Listopad je dobou tichého pláče stromů. Veškerý smutek ze ztráty barevného hávu slévá se náhle do tisíců kapek zrozených z chomáčů vlhké mlhy na holých větvích. „Klap, klap!“, padají dolů na hnědý koberec mrtvého listí, kde tohle smutné: „Klap, klap!“ zní jak pohádkové střevíčky přicházející Paní Zimy.
„Fíííí, jsou pryč!“, zakvílí v holých korunách zlomyslný severák v neurvalé připomínce dávno odeznělého plácnutí holubích křídel. „Pryč, pryč!“, volá pak zlovolně na hlavách obrácených oranišť, kde dávno umlklo křepelčí volání. „Nevrátí!“, připomene zas v suché ostřici na mezích, pod jejíž marnou ochranou zamrzlo i poslední nesmělé cinknutí zelených lučních kobylek.
Tu náhle ožívá na chvíli celý kraj táhlým voláním borlic a spící stromy na okamžik vyruší štěkot loveckých psů. Pár veselých výkřiků honců a pak už se vše definitivně ukládá. Jen lesu do spaní ještě zaznívá ozvěna pomalu se vzdalujících výstřelů.
Jak políček uštědřený celému kraji přichází po barevných kouzlech října deštivé, mlhavé a urousané dny listopadu. Obří kapky zkondenzované na všem okolo náhle zatíží a k zemi servou zbývající šat stromů. Už to není původní veselý tanec lístků ve větru. Je to těžký, smrtelný pád doprovázený smutným klapotem umírajících listů.
Tak, jak se změnil zpěv listů vířících vzduchem, změnil se i zvuk našil kroků rozhrnujících zlatou peřinu pod osiřelými korunami. Z uklidňujícího šustění, které v duši probouzelo vzpomínky na dětství a lákalo k rozvernému dovádění nohou, se náhle stalo lepkavé, těžké dosednutí podrážek do vodou zhutnělé hmoty. I ve smrti a následujícím tlení se ale skrývá naděje. Ta listopadová naděje je nadějí na návrat hmoty do věčného koloběhu látek, do znovuzrození života. Jen v jiné formě a v jiném čase.
Barvou listopadu je mléčný odstín husté mlhy, z níž se vstříc poutníkům, jak paže děsivých kostlivců, vynoří větve stromů a keřů. Po týdnech života, pachtění a pohybu přichází do celé přírody klid a tichá zádumčivost. Umlkl vítr čeřící kdysi koruny stromů. Ustal shon ptáků na polích i v sadech. Utichl jejich lomoz, hašteření a veselý cinkot v korunách. Tažná hejna opustila naše kraje. Ta ostatní se ukryla v hustých porostech a nastěhovala do blízkosti lidských příbytků, kde paběrkují ve výbězích drůbeže nebo se snaží vyprosit kousek soucitu kolem krmítek.
Ptačí svět je nejlepším příkladem toho, jak se jednotlivé druhy dokáží přizpůsobit měnícím se podmínkám v současné krajině, kterou člověk svými aktivitami ovládá a upravuje. Podíváme-li se do starších ornitologických a mysliveckých záznamů, snadno dohledáme, že některé civilizační tlak neunesly a z našeho území prakticky vymizely, protože intenzívně využívaný prostor pro ně nevytváří vhodné podmínky. Jako příklad může sloužit tetřev hlušec nebo tetřívek obecný. Přestože se jedná o zvěř, kterou si dnešní generace musí vyhledat na internetu, lovily se před sedmdesáti lety oba druhy na velké části našeho území.
Celá řada druhů se ale člověku přizpůsobila a dokáže s ním bez problémů koexistovat. Právě v období nouze je pak schopna jeho pohostinnosti plně využít. Příkladem budiž třeba běžný kos černý, kterého bychom ještě půl stoletím nalezli ve výčtu tažných ptáků. Dnes jeho populace odlétá pouze částečně a velká část ptáků zůstává v blízkosti sídel, aby se na zimu stáhla tam, kam původně patřila – do lesní a lesostepní krajiny.
