se zvěří se musí hospodařit odborně, cíleně a dlouhodobě
Sociální struktury zvěře jsou složité a jejich nedodržení a narušení způsobí nekontrolované škody, ať již na porostech, nebo v populacích zvěře.
Zkusme si představit třeba život jelena, který potřebuje 11 až 14 let, než se dostane na pomyslný vrchol a za svůj život projde plochu několika tisíců hektarů. A teď si představme, že se jeho životní okrsek tlupy jelení zvěře rozdělí na 250hektarové zahrádky s rozdílnými přístupy ke zvěři, jejím stavům a managementu. Ono totiž nevyhovuje ani současné rozdělení na 500, či 1000 hektarové zahrádky! A pak se ptejme, proč jsou takové problémy se zvěří!
My totiž nerespektujeme potřeby zvěře již mnoho let a teď dokonce chceme situaci ještě zhoršit. Tudy opravdu nevede cesta k úspěchu, řeší se potřeby vlastníků, ne zvěře a tím pádem celé přírody! Jsem přesvědčen, že kdybychom neřešili zájmy některých vlastníků a aktivistů, kteří chtějí z nejrůznějších důvodů snížit výměru honiteb a dát povolenky vybraným vlastníkům, tak by novela byla již schválená a mohli jsme současnou situaci řešit již několik let. Místo toho se dohadujeme a píšeme různá vyjádření a skutek utek.
Znovu opakuji, krátkodobá a rychlá, či snadně vypadající řešení, většinou nevedou k dlouhodobému a udržitelnému cíli.
Připraveno se souhlasem autora doc. Ing. Vlastimila HARTA, Ph.D.
podle rozhovoru s Františkem Strnadem,
který vyšel 7.12.2024 v Mladé frontě DNES