Změny v ptačí říši jsou však i ve směru opačném – dnes se u nás setkáme s druhy, nad nimiž by naši prapředci pouze nevěřícně kroutili hlavami. Jedním z druhů, který bude i přes zimní měsíce zpestřovat okolí našich domovů, je již stálá a hojná hrdlička zahradní. Pochází z Malé Asie, odkud se asi před sto lety dostala na Balkán. První jedinci se u nás samovolně objevili po druhé světové válce. Její samovolné šíření malou záhadou. Z velké části k němu ale přispěla rozvíjející se parková i hřbitovní výsadba okrasných keřů a dřevin, v nichž nachází hrdličky ideální hnízdní podmínky.
Nejen ptačí říše prodělává v listopadu velké změny. K zimnímu spánku se s příchodem prvního sněhu ukládají poslední dosud bdící spáči – jezevci a ježci. U tolik populárních „bodlináčů“ se jedná o spánek pravý, při kterém se výrazně snižuje jejich tělesná teplota i srdeční frekvence. Jezevec je v tomto směru spáčem nepravým, který setrvává pouze v několika cyklech určité letargie. Spánek tedy může během zimy opakovaně přerušit. Vyráží pak z hradu na krátkou vycházku, během níž se vyprázdní a znovu uléhá k odpočinku.
Dnes stále vzácnější listopadový sníh přinese podivné uklidnění. Celá země se pomalu probudí do překvapeného rána, v němž vše živé zadusila první bílá, mokrá přikrývka. Jakoby i zvuky života zatlačila dolů k zemi. Je ticho, nečekané ticho. Stejně jako jsou překvapeni lidé odhrnující nadílku ze zápraží domů, jsou zaskočeni i živí tvorové. Zmateně se potulují známou, přesto tak náhle jinou krajinou. Pohyb je to ale pouze zdánlivě bezcílný. Ve skutečnosti je motivován jasným záměrem – zjistit, kde a jaké zůstaly dostupné potravní zdroje.
Listopadový sníh je obvykle naštěstí jen drobným příslibem příští reality. Po pár dnech se chladnoucí Slunce ještě pro jednou prosadí a nad bílým poprašek vytáhne opět jednotvárnou hněď spících polí. První sníh však nezmizí bez následků. Zanechá za sebou nepříjemnou pravdu listopadového bláta, které ulpívá na všem a všude. Nevysychá, nemizí. Tam, kde na jaře vyschne kbelík vody, nevysaje země na podzim ani malý hrníček. Vysvobozením jsou jen ranní mrazíky, které dokáží na chvíli mazlavé nadělení zkrotit a pokrýt kaluže v cestách křupavou krajkou zmrazků.
Do tuhnoucí krajiny vyráží po ránu zástup zeleně oděných postav se zlomenými zbraněmi na ramenou, tu a tam doprovázených loveckým psem u nohy. Mlžné ticho protne břeskný zvuk borlic i duté práskání brokových výstřelů. Drobná zvěř se sice stává ve většině honiteb vzácnou, nicméně společný hon je pro mnoho z nás stále symbolem skutečné české myslivosti. Nehledě na chudé úlovky, které si na konci dne odnášíme. Srdcoví myslivci v těchto dnech neloví pro velikost úlovku, ale pro radost z pobytu v přírodě. Pro potěšení ze společnosti kamarádů.
I v listopadu pokračují vášnivé námluvy spárkaté zvěře. Po jelenech a daňcích přichází řada na muflony. Berani vytváří smíšené tlupy s muflonkami a svádějí o ně boje. Při střetu se soupeři proti sobě rozeběhnou a srazí se prudce čelem. Údery mohutných toulců jsou v bezlistých lesích daleko slyšitelné.
Tmavé siluety muflonů, sražené do kompaktních tlup, působí v naší krajině tak trochu nepatřičně. Nehledě na skutečnost, že jsou v ní dnes již doslova jako doma a jejich toulce dorůstají světových parametrů. Původ této zvěře je přitom do jisté míry obestřen záhadou. Předpokládá se, že se mufloni kdysi vyskytovali po celém území Evropy. Nicméně po posledním zalednění se jejich populace zachovaly pouze na středomořských ostrovech. Odsud se k nám díky člověku v podstatě navracejí ve druhé polovině devatenáctého století, aby si ve svojí původní domovině geneticky rozvzpomněli na někdejší slávu.
V okamžiku, kdy údery toulců dozní, les definitivně utichne. Listopad je dobou usínání. Úroda je uložená ve spížích a v tukových rezervách. Teď už životu zbývá jediné – dobře s nimi v následujících měsících hospodařit…